Od příchodu Valar k přikování Melkora
Tato
část mytologie zahrnuje časový úsek od příchodu Valar na Zemi přes zakládání
tvaru Země a života na ní až po spoutání a uvěznění "škůdce"
Melkora. V obou textech je rozložena do několika kapitol.
V
KZP jde o části „O příchodu Valar a stavbě Valinoru“ a „Přikování
Melka“. První příběh vypráví Eriolovi opět Rúmil večer u Ohně příběhů,
druhý se dozvídá od královny Meril, kterou přišel poprosil o doušek limpë,
kouzelného elfího nápoje. Oba příběhy napsal JRRT do sešitu, ve kterém
je Hudba Ainur, a je pravděpodobné, že vznikly brzo po ní.
V
S. je dějová linie příběhu roztrhána do několika částí. Svým počátkem
zasahuje na konec Hudby Ainur, je přerušena Valaquentou (popisem Valar) a
pokračuje v ústřední části Silmarillionu nazvané Quenta Silmarillion
(Historie silmarilů) v kapitole „O počátku dnů“. Konec příběhu se už
prolíná s dalším celkem, kterým je příchod elfů. Spoutání Melkora tak
najdeme až v kapitole „O příchodu elfů a Melkorově zajetí“. Je to
proto, že Valar se rozhodnou ke zúčtování s Melkorem až poté, co si uvědomí
jeho nebezpečnost pro právě „narozené“ elfy.
KZP
obsahuje v této části mytologie velmi zajímavé informace o prvotních představách
autora o tvaru a uspořádání Světa, které jsou v Silmarillionu zahrnuty už
jen v několika narážkách. V obou textech je obsažen poměrně podrobný
popis Valar. Základní události děje zůstaly ve vyvíjejícím se textu
zachovány, došlo však k jejich přesunům v časové posloupnosti tak, že v
Silmarillionu je jejich řazení jaksi smysluplnější, logičtější. Nejprve
se zaměřím na velice stručnou charakteristiku Valar, která zároveň usnadní
orientaci v dalším textu.
V
rané koncepci mytologie chybí pasáž, která by Valar systematicky představovala
- jejich popisy se objevují už v Hudbě Ainur a na různých místech dalších
částí. Oproti tomu v Silmarillionu je této tématice věnovaná samostatná
kapitola - Valaquenta. JRRT v jejím úvodu stručně shrnuje předešlý děj
(Hudbu Ainur) a pak se detailně zabývá jednotlivými Valar. Jak již bylo řečeno,
duchové, kteří přišli do Světa, se dělí na „vyšší“ Valar a „nižší“
Maiar. Implicitně je zde řečeno, že existují i duchové jiných řádů:
„(Vznešení Ardy) nesrovnatelně předčí všechny jiné, ať z Valar nebo z
Maiar nebo jakéhokoli jiného řádu, který Ilúvatar poslal do Eä.“(S25) O
Maiar se píše, že jsou téhož řádu jako Valar, ale nižšího stupně, a
že jsou jejich pomocníky a služebníky. V KZP se Maiar jako skupina neobjevují,
ačkoli postavy, které později budou patřit k nim, tu už najdeme. Jsou řazeni
buď k Valar (Ossë, pomocník Ulma) nebo k dětem Valar (např. Erinti, dcera
Vardy, později změněna na Ilmare, její služebnici). „Duchové jiných řádů“
jsou pravděpodobně dozvuky „skřítkovské“ koncepce z KZP: „(s bohy) přišel
četný lid, duchové stromů, lesů a údolí, víly, jejichž zpěv ráno oživuje
mýtiny a v podvečer zkrášluje lesní louky. Jsou to Nermir a Tavari, Nandini
a Orossi, bludičky, víly, skřítkové a lesní mužíčkové, či jak se jim
všelijak říká, neboť jejich počet je hojný. Nesmíte si je však plést s
Eldar, neboť se narodili před vznikem světa...“ (KZP 70) JRRT tu sice záměrně
varuje před ztotožňováním elfů - Eldar s elfíky ze své rané básně Nožky
skřítků, myšlenky „lesních skřítků a duchů“ se však ještě zcela
nevzdává. Domnívám se, že do stejného řádu patří pravděpodobně Pastýři
stromů zmiňovaní v Silmarillionu, kteří pak výrazně zasáhnou v příběhu
Pána Prstenů.
Mezi
Valar je sedm Pánů Valar (Manwë, Ulmo, Aulë, Oromë, Mandos, Lórien a
Tulkas) a sedm Valier, královen (Varda, Yavanna, Nienna, Estë, Vairë, Vána a
Nessa). Melkor, ačkoli je původně bratr Manwëho a nejmocnější mezi nimi,
se mezi ně už nepočítá.
Manwë
je králem Světa a „nejjasněji chápe Ilúvatarovy záměry“ (S 21). Jeho
doménou jsou vzdušné kraje a vítr a jeho spojenci jsou rychlí ptáci (v KZP
výslovně sokoli a orli). Žije na nejvyšší hoře Světa - Taniquetilu. Jeho
žena Varda je spojována se světlem. Stvořila hvězdy a elfové jí velmi
milují a uctívají. S jiným jejím jménem, Elbereth, se můžeme setkat na několika
místech Pána Prstenů - např. v elfích písních.
Ulmo
je pán vodstva. Žije sám ve Vnějším oceánu, kde má své síně. Pomáhá
elfům i lidem a přimlouvá se za ně, např. v příběhu o pádu Gondolinu
promlouvá k člověku Tuorovi a posílá po něm vzkaz králi elfů do
vnitrozemí.
Aulë
je úzce spojen se zemí a hmotou - v pozdější koncepci je to především
kovář. V KZP se však jeho schopnosti vztahují na řemeslnou zručnost všeobecně,
je spojován s tkaním, orbou, malováním, a dokonce s vyšíváním. V S. se
zase dočítáme jinou zajímavost - Aulë je tu srovnáván s Melkorem: „Melkor
na něho žárlil, protože Aulë mu byl nejpodobnější myšlením a
schopnostmi... Oba také toužili vyrábět své vlastní věci, na něž nikdo
jiný nepřipadl, a těšila je chvála jejich dovednosti. Aulë však zůstal
Eruovi věrný...“ (S23) V této souvislosti jsme už na Aulëho narazili -
snažil se stvořit trpaslíky, aby měl komu předat své poznání. Když
poznal svůj omyl, zastyděl se a chtěl vzniklé tvory zabít. Ilúvatar se však
nad ním pro jeho pokoru slitoval, dal trpaslíkům vlastní život, ale museli
být uspáni a čekat na správný čas, aby neměli výhodu před příchodem
elfů a lidí. Aulëho žena je Yavanna, Dárkyně plodů. Je druhou nejvýznamnější
mezi královnami. V této kapitole se s ní setkáme, protože je stvořitelkou
a opatrovnicí rostlin.
Další
významní Valar jsou bratři Fëanturi, Páni duchů, Mandos a Lórien. Mandos
povolává duchy mrtvých a je vládcem podsvětí. Jeho žena Vairë (v KZP
chybí) tká v jeho síních sítě, kde je vetkáno vše, co se stalo od počátku
Času.
Lórien je spojován se sny, odpočinkem a úlevou, stejně jako jeho žena
Estë, Léčitelka. Z jeho zahrad přilétli do Středozemě slavíci. Sestrou Fëanturi
je věčně truchlící Nienna, která se nejčastěji zdržuje v síních mrtvých.
V S. je nadána schopností přinášet naději, soucit a sílu ducha, zatímco
v KZP, kde je mimochodem ženou Mandose, je popisována jako ponurá, zimu přinášející
síla, jejíž jméno se mnoho nevyslovuje.
Tulkas
se nazýván Udatný - je to zápasník, kterého se Melkor velmi obává. Jeho
žena Nessa pobíhá s jeleny po lesích nebo tančí ve Valinoru.
Oromë,
její bratr, je lovcem. Miluje jízdu na koni a pronásledoval vždy Melkorovy
stvůry po Středozemi. V Pánu Prstenů je o něm zajímavá zmínka: Rohanské
komoňstvo, rod královských koní, odvozuje údajně svůj původ od jednoho z
Oromëho koní, Felarófa, který v mládí shodil Eorlova otce Leóda ze sedla
tak nešťastně, že se Leód zabil. Eorl žádal od Felarófa za prolitou krev
daň a ten ho do konce života nosil na hřbetě. Felaróf údajně rozuměl
lidské řeči. (PP III. str. 315) (Stejně jako Huan, pes, kterého věnoval
Oromë jednomu z elfských knížat. (S 149)) Oromëho ženou je Vána, Věčně
mladá, mladší sestra Yavanny. V KZP přináší jaro, v S. se o ní píše,
že kolem ní rozkvétají květiny a zpívají ptáci.
V
KZP najdeme ještě další „bohy“, kteří se do Silmarillionu nezachovali.
Je to Ómar - Amillo ovládající umění hudby a písně, jeho dvojče
Noldorin, který v závěru KZP pomáhá elfům, a sourozenci Makar a Meássë.
Ti jsou reminiscencí na bojovné bohy skandinávské mytologie, milují bitvy a
bouře a přátelí se s Melkorem, ovšem v rozhodujících chvílích se staví
proti němu po boku ostatních bohů.
Co
se týče Ainur, zvlášť jsou v S. zmiňováni jen ti nejvýznamnější, ačkoliv
to byl poměrně početný „lid“ Valar, jejich poddaní. Hlavní z nich jsou
Manwëho praporečník Eönwë a Vardina služebnice Ilmarë, ale nejznámější
je Ossë, vazal Ulmův, který pečuje o světová moře. Je to sluha značně
svéhlavý - a tato jeho vlastnost mu zůstala od počátků mytologie až do
její pozdní verze. V KZP se píše, že se svému vládci podřizuje jen ze
strachu a bázně a nikoliv z lásky a úcty. V S. se dokonce nechá svést
Melkorem, ale jeho družka Uinen ho přivede zase k rozumu. Ve Valaquentě je dále
zmíněna Maia Melian, která má však svoje místo hlavně v dalších příbězích
ze Středozemě (stane se ženou jednoho z elfích Králů) a také Olórin,
nejmoudřejší z Maiar, jenž velmi pomáhal všem Ilúvatarovým dětem. Není
to nikdo jiný než čaroděj Gandalf z Pána Prstenů.
Ve
zvláštním oddílu se nakonec dočítáme znovu o Melkorovi a o jeho stvůrách,
z nichž nejstrašnější jsou jím stržení (svedení) Maiar. Z dalších
textů je známe jako balrogy, Valaraukar, ohnivé metly. (S jedním z nich se v
Pánu Prstenů utkal Gandalf na můstku v Morii) Největší mezi Melkorovými
služebníky je ale Sauron, který původně sloužil Aulëmu. V příbězích
Prvního věku má své místo, ale hlavní roli hraje až v Pánu Prstenů.
Jak
již bylo řečeno, děj této části příběhu se nijak zásadně v obou
koncepcích neliší, to znamená, že hlavní události najdeme v obou verzích.
Dochází tu však k posunům v jejich časovém řazení a k významným
modifikacím.
Děj
začíná příchodem Valar do světa - v KZP je popisován tak „monumentálně“,
že čtenáři vyvstává představa recitace hrdinské básně: „Hle, Manwë
Súlimo a Varda nádherná přicházejí.“ (KZP 69) S nimi přichází také
Melkor, dokonce je předhání a rozpoutává bouře. V S. vstupuje do Světa
Melkor až poté, co vidí potěšení a radost Valar z života na Zemi, závidí
jim, nenávidí je a bere na sebe strašnou podobu: „A sestoupil na Ardu s mocí
a majestátem větším než kdokoli jiný z Valar, jako hora, která se brodí
mořem a hlavu má nad oblaky, je oděna ledem a korunována dýmem a ohněm, a
světlo Melkorových očí bylo jako plamen, který spaluje žárem a probodává
smrtícím chladem.“ (S16) V první koncepci není Melkorova zlá vůle tak
ostře vykreslena, ačkoli boří a rozpoutává bouře, ale v Silmarillionu je
popisován skutečný boj, soupeření, bitva. Země je utvářena jen pomalu -
Valar nedokáží Melkora zkrotit. Podaří se to až Tulkasovi. V pozdější
koncepci přichází teprve nyní na pomoc Valar (a Melkor prchá), zatímco v
KZP ho pouze spolu s Mandosem přivádí před bohy. V této koncepci také udeří
Tulkas Melkora do tváře, což se stane jedním ze zdrojů Melkorovy nenávisti
k němu.
Další
události se rozcházejí. V KZP se Melkor vymlouvá a bohové ho pustí. Dál
se pak věnují sešeřelému Světu, kde světlo v podobě deště jen občas
kane na zemi. (S představou světla jako tekutiny se ještě setkáme.) Varda
umisťuje (při svých hrách - tedy zřejmě bez hlubšího záměru) pár prvních
hvězd na oblohu, zatímco Melkor tajně začíná hloubit pevnost Utumno. V
Silmarillionu je čas klidu vyplněn „opravami“ poškozeného světa a
Melkor zde vůbec nefiguruje, protože uprchl za Hranice Světa. Yavanna vysévá
první semena a tím se logicky dostáváme k další významné události,
kterou je vybudování gigantických luceren k osvětlení Země - rostliny potřebují
pro růst světlo.
V
S. Lucerny vyrobil Aulë, Varda je naplnila světlem a pak je Valar zavěsili na
sloupy - severní lampu pojmenovali Illuin, jižní Ormal. Nastal neměnný den
- rostliny začaly růst, objevila se zvířata. Ve středu země, kde se mísilo
světlo obou luceren, žili Valar na ostrově Almaren. Jaro Ardy ale netrvalo
dlouho. Melkor se vrátil, začal hloubit Utumno, jeho obludy se rozlezly po Středozemi
a kazily rostliny i zvířata. Pak Melkor nečekaně udeřil a zbořil lucerny.
Jejich světlo se vylilo, tvar Země byl pokažen (Valar se ho již nikdy nepodařilo
obnovit). Melko se před hněvem Valar skryl v Utumnu a oni s ním nechtěli
bojovat, aby neublížili Ilúvatarovým dětem, protože neznali místo a čas
jejich příchodu.
V
KZP se vše seběhlo jinak. Stavbě luceren nepředchází setí semen - bohové
potřebují osvětlení při objevování nových krajů. Melkorovi ještě důvěřují
a svěřují mu práci na sloupech pro lucerny. Ten je ale zradí. Stvoří
sloupy z ledu, který samozřejmě brzy roztaje a lampy se zničí. Zvláštní
je, že tuto lest nikdo z bohů neprohlédne. Autor pravděpodobně předpokládal,
že se s ledem bohové předtím nesetkali - v předchozím textu jsem o něm zmínku
opravdu nenašla, ačkoli o chladu a mrazu se tu mluví. Zajímavé také je, že
Ringil měl světlo stříbrné, zatímco Helkar zlaté (v S. to není rozlišeno).
V koncepci KZP je to logické. Dva stromy („zlatý“ a „stříbrný“)
vznikly právě s použitím světla, které se vylilo z luceren. Protože v S.
Stromy vyrostou „relativně přirozenou“ cestou (bez "výrobního
procesu"), k jejich výrobě nebylo třeba různých světel. Přesto si
myslím, že myšlenka dvojího světla luceren v S. možná je, i když je
nevyjádřená. Mluví se tu totiž o kraji největší krásy a hojnosti právě
v místě „míšení světel“ obou lamp. Je možné, že kvalita světla v
tomto místě nebyla dána pouze jeho zvýšenou intenzitou; navíc se s výrazem
"míšení (dvou druhů) světel" setkáváme znovu u Dvou stromů.
Nakonec můžeme ještě předeslat, že „stopa“ dvojího světla vede až
ke vzniku Slunce a Měsíce.
V
obou textech shodně pak Valar putují na Západ (v KZP je veze Ossë na ostrově),
kde na pobřeží vztyčí vysoké pohoří jako hráz proti Melkorovu zlu s
nejvyšší horou Taniquetilem, Manwëho sídlem. Za tímto pohořím leží
Valinor, Země Valar a právě tady vzniknou již zmiňované Dva stromy, které
mají pro celý další děj obrovský význam.
Ačkoli
jde o stromy, záměrně píšu „vzniknou“, protože nevyrostou ze semen
jako obyčejné rostliny. Způsob jejich stvoření se v obou koncepcích značně
liší. V celé Knize ztracených příběhů se setkáváme s detailními
popisy kouzel či výroby různých předmětů. Takové pasáže už v
Silmarillionu nenajdeme. Je to proto, že Silmarillion byl psán jako stručná
verze, kde nebylo pro takové rozepisování místo. Zároveň se však nabízí
myšlenka, že jistá stručnost uvolňuje prostor pro představivost a dává příběhu
větší sílu. Autor zřejmě určité „příliš detailní“, až pohádkové
popisy záměrně vypustil spolu se skřítky a podobnými myšlenkami.
V
KZP byl tedy vznik stromů složitým procesem. Hlavní složkou „výroby“
bylo, jak jsme se už dozvěděli, světlo z rozbitých luceren, které naplnilo
různé prohlubně v zemi - vznikla zářící jezera a tůně. Ulmo jejich
obsah přenesl do připravených kádí (Kulullin a Silindrin) a do vyprázdněných
tůní nalil vodu. Pak bohové vykopali v údolí dvě jámy. Do jedné vložili
sedm zlatých skal a zbytek lucerny Helkaru, do druhé tři velké perly, malou
hvězdu, pěnu a bělostnou mlhu. Obě jámy zasypali hlínou, zavlažovali je
shromážděným světlem a zpívali kolem nich. Nakonec nad nimi Yavanna
spletla dobrá "růstová" kouzla. Stromy vyklíčily v časovém
odstupu dvanácti hodin, první Laurelin, po něm Silpion.
Podoba
stromů, které na místě vyrostly, zůstala stejná až do pozdní koncepce.
Laurelin září zlatým světlem, jeho květy mají podobu hroznů. V S.
najdeme trefné přirovnání: " (Laurelin) měl listy svěže zelené jako
právě rašící buk; měly okraje ze třpytivého zlata." (S34) Kdo se na
jaře podívá proti slunci do koruny rašícího buku, tomu musí být použité
přirovnání jasné. (JRRT měl jistě pro buky slabost, použil je totiž i v
Pánu Prstenů - jsem přesvědčena, že mallorny, rostoucí v Lothlorienu,
jsou jejich "blízcí příbuzní").
Druhý
strom, Silpion, byl stříbrný, měl zelené kopinaté listy a velké bílé květy.
Svítil bíle, mihotavě - "země pod ním byla grošovaná stíny jeho třepetavých
listů" (S33). Jména obou stromů též přetrvala, ačkoli v S. přibyla
i další, nová, takže jich měly stromy víc. (v KZP má alternativní jméno
jen Laurelin - Lindeloksë; v S. je zase jméno Silpion uvedeno jen ve výčtu a
obvykle se používá jiné - Telperion).
Podoby
stromů se sice shodují, ale to je asi vše. Především v S. vznikají stromy
jiným, jednodušším způsobem: Před branami města Valmaru, které si Valar
ve Valinoru postavili, ležel pahorek Ezellohar. "Yavanna jej posvětila a
dlouho tam seděla na zelené trávě a zpívala mocnou píseň, v níž byly
vyjádřeny všechny její myšlenky o tom, co roste na Zemi. Nienna však přemýšlela
mlčky a zalévala pahorek slzami." (S33) Valar se shromáždili poblíž
na svých trůnech v Soudném kruhu. Z pahorku vyrazily dva semenáčky a při
Yavannině písni vyrostly v mocné stromy.
Vidíme,
že ve starší koncepci je třeba ke stvoření stromů mnoho ingrediencí a složitý
magický úkon - kouzla a společný zpěv bohů. Odpovídá to celkovému
vyznění Knihy ztracených příběhů, kde ještě není mytologie tak vyzrálá,
jedinečná a opírá se o mnoho "rekvizit" odjinud. Objevuje se tu
například symbolika čísel sedm a tři. V S. už vznikají stromy z
"pouhé" myšlenky, vyjádřené Yavanninou písní, ale i jen v
Niennině pláči. Nejde tu o výrobu ani o vykouzlení, ale o stvoření, jaké
známe z Ainulindalë (Hudby Ainur) - Ilúvatar tvoří myšlenkou, slovem. Dalo
by se říci, že je to jakýsi vyšší, pokročilejší způsob tvorby.
Další,
na první pohled spíše formální rozdíl, je v pořadí růstu stromů. V KZP
se objevuje nejprve zlatý a po 12-ti hodinách stříbrný strom. V S. rostou
stromy společně, ale později najdeme zmínku, že Telperion byl starší a
první "dorostl a rozkvetl" (S34). (Valar od toho okamžiku počítali
čas.) Tato změna v chronologii má svůj smysl. Sleduje totiž pořadí vzniku
Slunce a Měsíce a jejich vypuštění na oblohu (v KZP vyjde nejprve Slunce, v
S. Měsíc).
S
časovým údajem o růstu druhého stromu souvisí představa střídání doby
jejich svitu. V KZP se tedy stromy střídají po dvanácti hodinách - když
jeden pohasíná, druhý rozkvétá. V S. dochází ke střídání po sedmi
hodinách a k míšení světel, kdy září oba stromy (jeden pohasíná, druhý
se rozsvěcí), dochází dvakrát za den. V KZP se ale stromy zářením vyčerpávají.
Proto Valar sbírají jejich světlo jako rosu, shromažďují ho v kádích a v
době uvadání je zalévají. Nutnost zalévat stromy se do S. nezachovala. Možná
to má souvislost se způsobem jejich vzniku. Stromy vzniklé "jen"
magií a skládáním ingrediencí (světla) stále potřebují světlo k udržování
funkce, jako by ho mohli vyčerpat, zatímco stromy vzniklé z myšlenky mají už
v sobě zahrnutou schopnost světlo samy vytvářet, nikoli jen dávat, co do
nich bylo vloženo. Však je také v S. jejich výjimečnost zdůrazněna:
"Jsou nejproslulejší ze všeho, co Yavanna vytvořila, a kolem jejich
osudu jsou utkány všechny příběhy Starých časů." Dva stromy jsou
opravdu ústředním bodem mytologie, neboť z jejich světla byly vytvořeny
silmarily, drahokamy, podle nichž dostal Silmarillion jméno, drahokamy, se
kterými je spjata sudba elfů i životy mnoha lidí. Zničení stromů pak byl
nenapravitelný zločin, protože podruhé už Yavanna takové dílo nedokázala.
To je ale už jiný příběh, ke kterému se dostaneme později.
Čas
stvoření Dvou stromů je časem staveb ve Valinoru, časem blaženosti a
klidu. Ve Středozemi však panuje tma. Podle starší koncepce tu teprve nyní
Yavanna zasela semena, ale objevily se jen "podivné rostliny a houby, po
skalách se rozlézal mech a lišejník, požírající jejich tváře. Skály
pukaly a rozpadaly se v prach, květy umíraly v šeru a v močálech a tůních
se na stromech množily nádory, z jejich štěrbin vylézali podivní tvorové,
plazící se po kamenech." (KZP 102) Setí semen je opět doprovázeno
kouzelnými písněmi. (JRRT píše, že "všechna dobrá kouzla z dob pozdějších
jsou vzpomínkou na ozvěny její písně." (KZP 102) Vztahuje se tato poznámka
pouze k jeho mytologii, nebo autor myslí na pohádková kouzla související s
určitými místy v Anglii či jinde? Možné je obojí.) Když se nedařilo, přišel
Yavanně na pomoc Oromë, zadul na svůj roh - a konečně vyrostly krásné
borové i listnaté lesy, které hned "osídlilo" množství dobrých,
podivných i zlých duchů. Tato scéna je v podstatě ekvivalentní tzv. Jaru
Ardy (Země), které ovšem v S. nastává mnohem dříve, ještě před zničením
luceren. V S. naopak tou dobou Yavanna uspává vše, co předtím ve Středozemi
vyklíčilo, aby to v tmě nezašlo (Ch. v KZP upozorňuje, že Yavanna musela v
obou koncepcích předvídat, že nakonec bude světlo i ve Středozemi).
Nyní
se již blížíme k vyvrcholení děje. Melkor nerušeně bují v Utumnu, pěstuje
tu nové příšery a vznikají balrogové. Silmarillion také zmiňuje vznik
Angbandu, pevnosti a zbrojnice jako nárazníku proti útoku Valar - velel v ní
Sauron. Zprávy o rozšíření Zla přinášejí do Valinoru Yavanna a Oromë
(stejně jako v KZP oni dva stále navštěvují Středozemi - Oromë kvůli
lovu a vyjížďkám v hlubokých hvozdech, Yavanna kvůli rostlinám, které tu
vysela). V KZP se dokonce Melkor "přihlásí" sám. V domnění, že
bohové kvůli němu opustili svět, rozerve zemi přímo pod mořem a způsobí
obrovské bouře a zkázu. Valar se radí, jak situaci řešit.
Na
tomto místě najdeme v KZP příběh vlastního spoutání Melkora. Bohové se
rozhodnou s nepřítelem bojovat. Aulë vyková ze zázračného kovu tilkalu řetěz
(JRRT opět detailně uvádí složky výroby tilkalu), bohové oblékají
zbroj, chystají se na boj a vyráží k Utumnu. Melkor dostane strach a
zabouchne před nimi vrata. Tulkasovi se nedaří vrata rozbít, ale Oromë
zatroubí na svůj roh, veřeje se rozletí a Manwë káže Melkorovi vylézt
ven. Ten se vymlouvá. Bohové se obávají, aby v další bitvě nebyla zničena
země, a tak vymyslí lest. Zvou nepřítele do Valinoru, ponižují se před ním,
až podlehne své pýše a pozve je dál do pevnosti. Klade si však podmínky -
bohové na jeho přání spoutají Tulkase, ale když chce Melkor ponížit i
Manwëho, Tulkas po něm skočí a lapí ho. Nakonec je Melkor odsouzen ke třem
věkům "vězení" v Mandosových síních a pak ke čtyřem věkům
služby v Tulkasově domě. Pevnost Utumno je zbořena, příšery prchají, ale
mnoho jich zůstane ve sklepeních, protože pevnost není do základů zničena
- jen pobořena. To je děj Spoutání Melkora podle KZP.
V
pozdní koncepci najdeme mnoho změn. Když jsou Valar znepokojeni Melkorovým
řáděním, radí se, co dál; nechtějí však bojovat, protože očekávají
příchod elfů a litují, že je ve Středozemi tma. Tehdy Mandos připomíná
sudbu: Prvorození (elfové) přijdou v tomto věku "za tmy a nejdříve
pohlédnou na hvězdy. Velké světlo bude k jejich úpadku. V nouzi budou vždycky
vzývat Vardu." (S43) (Už jsem zmiňovala, že písně o Vardě - Rozsvětitelce
hvězd a upomínky na ní najdeme v Pánu Prstenů.) Po těchto slovech Varda
odešla z rady a stvořila další hvězdy a souhvězdí (nějaké hvězdy,
"nezřetelné a daleké", už na obloze byly, ale v S. jsem nenašla
zmínku o tom, kdy je tam Varda zavěsila) - za zmínku stojí Menelmacar
(Orion) předpovídající Poslední bitvu, jež bude na konci dnů (je to
inspirace skandinávskou nebo křesťanskou mytologií?
) a
Valacirca, Srp Valar (Velký vůz) jako výzva Melkorovi. Když vyšel
Menelmacar na nebi, ve Středozemi se probudili elfové.
Šťastnou
zprávu o tom přinesl do Valinoru Oromë. Valar si uvědomili, že místo, kde
elfové procitli, je poměrně na severu, a že Melkor hned začal Prvorozeným
ubližovat (z pochytaných elfů vypěstoval plemeno skřetů). Teprve tehdy se
definitivně rozhodli k boji s ním. Samotný boj byl poměrně jednoduchý.
Melkor sice postavil proti Valar armádu, ta však byla lehko smetena, Utumno
bylo obléháno a posléze rozbořeno, Tulkas porazil v boji Melkora na hlavu.
Nakonec nepřítele spoutali řetězem Angainorem a uvrhli na tři věky do síní
Mandosu, odkud není úniku.
Ze
Silmarillionu zcela zmizela myšlenka lsti bohů a jejich vyjednávání i popis
výroby řetězu, kterým byl Melkor spoután, zato přibyly informace o změnách
"v geografii", které boje přinesly (tyto změny proběhnou v KZP dříve
- jsou vlastně důvodem bitvy, nikoli jejím důsledkem) a také váhání
Valar ohledně nové bitvy dostalo jinou podobu (v KZP váhají jen kvůli zničení
země, a to až před branami Utumna, zatímco v S. zprvu odloží bitvu kvůli
příchodu elfů úplně). Zajímavá je poznámka, že elfové znají Bitvu
Mocností z pověstí - tyto pověsti JRRT bohužel nikde nesepsal. Byly by to
nejstarší elfské pověsti, pocházejí z doby "zrození".. Zmizela
také zmínka o odsouzení Melkora k službě u Tulkase. Nabízí se myšlenka,
že k vypuštění lsti bohů a služby u Tulkase došlo proto, aby zůstala
zachována určitá vznešenost, svatost, "andělskost" Valar. V
klasických mytologiích (Řecko aj.) se s tímto motivem setkáváme běžně,
stejně jako se setkáváme s nevraživostí a nepřátelstvím mezi bohy. Možná
právě tomu se chtěl autor ve své představě Valar vyhnout. Je však možné,
že koncepce byla změněna a zjednodušena z důvodů mnohem prozaičtějších.
Po spoutání Melkora nastala pro Valinor a celý svět zřejmě nejdelší doba
míru. V této době přišli do Valinoru elfové, ale to je už další příběh.
Nyní
bych se ještě ráda věnovala nejranější představě JRRT o tvaru a uspořádání
světa. Nacházíme ji nejen v samotném textu "O příchodu Valar a stavbě
Valinoru", ale také ve skicách, které si autor načrtnul na rub jednoho
z rukopisů. Christopher je v KZP uveřejnil a okomentoval, upozorňuje však,
že byly gumované a překreslované, takže některé jejich části jsou nezřetelné
a umožňují různý výklad.
Země
(nazývaná v S. často Arda, "Říše") leží uprostřed nesmírného
Prázdna vesmíru. Je obkroužena mořem, tzv. Vnějším oceánem, jehož vody
jsou řídké, "chladné a netečné, takže se v nich nemůže plavit loď
ani prohánět ryba - snad jen zakleté ryby Ulmovy, jež doprovázejí jeho
kouzelný vůz." (KZP 72) Nad Zemí se klenou tři sféry vzduchu - temná
Vaitya, jež obklopuje svět, modrá Ilwë, ve které jsou umístěné hvězdy,
a Vilna, "v jejíž šedi bezpečně létají ptáci." Země samotná
má v KZP tvar vikingské lodi - krásně to vysvítá z obou náčrtků. Ch. v
této souvislosti upozorňuje na pasáž, kde Ulmo při rozmluvě s Valar mluví
o tom, že Země plave ve Vai (Vnějším oceánu); používá dokonce výraz
"pod kýlem Země". (KZP 211) Na náčrtu "pohledu shora"
vidíme pevninu na všech světových stranách. Na severu je zakreslena lucerna
Ringil a pevnost Utumno až nad ní. Jižní lucerna Helkar je tu dvakrát - úplně
na jihu a na ostrově v spodní polovině mapy (spojeném dvěma čarami se Středozemí)
- JRRT zřejmě nebyl přesně rozhodnutý, kam ji situovat. Pokud by ale tento
"poloostrov" byl Almaren (první sídlo Valar ze S.), jehož existence
není v KZP přímo popřena, pak by platné bylo umístění Helkaru až na úplném
jihu. (Tuto hypotézu podporuje i pasáž ze S., kde se píše, že po zničení
Almarenu Valar ze Středozemě odešli. Almaren byl zamýšlen jako část Středozemě
a mohl by tedy odpovídat umístění zvláštního "poloostrova" na
plánku.) Valinor je na mapě znázorněn poměrně detailně - s Valmarem, Dvěma
stromy, Amanským pohořím apod. V horní části mapy se "Západní"
pevnina přibližuje ke Středozemi, mezi nimi jsou rozsety ostrůvky. Mnohem
zajímavější je ale druhý náčrt, kde je "loď Země" znázorněna
v pohledu "z boku". Pevninská část (Západní země i Středozem
spojené podmořským dnem, z něhož vyrůstají ostrovy) plave v jakési
"vaně" naplněné Vnějším oceánem. Zdá se, že v této nejranější
koncepci Vnější oceán (Vai) ještě obklopuje Vaitya, nejvzdálenější,
temná vrstva vzduchu. Později (kolem r.1930 v práci "Ambarkanta, Tvar světa")
tyto dvě vrstvy - řídká temná vzdušná Vaytia a řídký temný Vnější
oceán Vai splývají v jedno - v říši Vayia (slovo znamenající obal, náruč),
která je nad Zemí spíše jako vzduch a pod ní spíše jako voda. Pozoruhodné
je, že na náčrtu "lodi" z boku jsou dokonce přikreslené stěžně
a plachta. Zda měl tento detail hlubší význam, to se však neodvážil
odhadnout ani Ch. ve svém komentáři.
Tento text vytvořila
Helena Vejvodová
Bez jejího svolení nemůže být jakákoliv část tohoto textu převzata a
použita jinde.
Komentáře, připomínky, názory ...
| Steiger, přidáno 12.2. 2005 12:54:56 |
| Pěkné,drobné nesrovnalosti nejsou podstatné,podstatný je zájem o věc |
| S. S. T., přidáno 31.1. 2005 8:34:22 |
| Chápu,že bylo těžký tenhle text napsat, ale autorka se mohla vyvarovat několika chyb. Například Varda hvězdy ,,pouze" rozjasnila rosou z kádí Telperionu, nezavěšovala je! Hvězdy byly kolem Světa od počátku, jak je napsáno už v Ainulindalë. |
| kira, přidáno 16.10. 2003 10:00:17 |
| neni to špatný,ale mohlo to být lepší. |
| čus,čus, přidáno 28.4. 2002 19:51:18 |
| pěkný píčoviny! |
[ Od
Knihy ztracených příběhů k Silmarillionu - vývoj příběhů o Středozemi
]