Zpět na sever, do hor!

     Včera to byl rok. Před rokem mne uvrhli do tohoto žaláře, do nejvyšší věže Atajského hradu. Já, poslední horal, milující nadevše svobodu vysokých hor, se krčím v malé kobce, zatímco o čtyřicet sáhů níže spí Atrej, poslední Člověk z rovin a král Balharodu, na posteli s nebesy.
     Včera to byl rok. Konečně. Jeho podmínku jsem splnil a ve zkoušce obstál. Ještě dnes v noci budu volný. Lehl jsem si na záda, a nechal studenou zemi, aby mému tělu připomněla chlad kamene. Kamene z hor. Zavřel jsem oči, ruce přiložil k tělu a poslouchal hlas svého srdce. Cítilo se najednou tak volně… Myšlenky odlétaly, až zůstal jen můj dech a pravidelný tlukot. V tomto soustředění jsem se začal modlit k Rabogadovi. Nevím, jak dlouho jsem se modlil, ani kolik modliteb odříkal, ale když jsem pak prozřel, spatřil jsem, že v okénku pět sáhů nad podlahou zmizela mříž.
     Přešel jsem pod okénko a poklekl. Znovu jsem naslouchal svému dechu a srdci, a ptal se jich, jestli tak vysoko vyskočím. Když jsem pak oči zase otevřel, zjistil jsem, že se držím spodního okraje okenní římsy. Vyhoupnout se tam byla hračka. Protáhnul jsem se jím a na kraji římsy zůstal ohromeně zírat. Ten prostor přede mnou byl tak veliký, tak nesrovnatelný s mým vězením. Pak jsem pocítil vlhkost. Venku byla vlahá teplá jarní noc a pršelo. Nebyl to žádný déšť z jihu, se suchými a malými kapkami, jaký zde, v rovinách, věčně padá. Byl to déšť z hor, ze severu, v jehož každé kapce byl cítit život a volnost.
     Proud vody mi dopadal na obličej, vlasy a hruď, a dodával mi sílu. Cítil jsem blízkost své msty. Ohlédl jsem se. Mříž v okně už byla zase zpátky. Začal vát nádherný, osvěžující vítr plný volnosti. Pak jsem se podíval dolů. Téměř vedle nenáviděné věže, ve které jsem byl uvězněn, byla skleněná kopule paláce. Pod ní bylo vidět postel s modrými nebesy, kolem níž byly rozestavěny stráže. Nemusel jsem se ani příliš soustředit na to, abych vnitřním zrakem spatřil tělo krále, ležícího na ní. Jako přitahován jeho odhaleným krkem jsem skočil. Snažil jsem se udržet rovnováhu a směr, letěl jsem nohama napřed, a patami mířil na jeho krk. Za mnou vlály moje vlasy a šaty. Padal jsem tak nekonečně dlouho! Nohami jsem prolomil skleněnou klenbu, a skrze modrý potah na nebesích dopadl králi na krk. Okamžitě se pod potahem objevila krev v místě, kde měl ústa. Náraz mě srazil k zemi, do měkkých polštářů.
     Za mnou se zřítila klenba a zatímco mě se všechny střepy jako zázrakem vyhnuly, okolní strážné zabily. Za dveřmi jsem zaslechl nadávky a skřípot skla pod podrážkami řítících se strážných. Čas zase nabral normální rychlost. Rozběhl jsem se proti nejbližší zdi a obrovskou rychlostí do ní narazil tak, že se zbortila a já jí proskočil. Znovu jsem letěl vzduchem, ale na zem jsem stále nedopadal. S úžasem jsem zjistil, že létám!
     Prolétl jsem několikrát nádvořím a vydal se zpět na sever, do hor. Na východě svítalo a já byl VOLNÝ. Štěstím mi tekly slzy. Zvýšil jsem rychlost a vyhýbal se vrcholkům smrků. Pak jsem nabral výšku a všiml jsem si známých obrysů skal mého rodného údolí. Proletěl jsem nad zarůstajícím spáleništěm, kde dříve stával můj rodný dům a pokračoval dál, do hor.
     Děkoval jsem přitom Rabogadovi za to, že se už nemusím vláčet se svým tělem po této zemi a slíbil mu věčnou věrnost. Potom jsem se k Němu modlil, abych mohl takto žíti navěky.

     Epilog

     Tak zemřel, rok a den po vybití Lidí z hor, Atrej Mocný, poslední Člověk z rovin. Vypráví se,že žalem nad jeho smrtí se zřítila i klenba, kterou dal vystavět.