Jsem Poutník.
Putuji zeměmi i časy, a dívám se kolem.
A zapisuji příběhy, se kterými se na své pouti setkávám.
Vydejte se se mnou do zemí na západě, které leží daleko za místem, kde slunce zapadá,
vydejte se se mnou ke hvězdám.
Vydejte se se mnou do říše snů,
vydejte se se mnou,
a nechte se unášet svou fantasií...
Panova flétna.
Schoval jsem se za velký kámen a poslouchal jeho příběh. Příběh vyprávěný jeho flétnami,
příběh lásky a nenávisti, příběh touhy a odporu, příběh dvou bytostí s velkými srdci.
Melodie stoupala a klesala, ustávala a znovu začínala, tryskala v proudech, jež ve vodopádech
padaly do Jezera nářků, do jezera Panových nářků.
Slzami provlhlý deník.
Ta průrva totiž… nevede nikam. Končí. Je tam nekonečná propast a nebeská báň. Jsme na konci
světa. Ano, to je výstižné, tady končí opravdu všechno: prostor, čas, osud… i lidské plémě.
Už není úniku. A teď nastal také čas, aby skončili i Orkové.
Zpět na sever, do hor!
Venku byla vlahá teplá jarní noc a pršelo. Nebyl to žádný déšť z jihu, se suchými a malými
kapkami, jaký zde, v rovinách, věčně padá. Byl to déšť z hor, ze severu, v jehož každé kapce
byl cítit život a volnost.
|