TRIP
Autor: moon, přidáno: 14.12. 2004 18:04:33

Nová stránka 1

 

Seděl jsem na starém povozu taženém dvěma koňmi spolu s podivnou stařenkou, která byla tak ochotná a vzala mě kousek cesty s sebou. Vůz neposlušně drkotal po nerovné cestě a já byl myšlenkami někde, kde jsem asi být neměl. Vrásčitá stařenka s býlími vlasy mě vytrhla z mých myšlenkových pochodů: „Jak tě tak pozoruji, možná by jsi měl zájem o nějaké mé služby, vracím se právě z trhu a mám toho dost na prodej.“

„A jaké služby nabízíte,“ zeptal jsem se.

„Vzpomínky,“ odpověděla stařenka a práskla bičíkem jednoho z koní.

„Můžu ti dát nějaké nové vzpomínky, ale na oplátku si musím vzít nějaké tvé, vzpomínka za vzpomínku,“ dořekla stařenka.

„A jaké vzpomínky mi můžete nabídnout,“ otázal jsem se.

„Jaké jen budeš chtít. Vzpomínky na daleké cesty, různorodá dobrodružství, vzpomínky na dívky,“ odpověděla stařenka a významně na mě mrknula.

„A co za to budete chtít?“

„Nějakou tvoji vzpomínku, jakoukoliv, určitě bude nějaká, které se rád zbavíš, špatné vzpomínky jsou k ničemu, proč je nenahradit těmi dobrými,“ stařenka znovu křikla na neposlušného koně.

„Nějak se mu nechce poslouchat,“  řekl jsem stařence.

„No jo s tím jsou pořád problémy, je to paličatý mezek,“ odpověděla na moji připomínku.

„Jak se vlastně jmenují,“ otázal jsem se znovu stařenky.

„Ten neposlušný je Nebe a ten druhý Peklo.“

„Zajímavá jména pro koně,“ řekl jsem.

„Tady docela normální, ale kde jsme to skončili, á už vím, tak jakou vzpomínku mí dáš na oplátku?“

„Myslím, že už vím je to jedna z mých nejhorších vzpomínek, ta mi určitě chybět nebude,“ promluvil jsem po chvilce zamyšlení.

„Dobře, až budeš připraven, tak mi řekni provedeme obchod,“ odpověděla stařenka.

Už jsem se chystal říci kladnou odpověď, když tu se mi najednou ozval v hlavě slabí hlásek: „Nedávej jí žádnou špatnou vzpomínku, i špatná vzpomínka má svůj význam, dej ji raději dobrou vzpomínku, prosím poslechni mě.“ Hlásek zmizel stejně rychle jako se objevil. Odkud se jen mohl vzít pomyslel jsem si, tu jsem si všimnul, že se Nebe na mě otočil a mrknul okem.

„Herko neposlušná,“ zaklela stařenka a švihla opět koně bičíkem. „Tak co už jsi připraven, nějak ti to trvá,“ začala být nedočkavá.

Z myšlenek se mi v hlavě vytvořil vír a nechtěl se uchytit žádným směrem, nemohl jsem se rozhodnout. Zdálo se mi to, nebo na mě ten kůň opravdu mluvil? A jestli ano, mám ho poslechnout? Rozhodnul jsem se!

„Jsem připraven,“ řekl jsem směrem k stařence.

„Výborně, tak jdeme na to,“ odpověděla stařenka a zastavila povoz.

Přiložila mi ruce na spánky a zavřela oči. Cítil jsem slabé vrnění a přišli na mě mírné mdloby. Za chvíli bylo po všem, stařenka se spokojeně usmívala a znovu uvedla povoz do pohybu.

„Myslím, že mi žádná nová vzpomínka nepřibyla,“ řekl jsem po chvíli mlčení.

„To je mě jedno, hlavně, že já mám tu tvoji,“ usmívala se už ne tak přátelsky stařenka. Najednou se jí zkřivil obličej bolestí.

„Co se to děje,“ vykřikla.

„Co jsi mi to dal za vzpomínku?“

„Dovolená ve Španělsku,“ křičela vzteky a bolestí bez sebe.

Stařenka sebou zmítala v divokých křečích. Neváhal jsem ani minutu, došlo mi že bych se měl co nejrychleji dostat co nejdál. Seskočil jsem ze stále jedoucího povozu. Dopad to nebyl zrovna nejlepší, ale naštěstí jsem si nic nezlomil. Jen jsem tak stál a pozoroval odjíždějící povoz s křečovitě se zmítající stařenkou. Najednou se  ozval zvuk podobný prasknutí balónku a stařenka se rozlétla na všechny strany. Povoz zmizel a zůstali jen ty dva koně. Zatímco Peklo si zlostně zadupal přední nohou, Nebe na mě opět přátelsky mrknul a odklusal přes nedalekou pastvinu někam do dáli.

Ještě chvíli jsem tam jen tak stál a pozoroval. Když už mě to přestalo bavit přelezl jsem zídku za mnou a zmizel v neznámu.

 

A to doslova! Ocitnul jsem se totiž někde, kde nebylo vůbec žádné světlo. Podle vlhkého vzduchu a zvuku kapající vody jsem si tipnul, že se nacházím v nějaké jeskyni. Opatrně jsem sunul jednu nohu za druhou po neznámém povrchu, když se ozval neznámí hlas: „Tak sám v takové temnotě, musíš se asi bát.“

„No ty mi v tom určitě nepomáháš, ať už jsi kdokoliv,“ odpověděl jsem neznámému podle hlasu mužskému tvorovy.

„Ha ha, na člověka jsi dost vtipný a chytrý, ten kousek s tou stařenou se ti povedl, ale tím jsi naštval mě a proto tě budu muset zabít!“

„No a nechceš si o tom třeba promluvit,“ zkusil jsem na toho tvora jít psychologicky, ono co jiného také člověku zbude, když mu někdo otevřeně přizná, že ho chce zabít.

„Přemýšlím o tom,“ byla krátká odpověď.

„A myslím, že ne,“ ozvalo se znovu po chvilce doplněné o koňské zařehtání.

To už mi začalo být podezřelé. Bez varování se přede mnou rozzářil růžový kůň s velice nepěkným úšklebkem na pyscích a dvěma velikými tesáky trčícímu mu z držky. Rozeběhnul se na mě a úšklebek se mu ještě rozšířil. Na poslední chvíli se mi podařilo mu uskočit z cesty. Kůň kolem mě prosvištěl a díky jeho růžové auře jsem si mohl na chvíli prohlédnout místo, kde se nacházím.

Skutečně to byla jeskyně kam by se vešel rodinný dům i s zahrádkou. Bohužel jsem nespatřil žádnou únikovou cestu. Jediný čeho jsem si stačil všimnout, než koňská aura přestala zářit byl krápník trčící ze země asi do výšky metru a půl.

„Jsi rychlí,“ řekl poněkud smutně z temnoty kůň.

„Ale uvidíme jak si povedeš, když se ti neukážu,“ teď už zněl mnohem veseleji.

„A jak mě uvidíš ty,“ snažil jsem se hrát o čas zatímco jsem se pomalu sunul směrem, kde jsem si pamatoval krápník.

„Já tě nepotřebuji vidět, mě stačí, že tě slyším a cítím.“

„Přiběhnu neznámo odkud a ukousnu ti hlavu,“ popisoval velice blaženě svůj plán kůň, zatímco já se pořád sunul.

Nevěděl jsem jaký kus mi ještě zbývá k dosažení krápníku, ale kůň mi nedal čas na další úvahy, jediné co mě upozornilo na jeho útok byl zvuk kopyt dopadajících na kamenitou zem.

A tak jsem prostě znovu uskočil, tentokrát hodně těsně, neboť jsem ucítil jak se mi otřelo koňské tělo o pravou nohu.

Odpovědí na mou otázku kolik mi zbývalo k dosažení krápníku bylo nehezké křupnutí a zvuk jak když někdo plive vodu.

„Šššššššššš, šláči,“ ozvalo se směrem kam proběhnul kůň.

„Jak ti teď mam ukošnout hlavu kdyš nemám žuby,“ prskal vzteky kůň.

„Budu tě mušet ukopat!“

Z nenadání se někde ve stropě jeskyně otevřel otvor, kterým dovnitř pronikalo světlo a dokonce se spustil provazový žebřík.

Neváhal jsem ani minutu dal se do šplhání, ze kterého by určitě měl radost můj tělocvikář ze základní školy.

Kůň pode mnou jen vztekle běhal sem a tam a adresoval mi jednu urážlivou poznámku za druhou.

Když už jsem byl skoro u průlezu, vysunula se z něj natažená ruka, která mi pomohla při vstupu dovnitř.

„Děkuji Vám,“ chtěl jsem říci pane, ale zarazil jsem se a dořekl: „Televize.“

 

Můj zachránce byla úplně normální televize, které na obrazovce zářili dvě oči a ústa vytvářející dojem obličeje. Ze stran měla ruce a dole nohy, prostě jako člověk, akorát to byla televize.

Ani tak jako můj zachránce mě spíš udivilo to, že se nacházím v normálním pokoji. Uprostřed stál malý stolek s jedním křeslem, další zajímavostí bylo, že stěna na kterou bylo křeslo natočeno byla celá ze skla, ale nebylo v ní nic vidět jen tma. Nic jiného v pokoji nebylo.

Televize zavřela poklop, kterým jsem před chvílí prolezl a otočila se na mě: „Musíš omluvit mé skromné vybavení, nejsem zvyklí na návštěvy a abych pravdu řekl, tak už jsem pěkně dlouhou dobu taky žádnou neměl.“

„Jsem to ale nezdvořák, mé jméno je Bůh,“ řekla televize a ruku si symbolicky přiložila na místo, kde by se u člověka nacházelo srdce.

„Těší mě a chtěl bych Vám poděkovat za záchranu,“ odpověděl jsem.

„Mimochodem, mohl bych vědět proč máte pod pokojem tu jeskyni s tím ujetým koněm?“

„Ale to je jenom Peklo,“ odpověděl ledabyle Bůh a mávnul rukou.

„Pojď a posaď se prosím alespoň na koberec, brzy začne můj oblíbený seriál, musím ho stihnout.

Uposlechnul jsem Bohovu výzvu a usadil se do tureckého sedu hned vedle stolku. Bůh se také usadil do svého křesla, natáhnul pravou ruku, ve které se mu objevil ovladač a stisknul jediné tlačítko, jež se na něm nacházelo.

Prosklená stěna párkrát zablikala a pak se na ní objevil obraz země jak se vznáší ve vesmíru. Potom se obraz několikrát přiblížil až bylo vidět nějaké mě neznámě město se spoustou lidí spěchajících neznámo kam.

„Zajímavý seriál, jak se jmenuje,“ zeptal jsem se Boha.

„Jmenuje se Civilizace, má spoustu dílů a dopadne to špatně,“ odpověděl stručně Bůh na moji otázku a dál upřeně sledoval obraz.

Asi deset minut jsme tam jen tak společně seděli a sledovali, než Bůh opět promluvil: „Musíš omluvit moji malou výřečnost, ale nejsem zvyklí si s někým povídat.“

„Nemusíte se omlouvat, mě to nevadí, jen by mě zajímalo, jak ten seriál dopadne.“

„Jak už jsem před chvílí řekl špatně, civilizace zničí sama sebe.“

„Lidé raději budou věřit, že je zničí nějaký boží zásah, než aby si připustili, že si za svůj konec budou moci sami,“ dopověděl Bůh a uvelebil se ve svém křesle.

„A proč teda ten seriál sledujete, když víte jak dopadne,“ zeptal jsem se.

„Protože co jiného by měl Bůh dělat a nakonec co kdybych se mýlil,“ odpověděl Bůh a mrknul na mě.

Opět jsme jen tiše seděli a sledovali běh Civilizace.

Z ničeho nic mě přepadnul takový zvláštní pocit: „Musím domů.“

„Mohl by jste mi prosím poradit kudy se dostanu domů,“ otázal jsem se Boha.

Ten se na mě přátelsky usmál: „Jdi těmi dveřmi hned za mnou, potom už jsi určitě poradíš sám.“

„Děkuji za vše,“ řekl jsem Bohovi a prošel dveřmi, které tam určitě předtím nebyly.

 

Jakmile se dveře za mnou zavřeli, tak zmizeli a zbyla po nich jen holá stěna. Přede mnou byla nekonečně dlouhá chodba po obou stranách plná dveří se vzestupně uspořádanými číslicemi.

„Jak jen poznám do kterých mám vejít?“

Nenapadlo mě žádné řešení a tak jsem prostě šel chodbou a doufal, že ty správné dveře poznám. Asi po dvou hodinách chůze my došlo, že to nebyl zrovna dobrý nápad. Zkusil jsem tedy jedny dveře otevřít, ale bez úspěchu, byly zavřené jako všechny další co mi prošli rukama. Byl jsem tak odsouzen k dalšímu bloumání nekonečnou chodbou. Změna nastala mezi dveřmi číslo 1492 a 1493, bylo tam totiž zrcadlo. Ono by to žádné vítězství nebylo, kdybych si díky němu nevšinul, že mám na zadní straně trička číslo 1982. Svitla mi tak alespoň nějaká naděje, že ono číslo bude tím číslem dveří, které hledám. Můj odhad se ukázal jako správný, ve chvíli, kdy jsem došel ke dveřím číslo 1982 a podařilo se mi je otevřít. Zalilo mě oslnivé bílé světlo a dál nic nevím.

Probudil jsem se v nemocničním pokoji, před postelí stál doktor s rodiči. Podle výrazu ve tvářích rodičů jsem usoudil, že se jim ulevilo, ovšem okamžitě nasadily výrazy přísné.

„Co se stalo,“ zeptal jsem se klasickou otázkou.

„Předávkoval jsi se drogami,“ odpověděl na moji otázku doktor.

„Myslím, že tvůj mozek dostal pořádně zabrat.“

„No to asi jo,“ reagoval jsem a připravil se na velice dlouhé kázání od rodičů…

  

 


-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tento text byl převzat dne 15.12.2017 1:49:11 z internetového serveru JCsoft's Fantasy - http://fantasy.jcsoft.cz/
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TOPlist