Jak šel život... |
V tomto přepychově zařízeném pokoji je podstatně chladněji. Jemná záclona líně poletuje
v průvanu u otevřených balkónových dveří. Venku se do propasti pomalu snáší sníh. Na nepříliš
širokém balkónovém zábradlí tam sedí holčička v rozeplém kožichu z králičí kůže. Vůbec jí
nevadí hluboký prostor pod ní. Vítr si pohrává se světlými vlásky v jejím obličeji.
Zamyšleně a tak trochu smutně hledí na druhou stranu, kde se přes padající sníh rýsuje
zámek za propastí. "Tam jsem kdysi žila. Už je to strašně dávno. Skoro si na to nepamatuju." |
"Umělec je nejspíš někdo, kdo v nímá, co se děje v něm a kolem něj a snaží se to nějak
zpracovat, dát tomu nějakou formu a vydat svědectví." Jan Burian v rozhovoru pro Metropolis (číslo 89, týden 20. - 26. 1.). Myslím, že tam dobře vystihuje jak podstatu fotografování, tak i básní, povídek a umění vůbec. |