ElfCon. Akce, která hned svým prvním ročníkem vstoupila do říše mýtů a pohádek. Zorganizována lidmi, kteří se neznali, na internetovém diskusním serveru, který dnes již neexistuje, pověstná komorní pohodovou atmosférou, tematickými přednáškami a pověstným ElfLarpem.
Týden před ElfConem jsem si s nepříliš dobrými pocity pročítal, kdo všechno vesměs ze zdravotních důvodů nepřijede. V pátek po čtvrté hodině byl v Brně na nádraží hromadný sraz. Za neustálých výkřiků "Čtrnáct! Ne, patnáct! Ne, čtrnáct! Ne, patnáct!" jsem koupili hromadnou jízdenku pro patnáct lidí a tři minuty před odjezdem se šli naskládat do vlaku.
Navrhoval jsem první vagón, o kterém jsem předpokládal, že bude prázdnější, nakonec jsme se vydali dozadu, že prý ty budou ještě prázdnější. Skončili jsme v narvané chodbičce a víceméně úspěšně postupně čelili několika lidem, potravinovému vozíku, průvodčímu (který nás upozornil na prázdný přední vagón), zuřivému dědku a ještě jednou potravinovému vozíku. Po hodině a půl jsme dorazili do Havlíčkova Brodu, vystoupili, a vydali se známou cestou na místo konání. Některé z nás přitom dohnala pražská část výpravy, která dojela o několik minut později.
Původně bylo ve škole dvacet lidí, po přijetí našich vlaků hned všude zavládl čilý ruch. Zdravil jsem se se starými známými, registroval se, a to i do turnaje v Piškvorkách a v Proroctví. Ale když jsem chtěl zaplatit TaurCon, uvědomil si, že mi více jak polovina lidí nezaplatila peníze za hromadnou jízdenku. Složil jsem si věci do jedné z tříd k tomu určených (tělocvična byla zatím ještě obsazena) a šel se občerstvit do baru.
Někteří už začínali hrát piškvorky, já si řek, že na ně bude času dost a šel na Melianinu přednášku o Wothanburgu. Wothanburg byl pro mne zatím jen legendou, na jejíž počátky jsem si zřetelně vzpomínal, ale nic přesnějšího o ní nevěděl a nikdy se této akce neúčastnil. Slýchal jsem různé zkazky o příhody, které si většinou mou přízeň moc nevysloužily, stejně jako anotace na připravované akce. Melian ovšem všechny mé obavy rozehnala, a mám docela chuť se tam někdy podívat (i když se to až příliš kříží s jinými akcemi typu GameCon :-( ).
Po přednášce následovalo slavnostní zahájení. No, až tak moc slavnostní, jako obvykle, nebylo - instrukce, co se smí a co ne, co bude na programu, turnaje v jednotlivých hrách apod. Po zahájení jsem si zašel opět do baru. Až když jsem držel v ruce dva tousty a uvařený čaj, dozvěděl jsem se, že právě začíná elfí slavnost přivítání jara v koutku u Laisi Finwen. Vzhledem k poživatinám v mých rukou mi nepřipadlo vhodné chodit tam a rozhodl jsem se tedy pro Skogenovu přednášku. Jak jsem se později dověděl, slavnost spočívala v pojídání různých semínek a v upalování elfů a elfek, či alespoň jejich kadeří. Skogen navázal na svou minulou přednášku o Skřetech a pokračoval zombiemi a kostlivci. Své informace čerpal zejména z filmů, z nichž vyvozoval zajímavé závěry o tom, co tyto potvory dokáží, jaké mají schopnosti a jak nejlépe je zlikvidovat. Některé se tedy živí výhradně mozky, jiní nepohrdnou masem, a platí na ně zejména bezzákluzová děla, ale v nejhorším můžete použít i obyčejnou brokovnici. Podobným způsobem rozebral i kostlivce a promítal přitom ty nejpikantnější filmové ukázky, kterými také svou přednášku ukončil.
Po skončení této přednášky jsem málem zapomněl na domluvu lidí, účastnících se turnajů v jednotlivých hrách. Po pěti minutách, co jsem tam došel a účastnil se diskuze, jsem se dozvěděl, že se dohadují o Talismanu a ne o Proroctví. Tak jsem zase odešel. Proroctví vypadalo, že se začne hrát po Skončení filmu Fellowship of the Ring, což mělo být ve tři hodiny ráno.
Následovala Wellova přednáška o Pánu prstenů, která měla být věnovaná prvnímu dílu. No, připadalo mi to poněkud chaotické, Well to kvůli domácké atmosféře pojal docela volně, nedržel se žádné pevnější linie a skákal od jednoho k druhému. Byla to částečně směs informací známých už z dřívějška, částečně směs informací ze Dvou Věží. Dozvěděl jsem se spoustu informací o animování Gluma, jakou roli tam hrál jeho dabér (podle něhož se nakonec spousta scén i animovala - a to byly snad ty nejlepší scény), viděli jsme Gluma hrajícího na elektrickou kytaru a na závěr byl puštěn rozhovor s herci, kteří vyprávěli příhody z natáčení.
Zahrál jsem si partii piškvorek a usoudil, že v tuto dobu to nemá moc cenu, nemyslelo mi to. Když už jsem uvažoval, že bych i zalehnul, dozvěděl jsem se, že Proroctví se bude hrát hned. To jsem s nadšením uvítal. Dále jsem zjistil, že už si to ostatní zkoušeli alespoň jednou zahrát, na rozdíl ode mne. Rychle jsem se dostal do hry a začala mne náramně bavit. Proroctví je naprosto super, opravdu klasické RPG převedené do deskové podoby. Putujete krajem, kde se různě objevují nestvůry, bojujete s nimi, učíte se nové dovednosti, nacházíte či kupujete zbraně, a hlavně se snažíte dostatečně zesílit, abyste mohli dobýt nějakou z nebeských bran a získat tam mocný artefakt. A kdo nasbírá čtyři z pěti artefaktů, vyhrává. Oceňuji i to, že je udělané tak, aby se hráči nezačali hned na začátku vraždit mezi sebou, a vlastně smrt postavy je docela nepravděpodobná - pokud neriskuje souboj, když je přespříliš oslabená. Celá hra měla podle informace v návodu trvat 2 - 3 hodiny. Nebudu to prodlužovat, v 6:45 ráno jsem vypadnul, kdy na mě zaútočila Jezevčík a sebrala mi poslední artefakt, který jsem měl. Ač měla tou dobou tři a k výhře potřebovala jediný, o 45 minut později byla poražena a skončila tak druhá.
Zalehnul jsem, ale díky slunku svítícímu skrze okno přímo na mne neusnul. Ráno bylo krušné. Většina lidí spala kolem čtyř hodin, a bylo to tak trochu poznat :o) Využíval jsem chvíle volna a odpočíval ve spacáku. Když se začala příliš blížit hodina larpu, vstal jsem, nasnídal se, a odehrál svou druhou partii piškvorek.
Polly pak vysvětlila pravidla LARPu. Poněkud mne znervóznilo, když jsem se dozvěděl, že je pro mne přichystána nějaká speciální postava. LARP měl simulovat stav po obsazení kraje. V Hobitínu měli žít zlu loajální Hobiti a Skřeti, zbytek byl vypuzen za řeku Brandyvínu, kde žil zbytek Hobitů, kteří se chystali "osvobodit" Hobitín. Pak jsem se dozvěděl, že já budu hrát Růžu, tu od Sama. Nastal rozchod, oblékání se do kostýmů a postávání před školou. Když jsme se shromáždili všichni, vyrazili jsme na místo konání larpu. Tam se určili dva brody, kudy se dalo přejít, a organizátorská hospoda. Také se ohraničil Hobitín a další důležité lokace. Lidé si vyplnili glejty a hra začala. Hobitínu vévodila Lobélie ze Sáčkova. Bylo zde několik krajníků, kteří si dbali na dodržování zákonů, což většinou odnášela Lobélie se svým synem Lottem (Orbit). Krajem se toulal Saruman (Kajjman) i Červivec (Well: "Kdo jsem? No přece ten, komu jde o dobro nejvíc. O všeobecné dobro!"). To všechno jsem se ale dozvěděl až z reportů…
Můj Sam, Sameček (Wessi) měl mít na starosti (jakožto zahradník) takové zvláštní políčko. Sázel semínka, ze kterých vyrůstala mana, kterou rozdával (za protislužby) lidem. Jenže ještě než jsme takové políčko založili, ukázala na nás Lobélie se slovy "Ty a ty! Nemáte se rádi!" a začala se bavit tím, jak jsme se každý vydali na opačnou stranu. Tak jsem se na ni naštvala, na babu jednu! Nakonec jsme se se Samem usmířili a založili si své políčko, a oplotili jej. Pak jsem se dozvěděla, že o mě koluje fáma, že jsem ve třetím měsíci. No co, ve třetím měsíci jsem možná byla, tak jsem to nepopírala. Však taky Sama mám ráda a jsme manželé. A tu fámu rozšiřovala zas ta Lobélie!
Vypěstovali jsme si první úrodu, když přišel jakýsi hobit a požádal nás, abychom si políčko přestěhovali. A byl ochoten to za nás i udělat. No proč ne. Mohl za to jeden mohylový duch (Pavouk), kterému jsme prý měli políčko na mohyle. Pěstovali jsme si se Samem různé věci, nechali jsme, aby nás okolní věci a boje míjeli a do ničeho jsme se nemíchali. Inu - jsme Hobiti. Poblíž nás rostla mohyla a stávala se čím dál tím vznešenější a mohutnější, krajem se toulal dědek Leprouch a roznášel lepru (a jednou nakazil i mého Sama, Samečka, který mu dal najíst, bídák jeden!), Lobélie měla své problémy a hobiti také. Sem tam jsme něco zaslechli o mapách, runách či nějakých šifrách, ale byli jsme jen prostí hobiti (i když, to vám teda povím, můj Sam, Sameček, je z tamtoho dobrodružství s panem Frodem takový hrdina…!) a takové veliké problémy šly dočista mimo nás. Nás zajímalo jen naše skromné políčko…
Postupem času jsem se začala dozvídat něco o svých schopnostech. Mohla jsem u sebe ukrýt předmět, aniž by ho někdo prohledáváním našel; mohla jsem usmířit dva lidi; mohla jsem začít zpívat jednu nádhernou dojemnou píseň - dědictví toť po babičce, a všichni by museli usednout a dojatě poslouchat; ale nic z tohoto jsem nepoužila. Zato jsem měla ještě navíc jedno kouzlo, Závan lásky. Když bych to na někoho seslala, musel všeho nechat (boje, kouzlení…) a pět minut všechny kolem sebe objímat. Po tuto dobu byl nezranitelný. Mělo to jít seslat na kohokoliv - nepřítele, přítele, nebo i na sebe.
A toto kouzlo jsem začala učit i ostatní. Byla jsem však přísná, chtěla jsem, aby dokázali, že umí donutit lidi mít rádi. Na druhou stranu, žádný z mých úkolů nikdo bohužel nesplnil. Žádnému Hobitu ani Skřetu se nepodařilo donutit Trpaslíka a Elfa, aby si vyznali lásku, ani nepřiměli žádného Skřeta, aby přeplaval řeku a vyznal tam lásku nějakému nepřátelskému Elfovi. Ale když pak vypukla velká bitva, když se spousta Hobitů a Elfíťat z druhé strany Brandyvíny dostala za řeku a rozpoutali ohromné krveprolití, pochopila jsem, že jsem byla příliš bezohledná a začala to kouzlo učit každého, kdo chtěl. Jen mi musel dát slib, že to kouzlo jako první sešle na Lobélii, a pak ho použije v bitvě co nejvíckrát to půjde. Mým snem bylo vytvořit armádu lásky, kde by netekla žádná krev, ale všichni se jen pořád objímali. Krveprolití už bylo dost!
Nakonec však k ničemu takovému nedošlo, v závěrečné bitvě, která zanedlouho propukla, se žádná kouzla nesměla sesílat. Na druhou stranu, alespoň to stačili dvakrát seslat na Lobélii! :) Ale i kdyby se ta kouzla sesílat směla, škaredé Skřetice měly na využití mého krásného kouzla jiný plán - tři to měly seslat na sebe, všechny objímat, a další dvě přitom měly tyto objaté chudáčky podřezávat. Tsssss, to jsou celé skřetice!
Pak se strhla velikánská bitva, ve které jsme sice vojenskou silou hrdinně zvítězili, ale zase nám ukradli naši zástavu, takže v podstatě zvítězili oni…
A pak jsme konečně šli zase do tělocvičny :-)
Já zmožen konečně na půl hodinky usnul, čehož začali využívat všichni mí kamarádi a začali mne o překot fotit. To víte, není zas tak moc příležitostí vyfotit si takovou celebritu, jako jsem já, Růža Křepelková… ;-)
Byl jsem probuzen, když jsme měli jít na jídlo. Po loňské zkušenosti, kdy našemu poslednímu stolu dodali jídla až po dvou hodinách od objednání, jsme byli rozděleni na tři skupiny po 25 lidech a šli do tří různých hospod. Shlukl jsem se tedy s lidmi z JCsoftu a společně s Gudlíky a Welly jsme šli do hospody "U Zlodějky". Většina lidí měla z těch cen docela šok - Smažený sýr za 34 Kč, malý fernet i vodka za 8 Kč apod. Podle toho vypadlo i objednávání jak jídel, tak nápojů. Já si dal vepřové medailonky se šunkou a sýrem a byly výborné. Spousta lidí si dávala lososa. No a opačný konec stolu si dal několik absintů, které se zalíbením zapaloval. Já, Bel a Ellanor jsme si dali panáka jablečné vodky, na němž jsme se pár dní předtím ve Smutných očích domlouvali (a který navrhla (v)Eru, která však nakonec také nemohla přijet). Ten mně naštěstí trochu probudil, protože už jsem pomalu usínal. Ještě než jsme odešli, Des si venku zatančil pro radost charlestone. Část lidí tam zůstala a užívala si skvělých cen :-), my ostatní šli na přednášku Františky Vrbenské.
Nakonec jsme zjistili, že jsme první z těch tří skupin, která dorazila zpět. Já si znovu chvilku odpočal a pak se šlo na onu přednášku. Františka vyprávěla o jednom úžasném hrdinském eposu, o Geserovi. Já bohužel po většinu času bojoval se spánkem, ale řekl bych, že docela úspěšně :o)
Po Františce následovala Wellova přednáška o Dvou věžích. Moc jsem se těšil, jak Well zdůvodní spoustu věcí, na které všichni nadávají. Wella považuji za někoho, kdo zná filmového Pána Prstenů nejlépe ze všech, a také za někoho, kdo má ty filmy opravdu hodně rád. Napřed se zmínil o jednotlivých (oproti Společenstvu nových) postavách. Jenže nějak přitom zabrousil na disku vlastního počítače, a pak už v podstatě pokračoval podle adresářů, takže většinu věcí jsem už znal z dřívějška, a o změněné příběhové linii TTT se dozvídal spíše z různých odboček. Mluvilo se o trikových studiích, Massivu, dalším dílu, o kostýmech atd, zkrátka o všem možném.
Přednáška skončila o půlnoci. Já si pak šel dát další várku toustů a čaje a přitom se dozvěděl, že musím odehrát ještě osm partií piškvorek, abych byl vůbec započítán jako účastník turnaje. Tak jsem je se sestupnou tendencí odehrál, poslední várky už téměř poslepu. Myslím, že hrát to ten předchozí den ve dvě ráno, bylo by to lepší, než v neděli ve dvě ráno, když jsem mezitím nespal… Kolem třetí hodiny, jsem totálně odpadl a šel spát. Stejně vzhůru zůstávalo už jen málo lidí…
Ráno jsem se probudil kolem osmé, a ležel, jak dlouho se ještě dalo :-) Někdy kolem jedenácté přišel Gror do tělocvičny, že si lidi mají jít zaplatit své účty v baru, a že se blíží zakončení. Rychle jsme vstali a začali se balit. Mezitím měl Beren s Lúthien přednášku o Kedrigernovi a pak Leši povídal o MacBethovi (kterážto přednáška mne mrzela, že jsem na ní nebyl). Následovalo slavnostní zakončení a loučení, jak jsme šli na vlak. Cestou jsme se ještě stavili U Zlodějky a najedli se a popili. Na nádraží se koupily lístky, a cestou ve vlaku jsme ještě s Desem zpívali.
V Brně před nádražím jsme se všichni rozloučili, ale protože mi měl jet vlak domů až za 85 minut, šel jsem ještě se Sang Am a Arin do čajovny. Nakonec se to tam trochu prodloužilo, že jsem šel až na přespříští vlak, který mi ještě navíc ujel. Tak jsem jel MHD do Obřan a tam chvíli počkal na autobus… Když jsem přijel domů, stáhnul jsem fotky z foťáku do počítače, zběžně prohlídl, ale pak padl do postele, a probudil se až za dvanáct hodin…
ElfCon byl, jako vždy výborný. Ačkoliv mi od přestěhování do Havlíčkova Brodu už tak moc komorní nepřipadal, letošní měl, alespoň pro mne, naprosto skvělou atmosféru. Vlastně takhle pohodovou a příjemnou akci už dlouho nepamatuji. Byl jsem pryč od všech problémů a smutků, daleko od pracovních povinností i od války s Írákem. Dostal jsem se, alespoň na chvíli, do říše Elfů, Hobitů a Trpaslíků. A nádherně jsem si tam odpočal a nabral sil. A těším se na TaurCon, který má mít podobný ráz, jen bude poněkud větší, aby se tam mohli konečně dostat všichni lidé, kteří by o to měli zájem (ElfCon byl obsazen po čtyřech dnech od publikování přihlášky). Takže… za několik týdnů naviděnou!
Wothanburg byl pro mne zatím jen legendou, na jejíž počátky jsem si zřetelně vzpomínal, ale nic přesnějšího o ní nevěděl a nikdy se této akce neúčastnil. Slýchal jsem různé zkazky o příhody, které si většinou mou přízeň moc nevysloužily, stejně jako anotace na připravované akce. Melian ovšem všechny mé obavy rozehnala, a mám docela chuť se tam někdy podívat (i když se to až příliš kříží s jinými akcemi typu GameCon :-( ). 
Skogen navázal na svou minulou přednášku o Skřetech a pokračoval zombiemi a kostlivci. Své informace čerpal zejména z filmů, z nichž vyvozoval zajímavé závěry o tom, co tyto potvory dokáží, jaké mají schopnosti a jak nejlépe je zlikvidovat. Některé se tedy živí výhradně mozky, jiní nepohrdnou masem, a platí na ně zejména bezzákluzová děla, ale v nejhorším můžete použít i obyčejnou brokovnici. Podobným způsobem rozebral i kostlivce a promítal přitom ty nejpikantnější filmové ukázky, kterými také svou přednášku ukončil. 
To jsem s nadšením uvítal. Dále jsem zjistil, že už si to ostatní zkoušeli alespoň jednou zahrát, na rozdíl ode mne. Rychle jsem se dostal do hry a začala mne náramně bavit. Proroctví je naprosto super, opravdu klasické RPG převedené do deskové podoby. Putujete krajem, kde se různě objevují nestvůry, bojujete s nimi, učíte se nové dovednosti, nacházíte či kupujete zbraně, a hlavně se snažíte dostatečně zesílit, abyste mohli dobýt nějakou z nebeských bran a získat tam mocný artefakt. A kdo nasbírá čtyři z pěti artefaktů, vyhrává. Oceňuji i to, že je udělané tak, aby se hráči nezačali hned na začátku vraždit mezi sebou, a vlastně smrt postavy je docela nepravděpodobná - pokud neriskuje souboj, když je přespříliš oslabená. Celá hra měla podle informace v návodu trvat 2 - 3 hodiny. Nebudu to prodlužovat, v 6:45 ráno jsem vypadnul, kdy na mě zaútočila Jezevčík a sebrala mi poslední artefakt, který jsem měl. Ač měla tou dobou tři a k výhře potřebovala jediný, o 45 minut později byla poražena a skončila tak druhá. 
Většina lidí spala kolem čtyř hodin, a bylo to tak trochu poznat :o) Využíval jsem chvíle volna a odpočíval ve spacáku. Když se začala příliš blížit hodina larpu, vstal jsem, nasnídal se, a odehrál svou druhou partii piškvorek. 
Hobitínu vévodila Lobélie ze Sáčkova. Bylo zde několik krajníků, kteří si dbali na dodržování zákonů, což většinou odnášela Lobélie se svým synem Lottem (Orbit). Krajem se toulal Saruman (Kajjman) i Červivec (Well: "Kdo jsem? No přece ten, komu jde o dobro nejvíc. O všeobecné dobro!"). To všechno jsem se ale dozvěděl až z reportů… 
Poblíž nás rostla mohyla a stávala se čím dál tím vznešenější a mohutnější, krajem se toulal dědek Leprouch a roznášel lepru (a jednou nakazil i mého Sama, Samečka, který mu dal najíst, bídák jeden!), Lobélie měla své problémy a hobiti také. Sem tam jsme něco zaslechli o mapách, runách či nějakých šifrách, ale byli jsme jen prostí hobiti (i když, to vám teda povím, můj Sam, Sameček, je z tamtoho dobrodružství s panem Frodem takový hrdina…!) a takové veliké problémy šly dočista mimo nás. Nás zajímalo jen naše skromné políčko…
Ale když pak vypukla velká bitva, když se spousta Hobitů a Elfíťat z druhé strany Brandyvíny dostala za řeku a rozpoutali ohromné krveprolití, pochopila jsem, že jsem byla příliš bezohledná a začala to kouzlo učit každého, kdo chtěl. Jen mi musel dát slib, že to kouzlo jako první sešle na Lobélii, a pak ho použije v bitvě co nejvíckrát to půjde. Mým snem bylo vytvořit armádu lásky, kde by netekla žádná krev, ale všichni se jen pořád objímali. Krveprolití už bylo dost! 
Většina lidí měla z těch cen docela šok - Smažený sýr za 34 Kč, malý fernet i vodka za 8 Kč apod. Podle toho vypadlo i objednávání jak jídel, tak nápojů. Já si dal vepřové medailonky se šunkou a sýrem a byly výborné. Spousta lidí si dávala lososa. No a opačný konec stolu si dal několik absintů, které se zalíbením zapaloval. Já, Bel a Ellanor jsme si dali panáka jablečné vodky, na němž jsme se pár dní předtím ve Smutných očích domlouvali (a který navrhla (v)Eru, která však nakonec také nemohla přijet). Ten mně naštěstí trochu probudil, protože už jsem pomalu usínal. Ještě než jsme odešli, Des si venku zatančil pro radost charlestone. Část lidí tam zůstala a užívala si skvělých cen :-), my ostatní šli na přednášku Františky Vrbenské. 
Wella považuji za někoho, kdo zná filmového Pána Prstenů nejlépe ze všech, a také za někoho, kdo má ty filmy opravdu hodně rád. Napřed se zmínil o jednotlivých (oproti Společenstvu nových) postavách. Jenže nějak přitom zabrousil na disku vlastního počítače, a pak už v podstatě pokračoval podle adresářů, takže většinu věcí jsem už znal z dřívějška, a o změněné příběhové linii TTT se dozvídal spíše z různých odboček. Mluvilo se o trikových studiích, Massivu, dalším dílu, o kostýmech atd, zkrátka o všem možném. 
V Brně před nádražím jsme se všichni rozloučili, ale protože mi měl jet vlak domů až za 85 minut, šel jsem ještě se Sang Am a Arin do čajovny. Nakonec se to tam trochu prodloužilo, že jsem šel až na přespříští vlak, který mi ještě navíc ujel. Tak jsem jel MHD do Obřan a tam chvíli počkal na autobus… Když jsem přijel domů, stáhnul jsem fotky z foťáku do počítače, zběžně prohlídl, ale pak padl do postele, a probudil se až za dvanáct hodin…