Jedu zšeřelým vlakem a pozoruji ohně zapálené na vrších kolem všech vesnic a měst, poblíž kterých projíždíme. Mají různou podobu - od několika malých táboráků na zahrádkách po mnohem častější pětimetrové vatry na kopcích. Je totiž noc z třicátého dubna na prvního května, noc Valpružina, noc, kdy se dle křesťanských pověr slétávají čarodějnice a provádějí s ďáblem nekalé reje. Tato tradice se u nás stále ještě drží - a jsem za to vděčný.
Naše skupinka přestupuje na další vlak, který nás zaveze už přímo do Telče, a já zjišťuji, že mé tipy na naše spolucestující byly správné už v Brně u pokladen. Spousta mladých i starších lidí míří tam, kam míříme i my - o čemž svědčilo mimo jiné i to, že do dvou autobusů ČSAD se nám vůbec nepodařilo dostat, takže nakonec jedeme vlakem. Spousta lidí jede oslavit keltský beltine - svátek mnohem starší, než pálení čarodějnic. Svátek starý dva a půl tisíce let…
Svět, jak jej chápali Keltové, se od chápání křesťanského či slovanského značně lišil. Pro nás začíná den ráno, rozedněním, pak je noc - a na jejím konci začíná další den. Keltové to chápali obráceně - nový den začínal večer. Napřed musela být noc, aby se z ní mohl zrodit nový den.
 Křesťanský rok začíná na přelomu ledna a prosince, nedlouho poté, co byli stvořeni Adam a Eva (24. Prosince). Kromě vánoc pak byly důležité velikonoce, vzpomínka na ukřižování Ježíše Krista. V keltské mytologii začínal rok na přelomu října a listopadu - napřed měl svou temnější, chladnější a pasivnější polovinu, příroda si musela odpočinout - aby mohla znovu vykvést a dát plody.
Keltský dualismus - světlejší a temnější polovina všech věcí - se nevztahoval jen na čas, ale i na prostor. Kromě tohoto našeho obyčejného světa byl ještě jeden svět - "Jiný svět." Plný magie, nadpřirozených bytostí od víl a skřítků po duše mrtvých a čarodějnice - a ten byl s tím naším úzce spjat. Ale procházet se z jednoho do druhého příliš nedalo.
Pávě noc z 31. října na prvního listopadu se slavil samhain - nový rok. Svátek, kdy všechno končilo a zase začínalo, symbolizující smrt, díky které může později vzniknout nový život. Toto byl také čas, kdy hranice mezi naší a Jiným světem byla tak tenká, že duchové a čarodějnice z druhého světa mohli v noci přecházet do toho našeho. Tento svátek se ve zkreslené formě dochoval až dodnes, pozměněn křesťanstvím - a my jej známe jako "Dušičky."
O tři měsíce později následoval další významný svátek - Imbolc. Slavil to, že polovina zimy je už za námi a že se noc bude stále jen zkracovat. Tento svátek známe jako Hromnice. O další tři měsíce nastal beltine, svátek příchodu jara. Příroda kvetla, rodila se nová mláďata, zima byla zcela definitivně pryč, nastala ta světlejší polovina roku. Dnes je znám jako Valpružina noc či "pálení čarodějnic." Další v pořadí byl Lugnasadh, svátek úrody na hranici července a srpna, kdy se sklízelo obilí. Dnes se ještě místy znám jako Dožínky. A rok se opět uzavřel samhainem…
 Konečně dorážíme do Telče. Sice o tři hodiny později, v devět večer, ale přeci. Dávno je už tma. Beltine začal v osm večer, a bude končit následující den v poledne, přesně podle mytologie, kde večer a noc byly obvykle důležitější, než den samotný.
Míříme podle šipek do centra. Telč je krásné město na hranicích Jižní Moravy a Jižních Čech. Loni se konal Beltine na zřícenině hradu Valečov v Českém Ráji, předtím zase v Nesovicích na Jižní Moravě, předtím v Praze… vždycky se střídají Čechy a Morava, další rok bude opět v Čechách. Je to již podeváté, co Bratrstvo Keltů uspořádalo oslavu tohoto svátku.
Už když jdeme přes krásné Telčské náměstí, slyšíme ze zámecké zahrady hudbu a já poznávám Honzu Hrubého s Kukulínem, jednu z našich nejkvalitnějších hudebních skupin. Všude je už tma, kupuji si lístek za 370 Kč, když jsem to v předprodeji se slevou nestihnul, a vcházím do ohromné zámecké zahrady…
Beltine, Beltene, nebo také Beltain. Polovina roku, druhý nejvýznamnější keltský svátek vůbec. Definitivní konec vlády chladu, tmy a slabosti, příchod jara a léta, světla a tepla. Zrození života z područí smrti. Narození prvních mláďat, zelenání políček.
 Původ slova Beltine lze odvodit od slov Belen - kelstký bůh slunce, a "tine," což je v gaelštině "oheň." Celé by se to dalo volně přeložit jako "Belenův oheň," nebo jako "Oheň k uctění boha Belena."
Napřed byly uhašeny všechny ohně v celé vesnici. Na pečlivě vybraném místě byl druidy do země vyryt čtverec a rozdělen na devět částí. Drn z každé části byl pak vyjmut a na jeho místo bylo položeno poleno z jednoho posvátného stromu; celkem tak bylo položeno devět polen z devíti různých druhů stromů, přičemž nejdůležitější místo uprostřed zaujímal dub. Ten také byl zapálen nejdříve, pak další v kruhu po směru hodinových ručiček.
Tento oheň byl považován za očišťující a zdraví prospívající. Kolem něj se pak tančilo, mladí přes něj skákali, kouřem z něj se prováděl všechen dobytek, od něj byly znovu zapáleny všechny ohně ve vesnici.
Hned za branou je stánek s potravinami. Párky, bagety, čaj, cola… Procházíme kolem a přes lidi vidíme pódium. Vlevo před nějakou budovou stojí sanitka, pro případ, že by se někomu něco škaredého stalo. Obvykle tam však ošetřují jen vyvrtnuté kotníky. O kus dál je velká řada stánků Kosteleckých uzenin - přes Kostelec jsme sem jeli. Za nimi je spousta laviček a stolů, všechny jsou obsazeny svačícími lidmi.  A ještě dál za nimi hangár, ve kterém je čajovna, a velký stánek s čepovaným pivem - s černým Keltem, ale i s klasickým světlým.
Před sebou vidíme desítky laviček a velké pódium, na kterém právě končí své vystoupení Kukulín. Využíváme pauzy a hledáme vhodné místo, na které se uložíme. Nakonec jej nacházíme pod obrovskou borovicí a skládáme tam baťohy. Ještě ani nevíme, jak se nám to kryté místo bude později hodit, až začne pršet. Já pak vyrážím na průzkum prostředí, stánků a lidí, se kterými jsem se rok neviděl.
Oheň však není jediné, co beltinem souvisí, podobných zvyklostí se drží mnohem víc. Již odedávna se vztyčují májky - opentlené a vyzdobené kmeny bříz, symbolizující spojení nebe a země.
Beltine byl také svátkem všech milenců. Ti si darovali věnec z březového proutí, který měl podobný význam, jako dnes má zásnubní prsten. Tuto noc také mohly milenecké dvojice spolu mizet v blízkých hájcích, aniž by po nich kdokoliv z rodičů pátral nebo se jim v tom snažil zabránit.
Keltové také znali něco na způsob "manželství na zkoušku" - když se o lugnasadhu uzavírala manželství, mohla se na beltine bez problémů zrušit.
Také se věřilo, že když se někdo v tento čas vydá k menhiru a s nějakou prosbou, jeho přání se mu splní.
Procházím se zámeckou zahradou. Sem tam se motají lidé, snažící se na vyznačeném místě rozdělat stany, někteří v nich už i spí, ačkoliv beltine začal před hodinou a půl. Jinde se motají jiní lidé - protože už kvůli podnapilosti nejsou schopní se udržet na nohou.  Mladý muž opodál komentuje tím, že se sem sjeli lidé ze širokého okolí, kteří neměli strašně dlouho možnost se někde opít.
Historických stánků je zde letos výrazně méně než těch občerstvovacích - dříve tomu většinou bývalo naopak. Ve vylidněnější oblasti se převlékám do kiltu - osmimetrové látky nařasené a zavázané tak, že vypadá jako sukně. Skotská sukně. Marně však hledám jakékoliv Skoty, na které jsem zvyklý z předchozích beltinů - žádného nenacházím. Pár lidí v kostýmech sice vidím, ale ti jsou z 1st Bohemian Highland Pipers, kteří zde mají hudební vystoupení.
U pódia začíná být nějak rušno, na prknech před ním bude mít vystoupení taneční skupina Dance Tappers. Zamířím tam, ale zjišťuji, že si všichni stoupli tak blízko, že vidí jen první dvě řady, nikdo další. Kameraman sice jejich vystoupení zabírá - ale jenom zezadu, a častěji než tanečníky zabírá hrající kapelu. Až do konce vystoupení se nic nezměnilo. Skupina začíná novou písní, dav se zuřivě vrhá na prkna a "tančí" tam na způsob "duc, duc, duc." Otráveně odcházím.
Jak se tak toulám, vzpomínám na Boskovický nebo pražský beltine. Člověk se prodral mezi hopsající lidi, do kroužku, kde tančili Skoti kolem meče zabodnutého do země. Vždycky vystoupil z kruhu jeden, předvedl, co dokáží jeho nohy a po chvíli se zařadil, a vyšel další. Teď skáčou všichni nahoru, dolů, nahoru, dolů…
Z beltinu pořádaného Bratrstvem keltů nezbylo nic víc, než hudební festival skupin hrajících irskou a další "keltskou" hudbu, oproštěný o cokoliv jiného. Výhodný byznys pro prodavače párků, postrádající jakýkoliv mýtický nádech. Rok od roku lépe organizováno - ale čím dál tím víc bez chuti.
Beltine, Beltene, nebo také Beltain. Gaelština, řeč Keltů, má mnoho nářečí a mnoho označení pro stejné věci. Jak byli Sasy, Vikingy a dalšími národy rozděleni a štváni z místa na místo, změnila se i jejich řeč a tak dnes existuje nemálo svéprávných keltských jazyků. Dnes se Keltové nacházejí už jen v Irsku, Skotsku, Walesu, Cornwalu, Bretani, Asturii a několika dalších, převážně drobnějších oblastech, přestože dříve zabírali většinu Střední a Západní Evropy.
 Spousta lidí věří, že Čechové jsou přímými potomky Keltů. Na našem území žili v mladší době železné, přibližně 400 př.n.l. až po počátek letopočtu. Podle některých teorií byli vytlačeni Germány; podle jiných se zvedli a odešli sami, přičemž Germáni na jejich území dorazili až o 30 let později; jiné teorie uvádí, že jsme jejich společnými potomky. Jak to bylo ve skutečnosti se s určitostí pravděpodobně nikdy nedozvíme. Ale jedno je jisté - výskyt vzácné dědičné vady srdeční chlopně je v České Republice, Rakousku, Irsku a Skotsku několikanásobně vyšší, než kdekoliv jinde - něco společného s nimi tedy mít musíme.
Není to dlouho, kdy se u nás rozmáhala Keltománie - kdekdo o sobě prohlašoval, že je Kelt, aniž by příliš znal jejich historii a mytologii. Většina lidí nebyla spokojena se světem kolem sebe, hledala něco, s čím by se mohla ztotožnit - a našla Kelty, první výrazně vyspělejší národ na našem území, s krásnou filosofií a mytologií, Římany považovaný za barbarský. Dnes už tato móda pomalu dohasíná, a zůstávají jen ti, kterým to stále něco říká. A rozum bývá mnohdy lepší, než nadšení…
Čas letí. Na řadu přichází další a další skupiny. Zablýskne se a strhne se strašná bouřka. Většina lidí vyklízí prostor a utíká i z celého areálu. Pivaři zjistili, že se v dosud téměř prázdné čajovně podává i medovina ihned ji celou obsadili. Lidé se schovávají pod stromy.
Déšť pomalu ustává. Na východě začíná svítat. O sedmi začíná vystoupení taneční skupiny Rinceoirí, nejstarší skupiny dělající irské tance u nás. Na něčí žádost lidé vyklízejí prkna, případně si sedají, takže najednou vidí, díky pozvolnému kopečku před pódiem, skoro všichni.  Rinceoirí předvádí 20 minut irské tance, a po nich nastupuje mladší brněnská skupina Démáirt. Vychází slunce, rodí se nový den. Už ani nepoprchává.
Následují další skupiny, populární Asonance, zahraniční host - skupina Corquieu ze španělské Asturie a Keltieg ze Slovenska. Nedaleko probíhá představení šermířské skupiny, zaměřující se na Keltské období, poblíž nich probíhají 'sportovní utkání' v přetahování se na laně či trefování se pytlem s pískem do pařezu.
Lidí je tu plno, občas není kam stoupnout, ale vzduch je čistý. Všichni jsou veselí. Radují se z krásné hudby, z pěkného jarního dne, někteří se líbají pod třešní a břízou, nebo někde na trávě vyspávají kocovinu. Pro každého z nich tento svátek znamená něco jiného. Pro někoho je to pozoruhodná keltská tradice, která vystřídala komunistický svátek práce, pro někoho možnost zlít se do němoty medovinou, pro někoho je to oheň a pálení slaměné figury a pro někoho třeba dva a půl tisíce let stará tradice s málo známým významem… ale užívají si ji všichni.
Tak… za rok se možná spolu uvidíme v Čechách! ;-)
|
