Urban fantasy

na Pragoconu 2005

RPG hra: Volný styl
Žánr: Urban fantasy, současnost
Kdy: Neděle 20. února 0:00 - 7:30.
Kde: V rámci Pragoconu 2005, Praha - Dejvice. Jelikož jsme nikde na Pragoconu nenalezli žádnou volnou místnost, hráli jsme v Ondrově bytě, bydlel nedaleko.

Osoby a obsazení:

GM - Ioreth
Bagi_M - Klára, clockwork-girl. Znala vždy přesný čas, poznala, když čas docházel nebo někomu běžely poslední vteřiny.
Wulf - Kamzík, počasník. Dokázal ovládat počasí, byl rychlý jako vítr a stejně tak neposedný. A trochu lehkomyslný.

Ozzy - Stín, ranger. Jediný bojově zaměřený člověk v družině. Jeho silnou stránkou byl moment překvapení.
Sombra - Malicinn, maskotvůrkyně. Uměla kreslit masky, nasazovat je sobě i ostatním. Díky maskám jejich nositelé jinak vypadali a jinak se chovali, nebo získávali lepší dovednosti.
Ondra - Sataj, knihovník. Dokázal otevřít knihu vždy na správné stránce, najít v knihách potřebné informace, měl knihy rád a knihy měly rády jeho.
Folken - Gilrandir, cestář. Hvězdný poutník. Cesta byla pro něj cíl. Dokázal je nacházet, rozeznávat správné od špatných, znal vždy správný směr.
Malakk - Luz, dítě štěstěny. Vtipálek, neskutečný optimista, a naše usměvavé sluníčko.
Silentbob - Chewbacca, trickster. Také vtipálek, ale spíš z Kanady. Továrna na hlášky a velmi aktivní člen naší skupiny.

Předem se omlouvám za opravdu mimořádnou nekvalitu fotek. Proto jsem se je také rozhodl protkmnout hláškama z klubu na Nyxu "RPG - Nejlepší perličky ze hry aneb pobavte ostatni". Pokusil jsem se je chronologicky seskládat. Pokud jsou tam nějaké chyby, jako věty vložené do úst někomu jinému než autorům a pod., tak mne prosím opravte :-) Nějak se mi to však vymklo z rukou, takže je tu snad celý příběh, i když jen dost stručně popsaný.

Jednoho dne jsme se všichni náhodou sešli v Krakatitu. Každý jsme měli své problémy, nevycházeli jsme až tak skvěle se světem, protože jsme s ním nebyli příliš kompatibilní, a Krakatit byl místo, kam chodili podobně divní lidé, jako my. Tak jsme se tam všichni náhodou potkali v úterý 15. února 2005. Venku mrholil sníh, bylo kolem nuly.
Po chvíli nějaký úředníček donesl obálku pro nějakého Máchala a nechal ji u Silvera schovanou, že si ji Máchal vyzvedne. Nikdo žádného Máchala neznal.

Po chvíli tam přišli náctiletí munchkinoidní larpisté s bágly, meči a sekyrami, obsadili jeden stůl a začali se dohadovat: "Tývole, já tam budu hrát normálka krysodla, a jako udělal sem si takovýhle drápy, jó!? No a vony prostě mají +2! Tývole, toje, cóó? No a vykoumal sem, že když si k tomu vezmu tady todle, tak to vytáhnu až na drápy +3!"
"Tývole, no to je kombo, vole…"

Vtipálek Chewbacca to už nevydržel a zcela vážně se přidal do debaty: "Hele, a víte o tom, že když budete mít v družině klerika, co má +2 na vlastnosti, tak to můžete vytáhnout až na +5?"
"Jakýho klerika? Vždyť žádný takový povolání není…??"
"Jaktože není, je! Kterou verzi pravidel jsi četl naposledy?"
"Tři trojku…"
"No vidíš. Klerik už je, ale není to hráčské povolání. Musíš se na něm dohodnout s organizátorama. Ale těch plus pět za to stojí, no né?"
"Týýývole…."
To už to můj počasník nevydržel a přidal se do debaty také: "Ale bacha, organizátoři toho klerika fakt nedávají každýmu, musíte si to na nich fakt pořádně vyhádat…"
"No jasně, to je v pohodě, my si to na nich vyřvem…"

Do dveří vhází Dolph Lundgren, nebo tak ten člověk skoro vypadá. Tváří se, jakoby mu tady všechno patřilo, a objednává si u Silvera za barem bylinkový čaj. Začíná si něco číst. My se pochechtáváme - Silvera jsme vařit bylinkový čaj ještě nikdy neviděli.
Po chvíli vešla malá holčička. Přišla k pultu a řekla, že tam má dopis. Přitom se podívala bokem a při pohledu na Dolpha se zarazila, ztuhla, a ve tváři se jí dal číst strašný strach. Lundgren vstal od stolu, namířil si to k ní a pronesl: "To jsem rád, že se zase vidíme." Holčička očividně ráda nebyla. To už se ale mezi ně vklínila Luz. Mile se usmála na Dolpha a zeptala se: "A nechtěl byste se posadit a dát si napřed ten čaj? S medem?"
Chvíli se pak ještě dohadovali o medových dívkách, do hovoru se přidávali další z nás, a holčičce mezitím podal Silver ten dopis pro Máchala. Dolph byl v dobrém rozmaru, ale už mu pomalu začínala docházet trpělivost. Už ani nevím, čím jsme ho překvapili poprvé. Podruhé byl překvapen, když zjistil, že někteří z nás zdrhají rychle s tou holčičkou k východu. (Toto bylo v horním patře, potom tam byly schody, dolní místnost, a pak teprve dveře ven.) Stín se mezitím vytratil ven, aby mohl Dolpha sledovat, až vyjde. No a když se vzpamatoval i z druhého překvapení, ukázal jsem do místnosti za něj a zařval: "Bacha, kukačka!"

Když se pak rozeběhl ke schodům, stačila už jen Chewbaccova natažená noha, aby byl dole rychleji, než chtěl. Bylo poznat, že má zlámanou polovinu kostí, jenže… on se přeskládal a byl zase v pořádku. Tehdy jsme pochopili, že je zle. Když ostatní zdrhající s holčičkou byli u dveří, zjistili, že ačkoliv nejsou zamčené, nejdou otevřít, protože jim v tom brání nějaká podivná síla… To jsme pochopili, že není pouze zle, ale že máme ošklivý problém. A začala honička.

Malicinn, Gilrandir a Sataj se vydali do skladu. Dolph za nimi. Klára se na něj vrhla zezadu a objala ho kolem krku, ale on ji strhl a mrštil s ní o zem. Vykloubil jí přitom rameno a pravděpodobně jí tím způsobil i jiná poranění. Když zachránci s holčičkou dorazili do skladu, Sataj napřed překlopil jednu polici a potom už knihy samy vylétavaly z polic, pletli se Dolphovi pod nohy a účinně ho zdržovaly. Dveře, co tam byly, byly opět "zamčené". Vydali se mezi jinými regály zase nazpátek.
Já jsem pochopil, že "normálně" se odtud nedostaneme a tak jsem sebral vítr a vrhl jím vší silou proti jednomu z oken. Bohužel jsem nikdy nebyl v Krakatitu a neuvědomil jsem si, jak to tam asi vypadá… a bohužel jsem to udělal vší silou. Knihy povyletovaly z regálů, v celé místnosti všechno vířilo, ale síla držící okna držela i dál. Někoho praštila kniha do hlavy.
"Cože? I ty, Kulhánku?"
Silentbob / Chewbacca: Skočím za pult, jestli tam není nějaká baseballka nebo cokoliv!
Ioreth / GM: No, baseballka tam není. Jen si tam někdo nechal pár rohlíků a vlašák.
Silentbob / Chewbacca: Beru vlašák!
(Později Sombra zjistila, že tam ta baseballka v reálu opravdu je, a Ioreth na oplátku přislíbila, že příště nám tam jako kompenzaci dá baseballky rovnou dvě. Na druhou stranu, ještěže tam nebyla, protože by jinak bylo daleko více zraněných, Klára docela stačila.)
Gilrandir / cestář seznal, že jediná cesta ven povede skrze horní patro. Vyběhli ze skladu směrem ke schodům. Já jsem se u nich snažil pomoct zvednout se Kláře. Chewbacca si počkal, až bude Dolph vylézat ze dveří, chvíli se s ním o ty dveře přetahoval, a pak mu prsknul do obličeje ten vlašák.
Silentbob / Chewbacca: "Přejeme dobrou chuť!"
Wulf / Kamzík: "Hmm, nemáte někdo dort?"

Mezitím se Stín, čekající na ulici, už nějakou chvíli snažil dostat zpátky dovnitř - poté, co si ve všiml, že nemůžeme ven. Hlavním vchodem to nešlo, tak to zkusil dveřmi ze sklepa sousedního baráku - ale byly zamčené. Chtěl je tedy vyrazit. Sebral ze zdi hasící přístroj, přistoupil ke dveřím, napřáhl se… a v zámku zarachotil klíč, dveře se otevřely, a tam stojí babča… a zírá na obrovské chlapisko, co se proti ní

napřahuje těžkým hasičákem.
"Eeee?"
"Ehmm… HOŘÍÍÍ!" zařval Stín a vtrhnul dovnitř.

Dolph Lundgren s vlašákem v obličeji se teď už ale opravdu… naštval. Najednou se prudce ochladilo na nějakých mínus padesát. Stín se ještě předtím stačil nadechnou a rozeběhnout ke schodišti, na kterém už byli Malicinn s Gilrandirem a s holčičkou. Luz už byla nahoře. Kamzík právě pomáhal Kláře a Chewbacca mířil k nim. Těm, co se drželi, ruce přimrzly k zábradlí a když je jejich majitelé odtrhli, zůstaly tam kousky kůže a masa. Nedalo se nadechnout, vzduch nesnesitelně pálil v plicích.
"Tohle mně dělat nebude!" naštval se Kamzík (počasník), soustředil se, a v celé místnosti se začalo pomalu oteplovat. Chewbacca mu pomohl s Klárou nahoru po schodech, tam Kamzík závanem větru otevřel okna a, jak kdosi komentoval, dovnitř vtrhl příjemný teplý vzduch - příjemná nula.
Od této chvíle jsme Dolphovi neřekli jinak než Zrůdič.

Následující zdržování Zrůdiče a hledání cesty ven probíhalo paralelně a hlášky se střídaly, popisuji to však odděleně.
Gilrandir se hned hnal k oknu, ale zjistil, že oknem cesta sice vede, ale nikoliv jen tak. Chytli jsme stůl a vystrčili ho z okna ven, aby tvořil jakýsi most, most přes propast. Zůstal tam druhou stranou viset, jakoby byl o něco opřen. Kamzík vytvořil kolem něj mlhu, aby nebudil na ulici pod námi takový rozruch. Luz nám zkusila cestu prosvítit, aniž by narušila mlhu ve větší vzdálenosti kolem stolu. Zkoušeli jsme projít, něco nám však scházelo, a nevěděli jsme co.
Zatímco jsme vytvářeli cestu, druhá polovina zdržovala Zrůdiče. Stín měl v kumbálku luk a několik šípů. Jednou do oka, druhý do krku. Zrůdičovi bylo evidentně jedno, že mu mozkem prochází nějaký ten kov a dřevo. U třetího už nahřál špičku a jak se Zrůdič blížil, poslal mu ho přímo do srdce. Čajík pro Dolpha byl konečně hotov a tak mu ho Luz podala se slovy "Tady máš ten čaj. Zapij si ten vlašák!" Bohužel než se vřící kapalina dostala k jeho obličeji, zmrzla. Nicméně konečně se skutálel ze schodiště dolů. Malakk si povzdechla: "A já to původně chtěla řešit bylinkovým čajem… To jsou ti chlapi."
Mezitím se hledači cesty u okna dohadovali, zda to, co nám schází, není náhodou cíl. Sataj propagoval metodu Indiana Jonese - most bude pokračovat ve chvíli, kdy došlápnu do prázdného vzduchu. Tak došel na kraj stolu, udělal další krok, a… spadl dolů. Trochu vyjekl, bylo slyšet svištění vzduchu… ale dopad slyšet nebyl. Po chvíli nám zavolal na mobil, že stačí myslet na to, kam se chceme dostat. Vypáčili jsme z holčičky, kde bydlí, a dali si sraz tam. Jenomže to už začal opět pomalu obtěžovat Zrůdič…

Z jednoho oka břečka po šípu, zkrvavená tvář, ze srdce čouhá šíp... Vystříleli jsme do něho další šípy s nahřátými špičkami, než došly. Pak přišel na řadu těžší kalibr. Napřed monitor, potom hardisk (trefil ho přímo do hlavy, "Můžeš se koukat na filmy!"). Následovala kiksna od počítače. Všechno na něj házel Chewbacca. Kdosi to komentoval: "Počkej až vyleze... Bude nasranej.... A bude to osobní."
Mezitím omdlela Klára. Malicinn si nasadila masku lékařky, a nahodila jí zpátky vykloubené rameno. Pak začala ošetřovat zraněné a omdlévající larpisty. Už jsme chtěli odejít, když si Sombra uvědomila, že… "Nemůžu je tam nechat jen tak. V podstatě nemám masku, která by k tomu byla ochotna. Tedy kromě masky Chladnokrevné-mrchy, která jim udělá pápá a uteče."
Stín: "A tu si právě teď nasadíš..."
Mezitím odešla Luz s Gilrandirem a s tou holčičkou.
Ale to už se zase sápal do schodů Zrůdič. Omrzlý, opařený, slepý, se zmrzlým vlašákem na ksichtě, ale sápal se.
Silentbob / Chewbacca (povoláním elektrikář): Hm, schody jsou kovový... Takže to chce prodlužku, zásuvku, šupky dupky, počkám, až se chytí oběma rukama zábradlí... a...
Malicin: "Burn, baby, buuuuuuuurn...."
Někdo další: "Bude pěkně propečenej..."
Vyletěly pojistky v celý čtvrti, ale on se sápal dál. Uvažujeme, že bychom ho ještě zapálili. Debatujeme nad tím, že ani tvrdý alkohol zas až tak dobře nehoří, aby z toho něco bylo.
Kamzík: "Hele, Silver je fakt tvrďák, nemá tu náhodou někde petrolej?"
Ještě přistavíme ke schodišti regál a zdrháme.
Malicinn si nasadila masku velitelky a snažila se všechny vyhnat ven. Larpisté se chytli za ruce, řekla jim, že se jde na Okružní, a sama po stole vyrazila jako první. Bohužel, strhla z těch dvaceti lidí s sebou jenom dva, zbytek zůstal stát na stole a odmítal se pohnout, ačkoliv jsme dělali, co jsme mohli. Jak se šťouchali, dva spadli na ulici - a jejich dopad byl slyšet, což ostatním rozhodně na náladě nepřidalo.
Gilrandir to okomentoval: "Když tak porovnám nebezpečí, jaké představuje pád z okna, a jaké představuje zrůdič tam uvnitř... No, větší šanci mají ti, kdo vyskáčou ven."

Nepomohlo ani přesvědčování, že je to z toho stolu na ulici dva metry, že to v pohodě skočí, nepomohl ani Zrůdič za jejich zády. Když to nešlo dopředu, zkusili jsme to dozadu - potřebovali jsme je dostat pryč z toho stolu, ale to se vzpírali také. Nakonec jsme je tam tedy nechali a zdrhli sami.
Šel jsem poslední a zařídil, aby se stůl v mezích šetrnosti i s Larpisty zřítil dolů, aby za námi nemohl Zrůdič pokračovat. Zařídil jsem to, ale jakmile jsem sám byl dole, všiml jsem si těch lidí kolem dvou spadlých chlapců - na které se měl za chvíli zřítit ten stůl.
Sombra to komentovala: "Stát pod oknem, ze kterého vypadlo několik lidí, považuji za demenci. I když... já bych to nazvala evolucí."
Křičím na všechny lidi: "Pozor, padá stůůůl!"
Ozzy rýmuje: "Plný larpistůůů!"

Pomalu jsme se scházeli a komunikovali s nezvěstnými členy pomocí mobilů.
Dítě štěstěny: "Takže to všechno dobře dopadlo, že ano?!"
Maskotvůrkyně (stále ještě s nasazenou maskou Velitelky): "Sejdeme se na smluveném místě, ETA 10 minut. Vyvázli jsme, leč máme velké civilní ztráty."
Došli jsme až k domu, kde holčička bydlí. V jednom okně se svítilo, v tom, v kterém měla bydlet ona. Zadržela nás, že nemáme vcházet dovnitř, ani se ničeho dotýkat, a fascinovaně zírala do okna. Nic se nám nepodařilo zjistit. Ozzy udělal sněhovou kouli a zkusili jsme ji hodit do toho okna. Světlo pomalu pohaslo.
A holčička se svalila k zemi.

Nevíme, jestli byla mrtvá, nebo ne. Ale nedýchala a neměla nahmatatelný tep.
Rozdělali jsme tu obálku. Byla na ní stará černobílá fotka jednoho stromu uprostřed polí. Byla to jabloň.
Gilrandir se domníval, že by ji možná dokázal najít. Chtěli jsme se tedy vydat na autobus, jenomže… co s holčičkou? No samozřejmě, vezmeme ji s sebou. Nebo snad ne?
Ozzy / Stín: "To ji chcete táhnout s sebou? Co si myslíte, že děláte?"
Folken / Gilrandir: "Výzkum na téma: Kolik mrtvol lze nenápadně přepravovat MHD."
Ozzy / Stín: "A to si myslíš, že si toho nikdo nevšimne?"
Folken / Gilrandir: "Nikdo nečeká, že v mhd potáhneš mrtvolu... toho by si přece určitě každý všimnul, takže ona být mrtvá prostě nemůže. A i kdybys s sebou náhodou nějakou tu mrtvolu táhnul, tak rozhodně nebude mít na zádech baťůžek! To mrtvoly nemívají!"

Ozzyho Stín tedy vzal do náručí holčičku a přehodil si ji přes rameno, jakože nese spící sestřičku. Ale… už od pohledu nebudil zdání, že nese svou spící sestřičku…
Sombra / Malicinn: "Ty ji držíš jako kus špalku - co hůř, jako kus cizího špalku. Každýmu hned dojde, že není naše, a že je s ní něco v nepořádku. Počkej, vylepším tě..." Během chvilky mu vytvořila na tváři masku.
Ozzy / Stín (nejistě): "Co to ze mě teď je?"
Sombra / Malicinn (suše): "Starší-bratr."
Tak jsme se vydali na Dejvickou, abychom náhodně nastoupili do nějakého autobusu a čekali, kam nás zaveze. Mezitím probíhala diskuze nad usínajícími spoluhráči:
Ozzy k Silentbobovi: "Chrápat můžeš, ale nechrápej při tom!"
Folken: "Ale třeba se při tom aspoň udusí..."

Po dvouch hodinách jízdy jsme někde náhodně vystoupili. Bylo někdy mezi desátou a půlnocí herního času (reálného bylo kolem páté ráno). Ocitli jsme se v malé vesničce. Všechno vypadalo strašně staře… vlastně nikoliv staře, ale dávně. A na telefonní budce nebylo logo Českého Telecomu… Netrvalo dlouho, abychom si uvědomili, že jsme se dostali do jiného času.
Kamzík ke Kláře (clockwork-girl): "Kolik je hodin? Rok stačí…"
Bylo 13. února 1963.
Vydali jsme se směrem k jednomu konci vesnice, kde se mezi poli rýsovala jabloňová alej. Dotyčnou jabloň našel Gilrandir celkem snadno. Holčičku jsme položili pod ni. Vytáhli jsme opět fotografii. Začínala se pomalu rozpouštět, teprve totiž vznikala. Byly na ní dva kazy, jeden v místě, kde ležela holčička. Delší dobu jsme nevěděli co dělat, pak mne napadlo pátrat v kůře v místech, kde byl na fotce ten druhý kaz a našel jsem nějakou dutinku. Myslím, že jsme v ní nic nenašli, ale dutina se po našem doteku zacelila. A v dálce jsme uviděli světla autobusu. Pochopili jsme, že máme holčičku zanechat na tomto místě (i když si tím někteří z nás nebyli zcela jistí). Malicinn ji ještě zabalila do nějaké teplé látky, aby v noci nezmrzla, zatímco Luz utíkala chytit autobus.
Autobus byl taková stará karosa. Aby na nás počkal, začala Luz s autobusákem flirtovat. Když se jí pak vyptával Stín, jestli se s ním znala či co, neodpustil si po vysvětlení poznámku: "V časoprostorovém diskontinuu neříkej nikdy 'jen flirtovala'."

Zhruba někdy kolem páté ráno jsme dorazili zpátky do Prahy. Klára potřebuje urychleně do nemocnice.
Ondra - Sataj

Malicinn: "Já ji tam vezmu. Budu straaaašně důvěryhodná. Budu Starší-sestra."
Gilrandir: "Jistě o ni máš strach..."
Malicinn (cynicky): "No jasně, ohromnej..."
Gilrandir: "No to vidím."
Malicinn (zatím si dokreslila masku), pohoršeně: "Ale samozřejmě, že ano! Pochybuješ snad o tom?!"

Rozhodli jsme se podniknout různá bezpečnostní opatření, jako přespat všichni pohromadě u Malicinn a zabarikádovat se tam, vzít si v práci dovolenou atd.
Také jsme stačili koupit noviny a u Malicinn jsme si přečetli, co se včera v Krakatitu stalo.
Bylo asi sedm mrtvých (některé jsme identifikovali jako udušené "mrazem" v dolním patře) a sedmadvacet zraněných (tahle čísla teď už opravdu jen hádám). Jedna osoba se pohřešuje. Spodní patro bylo zdemolováno. Neví se přesně, co se stalo, spekuluje se o požáru. Následovalo ještě několik zmatených informací, které vesměs nikam nevedly. Myslím že to bylo označeno za něco jako vyloupení, a po pachatelích se pátrá. Hmmm…
Bavili jsme se o policii a stopách, které by mohly směřovat k nám. Malicinn se vyjádřila k policii po svém: "Ti by nepoznali stopu ani kdyby zapanáčkovala a zaštěkala."

Ale to už bylo půl osmé reálného času a rozhodli jsme se hru ukončit. Tak se chopila slova Ioreth.
Po dvouch týdnech naše paranoia pominula a my se odvážili ven, a také do Krakatitu. Za barem byl však někdo jiný, než Silver. Právě on byl tím nezvěstným. Nakonec ho našli, schovával se v kumbálku, a těžko říci, jak tam mohl tak dlouho vydržet. Vypadal však, jakoby pobýval někde úplně jinde. Postaral se o to, aby se onen kumbálek přestal úplně používat, a nakonec byl dokonce i zazděn. Silver nikdy nikomu nepověděl, co tam viděl či zažil.
Každému z nás přišel asi po měsíci jeden dopis. Byli jsme osloveni jako rodiče, a z dětského tábora nám psala nějaká holčička, že se tam má dobře, snad jen, že se jí po nás trochu stýská.
A my jsme se dál scházeli v Krakatitu, povídali si, ale… něco se změnilo. A Krakatit už pak nikdy nebyl takový, jako dřív.

Svou sklerotickou pamětí pátral, pracně sepsal a mnoha zkreslení a čirých výmyslů se pravděpodobně dopustil

Wulf / Kamzík / Počasník