Nová stránka 1
Seděl jsem na starém povozu
taženém dvěma koňmi spolu s podivnou stařenkou, která byla tak ochotná a vzala
mě kousek cesty s sebou. Vůz neposlušně drkotal po nerovné cestě a já byl
myšlenkami někde, kde jsem asi být neměl. Vrásčitá stařenka s býlími vlasy mě
vytrhla z mých myšlenkových pochodů: „Jak tě tak pozoruji, možná by jsi měl
zájem o nějaké mé služby, vracím se právě z trhu a mám toho dost na prodej.“
„A jaké služby nabízíte,“ zeptal
jsem se.
„Vzpomínky,“ odpověděla stařenka
a práskla bičíkem jednoho z koní.
„Můžu ti dát nějaké nové
vzpomínky, ale na oplátku si musím vzít nějaké tvé, vzpomínka za vzpomínku,“
dořekla stařenka.
„A jaké vzpomínky mi můžete
nabídnout,“ otázal jsem se.
„Jaké jen budeš chtít. Vzpomínky
na daleké cesty, různorodá dobrodružství, vzpomínky na dívky,“ odpověděla
stařenka a významně na mě mrknula.
„A co za to budete chtít?“
„Nějakou tvoji vzpomínku,
jakoukoliv, určitě bude nějaká, které se rád zbavíš, špatné vzpomínky jsou
k ničemu, proč je nenahradit těmi dobrými,“ stařenka znovu křikla na
neposlušného koně.
„Nějak se mu nechce poslouchat,“
řekl jsem stařence.
„No jo s tím jsou pořád
problémy, je to paličatý mezek,“ odpověděla na moji připomínku.
„Jak se vlastně jmenují,“ otázal
jsem se znovu stařenky.
„Ten neposlušný je Nebe a ten
druhý Peklo.“
„Zajímavá jména pro koně,“ řekl
jsem.
„Tady docela normální, ale kde
jsme to skončili, á už vím, tak jakou vzpomínku mí dáš na oplátku?“
„Myslím, že už vím je to jedna
z mých nejhorších vzpomínek, ta mi určitě chybět nebude,“ promluvil jsem po
chvilce zamyšlení.
„Dobře, až budeš připraven, tak
mi řekni provedeme obchod,“ odpověděla stařenka.
Už jsem se chystal říci kladnou
odpověď, když tu se mi najednou ozval v hlavě slabí hlásek: „Nedávej jí žádnou
špatnou vzpomínku, i špatná vzpomínka má svůj význam, dej ji raději dobrou
vzpomínku, prosím poslechni mě.“ Hlásek zmizel stejně rychle jako se objevil.
Odkud se jen mohl vzít pomyslel jsem si, tu jsem si všimnul, že se Nebe na mě
otočil a mrknul okem.
„Herko neposlušná,“ zaklela
stařenka a švihla opět koně bičíkem. „Tak co už jsi připraven, nějak ti to
trvá,“ začala být nedočkavá.
Z myšlenek se mi v hlavě
vytvořil vír a nechtěl se uchytit žádným směrem, nemohl jsem se rozhodnout.
Zdálo se mi to, nebo na mě ten kůň opravdu mluvil? A jestli ano, mám ho
poslechnout? Rozhodnul jsem se!
„Jsem připraven,“ řekl jsem
směrem k stařence.
„Výborně, tak jdeme na to,“
odpověděla stařenka a zastavila povoz.
Přiložila mi ruce na spánky a
zavřela oči. Cítil jsem slabé vrnění a přišli na mě mírné mdloby. Za chvíli bylo
po všem, stařenka se spokojeně usmívala a znovu uvedla povoz do pohybu.
„Myslím, že mi žádná nová
vzpomínka nepřibyla,“ řekl jsem po chvíli mlčení.
„To je mě jedno, hlavně, že já
mám tu tvoji,“ usmívala se už ne tak přátelsky stařenka. Najednou se jí zkřivil
obličej bolestí.
„Co se to děje,“ vykřikla.
„Co jsi mi to dal za vzpomínku?“
„Dovolená ve Španělsku,“ křičela
vzteky a bolestí bez sebe.
Stařenka sebou zmítala
v divokých křečích. Neváhal jsem ani minutu, došlo mi že bych se měl co
nejrychleji dostat co nejdál. Seskočil jsem ze stále jedoucího povozu. Dopad to
nebyl zrovna nejlepší, ale naštěstí jsem si nic nezlomil. Jen jsem tak stál a
pozoroval odjíždějící povoz s křečovitě se zmítající stařenkou. Najednou se
ozval zvuk podobný prasknutí balónku a stařenka se rozlétla na všechny strany.
Povoz zmizel a zůstali jen ty dva koně. Zatímco Peklo si zlostně zadupal přední
nohou, Nebe na mě opět přátelsky mrknul a odklusal přes nedalekou pastvinu někam
do dáli.
Ještě chvíli jsem tam jen tak
stál a pozoroval. Když už mě to přestalo bavit přelezl jsem zídku za mnou a
zmizel v neznámu.
A to doslova! Ocitnul jsem se
totiž někde, kde nebylo vůbec žádné světlo. Podle vlhkého vzduchu a zvuku
kapající vody jsem si tipnul, že se nacházím v nějaké jeskyni. Opatrně jsem
sunul jednu nohu za druhou po neznámém povrchu, když se ozval neznámí hlas: „Tak
sám v takové temnotě, musíš se asi bát.“
„No ty mi v tom určitě
nepomáháš, ať už jsi kdokoliv,“ odpověděl jsem neznámému podle hlasu mužskému
tvorovy.
„Ha ha, na člověka jsi dost
vtipný a chytrý, ten kousek s tou stařenou se ti povedl, ale tím jsi naštval mě
a proto tě budu muset zabít!“
„No a nechceš si o tom třeba
promluvit,“ zkusil jsem na toho tvora jít psychologicky, ono co jiného také
člověku zbude, když mu někdo otevřeně přizná, že ho chce zabít.
„Přemýšlím o tom,“ byla krátká
odpověď.
„A myslím, že ne,“ ozvalo se
znovu po chvilce doplněné o koňské zařehtání.
To už mi začalo být podezřelé.
Bez varování se přede mnou rozzářil růžový kůň s velice nepěkným úšklebkem na
pyscích a dvěma velikými tesáky trčícímu mu z držky. Rozeběhnul se na mě a
úšklebek se mu ještě rozšířil. Na poslední chvíli se mi podařilo mu uskočit
z cesty. Kůň kolem mě prosvištěl a díky jeho růžové auře jsem si mohl na chvíli
prohlédnout místo, kde se nacházím.
Skutečně to byla jeskyně kam by
se vešel rodinný dům i s zahrádkou. Bohužel jsem nespatřil žádnou únikovou
cestu. Jediný čeho jsem si stačil všimnout, než koňská aura přestala zářit byl
krápník trčící ze země asi do výšky metru a půl.
„Jsi rychlí,“ řekl poněkud
smutně z temnoty kůň.
„Ale uvidíme jak si povedeš,
když se ti neukážu,“ teď už zněl mnohem veseleji.
„A jak mě uvidíš ty,“ snažil
jsem se hrát o čas zatímco jsem se pomalu sunul směrem, kde jsem si pamatoval
krápník.
„Já tě nepotřebuji vidět, mě
stačí, že tě slyším a cítím.“
„Přiběhnu neznámo odkud a
ukousnu ti hlavu,“ popisoval velice blaženě svůj plán kůň, zatímco já se pořád
sunul.
Nevěděl jsem jaký kus mi ještě
zbývá k dosažení krápníku, ale kůň mi nedal čas na další úvahy, jediné co mě
upozornilo na jeho útok byl zvuk kopyt dopadajících na kamenitou zem.
A tak jsem prostě znovu uskočil,
tentokrát hodně těsně, neboť jsem ucítil jak se mi otřelo koňské tělo o pravou
nohu.
Odpovědí na mou otázku kolik mi
zbývalo k dosažení krápníku bylo nehezké křupnutí a zvuk jak když někdo plive
vodu.
„Šššššššššš, šláči,“ ozvalo se
směrem kam proběhnul kůň.
„Jak ti teď mam ukošnout hlavu
kdyš nemám žuby,“ prskal vzteky kůň.
„Budu tě mušet ukopat!“
Z nenadání se někde ve stropě
jeskyně otevřel otvor, kterým dovnitř pronikalo světlo a dokonce se spustil
provazový žebřík.
Neváhal jsem ani minutu dal se
do šplhání, ze kterého by určitě měl radost můj tělocvikář ze základní školy.
Kůň pode mnou jen vztekle běhal
sem a tam a adresoval mi jednu urážlivou poznámku za druhou.
Když už jsem byl skoro u
průlezu, vysunula se z něj natažená ruka, která mi pomohla při vstupu dovnitř.
„Děkuji Vám,“ chtěl jsem říci
pane, ale zarazil jsem se a dořekl: „Televize.“
Můj zachránce byla úplně
normální televize, které na obrazovce zářili dvě oči a ústa vytvářející dojem
obličeje. Ze stran měla ruce a dole nohy, prostě jako člověk, akorát to byla
televize.
Ani tak jako můj zachránce mě
spíš udivilo to, že se nacházím v normálním pokoji. Uprostřed stál malý stolek
s jedním křeslem, další zajímavostí bylo, že stěna na kterou bylo křeslo
natočeno byla celá ze skla, ale nebylo v ní nic vidět jen tma. Nic jiného
v pokoji nebylo.
Televize zavřela poklop, kterým
jsem před chvílí prolezl a otočila se na mě: „Musíš omluvit mé skromné vybavení,
nejsem zvyklí na návštěvy a abych pravdu řekl, tak už jsem pěkně dlouhou dobu
taky žádnou neměl.“
„Jsem to ale nezdvořák, mé jméno
je Bůh,“ řekla televize a ruku si symbolicky přiložila na místo, kde by se u
člověka nacházelo srdce.
„Těší mě a chtěl bych Vám
poděkovat za záchranu,“ odpověděl jsem.
„Mimochodem, mohl bych vědět
proč máte pod pokojem tu jeskyni s tím ujetým koněm?“
„Ale to je jenom Peklo,“
odpověděl ledabyle Bůh a mávnul rukou.
„Pojď a posaď se prosím alespoň
na koberec, brzy začne můj oblíbený seriál, musím ho stihnout.
Uposlechnul jsem Bohovu výzvu a
usadil se do tureckého sedu hned vedle stolku. Bůh se také usadil do svého
křesla, natáhnul pravou ruku, ve které se mu objevil ovladač a stisknul jediné
tlačítko, jež se na něm nacházelo.
Prosklená stěna párkrát
zablikala a pak se na ní objevil obraz země jak se vznáší ve vesmíru. Potom se
obraz několikrát přiblížil až bylo vidět nějaké mě neznámě město se spoustou
lidí spěchajících neznámo kam.
„Zajímavý seriál, jak se
jmenuje,“ zeptal jsem se Boha.
„Jmenuje se Civilizace, má
spoustu dílů a dopadne to špatně,“ odpověděl stručně Bůh na moji otázku a dál
upřeně sledoval obraz.
Asi deset minut jsme tam jen tak
společně seděli a sledovali, než Bůh opět promluvil: „Musíš omluvit moji malou
výřečnost, ale nejsem zvyklí si s někým povídat.“
„Nemusíte se omlouvat, mě to
nevadí, jen by mě zajímalo, jak ten seriál dopadne.“
„Jak už jsem před chvílí řekl
špatně, civilizace zničí sama sebe.“
„Lidé raději budou věřit, že je
zničí nějaký boží zásah, než aby si připustili, že si za svůj konec budou moci
sami,“ dopověděl Bůh a uvelebil se ve svém křesle.
„A proč teda ten seriál
sledujete, když víte jak dopadne,“ zeptal jsem se.
„Protože co jiného by měl Bůh
dělat a nakonec co kdybych se mýlil,“ odpověděl Bůh a mrknul na mě.
Opět jsme jen tiše seděli a
sledovali běh Civilizace.
Z ničeho nic mě přepadnul takový
zvláštní pocit: „Musím domů.“
„Mohl by jste mi prosím poradit
kudy se dostanu domů,“ otázal jsem se Boha.
Ten se na mě přátelsky usmál:
„Jdi těmi dveřmi hned za mnou, potom už jsi určitě poradíš sám.“
„Děkuji za vše,“ řekl jsem
Bohovi a prošel dveřmi, které tam určitě předtím nebyly.
Jakmile se dveře za mnou
zavřeli, tak zmizeli a zbyla po nich jen holá stěna. Přede mnou byla nekonečně
dlouhá chodba po obou stranách plná dveří se vzestupně uspořádanými číslicemi.
„Jak jen poznám do kterých mám
vejít?“
Nenapadlo mě žádné řešení a tak
jsem prostě šel chodbou a doufal, že ty správné dveře poznám. Asi po dvou
hodinách chůze my došlo, že to nebyl zrovna dobrý nápad. Zkusil jsem tedy jedny
dveře otevřít, ale bez úspěchu, byly zavřené jako všechny další co mi prošli
rukama. Byl jsem tak odsouzen k dalšímu bloumání nekonečnou chodbou. Změna
nastala mezi dveřmi číslo 1492 a 1493, bylo tam totiž zrcadlo. Ono by to žádné
vítězství nebylo, kdybych si díky němu nevšinul, že mám na zadní straně trička
číslo 1982. Svitla mi tak alespoň nějaká naděje, že ono číslo bude tím číslem
dveří, které hledám. Můj odhad se ukázal jako správný, ve chvíli, kdy jsem došel
ke dveřím číslo 1982 a podařilo se mi je otevřít. Zalilo mě oslnivé bílé světlo
a dál nic nevím.
Probudil jsem se v nemocničním
pokoji, před postelí stál doktor s rodiči. Podle výrazu ve tvářích rodičů jsem
usoudil, že se jim ulevilo, ovšem okamžitě nasadily výrazy přísné.
„Co se stalo,“ zeptal jsem se
klasickou otázkou.
„Předávkoval jsi se drogami,“
odpověděl na moji otázku doktor.
„Myslím, že tvůj mozek dostal
pořádně zabrat.“
„No to asi jo,“ reagoval jsem a
připravil se na velice dlouhé kázání od rodičů…
|