Stojím na louce. Možná se ti to zdá zvláštní, ale opravdu jen tak stojím a dívám se. Nechce se mi sednout si, nemám pak takový rozhled. Pozoruji své dva koně, jak spokojeně ukusují trsy trávy. Slunce se pomalu blíží k nejvyššímu bodu, ale není to tak dlouho, co rozehnalo těžkou mlhu, jež zahalovala celé okolí do šedého pláště. Poslední závoje ještě visí na skalních stěnách na západě. V trávě se třpytí kapičky rosy a cvrčci hrají jednu ze svých posledních písniček. Jsem obklopena různými odstíny modrošedé a zelené barvy. Ma stromech se místy objevují zlaté listy. Nad Stěnami, pokrytými nekonečnými lesy, krouží káně. Jak já mu závidím. Může se na tu krásu dívat se shora a může si letět, kam se mu zachce. A ty lesy ! Jak jsou nádherné. Volající a slibující spoustu zážitků a tiché krásy. Jsou tak blízko a přeci tak daleko. Jsou blizoučko, stačila by hodina chůze, možná ani ne, a přece je to moc na to, abych tam mohla trávit každou chvíli mého vloného a tak drahocenného času. Přesto vím, že neodolám volání dálek a že se tam jednou opět vypravím...

Cválám se Šelíkem po poli za lesíkem. Sali mám po dlouhé době opět na volno. Žilky jí jen hrají na zpocené kůži, svaly se střídavě napínají a povolují. Ladný krk nese ušlechtilou hlavu. Vsoko nasazený ocas s jemnými žíněmi a hedvábná hříva vlají v lehkém vánku. Ze stínu lesa vyjíždíme na volné prostranství. Zmírňuji krok a otáčím se ke Stěnám na západě. Oranžové Slunce se pomalu chystá dát nám dobrou noc. Poslouchám krásné ticho, přerušované jen pravidelným oddechováním koní. Čekám, až sluneční kotouč zmizí za obzorem. Stále více rudne. Je to úchvatná podívaná. Nebe růžoví a Slunce tiše vplouvá za Stěny. Zachycuji ještě poslední záblesk jeho paprsků. Obracím se k domovu, jedna z nejkrásnějších chvílí dne je za námi. Projíždíme šeřící se krajinou. Na kopci zastavuji a rozhlížím se kolem. Město začíná postupně rozsvěcovat svá světla, do údolí padá chlad a tma. Jemná mlha zalívá stromy. Stěny již dávno zmatněly a ze smaragdové barvy přešly přes modrozelenou a modrošedou do černé. Když přijíždíme domů, rozsvěcí se na nebi první hvězda. Je vysoko a je sama. Za chvíli ale přibudou další a další, jedna krásnější než druhá...

Vyjdu z domu. Jen na chviličku, jen se mrknout. Vše zahaluje sametově černá tma. Jen na severu plyne z poza kopce světlá záře města. Zvednu hlavu a zadívám se na nebe. Je poseto tisíci diamanty, třpytivými a nerozbitnými, přesto jemnými a snadno zranitelnými. Hledám souhvězdí i jednotlivé hvězdy. Nejdéle sleduji Velký vůz a jeho maličký, téměř nevditelný Alcor. Tato hvězda mi vždy připomene krásné chvíle, prožité a mými nejlepšími přáteli. Naplňuje mě štěstím a zahání všechny smutky. Nemohu se odtrhnout, nejde to. Dokázala bych zde stát do svítání, nebo alespoň do té doby, než bych usnula...