Pustina mne mile překvapila. Snad vůbec poprvé po pěti letech jsem se rozhodl jet na jiný, nežli komorní
či městský LARP jako hráč a nikoliv jako CP. A nelitoval jsem.
Jaké je pozadí světa a podzimního příběhu se můžete dozvědět například
zde. A oficiální
stránky Pustiny jako takové najdete tady.
Již od minulé frašky jsem měl v merku postavu italského alchymisty, takže jsem si navolil
člověka - jižana
a vydal se na cestu. Vydal jsem se trochu zhurta, rozhodl jsem se totiž pouze dva dny před začátkem larpu, že pojedu (do té
doby jsem ani nevěděl, že se na podzim bude něco konat) a neměl jsem nic nachystaného ani nakoupeného, natožpak veškeré
alchymistické ingredience. Lítání po Brně v předvánočním ruchu dvě hodiny s těžkým báglem a stíhání zavírajících se obchodů,
stejně jako několikakilometrová pouť v naprosté tmě po štěrkové cestě plné zamrzlých kaluží - to jsou zážitky,
na které se několik měsíců nezapomíná :)
Na místě jsem se seznámil s dalšími čtyřmi hráči, co jeli jako já za jižany. Nakonec se daly
nějak dohromady postavy - kdo za co bude hrát - a já skončil s diametrálně jinou postavou, kterou jsem si však
docela užil.
Hra začala kolem půlnoci, možná že už v deset večer.
Vztahy mezi jižany a ostatními národy byly poměrně jasně nadefinované, avšak díky určitým hráčům se rychle začaly měnit.
Díky provokujícímu Belegovi se rychle vyostřil vztah s odpadlíky, zatímco náš chladný vztah se seveřany se po pár hodinách
ohřál ohněm společného protivníka. Brzy jsme však měli začít mít jiné starosti..
Do tábora dorazila baronka Bianka di Alvanja - velvyslankyně císaře, která přinesla veliteli
tábora glejt, potvrzující naše
práva (viz příběh, link výše). Když však byla tato zásilka odnášena do trezoru, byli dotyční přepadeni a pouzdro s lejstrem
ukradeno. Hned byl celý tábor na nohou a vše se prohlédavalo. Bezúspěšně. A pak začaly vraždy. Útočník nebyl nikdy spatřen.
Byla zabita jedna z dvorních dam Bianky a začalo peklo. Baronka to nesla dost rozhořčeně a vyslala posly k císaři se zprávou,
jak je tábor v hrozném stavu a že by se měl rozpustit. Tato válka zabrala celou noc a částečně i následující den.
Do toho se někdo pokusil zapálit tábor, rozehnal dobytek z ohrady, který jsme chytali,
a k tomu ty vraždy. Panovala napjatá nálada ke všem mimo vlastní národnost, ale byla cítit i uvnitř národností.
Neustále se konaly další schůzky zástupců jednotlivých táborů, do toho řvoucí a stěžující si Bianka. Krásná uvolněná atmosféra.
Pak se někdo pokusil propašovat glejt s pouzdrem k odpadlíkům. Je zajímavé že k odpadlíkům,
když nejlogičtější bychom asi byli my,
jižani. Otto von Kerniani se zrovna shýbal pod postel, když kdosi za ním proběhnul, zahlédnul jen tmavý kožich na zádech a hnědé,
světle prokvetlé vlasy. Nedohonil ho a venku mu dotyčný zmizel ve tmě. Tak šel do zadní místnosti a tam objevil schované pouzdro.
Teď už nevím, jestli s glejtem nebo bez, ale myslím, že glejt jsme hledali ještě další den ráno.
Už si nevzpomínám, jak byl vrah a záškodník chycen. Asi při nějakém dalším, nepodařeném útoku.
Byl mučen, vyslýchán, a ukázalo se, že je snad nějakým vyslancem chaosu, který
chce zajistit, aby se výprava rozpadla dříve, nežli vůbec vyjde. Jediné, co se z něj vymáčklo bylo to, že se mu kdosi zjevuje
na určitém místě. Po několika hodinách hlídání tam dorazil někdo na lodích. Stačili před přepadem utéct. Pár odvážlivců se
vydalo za nimi a po námořní bitvě je dostalo, jednoho živého. Byl svázán, strčen do šatlavy - a dohodli jsme se tu hru pro
tu noc skončit, blížilo se ráno.
Už delší dobu jsme podezírali našeho lékaře. Ještě jsem uvařil svařák, stavil se u Ričího -
alchymisty a vyzvedl jsem dvě dávky uspávacího lektvaru.
Ten jsem nalil do svařáku - konkrétně do toho, co měl vypít náš vůdce - Gindry. Ten dal napít i našemu lékaři - Melinovi.
Oba usnuli a ostatní spánek předstírali také. Já vzal doktorovu mošnu, prohledal ji, a skočil s ní za alchymistou. Do rána
bylo zjištěno, že on nemá s vraždami nic společného. Hmmm, slepá stopa. Tu velkou bichli v brašně jsem ignoroval - škoda.
Bylo to kladivo na čarodějnice.
Když na tyto chvíle vzpomínám, vybavuje se mi jen tmavozelená tráva, lehce osvětlené chatky
a kolem nich tma, podezírání a ostražité pozorování všech kolem sebe, a pečlivé vážení kroků mimo osvětlené oblasti.
A slovní výměny, přátelské i provokující.
Další ráno zmizel náš doktor. Někam odešel. Pak většina odešla kamsi na výpravu, tuším že hledat ¨
průvodce, co nás převede přes hory. Já zůstal v táboře a konečně si trochu odpočal.
Výprava se vrátila sice bez průvodce, zato s raněnou inkvizitorkou. Od ní jsme se dozvěděli,
že dotyčný byl zajat pro uctívání cizích bohů, bude se s ním konat soud a bude upálen. Nabídli jsme inkvizitorce pomoc
a doprovod do tábora inkvizitorů s tím, že nám na oplátku pomůže získat toho nebožáka. Mezitím se opět objevil doktor.
Později bylo prokázáno, že ošetřoval vojáky střežící tábor. I tak však zůstával náš hlavní podezřelý, stejně jako Arraku,
na kterou přesně seděl popis toho, co utekl při vracení pouzdra.
Nastala chvíle oddechu. Postavy si dělaly zkoušky, naši technologové vyráběli a testovali
raketomet, odpočívalo se. Následovaly celotáborové hry smíšených družtev (v každém družstvu zástupci všech národností),
aby se upevnili dobré vztahy uvnitř tábora. Hry mi přišly značně improvizované, ale většina se bavila nebo se alespoň
příliš nenudila. A já měl poprvé trochu času fotit.
Pak (nebo před hrami?) se šlo do tábora inkvizitorů. Výměna zdaleka nešla tak hladce,
ba spíše naopak. Nakonec to skončilo tak, že inkvizitoři přijdou do našeho tábora a my budeme moci hájit dotyčného pastevce.
Vrátili jsme se do tábora. Odpadlíci tohle řešení zrovna neuvítali.
Po setmění pak přišla inkvizice. Aby nám ukázala, jak je všemocná, odsoudila a upálila jednu
ženu podezřelou z uctívání zákázaných božstev. Pak byl na řadě nebohý pastevec, co nám měl ukázat cestu skrz hory.
Obhajoby se zhostil náš právník, vedoucí tábora odpadlíků, pan Otto von Kerniani (Vampire). Obhajoba byla dobrá,
nicméně na inkvizici moc dojem neudělala. Pastevce odsoudila, ale naštěstí vzhledem k potřebám výpravy omilostnila.
Všichni jásali.
Pak však inkvizitoři zavolali na našeho doktora (Meldon), který identifikoval tři uctívače
zakázaných náboženství (Stříberka, Beleg - který byl dokonce i knězem cizího boha, a ještě jakýsi seveřan, co k tomu přišel
jak slepý k houslím) a inkvizitoři si je odvedli do pro sebe vyhrazených prostor. Tohle už sjednotilo tábor zcela. Včetně
Bianky. Následovala asi dvouhodinová porada vedení pod vedením Bianky. Pak i s doporovodem a vojáky opustila tábor a odjela.
A my se začali připravovat na válku proti inkvizici. Vyráběly se lektvary, půjčovaly zbraně. A pak k tomu došlo.
Ke slovu přišel i odpoledne vyzkoušený raketomet.
Zatímco se v ubikacích inkvizice bojovalo, já hlídal zadní vrátka, aby nikdo nezdrhl.
I tam ale došlo k delšímu boji. Vojáky jsme sice dostali, ale já zlomil dýku. Doběhl jsem si pro novou, a i když to netrvalo
déle, než tři minuty, tak než jsem se vrátil, boj skončil. A náš doktůrek zdrhl - tou cestou, kterou jsem měl hlídat.
I když za ním byly hned vypraveny tři rychlé postavy, už ho nechytily. Vše jsme důkladně vyčistili, těla inkvizitorů
nanosili na cestu a narafičili jako přepad lapků. A šli do improvizované hospody.
Ještě byl čas na markytánky, co nás namasírovaly (bylo to pěkně potřeba) a pak už víceméně
začala volná zábava. Na výslech zajatce ze včerejšího večera se zcela zapomnělo.
Když to shrnu, tak tenhle larp se mi dost líbil. Spousta napětí, zajímavé nápady (spousty nebezpečí vevnitř tábora i vně),
neustálá paranoia a postupné sbližování lidí, co by si normálně k jednomu stolu určitě nesedli.
No a na závěr pár fotografií :) Ale opravdu jen pár - přijel jsem si zahrát, nikoliv fotit.
a vydal se na cestu. Vydal jsem se trochu zhurta, rozhodl jsem se totiž pouze dva dny před začátkem larpu, že pojedu (do té
doby jsem ani nevěděl, že se na podzim bude něco konat) a neměl jsem nic nachystaného ani nakoupeného, natožpak veškeré
alchymistické ingredience. Lítání po Brně v předvánočním ruchu dvě hodiny s těžkým báglem a stíhání zavírajících se obchodů,
stejně jako několikakilometrová pouť v naprosté tmě po štěrkové cestě plné zamrzlých kaluží - to jsou zážitky,
na které se několik měsíců nezapomíná :)
Pak se někdo pokusil propašovat glejt s pouzdrem k odpadlíkům. Je zajímavé že k odpadlíkům,
když nejlogičtější bychom asi byli my,
jižani. Otto von Kerniani se zrovna shýbal pod postel, když kdosi za ním proběhnul, zahlédnul jen tmavý kožich na zádech a hnědé,
světle prokvetlé vlasy. Nedohonil ho a venku mu dotyčný zmizel ve tmě. Tak šel do zadní místnosti a tam objevil schované pouzdro.
Teď už nevím, jestli s glejtem nebo bez, ale myslím, že glejt jsme hledali ještě další den ráno. 
Když na tyto chvíle vzpomínám, vybavuje se mi jen tmavozelená tráva, lehce osvětlené chatky
a kolem nich tma, podezírání a ostražité pozorování všech kolem sebe, a pečlivé vážení kroků mimo osvětlené oblasti.
A slovní výměny, přátelské i provokující.
Pak však inkvizitoři zavolali na našeho doktora (Meldon), který identifikoval tři uctívače
zakázaných náboženství (Stříberka, Beleg - který byl dokonce i knězem cizího boha, a ještě jakýsi seveřan, co k tomu přišel
jak slepý k houslím) a inkvizitoři si je odvedli do pro sebe vyhrazených prostor. Tohle už sjednotilo tábor zcela. Včetně
Bianky. Následovala asi dvouhodinová porada vedení pod vedením Bianky. Pak i s doporovodem a vojáky opustila tábor a odjela.
A my se začali připravovat na válku proti inkvizici. Vyráběly se lektvary, půjčovaly zbraně. A pak k tomu došlo.
Ke slovu přišel i odpoledne vyzkoušený raketomet.