aneb o čem byla přednáška a co vyplynulo z následující tříhodinové diskuse
Kde se to v člověku bere?
Františčina přednáška měla být o "Dějinách legálního násilí".
Františka začala tak, že požádala publikum, aby řeklo nějaký předmět, a že ona popíše,
co se s ním praktikovalo. Formami působení bolesti to tedy začalo.
Netrvalo dlouho a stočila se řeč na člověka obecně: všechna zvířata žijí spolu v rovnováze.
Nikdy se nestane, že by jeden člen smečky / stáda byl hladový zatímco ostatní jsou sytí,
každý každému v rámci smečky pomůže. Situace je však jiná,
když se objeví někdo stejného živočišného druhu avšak z jiného kmene.
Většinou je zapuzen, někdy rozsápán. Matka příroda to vymyslela dobře, aby její děti přežili.
Agresivita je člověku vrozená a zapříčinila úspěšnost rozvoje lidského druhu.
Kam to směřuje?
Pokud se podíváme na situaci v dnešním světě, je poněkud podivná.
Jsou natáčeny čím dál hororovější horory, kde krev šplíchá po litrech.
V minulých letech film prošel dlouhým vývojem a jen málokterý prvek byl vynechán.
Doom nebyl první ani poslední počítačovou hrou zaměřenou na likvidaci všech živých
i neživých nepřátel. Je však zajímavé sledovat trend tohoto žánru:
už není nejdůležitější rozstřílet všechno živé a používat k tomu ty nejdrsnější dnešní
i futuristické zbraně, priorita je čím dál tím více kladena na realističnost -
jak prostředí, tak zbraní a způsobu boje. Pokud to srovnáme s pohledem asiatů na lidský život,
kdy se celý autobus rozesměje, když vidí sražení cyklisty s autem,
a srovnáme morální situaci na venkově a ve městech, dospějeme k názoru,
že čím je větší kumulace lidí na jednom místě, tím nižší cenu jeden lidský život má.
Tak to ostatně bylo i ve středověku - na vesnicích si lidé spíše pomáhali a drželi pospolu,
zatímco ve městech toto tak patrné nebylo. Je tedy vidět, že čím je větší kumulace obyvatel,
tím víc je každý ze zúčastněných osamocenější. A tím víc je staven jedinec proti všem.
Zde opět úřaduje matka příroda a vyrovnává se s tím, že jediný druh ovládl celou planetu.
Rovnováha musí být. Pokud se nad tím trochu zamyslíme, zjevně nás čeká růžová budoucnost.
Akorát ta růžová bude mít trochu krvavější odstín.
Jak z toho ven?
Agresivitu budí nedostatek lásky. Lásky ve městech moc není,
to tvrdí nemálo lidí. Jednou ze sekundárních základních lidských potřeb je potřeba
seberealizace, nalezení své pozice ve společnosti. Ovšem když je tolik lidí, je to nelehké.
Dřív většina povolání po sobě něco zanechala - stolař stoly, švec boty, rolník sytil lidi,
po bohatém kupci zůstal dům, co si nechal postavit. Co zbude po nás? Jeden šroubek ve vysavači?
Spis na městském úřadě? prázdný byt v paneláku? Dlažební kostka uprostřed chodníku?
Čím více lidí se živí službami, tím méně po sobě zanechává.
Paradoxně, podle procenta lidí pracujících ve službách se rozeznává úroveň státu.
Všichni známe tu křivku, co nás učili v dějepise, jak těsně za vrcholem vývoje následuje
velice prudký pád. K vrcholu se blížíme. K pádu taky.
Jak z toho ven? Zanechat po sobě něco. Mít se rádi. Vážit si se navzájem.
Pravda, řekl jsem, že to nejde tak snadno. Žijeme v převratné době.
Už není důležité jestli přítel sedí na opačné straně Země, já s ním mohu mluvit na živo i tak.
Ačkoliv jsme oba uprostřed přírody, daleko od civilizace.
V dnešní době hmotné věci už nehrají takovou roli jako dřív. Vše je virtuální, umělé.
A možná právě toto jsou dveře na konci slepé uličky. Zjišťovat informace. Vymýšlet.
Duchovně tvořit. A pak to nabídnou všem lidem na Zemi.
Kteří se přes internet k této naší zanechané stopě mohou pohodlně dostat.
Zanechat po sobě něco, co jiným bude ku prospěchu. Dokážeme to? To záleží jen na nás…