Kdo by neznal baladu o Panovi a nymfě? I já jsem zatoužil si jej poslechnout.
Putoval jsem mnoho dní a nocí, nežli jsem dorazil k jezeru podobajícímu se moři.
Z údolí, kterým jsem přišel, jsem vyšplhal na skály na jezerem - na Bílé útesy -
a tam jsem Ho spatřil. Nevypadal jako bůh, bůh vysoký a silný, bůh se zvířecí tváří,
spíše se podobal malému nahému zašpiněnému chlapci. Ve vychrtlých rukou držel různě
dlouhé píšťaly přivázané ke dvěma rákosovým prutům tak, že celý nástroj vypadal jako
malý zužující se kobereček.
Schoval jsem se za velký kámen a poslouchal jeho příběh. Příběh vyprávěný jeho flétnami,
příběh lásky a nenávisti, příběh touhy a odporu, příběh dvou bytostí s velkými srdci.
Melodie stoupala a klesala, ustávala a znovu začínala, tryskala v proudech, jež ve
vodopádech padaly do Jezera nářků, do jezera Panových nářků.
Ani já nezapomněl. Ten, kdo uslyší Panovy flétny,
ten, kdo se napije z Jezera nářků, ten nikdy nezapomíná. I já nyní hledám svou ztracenou lásku,
svou zemi z minulých životů, svou touhu. I já se modlím, abych věděl, co hledám.