Do poslední chvíle jsem nevěděl, zda pojedu, nebo ne. Napřed jsem ležel několik týdnů doma s úrazem, potom jsem dostal na ElfConu kašel a byl doma s ním. Nebyl jsem v práci, kam mi chodí workshopácká konference, takže jsem musel shánět i termín, kdy se má literární víkend konat.
Ve středu jsem byl na rentgenu v nemocnici (tak ten palec nebyl jen rozřízlý, on byl ještě zlomený) a jen z této krátké cesty do Brna jsem byl velmi solidně unavený.
Ve čtvrtek jsem přemluvil doktora, aby mě uschopnil ještě ten den, a jel jsem do práce, abych zjistil, zda z konference nedorazila nějaká pošta. Nedorazila. Byl jsem ještě unavenější, a uvažoval, jestli ten víkend po těch týdnech v posteli vůbec přežiji. Navíc se mi nepodařila sehnat medovina, prý pro ni právě jeli, ale neví jestli bude, prý to mám zkusit další den. Večer jsem hledal nějaký solidní spoj, ale moc jich nebylo.
No, a v pátek jsem vyrážel na

Jarní literární víkend 2002

V pátek ráno jsem si narychlo chystal věci a přemýšlel nad nejvhodnějším spojem. Většina končila v Praze na Florenci, pak jsem se metrem neurčité trasy měl dostat na Dejvickou (kterou znám jen z písničky od Olympicu), a odtama měly vyjíždět autobusy. Nicméně většinou tam byl čas na cestu z Florence do Dejvic jen kolem dvaceti minut, což jsem při páteční odpolední Praze nepovažoval za reálné. Nakonec jsem si tedy vybral téměř přímé spojení s dostatečnými časy na přestup.
No, cesta byl hrůzná, hned vlak z Bílovic do Brna měl 15 minut zpoždění, medovinu jsem koupit nestačil, protože Čebus do Prahy odjížděl za dvě minuty a ještě tam bylo místo (v pátek odpoledne!), na Florenci jsem si zašel do meka, protože jsem neměl nic k snědku a opětovně se tak přesvědčil, že život v Praze by byl pro mne nesmírnou psychickou zátěží, autobus jel z Florence do Slaného přes Dejvickou, a na tu Dejvickou mu to trvalo jako celá cesta dle jízdního řádu, a ve Slaném jsem tak tak stihl autobus do Libušína (na rozlehlém nádraží jich čekalo cca 10, já naštěstí intuitivně zamířil ke správnému). Takže až někam pojedu příště, tak raději z Dejvické…

Před pátou jsem vystoupil v Libušíně a vytáhnul mobil, abych zjistil, kudy dál. Po menší komplikaci jsem hladce trefil až k Vaškovi a Láďovi Píchovým, kde se tentokrát literární víkend odehrával. Dorazil jsem jako první, byl pohoštěn čajem a v družném hovoru s Laďou jsme dočkali další várky hostů, mezi nimiž byla Ivana se svými dvěma hafany, Darion, Mirek a konečně též i Vašek.
Začalo se (k mému radostnému překvapení) hrát, zpívat, večeřet a kecat. :-) Takto večer pokračoval, až se změnil v noc, která se změnila v ráno. Brzy se řeč zvrhla na vztahy mezi muži a ženami, na teorii sobeckého genu, řešili jeden zajímavý psychologický testík při kterém se dobře projeví, jak kdo bere mezilidské vztahy… (ten jsem se rozhodl přiložit na konec reportu).
Zmínil jsem se o teorii sobeckého genu. Jde o teorii, jak rozdílně chápou rozmnožovací pud ženy a muži. Už si to moc přesně nepamatuji, ale princip je přibližně takový: Zatímco pro ženy je ideální životní partner ten, který se postará o její děti (přičemž nemusí už nutně býti jeho), ideální otec je zkrátka silný a zdravý (třebaže ve společnosti a v životě téměř nemožný) samec. Pro muže je zase ideální životní partnerkou žena, která se o něj ve všem postará, ale ideální matky jsou všechny pěkný ženský pobíhající okolo (on se o své děti starat nemusí, když to za něj udělá někdo jiný). No… asi jsem to moc přesně netrefil… kdo to zná lépe, nechť mne opraví :o)

Pokračovali jsme debatou o psech, lidech kolem nich, výcviku (psů, nikoliv lidí, i když mnozí páníčkové by to také potřebovali), legislativě a zákonodárcích…
Při tom všem jsme vyžírali Píchovic domácnost a hlavně likvidovali zásoby jejich vynikajícího vinného sklípku. Já nepřestával litovat, že jsem zapomněl na tu medovinu. Mezi tím vším kolovaly fotky z předchozích víkendů…
Většina lidí šla spát ve tři hodiny, já ještě kecal s Laďou a užívali jsme si vážné hudby, Ivana probírala s Darionem jiné záležitosti. Spát jsme nakonec šli o půl šesté.

Ráno kolem desáté jsme měli vyrážet na tradiční výlet. Takže jsem před desátou vstal, když už tu byla i Františka s Vanessou (a s Janou). Zase se kecalo o všem možném, zkoušela se kytara jakožto i jiné hudbení nástroje… Na výlet jsme vyrazili až někdy kolem jedné.
Těsně po vyražení dorazila Jarka Nováková, tak jsme ještě počkali na ni a vydali se na pouť do Mordoru. Cestou jsme se bavili o životě na Kladensku, o zemi protkané chodbami, o pannách a dracích… Z Mordoru, vyprahlé zničené země téměř bez vegetace jsme zamířili přes pole a louky k zelené vodní nádrži, podél potoka na kraj lesa, přes louku a trať dalším údolím až k dolu Mayrau - muzeu na místě bývalého dolu, cíli naší cesty, jehož věže se před námi tyčily po většinu cesty….
Tam jsme dorazili 14:45, v 15:00 měli zavírat. Prohlídka měla trvat tři hodiny. Nedalo moc velkou práci přemluvit je, aby nás ještě na prohlídku vzali…
Klasickou železnou branou, jaká se dřív používala ke vstupu do většiny závodů, jsme vstoupili do jiného světa. Z každého místa na nás dýchala atmosféra. Poznávali jsme život horníků, jejich každodenní rutinní cestu do umýváren, převlékáren, k výtahu a pak dolů, na šichtu. Seznamovali jsme se nebezpečími, která jim v 300 metrů hlubokém dole hrozila, se silnými tlaky působícími na uhlí, s každodenními požáry. Dozvídali jsme se o životě a náplni práce člověka, který obsluhoval výtahy, o práci záchranného sboru, jehož cvičiště jsme měli možnost si prolézt a trochu blíže tak poznat atmosféru dolu. Dozvěděli jsme se něco o vzniku a vývoji tohoto a jiných dolů na Kladensku. Byl to zvláštní zážitek…
Stejnou cestou jsme se vrátili nazpátek. Původně jsme chtěli jít ještě na Vinařickou horu, ale už se stmívalo a my byli prohlídkou docela unavení, pořád jsme postávali na nohách. No, unavený jsem byl hlavně já, byla to pro mě poněkud nezvyklá zátěž :o)

Dorazili jsme nazpátek. Vašek odjel pro Jiřinu s Honzou, kteří se vraceli z porady Fandomu, ostatní se jali někde odpočívat nebo začali pracovat na čaji a jídle. Pak jsme se všichni někde uvelebili a byl odstartován literární večer. S povídkami však přijeli jen dva či tři lidi, a tak se moc diskusí nekonalo, spíše se to řešilo soukromě mezi sebou. Posilněn medovinou si každý rozebral nějaký ten hudební nástroj, kterých měli Píchovic doma habaděj. To, co se dělo pak… to bylo nepopsatelné. Nezřídka se stalo, že nám to dohromady skvěle ladilo (na můj vkus (o: ), vzájemně jsme se doplňovali.
Pak se zase začalo diskutovat a vyprávět historky, tentokrát na téma doktoři, nemocnice a vážná až smrtelná zranění. Bylo to opravdu velmi veselé téma :-/ :-)) Vanessa s Janou začali dělat Ivaně tetování, dál se popíjela medovina, dál se kecalo, dál se zpívalo… Ivana dokonce začala tančit, a asi poprvé jsem ji viděl s rozpuštěnými vlasy… Večer nám utekl pryč už dávno, stěží jsme doháněli noc, a pomalu nás začalo předbíhat ráno…

Maje na mysli, že většina zpátečních spojů měla jet sedm až devět hodin, hledal jsem nejvhodnější. Rozhodl jsem se jet hned ráno spojem v 5:30, který měl trvat pouhé čtyři a půl hodiny. Proto jsem po páté hodině se všemi rozloučil a vyrazil s Františkou, Jiřinou a Jarkou Novákovou na autobus do Kladna. Tam jsme celkem v pohodě přestoupili, ale pro mírné zpoždění to vypadalo, že vlak nestihneme. Zázraky se dějí, za 12 minut jsme se dostali z Dejvické na hlavní nádraží (dva přestupy metrem) a ještě stihli ten vlak! 3x jsme se loučili s Františkou a Jiřinou a 3x se ještě setkali :-) Jenže… já si nestihl koupit lístek, a tak mne cesta rychlíkem Eurocity stála 374 Kč, což překonalo i mé nejsmělejší představy (celková cena za celou cestu měla dle IDOSu činit 258 Kč). Konečně byla možnost se trochu vyspat. :-) V Brně jsem se rozloučil s Jarkou a upaloval na vlak domů. Po všech těch stíháních na poslední chvíli by bylo zábavné, kdyby mi tento vlak po tom všem ujel, ale naštěstí jsem jej stihnul. Takže jsem doma zapadl do postele, večer se na chvilku vzbudil a pak pokračoval ve spánku až do dalšího rána :-)

Tento jarní literární víkend byl značně odlišný, než všechny předchozí, na kterých jsem byl. Po dlouhé době jsem si trochu zabékal, poprvé co pamatuji se tak moc nerozebíraly povídky a kecalo se… no rozhodně to stálo za to :-)



Co se týká té psychologické hříčky… jde pouze o srovnání názorů. Ivana nám povyprávěla onen příběh, my si každý sám pro sebe "oznámkovali" chování jednotlivých zúčastněných, potom se na základě nejdůležitějšího bodu rozdělili na dvě skupinky, které se pokusily určit společné pořadí. A pak se tyto dvě skupiny navzájem konfrontovaly :-)
Byla jedna řeka, a byla plná krokodýlů. Na břehu té řeky byla vesnice a v ní spolu žili Abigail a Roman, kteří se milovali. Roman se však jednoho krásného dne vydal přes most prodávat zboží na trh do vedlejší vesnice, a než se vrátil, strhla se obrovitá bouře a most přes řeku plnou krokodýlů strhla. Potom se počasí vyjasnilo, ale to milencům nebylo moc platné. Abigail hrozně toužila po milovaném Romanovi, a tak zašla za Sindibádem, který jako jediný měl ve vesnici loďku, jestli by ji nepřevezl na druhou stranu. Jeho odpověď však nebyla moc radostná - převeze ji jen tehdy, pokud se s ním Abigail vyspí. Ta to napřed rozhořčeně odmítla a nabízela mu vše možné i nemožné, ale on nechtěl ze své ceny slevit. Čas ubíhal, a Abigail chodila ztrápená po břehu. A pak se rozhodla zajít za Ivanem, jejím dobrým kamarádem, aby jí poradil. Ten však poradit odmítl s tím, že to je její problém. Zoufalá Abigail ještě dlouho váhala, ale nakonec zašla za Sindibádem a dala mu to, co požadoval. Sindibád ji potom převezl na druhý břeh. Šťastni si padli do náručí, Abigail a Roman. Strávili spolu dlouhou a nádhernou noc. Jenže ráno Abigail neudržela tíhu svého činu a se vším se svěřila Romanovi. Ten se strašně rozhněval a vyhnal Abigail od sebe s tím, že už ji nikdy nechce vidět. Ztrápená Abigail narazila na svého dobrého kamaráda, Tomáše, a se svým žalem se mu svěřila. "To přehnal!" pravil Tomáš, šel, a dal Romanovi přes držku.
Tak, pokud toto neznáte, nedívejte se zatím dál a oznámkujte jejich chování, od jedničky do pětky (pětka je nejhorší), přičemž každou známku můžete dát někomu jen jednou.
Pokud to máte, můžete si to srovnat s názorem mých a těch dalších…

Jedničku jsem dal Romanovi. Sice se mi moc nelíbí, jak se zachoval, nicméně ze všech se zachoval ještě tak nejlépe. Dvojku jsem dal Tomášovi - moc tím nikomu nepomohl, ale udělal, co cítil, že je správné. Trojku jsem dal Abigail. Byla to od ní velká oběť, nicméně jaké prostředky použijeme záleží na nás a nemyslím si, že vidět Romana bylo až tak nutné. Provinila se - a doplatila na to. Vážím si však její upřímnosti a odvahy, že to prozradila a že se to Roman nemusel dozvědět od někoho jiného, což by pak bylo pro všechny ještě horší. Že ji zařadím do středu bez ohledu na postavení ostatních mi bylo jasné už od začátku rozhodování se… Čtverku jsem dal Romanovi, byl příliš unáhlený a viděl jen sebe a své postavení. Když se někdo kvůli někomu obětuje, tohle není dobrá odplata… No a pětku dostává Sindibád. Kdyby tak zarytě netrval na svém, nic z toho se stát nemuselo. Dalo by se říci, že je za vše odpovědný, a to proto, že myslel jen na sebe. Nebo spíše za to, že ostatní mu byli lhostejní…
Rozdělili jsme se na dvě skupiny - na ty, kteří dali Abigail 4 nebo 5, a na ty, co jí dali něco lepšího, a měli jsme sestavit nějaké své pořadí skupiny. Laďa Pícha to měl dost podobné mé verzi, lišili jsme se většinou jen o jeden bod. Mirek to měl však dost jinak… Nakonec jsme udělali skupinové pořadí stejné, jako to mé, jen Roman dostal pětku a Sindibád čtverku, s tím, že Mirek nakonec stejně jakoby tvořil jakousi třetí skupinu :-)
Jeho pořadí bylo toto: jedničku dal Abigail. Že se obětovala, že nic špatného neudělala… dvojku dostal Tomáš, Trojku Sindibád. Že je to normální chlap, pořád na moři, co dlouho neměl ženskou, a tak chtěl využít příležitosti. Čtverku dal Ivanovi - byl požádán o radu, ale nehnul ani prstem. A pětku dostal Roman.
Pak jsme se vrátili z odloučené místnosti poslechnout si názor druhé skupiny a prosadit náš. No, druhá skupina byla vychlámaná, všechny postavy zkarikaturovala, z Abigail udělali hloupou hysterku nevědící, co chce, ze Sindibáda ošklivého zlého hrbáče a podobně. Nejlépe u nich skončil Ivan (jak jinak). Na druhé místo dali Romana, že se zachoval logicky, nechtěl mít parohy a možná i proto, že včas couvl a zbavil se tak hrozné ženské, jakou Abigail bezpochyby byla. Trojku dali Tomášovi - někoho zmlátit není řešení, ale jakožto prosťáček pomohl, jak mohl. Někde hluboko pod nimi leží Abigail, ohodnocená čtverkou. Hysterická ženská, neznající vlastní cenu, něvědící, co má dělat… A hluboko hluboko pod ní měl ležel (s pětkou) Sindibád - ošklivý hrbatý starý sobecký šílenec… :-)) No, konfrontace byla zajímavá :-))
Pak nám Ivana povykládala, jak to viděli jinde… Nejzajímavější byla jedna třída s ekonomickým zaměřením. Jedničku dostal Sindibád - řekl si odvážnou cenu, a že ta cena nebyla přemrštěná svědčí to, že ji i dostal. Čtverku dostala Abigail, že neuměla prodat své zboží. Pětku Roman, že bez rozvahy odhodil všechny své předchozí investice.
Ve třídě mladých psychologů (ale se značnou převahou děvčat) dostala jedničku Abigail. Čtverku dostal Sindibád za svou drzost a pětku Roman za zradu.
Při návštěvě církve bratrské s publikem ve věkovém rozsahu 16 - 30 let dostal jedničku Ivan (ten, který odmítl poradit). Tím, že neporadil, nechal Abigail vyspět, nechal ji učinit své první dospělé rozhodnutí, vědom si všech možných následků. Dvojku dostal Tomáš, trojku Roman, čtverku Abigail - vzala si břemeno, ale nedokázala jej unést a snažila se jej přehodit na Romana, tím, že se mu svěřila. Pětku dostal Sindibád.
Nakonec se nám podařilo vymoci přiznání i z Ivany. Jedničku dala Sindibádovi - na nic si nehrál, hned na rovinu řekl své motivy a požadavky. Dvojku a trojku dostali Roman a Tomáš, protože jednali v afektu. Čtverku dostala Abigail a pětku dala Ivanovi - chtěl, aby se rozhodla sama, ale svým neporaděním již v podstatě rozhodnul; nechtěl s tím mít nic společného, ale jakmile za ním Abigail došla, už se do příběhu dostal chtěje či nechtěje. Tento názor změnila až na oné diskusi v církve bratrské…
A jak a proč jste je oznámkovali vy? :-)

Tento test je dělán tak, aby se řeklo co nejméně informací. Každý člověk si pak do každého asociuje ty vlastnosti, které vidí nebo by chtěl vidět u sebe či svého okolí…
Darion I, řečený Blažený

Haló, vrchní!

Tak schválně, kdo blejskne dřív? Jóó, já to vyhrál!

Božínku... masáže chodidel patří k těm nejerotičtějším... ;)

Ivana vybírá Dancy blechy, obohacujíce tak Píchovic domácnost o novou faunu.

Jára Darion, ležící, spící.

Ten sejr se vážně... pardon, na ty klávesy se vážně nedá žrát...

V řadě za sebou, čuníci tu jsou, kráčejí si vesele - cestou necestou...

Výhled do Mordoru

Po poli...

Vstupenka do jiného světa

Tady se za trest věšeli neposlušní dělníci...

K lístku jsme dostali i pohlednici..

Vaw...

Špindíra po návratu z uhelného dolu

Helma. Nechápete? To byste museli slyšet...

Společenské znavení..

Sklenka medoviny

Přestávka ve zpěvu

Vášnivá... diskuse?
Františka naslouchající Helmě Vaneska, Jana a Darion Ivana pohybující se do rytmu hudby s krwawym tetowanim na levé ruce Naslouchající Jarka





Copyright © Wulf
poslední aktualizace obsahu: 18.05.2002