Uschlou travou se pomalu proplétaly husté chuchvalce mlhy. Pak trochu zafoukal vítr a odhalil tak obdélníkovou kupu - snad mohylu - žulových balvanů, za kterou byl do země zabodnutý meč. Jeho tmavomodrá opalizující záře zvolna dohasínala. Vedle mohyly seděla dívka. Hlavu měla skloněnou, světlehnědé vlasy jí zakrývaly tvář, po které jí tekly slzy. Rukama objímala

Slzami provlhlý deník.

48. den

          Sedím na stráži. Všude kolem je klid. Dnes jsme u jednoho z Orků našli tuhle knihu. Rozhodli jsme se ji použít na deník - příliš rychle zapomínáme. Navíc chci, aby toto bylo zapsáno, a i když třeba zemřeme, ten, kdo u našich koster najde tento deník, bude vědět, co se stalo… O zapisování požádal proti všem zvyklostem Balzen mě, sám píše dost pomalu. Musím začít psát do této knihy skoro zprostředka, začátek je popsán různými orčími klikyháky, stejně jako konec. To je zvláštní, nikdy mne nenapadlo, že by Orkové mohli mít písmo… ale zvláštní věci začínají být v posledních dnech na denním pořádku. Když to teď po sobě čtu… to je hrozný, co píšu… asi bych měla začít nějak od začátku…
          Jenže.. jak tedy začít?
          Je válka.
          Proč?
          Nevím.
          Dnes už téměř nikdo nepamatuje jak začala. Je to tak dávno…
          Vlastně - ano - vzpomínám si…
          Byla nádherná, naše rodná zem. Ardenie! To zní! Na západě ohraničena životadárným mořem, na jihu neprobádanou Vysočinou, na východě vysokými horami, které byly i na severovýchodě a severozápadě - čímž obklopovaly Step, která byla na severu.
          Tenkrát jsme ještě věřili na Trpaslíky a Orky. Plýtvali jsme jídlem, dřevem i železem, tehdy jsme si ještě mysleli, že vždycky bude všeho dostatek. Nevěřili jsme, že se naší velkolepé civilizaci - městům, hradům, strojům - může něco stát. Dnes mi to připadá jak blažený sen, který se nám všem zdál, když jsme byli malí. Sen, který se už kdysi dávno rozplynul a my si stěží vzpomínáme, o čem byl. Dětství uteklo, nikdo z nás ani neví jak…


Mrtvé roky

          Začalo to pěti krutými zimami a pěti neúrodnými léty. Hynul dobytek i lidé, všude panoval hladomor. Každý přestupek se trestal smrtí. Kněží se ptali bohů, co s tím, ale bohové mlčeli. A těch pár příznivců Velké Matky, na které už kdysi dávno všichni zapomněli, nikdo neposlouchal. Nám bylo tehdy třináct. Během dvou let jsme zcela dospěli. Na konci třetího roku bylo rozpuštěno vojsko, protože nebyly potraviny ani peníze.
          Dávno jsme na Orky nevěřili, dokud na konci čtvrté zimy nepřišli ze Stepi. V létě se stáhli, ale na podzim tu byli zase. A s nimi přišla i Věštba. Prorokovala příchod Orků a zánik lidí. Lidem měli pomáhat jejich předkové. Až zbude na zemi poslední člověk, nalezne orčí Lebku a rozbije ji. Nebesa zaplanou ohněm a sestoupí z nich na zem bohové, aby sami bojovali s Orky. A až všechny zničí, zemi pohltí dolů sražená oblaka. Věštba byla pravdivá. Každý večer bylo na hvězdném pozadí vidět peroucí se bohy lidí, kteří bojovali proti bohům Orků. Hroby se otevíraly, z nich vylézali kostlivci a bojovali s nájezdníky. Byly to zvláštní časy…
          To všechno jsme znali jen z doslechu, naší přímořské vesnici se boje dlouho vyhýbaly. Pár nájezdů zbloudilých skupinek Orků jsme zažili, a vyzkoušeli jsme si na nich ostří našich mečů. Vlastně jsme vůbec nevěděli, co se děje jinde - mezi městy a vesnicemi dřív putovali pouze obchodníci, brusiči nožů a další řemeslníci, ale v posledních letech se tím už nemohli uživit, cestování se stalo zbytečným luxusem.
          Byl konec pátého léta a my jsme si ve vesnici připadali naprosto zbyteční. Starší nás do boje pouštět nechtěli, na polích nebylo nic, co by se dalo sklízet a zvířata v okolí žádná nebyla. Rozhodli jsme se vydat se na lov do vzdálenějších krajů, protože ty ubohé rybářské úlovky nemohly uživit celou naši vesnici. Hledali jsme několik dní po blízkém i vzdáleném okolí, nic jsme však nenašli. Pak jsme narazili na skupinku rabujících Orků. Pár jsme jich zabili ostřelováním z luků, na přímý boj jsme si však netroufli. Byli jsme jen čtyři - já, Weren, Lišák a Balzen.
          Když jsme se vrátili z neúspěšného lovu a dorazili do naší vesnice… Byl to strašný pohled. Popel ještě doutnal, na trávě v širokém okolí zbytky zaschlé krve. Jen železné části rýčů, motyk a dalšího nářadí zůstaly, všechno dřevěné lehlo popelem. Bylo to příšerné. A všude kolem se válely… kosti. Rozlámané a ohlodané, určitě bez morku. Snažím se nebrečet, i tak se ten uhel dost rozmazává. Ale jde to při těch vzpomínkách těžko. Musím být jako kámen, nic si nepřipouštět k sobě, na všechno hledět s odstupem, jak mě to Balzen učil. Na slzy ani na úsměv nesmí být v našich srdcích místo!


1. den

          Večer jsme u ohně probrali naši situaci. Měli jsme jen něco málo zásob a výzbroje - čtyři nože, dva luky, tesák, meč, dvacet tři šípů a křesadlo. Nevěděli jsme, co dělat. Přidat se k nějaké další vesnici? Museli by živit další čtyři hladové krky, jídlo jsme sami obstarat nedokázali - nebylo odkud. Navíc jsme sami věděli, jak rychle dokáže vesnice zmizet, a zažít to znovu… Jít a sami bojovat? My čtyři, nezkušení, proti spoustě tlup Orků, početně nás několikanásobně převažujících? To asi ne. Přidat se k nějaké jiné ozbrojené skupině? Žádnou takovou jsme při hledání potravy neviděli a armáda už dva roky neexistovala. Opět jsme si připadali naprosto zbyteční, plní bezmocného vzteku, a z naší zoufalosti se zrodil bláznivý plán. Odejít pryč, za potravou. Do pustých hor jsme si netroufali, jižní Vrchovina byla opředena hrůzostrašnými příběhy a ze severních stepí přišli Orkové. Když tedy oni jsou tady, my půjdeme tam, odkud přišli oni. Žádná skupina by se tam nedokázala probojovat, ale čtyř lidí bez koní, plížících se lesem, si nikdo nevšimne. Možná už tehdy každý z nás tajně doufal, že bychom mohli býti nástrojem oné věštby…


1. týden

          Bylo to značně bláznivé, ale účinkovalo to. Takových lidí, kteří se bez cíle potulovali krajinou, byly desítky. Byli na tom podobně jako my, ale ještě navíc byli hladoví, zesláblí a beze zbraní. Dozvěděli jsme se od nich, že všechny ostatní vesnice a města padly už před několika měsíci. Ta naše jako zázrakem přežívala… až donedávna. Někde se tito lidé začali seskupovat a bojovat proti Orkům, ale tyto skupiny byly Orky bez milosti likvidovány. Stejně tak některé skupinky válčily proti sobě. Mnozí lidé se pro kus žvance chovali hůř než Orkové. To nás jen utvrdilo v našem odhodlání pokračovat na sever.
          Jak jsme se blížili k severu, bylo zde čím dál méně lidí a více Orků. Po týdnu putování jsme nalézali už jen Orky, kteří vůbec nepočítali s tím, že by zde někdo z lidí mohl přežít. V jejich táborech už ani nedrželi hlídky. Díky tomu se nám povedlo dva menší tábory (asi o dvanácti Orcích) v noci pobít a vzít si jejich zbraně. Obvykle používali krátké šavle, ale našli jsme i jednu obouruční sekyru a tři meče. Jejich kožešinová brnění byla plná blech a jakýchsi červíků a nám by byla stejně malá, tak jsme je nechávali ležet. Stejně by nám pouze ztěžovala pohyb. Zásoby jsme u Orků nikdy žádné nenašli, zjevně se živili rabováním. Jak se živili tam, kde se rabovat nedalo, jsme zjistili o týden později…
          Orkové… vždycky jsme si mysleli, že jsou jen v pohádkách. Že jsou podobní člověku, ale menší, se zelenou kůží, zuby trčícími z huby, s dlouhým nosem a špičatýma ušima. Omyl. Podobali se lidem, byli menší, ale zde veškerá podobnost končila. Pohybem se podobali zvířatům. V tom pohybu bylo něco… něco nelidského, něco nebezpečného, divokého. Žádné zuby jim z huby nečouhaly, nos měli téměř nepatrný, rozpláclý, se širokými dírkami, uši se od lidských něčím lišily.. ale nedokáži přesně říci, čím. Ale byly těm lidským zkrátka podobné. Jejich kůže byla skoro stejná jako lidská, jen víc do šeda, ale přes chlupy ji stejně nebylo moc vidět. Je divné, že chlupy měli skoro všude, ale na obličeji už tolik ne - nikdo z nich neměl nic na způsob vousů. Opravdu, spíše zvířata než lidé.


2. a 3. týden

          Skupin Orků začalo pomalu ubývat, nevídali jsme je tak často. Toulaly se krajinou bez jakéhokoliv cíle a rvaly se mezi sebou. Pak požíraly maso svých padlých druhů. Krajina byla úplně prázdná, bez jakýchkoli jiných živých tvorů. Živili jsme se lesními plody, které Orkové nesbírali - asi proto, že je neznali. Některé dny jsme se museli spokojit jen s bobulemi, jedlými kořínky nebo i listím, abychom vůbec dostali něco do žaludku a zmírnili tak hlad.
          Za těch pár týdnů jsme se značně zdokonalili ve zbojnickém boji a pastmi a šípy namáčenými v jedovatých bobulích jsme likvidovali jednu tlupu za druhou. Věci, zlomené zbraně a šípy jsme většinou doplňovali v orčích táborech a opuštěných vesnicích. Zde ještě lidé před několika měsíci stačili utéct na jih nebo k moři… aby je Orkové dohnali, až když byli lidé na konci svých sil…
          Dost často jsme naráželi na Orky, kteří drželi zbraň v ruce poprvé. Měli jsme výbornou výzbroj. Přitom jsme mířili stále na sever. Začali jsme se považovat za nástroj Věštby…


25. den

          A to byla chyba. Bez rozmýšlení jsme zaútočili na dvacetičlennou skupinu. Kdyby to byli nováčci, asi bychom je pobili. Ale toto byli ostřílení veteráni. Weren a Lišák byli před našimi zraky roztrháni a ta zvířata je začala hned žrát! S Balzenem jsme se odtamtud taktak dostali, a přestože Orkové neumí moc dobře běhat, dali nám pěkně zabrat.
          Od té doby nás přešla chuť pouštět se do dalších půtek. Báli jsme se domýšlet, co to znamená, že se tito veteráni ocitli tady.


4. až 7. týden

          Ten poslední týden jsme značně zpomalili a toulali se po kraji, kde jsme Orky vybíjeli. Teď jsme znovu nasadili tempo a vydali se přímo na sever. Chtěli jsme se odtamtud dostat pryč, pryč z toho místa, pryč od těch vzpomínek, pryč z tohoto světa.
          I když byl podzim, jak jsme putovali na sever, bylo stále tepleji. Za dalších čtrnáct dní i tlupy Orků značně prořídly. Lesů začalo ubývat, byly vystřídány loukami, až se nakonec proměnily v osamělé háje a nakonec zmizely i ty. Hory, rýsující se v mlhách nad obzorem, se stále přibližovaly, zvyšovaly, až nakonec začaly z mlh vystupovat. Jejich bílé vrcholky se často utápěly v mracích. Došli jsme na jejich travnatá, kopcovitá úbočí. Horský hřeben vedl od moře na severovýchod. A tehdy jsme si všimli, že na východě se objevují také hory, a pravděpodobně vedou směrem na severozápad, takže oba řetězce hor se musí někde na severovýchodě setkat. Vydali jsme se tedy tím směrem, nikam jinam jsme ani nemohli - riskovat přechod hor při nastávající zimě by mohlo velmi snadno znamenat naši smrt. Den ubíhal za dnem a my poznali, že jsme v pravlasti Orků.
          To nám vyrazilo dech. Viděli jsme jejich vesnice, jejich stany ze dřeva a kůží, jejich doly. Po vesnicích se rozléhalo bušení do kovadlin a zvuk opracovávaného dřeva z nedalekých hájků. Kolem to vonělo jídlem z kotlíků. Celé to vypadalo velmi lidsky - ovšem až na obyvatele. Tyto vesnice v nás probudily vzpomínky na domov, který už nikdy neuvidíme. Nikdy by nás nenapadlo, že ty rabující hordy by mohly pocházet z něčeho, co by se jen vzdáleně podobalo civilizaci. Vlastně… když si vzpomenu na ty smečky lidí, zabíjející se mezi sebou kvůli jedné jabloni… jak lidé, tak Orkové se chovají v některých situacích stejně...
          Možná náš pád a pád našich bohů byl předurčen. Možná má po nás nastoupit jiná rasa, která snad bude lepší než my. Že jsou lepší ve válce už dokázali. Zde jsme viděli, že jsou alespoň stejně dobří pastevci, pouze obdělaná pole jsme neviděli. To ale neznamená, že žádná nemají. Pokračovali jsme dále na sever.


48. den

          Sedím na stráži. Všude kolem je klid. Dnes jsme u jednoho z Orků našli tuhle knihu. Rozhodli jsme se ji použít na deník - příliš rychle zapomínáme. Ale to už… nebudu psát znovu.
          Pořád myslím na toho Orka, u kterého byla tahle kniha. Byl takový malý, hubený… určitě nebyl bojovník. Daleko od jakýchkoliv osad, poblíž naší trasy, jsme uviděli velkou kamennou stavbu - jednu z mála. Trochu mi připomínala nějaký chrám. Připlížili jsme se až kam to šlo a vydali se ke vchodu. Najednou z jednoho bočního přístřešku vyšel starý Ork a zamířil k hlavní budově. Jak nás uviděl, překvapeně vykřikl a rozběhl se. Balzen vyrazil k němu a já si připravila luk. Najednou se Ork překvapeně zastavil a s užaslým výrazem se na mne podíval. Ten malý okamžik zaváhání a Balzen jej zabil. Vlastně ne, ještě chvíli žil… pokračovali jsme dál, ale když jsem šla kolem něj, cosi zachroptěl a šmátral pod šaty. Pak nemotorně vyndal knihu v hnědé kůži s okovanými rožky, vypadla mu z ruky, a než zemřel, odstrčil ji od sebe směrem ke mně… ani nevím, proč jsem ji vzala… Jeho tvář byla taková… smířená? Těžko se to popisuje… a měla vousy… No, tu knihu teď využijeme lépe, než on…
          Na východě je už celkem jasno. Rozbřesk. Probudím Balzena. Chceme dnes přejít ty pahorky a dostat se přímo k horám, a podél nich postupovat. Začíná tu být nějak rušno, a ti Orkové…
          Jdu ho probudit.


49. den

          Přešli jsme pahorky před horami, konečně jsou za námi. Šli jsme údolím podél jednoho potoka až k jeho prameni. No, prameni… vytékal z temné chodby vedoucí do nitra hory. Naštěstí nebyl moc hluboký a tak jsme se rozhodli to uvnitř prozkoumat. Z roztrhaného pláště, smůly a větve jsme udělali pochodeň, zapálili a vydali se na průzkum. Chodba však byla velice dlouhá, tak jsme se vrátili a přespali venku. Před usnutím jsme vzpomínali na báje o obrovských trpasličích pokladech ukrytých u kořenů hor, o Knize Osudu, do které Velká Matka zapsala poselství lidem, o bájných zbraních Trpaslíků. Vždycky - tedy vždycky poté, co jsme vyrostli - jsme si mysleli, že Trpaslíci existují jen v pohádkách. Jenže totéž jsme si mysleli o Orcích, dokud nepřišli.


50. den

          Na pochodně už nebyla látka, tak jsme se spokojili s několika loučemi. Vody bylo občas po kotníky, občas po prsa. Pak chodba končila a my stanuli na břehu obrovského podzemního jezera. Bylo tam kamenné molo s nádhernými ornamenty a u něho byla kovovým lankem přivázána nádherně zdobená loďka z neznámého stříbrného kovu. Váhali jsme, zda nasednout, nikde nebylo žádné pádlo.. byla to zkrátka loďka pro nás, pro dva šílence, nemající kam se vrátit…
          Okouzleni jsme do ní nasedli a odvázali ji. Nechápali jsme, jak se může udržet na vodě - ale udržela se. Vedena proudem plula doprostřed jezera. Už zdálky jsme viděli třpyt. Třpyt tisíců drobných krystalků na kamenných sloupcích tyčících se ze dna jezera a mizejících kdesi ve tmě nahoře. Některé nepokračovaly nahoru, ale končily pár sáhů či coulů nad hladinou. a uprostřed toho byla tmavá skvrna. Jak jsme připlouvali blíže, poznali jsme, že se jedná o ostrůvek a zde byla chodba dovnitř ostrova, vytesaná mezi sloupky. U jejího ústí bylo položeno několik nádherných vesel z bílého dřeva. K jednomu ze sloupků jsme loďku přivázali a opatrně našlapovali po křehké nádheře dovnitř. Dál v chodbě jakoby se komíhalo nějaké slabé světlo…
          Po nějaké chvíli se chodba rozšířila a my vešli na menší kruhové prostranství, ohraničené těmi sloupky. Uprostřed se vznášel ve vzduchu modravě opalizující nádherný meč, slabě ozařující své okolí. Jeho rukojeť byla zakončena překrásným modrým kamenem, jenž byl velký asi jako zatnutá pěst, tedy… ženská zatnutá pěst, a právě ten vydával onu tmavomodrou záři. Ta záře se odtud jakoby rozlévala do celého meče, a když jej Balzen vzal do ruky, téměř jakoby část záře do něho přešla. Najednou byl takový… takový jiný. Na meči nebyl žádný kousek kovu, který by nebyl k něčemu užitečný. Měl nádherný, plně funkční tvar, vyvážený byl tak akorát, a člověk úplně cítil, jak se v něm váha a energie přelévá dle potřeby. Pak si Balzen vzpomněl na legendu o Arzienu - meči, který se vrátí na svět před Poslední bitvou. Mrazení v zádech jsme se od té doby už nezbavili. Vzali jsme meč sebou, pomocí vesla se dostali ke břehu a stejnou cestou jako jsme přišli, jsme se i vrátili nazpět. Venku na slunečním světle už ta záře nebyla téměř vidět.
          Večer jsme se bavili o legendách a pohádkách ještě více než včera a vzpomínali na různé podrobnosti, co jsme si pamatovali z dětství. Arzien byl vykován Trpasličím kovářem - polobohem Swarthagem pro poslední bitvu před koncem světa. Swarthag vykoval ještě spoustu dalších zbraní - válečnou sekeru Kenrig, kterou stačilo pustit a ona sama všem sekala hlavy, Ghwalrung, kouzelné kladivo rozbíjející jakýkoliv pancíř,…
          Sice jsme nic neušli, ale tento den stál zato.
          Utekli jsme Orkům, vrátili jsme se zpět do dětství. Napětí zmizelo, smáli jsme se, čas slz je snad už konečně pryč.


51. den

          Dnes jsme zase pokračovali v cestě. To, co jsme viděli, bylo úžasné. Nedokáži to popsat, byla to jakoby… pevnost, která měla hradby, věže, všechno… přímo ve skále! Vlastně to byla skála, ale zároveň i pevnost… Nikde jsme neviděli žádný vchod. Tohle určitě není dílo lidí ani Orků, tady museli žít Trpaslíci! Ale žádného Trpaslíka jsme neviděli, docela by mne zajímalo, jak by vypadal… Asi by to nebyl malý skřítek s barevnou čepičkou, stejně jako Orkové nejsou zelení s kly u huby.
          Na severovýchodě se čím dál tím víc přibližují hory, asi se už brzy setkají… co budeme ale dělat potom vážně nevím, nechci se chytit do pasti… Ale osad Orků začíná konečně trochu ubývat…
          Pořád vzpomínám, jak jsme se dnes s Balzenem spolu koupali… to bylo…


52. den

          Místo, kde se severovýchodní pás hor spojuje se severozápadním je už přímo na dohled. Vlastně ještě ne, je mezi nimi úzké údolí, do kterého však ještě pořád není vidět. Cestou se nic zvláštního nestalo, ale osad Orků už zřetelně ubylo, už tu nejsou skoro žádné. Všude je vysoká tráva, skoro stejně vysoká jako my, takže se už nemusíme plížit jak první dny po zmizení lesů. Stejně ale musíme být opatrní, jsme hluboko na domovské půdě Orků, a i když my nemusíme vidět je, oni mohou vidět nás. Balzen stále sleduje příkré srázy hor, mohou tam být Orčí stráže, a z té výšky by nás mohly dobře vidět. Zatím jsme žádnou neviděli, jakoby Orkové měli z hor nějaký strach… možná kvůli těm Trpaslíkům…
          Večer jsme si zase krásně popovídali… a nejen popovídali, teď, když už je snad konečně všechno za námi Balzen ustoupil od toho, co před sedmi týdny sám navrhl. Proč také na tom trvat, když už jsme tak dlouho jen sami dva, on a já… proč bychom kvůli mrtvým nemohli být spolu? Nikdy jsem ještě nic tak nádherného nezažila…
          Vzpomněla jsem si na pohádku legendu o stvoření světa. Napřed byla jen tma. Nebylo nic vidět, ani slyšet. Pak se uprostřed tmy objevilo modré světlo, které se jmenovalo Achrienc. Svítilo víc a víc a začalo osvětlovat své okolí. Pak osvětlilo i Velkou Matku. Po chvíli osvětlilo celý svět. A pak Velká Matka porodila dvojčata - chlapečka a holčičku. Sama při porodu zemřela. O děti se začala starat zvířata, která je vychovala.
          Tehdy musel být krásný svět… Jenže co pak udělali lidé? Většinu zvířat vyhubili, lesy vykáceli, a začali vést války mezi sebou… Ať všichni chcípnou, však po nich přijde nová rasa, nebo nový svět, kde se konečně naučí žít jinak!


53. den

          Zase jsme celý den šli. Dorazili jsme k místu, kde se ta pohoří setkávají. Pořád se to zužuje a zužuje, jakoby to nekončilo… Vypadá to, že dál cesta nevede, ale je tam vidět jakási zužující se průrva. Naše jediná šance. Balzen to šel prozkoumat. Už je tam však dost dlouho, a já mám o něho hrozný strach, co když se mu něco stalo? To bych nepřežila.
          Zatím si prohlížím starší zápisy v deníku. Zvláštní, jsou tam jakoby kapitoly, mezi každou je několik volných stran… a každá je psaná jinou rukou… Chacha, ten náš deník vypadá, jakoby byl jen další kapitolou této knihy…
          Žádné z těch písmen neznám, přesto se mi však zdají povědomá… jenže když se soustředím, jakoby mi začala skákat před očima…
          Pořád myslím na Velkou Matku. Však mám možná také důvod. Je to zvláštní, dřív byla hodně uctívána, ale lidé si jí postupem času přestali všímat… bylo tolik nových, zvláštních bohů, a ona byla pro lidi asi příliš všední a prostá, věrní jí zůstali jen někteří rolníci a matky čekající děti… To ovšem také možná vysvětluje ta neúrodná léta, jakoby Matka někam odešla, pryč od lidí… možná, že přešla k Orkům…
          Balzen je pryč už nějak dlouho, musím se po něm kouknout.

          To ne, to ne! Všechno je ztraceno! Balzen je mrtvý! a všechno to je moje chyba! Kéž bych nikam nelezla!
          Hledala jsem ho, a všimli si mě Orkové. Hlídali tam jakousi zatracenou hromadu kamení. Jenže já… vyděšená jsem spěchala a nevšimla si jich. Takhle to dopadá, když se zamiluju! Sama svou lásku zničím! Kolikrát už takhle na půl dne zmizel, a já trpělivě čekala. Vždy se zase vrátil, naučili jsme se být opatrní.
          Všimli si mě a začali mě honit. Balzen tam byl také, pozoroval je. Pár jich šípy zabil, ještě než na sebe upoutal pozornost. Pak vzal meč a maso létalo… Jenže druhá půlka Orků mne už honila, já měla hrozný strach, nedokázala jsem bojovat… Tak jsem se jim snažila utéct, jenže po té suti to šlo dost špatně… Balzen se rozeběhl za mnou, a já nemohla nikam jinam, než k průrvě. Když jsem k ní konečně doběhla, nemohla jsem už dál, byla jsem strašně zadýchaná. Poslal mě pryč, že je zdrží u vchodu. Tak jsem utíkala. Pobil je všechny, ale sám vykrvácel ještě než jsem se vrátila! Měla jsem hrozný strach, o něho i o sebe… Když jsem k němu přišla, bylo už pozdě, ani jsem se s ním nemohla rozloučit....
          Celý můj svět je pryč, všechno je má vina…
          Udělám mohylu pro nás oba a pak nalehnu na meč.
          Proč Matko tohle vůbec píšu?!


54. den

          Balzen musel zemřít. Chtěla to věštba.

          Už nepláču. Došly mi slzy. Zbyl ve mně jen ten strašný smutek, ta obrovská prázdnota. Jakobych ztratila něco, co jsem vždy měla v sobě.
          Nanosila jsem k průrvě balvany a udělala mu důstojnou mohylu. Za ni jsem pak do země zabodla Arzien. Jeho záře se mi zdá čím dál tmavší.
          Teď tu sedím, a dívám se do údolí pode mnou. Všechno jsem už pochopila. Není to radostné pochopení, není však ani smutné. Tady vše končí. Muselo se to stát, někdo z nás dvou musel zemřít, aby se naplnila věštba. Kdybychom utíkali tou průrvou, dostali by nás oba. Nevede totiž… nikam. Končí. Je tam nekonečná propast a nebeská báň. Jsme na konci světa. Ano, konec světa, to je výstižné, tady končí opravdu všechno: prostor, čas, osud… i lidské plémě. Už není úniku. Teď je čas, aby skončili také Orkové. Věštba je mi už jasná, já jsem poslední člověk, a udělám, co udělat mám. Předpokládám, že ta hromada kamení, co Orkové střežili, je mohyla…

          Pětka je magické číslo. Šla jsem k té hromadě kamení, samozřejmě, že to mohyla je. Nevím, jestli jsem udělala správně, musela jsem rozebrat tu mohylu, ale udělala jsem, co jsem udělat měla. Už je mi to všechno jedno. Myslela jsem, že zanikneme, a svět se stane lepším. Jenže… připadá mi, že tato válka Orků s lidmi nikdy nemůže skončit.
          Vzadu v údolí jsem zahlédla cosi divného… vyšplhám někam výš, abych to viděla…

          Sedím nahoře nad průrvou a hledím do údolí pode mnou. Slunce zapadá za mnou na severu, a osvětluje mraky rudou září. Ty mraky vypadají, jakoby byly nasáklé krví, stejně jako rudé hory a země. Mraky navíc ještě pomalu klesají k zemi.
          Měsíc vychází na západě, je v úplňku, a chtivě dohání slunce, jakoby ho chtěl sežrat. Je den, ale na nebi jasně září hvězdy, které jsem nikdy předtím neviděla.
          Houfy Orků zmateně pobíhají mezi hadovitou bytostí a kostlivcem na černém hřebci. Ten hřebec chrlí oheň, od kterého suchá tráva nechytá, na rozdíl od Orků, od kostlivcovy kosy odlétávají kusy masa, ale stébla trávy zůstávají. Opodál se plazí had a hltavě je polyká. Sem tam se ze země vynoří chapadlo a nějaký Ork zmizí pod zemí.
          Toto nejsou Bohové, toto jsou zrůdy. Vždyť bohyně je jen jedna, Velká Matka, a jen na ní záleží, jaký svět vždy bude, ona určuje jeho zákony!
          Všechny zákony světa byly porušeny, jenže já byla prvá, kdo je porušila. Myslela jsem si, že chápu, ale nechápala jsem nic. Nebo spíše - chápala jsem to, co tyhle zrůdy chtěly, abych chápala. Chtěla jsem svět zachránit, ale místo toho jsem ho zničila. Teď už můžu jen čekat na konec. Asi se půjdu podívat do průrvy na ten poslední západ slunce. To bude nejkrásnější a zároveň nejsmutnější okamžik mého života. Rudé slunce bude pomalu klesat po hvězdné báni, na které září hvězdy ještě hluboko pode mnou… aby zítra už nevyšlo. Proto nemohlo zapadnout na západě, ale zapadá na severu…


55. den

          Všude je tma, jen meč osvětluje okolí kolem mne. Ale jeho světlo stále slábne. Už není tmavomodré, teď je skoro černé. Za chvíli zhasne docela.
          Je mi zima, nikde není nic, co by mne zahřálo. Jen mé bříško mne hřeje, musím na ně dávat pozor. Pořád ještě něco v tom matném světle zapisuji do deníku, ale za chvíli mi vypadne z prokřehlých prstů. Ta zima… ona není fyzická, přesto se však celá třesu. Cítím chlad… smrti. Všude kolem sebe ji cítím, smrtí vše končí, ale i začíná. Pořád kolem mne prochází, ale vždycky mne mine. Musím to vydržet, musím to překonat, musím! Nikdo jiný to za mne udělat nemůže. Ale… snad zemřeli i bohové. Teď máme šanci.

          Ještě si v matném světle pročítám ten deník. Ty deníky. Knihu Osudu. Už jej číst mohu. Kolik takových dívek sedělo u některé z mohyl a oplakávalo zanikající svět. Ten deník je přímo provlhlý všemi těmi slzami, všemi nezdařenými pokusy. Je hrozně těžké vychovat vlastní děti, je hrozně těžké vychovávat lidi, Orky nebo Trpaslíky. Vždycky se něco nepodaří a vím, co se nepodařilo teď. A díky deníku vím, co se nepodařilo předtím. Válka je špatná, ale mír vždycky vede k válce nebo k úpadku. Myslím, že už vím…


Uschlou travou se pomalu proplétaly husté chuchvalce mlhy. Pak trochu zafoukal vítr a odhalil nesměle se mihotající světlejší skvrnu, jediné světlo, které bylo v okolní tmě vidět. Toto světlo vydával za mohylou žulových balvanů do země zabodnutý meč. O něj byl opřen slzami provlhlý deník vázaný do světle hnědé kůže. Vedle mohyly ležela dívka. Hlavu měla pootočenou na stranu, světle hnědé vlasy, stejné barvy jako kůže toho deníku, na zemi. Světlo meče se zachvělo a, zděšeno okolní tmou, zhaslo. Pak se znovu osmělilo, vykouklo, a pohaslo docela. Po Ardenii se rozprostřela tma.

Těžko říci, kolik času uběhlo, než se objevila jiskřička. Světlo opět vyšlo z meče, ale mělo jinou barvu. Bleděmodrou. A pak se rozhořelo do oslepující běloby. Z noci vzešel nový den. A do něj Velká Matka otevřela oči a pohlédla na Ardenii, tvrdší a smutnější, ale zároveň i jemnější a krásnější, než kdy předtím.




O této povídce
Copyright © Wulf
poslední aktualizace obsahu: 19.04.2003