ElfCon 2000 speciál
| Motto: | Prosím vás, co je to ta Rožeňská kapsa? | |
| No to je ... takový maso ... a v něm něco je ... ale nevím co ... | ||
Na jaře se něco stalo. Málokdo ví přesně co, málokdo tam byl, ale psalo se o tom ve všech časopisech - v Ikarii, v Dechu Draka, dokonce tato zpráva pronikla do jinak přísně tematických Nemedian News. Málokdo ví přesně co. Ví se jen to, že to bylo sqjělý. Ano, mluvím o ElfConu 2000.
Akce, na kterou vyšlo více recenzí než kolik měla účastníků (a velmi podobně to bylo i s přednáškami), akce uspořádaná samotnými účastníky (což byly většinou identity z internetového serveru Průvodce), kteří si bohatě naplnili program, a kteří se předtím vůbec neznali (alespoň fyzicky).
Akce, na které se konal velmi úspěšný konverzační LARP (ač původně byla jeho náplň především bojová) a to ve značně extrémních podmínkách (cesta na místo jeho konání bývá zpravidla označována jako "přechod Helcaraxë").
Inu, co se nestalo, Elfové se rozhodli uspořádat další pokračování tohoto veleúspěšného conu. Dlouho se vedly debaty o jeho podobě, zejména o počtu lidí - zda zachovat komornost akce nebo zda ji zpřístupnit všem zájemcům. Nakonec se rozhodlo udělat odmocněný kompromis - dvě akce, první pro již zúčastněné a druhou veřejnou. Ta první se bude konat na podzim roku 2000 a ponese přídomek speciál, druhá, veřejná, pak bude opět na jaře.
Ještě čtrnáct dní pře konáním nebylo vše zcela jasné, ale ve stanový termín se všichni Elfové, Lidé, Trpaslíci a dokonce i Skřeti sešli opět v malé vesničce poblíž Perštejna, v Rožné.
I já jsem se tam vypravil. Celý týden předtím byl pro mě celkem nárčoný - chodil jsem spávat mezi půl jednou a půl druhou a vstával v pět ráno. Obával jsem se, že toho na ElfConu moc nevydržím. Tak jsem si pro jistotu vzal v PÁTEK náhradní volno a díky tomu si mohl mezi druhou a desátou pěkně pochrupkat. Když jsem zjistil, že je deset, vylétl jsem z postele jak čertík z krabičky a dal se do balení věcí. Volno se rozhodně vyplatilo, narvat do baťůžku takové množství věcí, jaké jsem měl v úmyslu, nebylo nic lehkého. S baťohem na zádech, kabelou přes rameno, spacákem v jedné a s karimatkou, do níž byly zasunuty dva meče v druhé ruce jsem vyběhl směrem k dva kilometry vzdálenému nádraží. Vlak mě měl jet za sedm minut.
S jazykem na bundě jsem doběhl těsně po příjezdu vlaku a hned se dovnitř narval. Byl poloprázdný, přeci jen, v pátek ve dvě hodiny do Brna moc lidí nejezdí. Toho jsem ihned využil a rozestavěné věci zabraly všechna okolní volná sedadla. Když jsem se tak na ně díval, pochopil jsem, že provádět nákup v Tescu se vším tímto asi nebude to pravé ořechové. Inu, ať žují úschovny. V Brně jsem všechny věci chtěl narvat do uschovávací skříňky, ale zjistil jsem, že se tam meče nevejdou. Vše jsem tedy zase povydělával a vydal se k úschovně normální. Když jsem se po vystátí fronty dozvěděl, že tam chtějí deset korun za kus, což by mě vyšlo na šedesát korun, jsem tuto variantu ihned zamítl a uložil tam pouze delší meč. Zbytek jsem narval do skříňky a vydal se do obchodu. Po loňských zkušenostech, kdy byly během dvou minut vypity všechny (dvě) láhve medoviny jsem se rozhodl vzít namísto předchozí jedné hned tři flašky. Koupil jsem si ještě nějaké jídlo (což, jak se později ukázalo, vůbec nebyl hloupý nápad) a bloček a vydal se zpět. Dolétl jsem na nádraží, zmerčil Jetelisty, překvapenému Skogenovi strčil do ruky kabelu s medovinou a odkvačil do úschovny. Za pět minut jsem se vrátil zpět a konečně se s nimi přivítal. Chvilku jsme klábosili a pak se vydali do vlaku.
Cesta utekla rychle. Až moc rychle, místo abychom narazili na Rožnou, Rožná narazila na nás. Připadalo mi to jako Rožná, ale Věžná předtím nějak chyběla, respektive já si ji zaměnil s jinou vesnicí. Takže jsme na poslední chvíli vyskákali z vlaku, já se ani nestačil rozhlédnout, zda jsem něco nezapomněl a když jsem Paulmena nikde neuviděli, vydali jsme se k tělocvičně. Tělocvična byla zamčená a Paulman nikde. Za chvíli jsme ho však uviděli přicházet od nádraží, spolu s Dortem. Nastalo vítání. Sedli jsme si do tělocvičny, vybalili, klábosili a čekali na další várku Elfů.
Jakmile přijela další várka, Paulman si odřel ruku, všichni jsme se přivítali,
a pokochali dovezenými věcmi,
začala poněkud rozvernější zábava. Chvíli jsme si krátili vzájemným svazováním se,
věšením se,
bojováním (meče versus smeták), zápasením (tělo na tělo)
a podobnými radostnými elfími kratochvílemi. Pak se konečně chopili slova organizátoři a Well začal se svojí "přednáškou" o novinkách z natáčení Pána Prstenů. Nakonec jsme si i trochu zazpívali.
Počkali jsme na další vlak a vydali se do hospody, slovutně označené jménem Hotel, kde ještě ve tři hodiny organizátoři potvrzovali rezervaci. Leč stalo se, že toho večera měla v Rožné koncert v okolí oblíbená skupina METAXA, takže hospoda byla lehce přeplněná. Nad tím, že nám měli něco rezervovat jen krčili rameny. Možná jen neznali přesný význam tohoto slova. Postávali jsme tedy před hospodou a poslouchali kručení vlastních i cizích žaludků.
Když se uvolnil jeden malý stolek, hned jsme se k němu čtyři namáčkli. Číšník nás ingnoroval deset minut, až Orm šel požádat o jídelní lístky. Překvapivě se s nimi i vrátil. Když jsme si promysleli, co budeme chtít, čekali jsme na číšníka ale stále nás jen míjel. Nakonec mu Orm se sekerou zastoupil cestu. Pak si dala obsluha říct rychle a už nebyly problémy. Vyjma toho, co je uvedeno v mottu k této reportáži, kdy číšník nevěděl, co prodává ... Z vlastních zkušeností mohu říci, že Rožeňská kapsa je maso, které je čímsi plněno ... ale už přesně nevím čím ... jo, sýr a šunka tam byly ... mimo jiné ...
Stoly se uvolňovaly a naši lidé přicházeli. Nakonec jsme se tam sešli všichni, včetně Berena a Lúthien, kteří přijeli trochu později. Dojedli jsme, dopili, zaplatili a vydali se na cestu do tělocvičny. Dlouho se ještě povídalo, cuchaly se vlasy, polehávcalo v kroužcích a smálo, než se kolem druhé hodiny organizátoři moudře rozhodli, že je čas jít do hajan. Lidé se většinou drželi vzpřímeně jen silou vůle (v tomto byl mistr Skogen, ale až následující den) a už to nemělo cenu. Já, zvyklý z týdne být takto vzhůru každý den, nejevil téměř žádnou ospalost (já vím, že mi to budete vyvracet), jsem byl jeden z prvních, kdo zalehl.
Ale to už byla SOBOTA .
Paulman začal lidi opatrně budit někdy kolem půl deváté, protože o půl desáté se zavíral obchod a ostatní by si nestihli nakoupit. ostatní nechal spát. Možná je měl budit razantněji, protože to někteří neslyšeli a zůstali tak bez jídla ... Kolem půl desáté vstali i ostatní, a na desátou se začal domlouvat LARP, ale byl posléze odložen o pár hodin. Zatím se tedy četly pravidla a vybíraly se postavy. Gothmoga jsem měl přislíbeného na druhé kolo, na Maedinu radu jsem se rozhodl pro Thuringwethil. LARP se vydařil, věnuji mu samostatnou recenzi protože stál za to. LARPu se pro záchranu zdraví neúčastnil jen Gudlík s Keprunem.
Po jeho skončení jsme se zničení doplazili do tělocvičny. Jakmile jsme si trochu odpočali,
začali jsme se odreagovávat při Meadhrosině autorském čtení.
Poslouchali všichni, krom těch, co opatrovali identity zničené LARPem,
popřídě těch, co prohráli v souboji s únavou a zjevně to všem velmi zvedlo náladu.
Chvíli lidé různě polehávali, popíjeli a pojídali,
což mělo na náladu další příznivý vliv, a pak se začalo se zpěvěm. Díky tomu dostaly písničky náležité grády.
Přivítali jsme se s právě dorazivší Františkou a zhruba kolem osmé začala volba miššáka, či jak upřesnila Gudrun, Mistra Elfa. I Přes (nejen) počáteční odpor povinně dobrovolných uchazečů se to celkem vydařilo. Po představení se (nezřídka byly brány z role z právě proběhnuvšího LARPu) následovalo kolo "volné disciplíny". Tu každý pojal různě, od recesivních šoků (Kajjmanova minuta ticha za padlý Gondolin) přes vlastní zážitky (Paulman) po poezii (Well). Následoval test znalostí Silmarillionu a informací o Elfech obecně, kde však část soutěžících pouze tipovala :-)) Soutěž dopadla dobře a vůbec nezáleželo na tom, kdo co vyhrál. Mimochodem, při Wessiho volné disciplíně byla hodnocena i porota :)
Načež jsme podnikli útok na hospodu. Sice byl ze začátku opět problém s naskládáním se dovnitř, ale nakonec se zadařilo. Jedlo se, pilo se, mluvilo se, jak už to v hospodách bývá. Akorát ten vrchní byl nějakej divnej. Nebo ta vrchní?
Když jsme kolem půlnoci dorazili zpět do tělocvičny, Paulman vyhlásil kostýmovou povinnost a nástup. Pak se slova ujala Františka. Prohodila pár slov na téma, že bez toho druhého je to těžký, když dva byli vytvořeni proto, aby byli spolu (sorry, ale tak pěkně to říct rozhodně nedokážu (: ) a já jí musel dát zapravdu. Pak zavolala Berena a Luthien a hned bylo vše jasné. Následoval starý magický obřad spojení, jehož nádherná atmosféra byla trochu porušena hledáním vývrtky.
Pak si všichni sedli do kruhu, začalo se hrát, zpívat, a dokonce došlo i na tanec. Samozřejmě jsme přitom zlikvidovali i nespočetné litry medoviny, které bylo tentokrát mnohonásobně více než loni, přesto však ne dostatečně.
Po chvíli se však už opět pouze polehávalo a když už byli slov schopní jen tři lidé, šel jsem příkladem a zalehl do spacáku.
Ale to už byla NEDĚLE .
Těžká jsou rána opilcova.
Vysoukali jsme se ze spacáků a různě se motali po tělocvičně, než polovina lidí odjela. Předtím Pavouk s Františkou stihli udělat ještě něco na motivy rozboru tří pohádek. Rozloučili jsme se s nimi a sedli si do kruhu. Já průběžně vařil čaje - vypilo se ho asi deset litrů - a kolem svíčky jsme všemožně kecali, poněkolikáté prohlíželi fotky z Kalitele atd. Sbalili jsme si svých pět švestek (já konečně narval do baťohu věci,co do té doby musely být v kabeli) a vydali se společně na nádraží. Po pár zmatcích spjatých s naším umístěním ve vlaku jsme se sešli a naskládali hory baťohů na sebe. V Tišnově se pražáciodpojili a my s Ormem pokračovali dál v nájezdu na Brno. V Židenicích jsem ještě přes koleje přeběhl na vlak, který mi akorát jel do mé nerodné vísky (jak jsem se dozvěděl, na vlak od Tišnova tam čekal už pět minut a bude ještě dvě minuty čekat ((-: ) a s ranci věcí úspěšně dorazil domů.
Co dodat? Třeba ještě jedno elfí motto, pro ElfCon 2001:
Kdo jinému jámu jámu, já mu zakroutím ušima.
poslední aktualizace: 25.07.2002