Rámcová koncepce KZP - proměny mořeplavce Eriola 

Jak bylo již řečeno , Tolkien se rozhodl stvořit pro svou zemi monumentální cyklus příběhů, pověstí a písní, který v anglické literatuře chyběl - jakousi anglickou mytologii. Je logické, že text by zákonitě měl být nějak zakotven ve skutečné historii a měl by navazovat na existující staroanglické texty. Takové návaznosti nacházíme hojně v poznámkách k rámci, který měl propojovat jednotlivé příběhy KZP. V kapitole o genezi textu uvádím, že při tvorbě rámcové kompozice se autor pravděpodobně inspiroval knihou Pozemský ráj od W.Morrise. Základní kostra - příběh námořníka, který na svých plavbách nalezne ostrov osídlený elfy, od nichž se dozvídá o historii světa a tvorů na ní, zůstala během vývoje mytologie zachována, JRRT ji však neustále přepracovával a některá fakta i dost radikálně měnil, až nakonec koncepci opustil nedokončenou. V zásadě můžeme vývoj rámcového příběhu KZP rozdělit na dvě období, která jsou vymezena změnou hlavní postavy, námořníka - cestovatele. Na počátku je to Eriol vystupující ve spojovacích částech většiny příběhů KZP. Z těchto krátkých textů se ale dozvídáme jen útržky jeho života a téměř nic z historie elfů po jeho příjezdu na Tol Eressëa. Posléze je Eriol přejmenován na Ælfwina Anglického a pozměněna je i celá koncepce. JRRT dokonce sepisuje větší část Ælfwinova životního příběhu, ale text končí "na dohled" od břehů ostrova elfů, ke kterému měl mořeplavec doplout. Zdálo by se tedy, že o vývoji celkového rámce KZP se toho moc nedozvíme. Naštěstí však existuje ještě další zdroj poznatků o Eriolovi, Ælfwinovi a jejich příbězích - malý poznámkový sešit, označovaný Christopherem jako Zápisník C, kam si JRRT dělal poznámky po celou dobu psaní KZP. V tomto zápisníku nalezneme mnoho hrubých náčrtů děje, stručně zaznamenaných myšlenek a nápadů, jazykovědných úvah; často jsou to různé alternativy jedné události, odlišná pojetí jednoho děje apod. Ch. v závěru KZP shrnul drobné texty vztahující se k tématu do kapitoly "Historie Eriola či Ælfwina a konec Příběhů".

Tato kapitola je nejméně přehlednou a srozumitelnou částí KZP, navíc je dostupná českému čtenáři pouze v anglickém originále. Často v ní narazíme na odkazy k prvnímu dílu KZP, stránkování českého překladu ovšem neodpovídá verzi anglické, takže odkazy jsou těžko nalezitelné. Přesto se pokusím  "Eriolovskou" problematiku podat co nejpřehledněji.

Když se máme zabývat cestou námořníka Eriola, musíme se ptát nejen na jeho předchozí život, ale také na historii elfů z ostrova Tol Eressëa, kam doplul, a na události, které následovaly po jeho příjezdu. Z textu KZP známe historii elfů až k vydrancování a zničení poslední pevnosti elfů - Gondolinu. Zde začínají poznámky ze Zápisníku C, ve kterých si JRRT plánoval další události KZP - ty už však nebyly nikdy zpracované a zůstaly jen ve formě náčrtů.

Nezměněna (v rámci KZP) zůstala tato představa: do Valinoru přinesou ptáci zprávu o pádu Gondolinu. Bohové se radí, co dělat, elfové jsou rozrušeni a rozbouřeni. Nakonec se rozhodnou, že odejdou do Středozemě a pomohou zbylým příbuzným. Ch. uvádí, že nejranější je tato verze: Eldar z Valinoru jdou na výpravu do Velkých zemí proti vůli Valar, vracejí se se zachráněnými přes Oceán, Valar je odmítnou vpustit a oni se usadí na ostrově Tol Eressëa jako "Exulanti z Kôru". Někteří z nich se nakonec zřejmě do Valinoru vrátí.

Pak se elfové vydají se zachráněnými příbuznými zpět, ale nejsou vpuštěni do Valinoru. Proč, to není zcela zřejmé - ze zápisků jen vyplývá, že bohové nesouhlasili s jejich odchodem. Ch. k zamítnutí vstupu do Valinoru cituje formulaci "kvůli žalu a hněvu bohů" (KZPII.280) v době Pochodu do Středozemě. Zároveň se ale pozastavuje nad tím, že se zákaz vztahoval na všechny elfy - rod Noldor, kteří kdysi ve Valinoru způsobili mnoho žalu, snad mohli bohové odmítnout právem, ale co ostatní elfové, kteří se ničím neprovinili? Tuto zarážející nemilosrdnost až malichernost Valar samozřejmě v Silmarillionu nenajdeme. Zatímco tady přišli elfům na pomoc v bitvě s Melkorem jen Tulkas a Noldorin, v S. Earendil získal pro elfy i lidi odpuštění a v závěru se "vojsko Valar chystalo k boji, a pod bílými praporci pochodovali Vanyar, lid Ingwëho, a také ti Noldor, kteří nikdy neodešli z Valinoru a jejichž vůdcem byl Finarfin, syn Finwëho." (S216) Domnívám se, že pasáž Války Hněvu, jak je poslední bitva s Melkorem v S. nazývána, je úzce spjata se zamýšlenou koncepcí Pochodu elfů do Středozemě v KZP. Změnilo se však radikálně pojetí bohů - Valar. Zatímco v KZP se bohové jako celek za elfy nepostavili, v S. v to pouze Melkor (marně) doufal. V dalších poznámkách k rámci KZP však nalezneme známky "odpuštění" bohů, jak v rovině konkrétních činů, tak v proroctvích a předpovědích elfů. K proroctvím se ještě dostaneme, zmíním tu ale jeden konkrétní čin - z poznámek vyplývá, že někteří elfové byli nakonec přece do Valinoru vpuštěni - to potvrzuje v KZP královna Tol Eressëa Meril-i-Turinqi na konci kapitoly "O příchodu elfů a stavbě Kôru": "(Ingwëho) syn Ingil se však před dávnými časy do Valinoru vrátil a dlí u Manwëho." (KZP 130)

 V exilu na Tol Eressëa

 Další záznam nás seznamuje s událostmi, které se měly odehrávat na ostrově Tol Eressëa po příchodu "exulantů z Kôru". Především se tu setkáváme s velmi ranou Tolkienovou představou růstu lidí a zmenšování elfů. "Elfové a lidi byli původně stejně velcí, ačkoli lidi byli vždycky mohutnější." (KZPII.281) Po odchodu většiny elfů ze Středozemě skončily "velké věky" (great ages), lidstvo se začalo rozrůstat a rozšiřovat a elfové začali slábnout. Je to ale zatím jen předzvěst pozdějšího "průhlednění a zneviditelňování". Následující události jsou zčásti návrhy zakončení celého příběhu, zčásti pouze předpovědi či proroctví elfů.

Zatímco bohové se nemohou shodnout v názoru na lidi (někteří upřednostňují je, jiní elfy), Melkor uteče s pomocí Tevilda, knížete koček, z vězení. Vydá se na Tol Eressëa a pokusí se elfy rozhádat a poštvat proti sobě. Tato myšlenka velmi připomíná podobnou událost v S., kde se Sauron na ostrově Númenoru vetřel do přízně slavného a mocného národa lidí a způsobil nenapravitelný rozkol a pád Númenoru. Jak se zdá, mnoho z hrubých náčrtů autor nakonec použil, ačkoli jinde a často v pozměněné podobě.

Melkorovi se na rozdíl od Saurona jeho plán nezdařil; Tulkas na něj poslal svého syna Telimektara a Ingila, který už žil zřejmě v té době ve Valinoru. Ti napadli Melkora a on, zraněn, před nimi vylezl na strom. Nebyl to ovšem obyčejný strom, ale obrovská borovice Belawryn, k níž se vztahuje zvláštní příběh. Její semínko údajně dala Yavanna elfům z Valinoru, než odešli na výpravu do Středozemě, s tím, aby ho dobře střežili, protože z jeho růstu by mohly vzejít velké události. Elfové ale na proroctví zapomněli a semínko zaseli kdesi v zahradě na Tol Eressëa. Vyrostla z něj borovice tak vysoká, že korunou zasahovala až do Ilwë, do nebe. Díky ní se Melkor zachránil před pronásledovateli. Špatně střežený dar, ze kterého vzejdou velké problémy, je ve všech mytologiích velmi běžným motivem. Je časté, že hrdina nedokáže uhlídat svěřenou věc či naložit s ní tak, jak má - a od toho se vždy odvíjí jeho prohry a zápletky děje.  Telimektar a Ingil vylezli na borovici za nepřítelem, který unikl oblohou ven ze světa. Elfové pak na příkaz bohů borovici skáceli, takže Melkor už nemohl zpět. Telimektar s Ingilem zůstali nahoře jako strážci a Varda je posázela hvězdami, aby bylo vidět, že stále bdí připraveni. Je to první verze výkladu vzniku souhvězdí Oriona - bojovníka. Víme, že v S. už je Orion (Menelmacar) skutečné souhvězdí stvořené Vardou před Probuzením elfů, jistě společné rysy obou verzí tu však jsou. Především je to v obou případech připomínka Poslední bitvy, která bude na konci časů: "(Telimektar) má na pochvě svého meče diamanty, které zrudnou, až vytasí meč v čase Velkého konce." (KZP II.281) Ingil pak je označován na obloze jako hvězda Sírius (v souhvězdí Velkého psa u levé nohy Oriona).

 Po zneškodnění Melkora

 V rané koncepci neměl autor zřejmě v úmyslu "zneškodnit" Melkora definitivně - nechal ho vlastně na svobodě, i když za hranicemi světa. Co z toho vyplynulo? Melkor je pochopitelně rozhněvaný, plíží se vysoko nad oblohou nebo sedí a "hryže si nehty". V této pasáži opravdu nepřipomíná hrůzostrašného mocného nepřítele ze Silmarillionu - jak trefně poznamenává Ch., je to spíše "groteskní figurka" (KZP II282). Přesto měl JRRT v úmyslu nechat ho ještě napáchat značné škody. Melkor zbavený možnosti návratu na zem se frustrován domněnkou, že oheň byl původně jeho a bohové mu ho ukradli, snaží poškodit Slunce, Měsíc a hvězdy. Tím JRRT vysvětluje existenci různých zatmění a také původ meteorů - shozené hvězdy ovšem vrací Varda hned na oblohu.

Vidíme, že tato koncepce je ještě značně nedokonalá, podobně jako významná epizoda s napadením Slunce. Loď Slunce se zřítí k zemi, sežehne ji (pravděpodobně vznik pouští), "kormidelnice" Urwendi spadne do moře a utopí se.

Urwendina smrt je pak úzce spjata se samotným Koncem světa. Melkorovi se podle pověsti podaří nakonec přece jen dostat zpět na svět, nastane velký zmatek a vřava a Fionwë, Manwëho syn, který velmi miloval Urwendi, bude Melkorovou zhoubou. Aby však zničil svého nepřítele, zničí celý svět. Taková představa Konce dnů se ještě velmi blíží myšlence návratu chaosu, která se vyskytuje v mnoha mytologiích, a zůstává otázkou, do jaké míry se slučuje s Tolkienovými pozdějšími popisy Posledních dnů. Pravda je, že jsem už nikde nenašla přímo zmínku o "definitivním zničení světa", i když o Poslední bitvě se mluví často. V této souvislosti ale Tolkien později mluví spíše o „Druhé hudbě Ainur a lidí“ než o konkrétním zániku země.

Než budeme pokračovat, chci ještě předeslat, že smrt Urwendi nebyla jedinou verzí příběhu s napadením Slunce. Její smrt koneckonců působí dosti nepřirozeně - bohové (a ona byla přinejmenším také duch, ne smrtelník) přece nemohli zemřít. Podle jiné poznámky byla Urwendi pouze uvězněna a střežena Móru, "Prvotní nocí", ztělesněnou Obrovským pavoukem, což je pozdější pavoučice Ungoliath. Se "sluneční kolizí" je úzce spojená v textu KZP poměrně nejasná poznámka o Znovuzažehnutí Kouzelného Slunce (elfové z Tol Eressëa na něj připíjejí při večeři s Eriolem). Po pádu Urwendi údajně Slunce přestalo být kouzelné, takže elfové pak dávali přednost Měsíci. Izolovaná poznámka uvádí, že při posledním Pochodu elfů do Středozemě bude v bojích osvobozena Urwendi uvězněná Móru - díky tomu bude Slunce zase kouzelné. (Tady jsme u zmíněného rozporu - chápu to tak, že buď se uzdraví Stromy a Slunce s Měsícem přestanou být potřeba, nebo se obnoví kouzelná moc Slunce, pak by ovšem bylo nepraktické "odvolat" ho z jeho dráhy.)

Je to opravdu velmi raný a nedokonalý náčrt - jak mohla loď Slunce dál plout po obloze, když neměla "řidiče"? Jak myslel JRRT poznámku, že Znovuzažehnutí Kouzelného Slunce odkazuje částečně k oživení Stromů a částečně k Urwendi, když si tyto dvě koncepce v podstatě odporují? Odpověď je snadná - v této fázi pouhého "náčrtu děje" se nemůžeme snažit vše vysvětlit a sladit, protože to neudělal ani sám autor.

Na tomto místě je vhodné zmínit ještě pověsti elfů týkající se jejich budoucnosti. Jeden z náčrtů nám představuje starou víru elfů v to, že někdy v budoucnu se vydají z Tol Eressëa do Středozemě, osvobodí a shromáždí tam své poslední ztracené příbuzné (jedná se o ty elfy, kteří nikdy nedošli do Valinoru - Temné elfy) a jižní cestou přes pláně Arvalinu půjdou do Valinoru. V Arvalinu svedou s Melkorem poslední bitvu, jejíž výsledek bude záviset na tom, zda se lidé přidají k nim nebo k Melkorovi. Po vítězné bitvě otevřou Valinor, hraniční hory budou zbořeny, Dva stromy se uzdraví a ozáří (zviditelní) stezky do Valinoru - po nich pak přijdou lidé. Slunce a Měsíc se vrátí a síně Mandosu se vyprázdní. Když ale půjdou lidé s Melkorem a svrhnou Bohy, nastane konec elfů a současně Velký konec. Podle jedné skicy měl být dokonce sám Eriol zkázou elfů, protože nedokázal dodržet slib daný paní ostrova Meril. Slíbil, že neodejde z ostrova zpátky k lidem před velkým Odchodem, ale stesk po své zemi a lidu ho přemohl. Tím se naplnilo prastaré proroctví o dobrém muži, který pro svou touhu po věcech lidských zničí naději velkého Odchodu.

 Události po příjezdu Eriola

 Nyní se dostáváme konečně k místu, kde na Tol Eressëa připlouvá Eriol. Ještě za jeho života se elfové opravdu vydají do Středozemě - výraz, kterým označuje JRRT jejich cestu ("Faring Forth"), by se dal volně přeložit jako Cesta dál, Odchod. Pomáhá jim přitom Ulmova velryba Uin - ostrov Tol Eressëa utrhne ode dna a táhne směrem k pobřeží. Osse zvyklý na vládu nad "vnitřním oceánem" je dotčen tím, že pohybují ostrovem, který sám kdysi ukotvil a při přesunu odhalují jeho podmořské poklady, a pokusí se ho přitáhnout zpět. Nepodaří se mu to, alespoň ne úplně - z Tol Eressëa se část utrhne. Původní ostrov tak zůstane stát na místě dnešní Anglie, se kterou je totožný, utržená část je ostrov Íverin, pozdější Irsko. Přes "kanál" mezi Tol Eressëa a Středozemí je sklenut kouzelný most, aby mohli elfové přejít. Pak svedou poslední velkou bitvu se skřety, bitvu na výběžku Rôs (podle Ch. jde o Bretaň), prohrají ji a prchají se ukrýt zpět na ostrov.

O zmenšování elfů na úkor lidí jsem se už zmiňovala. Tento proces nyní postupně pokračuje až do extrému - elfové jsou stále menší, začínají být průsvitní až neviditelní. Nakonec je mohou vidět jen někteří lidé a to jen vyjímečně. Ch. vysvětluje, že tato "přeměna" stojí v centru celé rané mytologie. Bytosti, které dnešní lidé nazývají skřítky či vílami, v angličtině "elfy", vypadali původně jinak - tím, čím "jsou" dnes, se pouze stali. Opět se ocitáme u problému, se kterým jsme se už několikrát setkali. Domnívám se, že autor původně zamýšlel ztotožnit v závěru anglické "pohádkové elfy" se svými "dokonalými" elfy. Už v průběhu psaní KZP se mu ale ta myšlenka znelíbila (např.: upozorňuje na chybnou záměnu elfů se "skřítky a vílami" (KZP 70 nebo Esej o pohádkách 1939) a tak ji do onoho původně plánovaného konce nikdy nedovedl. Jedním z důkazů, že elfové měli původně být nynější anglické „víly“ (v kpz jsou slova „faeries“ a „elves“ používána často ve stejném významu - jako označení pro elfy), je podle mého tento úryvek z Epilogu Zlaté knihy z Tavrobelu: „...tito lidé budou po čase říkat: „Kdo jsou elfové? Lži, vyprávěné dětem ženami a blázny? Kdo jsou elfové?“ A nemnozí odpovědí: „Vzpomínky vybledly do šeda, zjevení mizející krásy ve stromoví, šelest trávy, třpyt rosy, jemná intonace větru“; a další ještě méně početní řeknou: „Velmi malé a křehké jsou dnes víly, ale dosud máme oči k vidění a uši k slyšení a Tavrobel a Kortirion jsou dosud plny tohoto sladkého národa...“ (KZPII. 288)

Někdy brzo po bitvě na Rôsu je Tol Eressëa napaden lidmi, dojde k Bitvě na Vřesovišti ("Heath of the Sky-Roof") poblíž Tavrobelu, kde žije Eriol, elfové prchají pryč a ve zřícenině Domu sta komínů je nalezena Zlatá kniha, kam Eriol sepsal dějiny elfů tak, jak je slyšel vyprávět. To je konec příběhu i knihy, respektive jedné její verze. Dějiny elfů se uzavřely a my se můžeme konečně zaměřit na postavu Eriola - Ælfwina.

 Eriol

 Eriol byl plavec, který se původně jmenoval Ottor a žil někde na pobřeží severního Německa. Sám si říkal Ottor Waefre (ve staroangl.: neklidný, putující). Jeho otec Eoh (kůň) byl zabit svým bratrem Beornem. Ottor se usadil na ostrově Heligoland (dnešní německý Helgoland), vzal si ženu Cwén a měl s ní syny Hengesta a Horsu, kteří měli pomstít Eoha. Po smrti Cwén ale Ottor opustil mladé chlapce a znovu se vydal na moře - hledat „neznámý ostrov“. Synové mezitím pomstili děda a stali se významnými náčelníky. Ottor nalezl ostrov Tol Eressëa, po nějaké době se napil limpë, omládl, oženil se s dívkou Naimi a měl s ní syna Heorrenda. Mezi elfy Ottor přijal jméno Angol (Eriol). Stojí za zmínku, že jméno má dvojí etymologii. Eriol je v Domě ztracených her vykládáno jako „Ten, kdo sní sám“, ale v KPZ II. se dozvídáme, že tento výklad je jazykovou hříčkou a že Angol i Eriol jsou původně dvě verze téhož jména, které upomíná na „železné útesy“ (ironcliffs) jeho domova (pobřeží Helgolandu tvoří pískovcové skály zbarvené díky přítomnosti železa do červena). V zápiscích JRRT najdeme také izolovanou poznámku o tom, že Eriol mluvil s elfy o svých bozích Odinovi, Thorovi a dalších, a že je elfové identifikovali jako Manwëho a Tulkase. Konec Eriolova života už známe - po neúspěšném Pochodu na pevninu elfové prchají, stávají se neviditelnými a Eriolova stopa končí v Tavrobelu, kde uzavírá (a zapečeťuje) v Domě sta komínů Zlatou knihu. Podle jiné verze ale Eriol umírá dříve a Zlatou knihu dokončuje jeho nejmladší syn Heorrenda. („The Golden Book of Heorrenda being the book of the Tales of Tavrobel - Heorrenda of HÆgwudu“). Je tu ovšem i verze, kdy knihu nalezne a dokončí (opatří epilogem) neznámá cizí osoba. Pro návaznost Tolkienovy mytologie na skutečnou historii je velmi důležitý fakt, že později Anglii (Tol Eressëa) osidlují Eriolovi mladší synové Hengest a Horsa - od nich získali Angličané „pravou tradici vil (elfů)“. Na závěr JRRT ztotožňuje Hengestovo sídlo Kortirion s Warwickem, Horsův Tauithorn s Oxfordem a Heorrendův Tavrobel s Great Haywoodem.

Toto je ve stručnosti Eriolův příběh. Myslím, že není třeba zabíhat do větších detailů, ačkoli materiálu bychom na to našli ještě dost - hlavně básně Eriola, kde se popisuje jeho život na kontinentu, smrt rodičů, toulky kolem Středozemního moře apod.

 Proměna

 Nyní se dostáváme k proměně Eriola v Ælfwina. Ačkoli v některých raných textech jsou jména používána pro jednu osobu (jako překladatel Análů z Valinoru je uváděn Eriol Leithienský, který je znám jako Ælfwine z Angelcynn), v podstatě se změna jména hrdiny pojí se změnou celého rámcového příběhu. Ch. uvádí, že jde o „nezrealizovaný projekt revize celého díla“. Dva zásadní rozdíly jsou tyto: především Tol Eressëa a Anglie už nejsou totožné, ačkoli Anglie zůstává v centru příběhu pod jménem Luthany, a Ælfwine nezasahuje do života elfů jako Eriol, nýbrž jen zaznamenává jejich historii. Nejprve se podíváme, jak autor pozměnil konec příběhu elfů samotných, pak se budeme zabývat životem Ælfwina.

 Historie elfů podle Ælfwina

 Jak už víme, v závěru dějin se elfové vydávají do Středozemě, aby odtud odvedli své příbuzné. Pohněvají si tím však bohy a ztratí kontakt s Valinorem. Jejich záměr se nezdaří a oni prchají ze Středozemě - v eriolovské verzi na Tol Eressëa. Tady nacházíme první změnu. V nové verzi elfové odejdou po válce s lidmi na místo zvané Luthany, které je sice zatím součástí pevniny, ale později se ztotožní s Anglií. V Luthany, kde vládne král Ingwë, elfové nějakou dobu žijí, mnozí z nich putují dál na západ a osidlují ostrov Tol Eressëa. Města a místa tam pojmenují podle měst v Luthany. Později připluje na Luthany Eärendel, který hledá elfy z Tol Eressëa a svou ženu, a král Ingwë mu poskytne útočiště před hněvem Ossëho. Eärendel mu dává napít limpë a žehná jeho lidem, aby se později (Angličané) stali nejlepšími námořníky na světě. Ingwë nejprve odmítá doprovázet Eärendela, ale pak se vydává hledat Tol Eressëa. Jeho lodi však ztroskotají a on jediný se zachrání (po napití limpë je nesmrtelný). Daleko na východě v Severním moři se stane králem Angali, Euti, Saksani a Firisandi (Anglové, Sasové, Jutové a Frísové), kteří podle něj přijmou jméno "Ingwaiwar". To jsou národy anglosaské invaze do Anglie v 5. století. Ingwë jim předal vědění o elfech a Bozích a obrátil jejich srdce k touze po plavbě na Západ. Zde končí příběh Ingwëho - po dlouhém čase vlády nad Ingwaiwar odplul na moře na malém člunu a nikdo ho už neviděl. (Podle jedné teorie měl být na Tol Eressëa.)

 Co se mezitím dělo na Luthany? Po Ingwëho odchodu byl vytvořen kanál (Luthany se stala ostrovem - Anglií), ale lidé jej překročili na lodích a do Luthany postupně směřovalo 7 invazí (včetně Římanů, kteří už ani nevěřili, že elfové existují). Během té doby elfové trpěli a stále víc jich odplouvalo na Západ. Lid sedmé invaze však byl k elfům přátelský, neboť šlo o Ingwaiwar. Tady, v dobách anglosaské invaze začíná příběh Ælfwina.

Jedním pramenem jeho rekonstrukce jsou Tolkienovy poznámky a skicy. V tomto případě máme však k dispozici i souvislý text „Ælfwine of England“, resp. jeho třetí, finální verzi. Text nebyl dokončen, můžeme z něj ale získat podrobný obraz života Ælfwina před jeho příjezdem na Tol Eressëa.

 Aelfwine

 Příběh začíná v Anglii, které elfové říkají Lúthien (nebo Luthany). Elfové jsou zde nazýváni Mizející společnost nebo Svaté víly (elfové) - v této době už jich mnoho odplulo na Ztracený ostrov nebo dokonce na pahorek Túna ve Valinoru. Přesto jich však ještě většina zůstala a v zemi bylo díky nim mnoho kouzelných míst. Ælfwinovi rodiče Deor a Eadgifu žili ve městě Kortirion, jež bylo napadeno muži ze Severu - Vikingy (podle jiných verzí to byli piráti). Ve dnech hladu zemřela Eadgifu a Deor byl zabit v boji, když zpěvem povzbuzoval bojovníky. Ælfwine upadl do zajetí, kde otročil až do své dospělosti. Matka mu ale vložila do srdce touhu po moři, Ælfwine nakonec uprchl a toulal se po západním pobřeží. Tam se setkával s elfy odplouvajícími před válečným utrpením na Západ - ačkoli byl jejich přítelem, nikdo z nich nechtěl vézt člověka sebou. Zajímavé je, že Ælfwine elfy viděl, ačkoli mnoho z nich bylo už zpola neviditelných - měl totiž dar „elfího zraku“. Ælfwine se naučil od rybářů umění stavět lodě a vydal se na moře na vlastní pěst. Nevyplul sám - doprovázelo ho sedm přátel, které později vzal k sobě sám Pán vod Ulmo. Během plavby však Ælfwina smetly vlny z paluby na pobřeží neznámého ostrova a loď se převrhla v bouři. Na ostrově se Ælfwine setkal se „Stařičkým námořníkem“, což nebyl nikdo jiný než sám Ulmo. Víme, že Ulmo lidem vždy pomáhal - nyní Ælfwinovi vyprávěl mnohé o elfech, o ukrytí Valinoru a o Začarovaném souostroví, na kterém se nacházeli. Pak přivlekl z moře ztroskotanou, ale nepoškozenou loď (vikingskou s dračí hlavou na přídi), na které našli mrtvé Seveřany včetně vraha Ælfwinova otce. Na vikingské lodi se díky Ulmově vedení dostali ze Začarovaného ostrova a dopluli k neznámé zemi, jejíž obyvatelé byli výborní stavitelé lodí - Ythlingové, Děti vln (viz. staroanglické ýđ - vlna). Tady se překvapený Ælfwine setkal se svými námořníky, které považoval za mrtvé. Na Ulmovu žádost pro ně postavili Ythlingové novou loď z dubů poražených v jeho posvátném háji, a Ulmo jí požehnal, aby plula tam, kam žádná loď plout nedokázala. Plavili se dlouhé roky a nakonec se po beznadějném hledání elfího ostrova rozhodli pro návrat domů. Ten den v noci náhle zjistili, že v mlze vidí světélka z elfích příbytků a slyší harfy na pobřeží Tol Eressëa. Nicméně vítr a vlny je zaháněly dál, pryč od jejich cíle. Ælfwine skočil do moře a zbytek posádky, který ho ve vlnách už nedokázal najít, se po dalším strastiplném dlouhém putování vrátil domů.

 Tady text končí, my však následující děj známe z Tolkienových poznámek. Elfové najdou Elfwina na pláži, obléknou ho, nakrmí a odvedou do města (Ælfhamu, Eldarosu či Rôsu), kde najde Dům ztracených her. Elfové mluví s Ælfwinem starou angličtinou. On je žádá, aby se vrátili do Luthany a oni, aby mu objasnili, proč to už nejde, mu začnou vyprávět historii svého rodu.

 Rekapitulace a srovnání

 Uzavřeli jsme rámcový příběh KZP a je na místě zrekapitulovat, jakým způsobem tvoří v různých svých podobách pojítko mezi skutečnou historií Anglie a KZP. Spojení, která v textu jsou, je možno rozdělit do tří skupin - na geografická, historická a jazyková. Nejzřejmější je spojení geografické. V Eriolovi je ostrov Tol Eressëa ztotožněn s Anglií. Na své „reálné“, současné místo se dostává tak, že je přitažen velrybou Uin; při té příležitosti odtržením části ostrova vzniká i Irsko. V příběhu nalezneme i další místa, která ukotvují příběh do evropských reálií: rodiště Eriola – ostrov Helgoland a poloostrov Rôs - Bretaň. Ælfwinovská koncepce je mladší a působí „pravděpodobněji“ než verze předchozí. Elfové žijí přímo v Anglii a na Ztracený ostrov teprve později odplouvají. Tím se fantazijní prvek elfího ostrova odsouvá kamsi do neznámých dálek, zatímco do prostředí reálné Anglie jsou zasazeny reálné historické události. Ke skutečnému místu se váže také pobyt krále Ingwëho na severu Evropy, kde vládl národům Anglů, Sasů a dalším.

Z historických událostí najdeme v KZP především invaze a postupné osidlování Anglie. V Eriolovi je to příchod jeho starších synů Hengesta a Horsy. Jediným vodítkem pro časové určení jejich příjezdu je fakt, že pocházeli ze severní Evropy a ostrov po nich získal jméno Anglie – jde zřejmě o období anglosaské invaze. Eriol tedy mohl žít někdy v polovině 5. století. V Ælfwinovi jsou už historické údaje mnohem přesnější. Jak bylo řečeno, na Luthany (do Anglie) směřovalo sedm invazí, jedna z nich římská (konec 1.stol - začátek 4.stol.). Sedmá, anglosaská invaze byli Ingwaiwar, lid Ingwëho, přátelský k elfům. V této době údajně žil Ælfwine. V textu příběhu „Ælfwine of England“ je ale řečeno, že prchal z ostrova před útoky Vikingů, mužů ze severu (první nájezdy jsou datovány roku 793). Ch. vyvozuje z jiné poznámky ještě další variantu – Ælfwine prchá před Normany (1066) a elfové na Tol Eressëa mluví starší angličtinou, jazykem Ælfréda Wessexkého (871-899). Je také možné, že zmínka o Normanech se vztahovala na vikingy z Dánska, se kterými bojoval wessexký král Ælfréd Veliký. Ať tak či onak, vidíme, že Tolkien se snažil Ælfwina zakotvit do zcela konkrétní anglické historie. Tomu silně napomáhalo i použití staré angličtiny ve jménech, jak tady, tak v Eriolovi. Překlady jednotlivých jmen není, myslím, třeba uvádět, zajímavý je ale původ jména Ingwë. Má určitý vztah ke staroanglické runové básni, kde se píše asi toto: „Ing byl prvně spatřen muži ze západního Dánska, než odjel na západ za moře…“ Navíc římští spisovatelé používají pro námořníky z Baltu jméno „Inguaeones“. CH. v této souvislosti varuje před ztotožňováním Tolkienových postav s reálnými historickými osobami, přiznává však inspirační souvislost mezi nimi.