Sapkowski, Feist, Eddings – Kdo je následníkem Tolkiena ? 

Zkuste si spočítat, kolik každý rok vychází jen v českém překladu fantasy knih. Bude to číslo velice, velice zajímavé. A pak si spočítejte, kolik celkem takovýchto knih vyšlo od doby, kdy světlo světa spatřilo první vydání Pána Prstenů. Tohle čísílko nebude také nejmenší. Jak velká je pravděpodobnost, že některá z těchto fantasy knih se alespoň vyrovná fenomenálnímu dílu Tolkienovu? Žádná? Opravdu malá? Ale proč tomu tak je? Copak žádný z žijících autorů není schopen napsat rozsáhlý epický příběh, nádherně popsat osudy jednotlivců i celého lidstva, donutit nás s obrovským zaujetím číst popis letního lesa? A pokud ano, proč není takováto kniha stejně uznávána a obdivována jako Pán Prstenů?

Troufám si tvrdit, že jsem přečetl tak velkou část do češtiny přeložené fantasy, abych ji mohl zasvěceně posoudit. Na českém trhu se vyskytuje několik jmen – Sapkowski, Feist, Eddings, Gemmel, Jordan, Goodkind, Pratchett, Holdstock a pár dalších, na které si nemohu vzpomenout. A ze všech těchto jmen vyčnívají první tři. Sapkowski se svými geniálními povídkami a zaklínačskou ságou, Feist s Mágem, ságou Impérium a Hadí ságou. A Eddings s Eléniem, Tamuli, Belgariádou. Malloreonem a několika dalšími knihami, které popisují obsah dvou naposled jmenovaných sérií z různých úhlů pohledu. Tito tři autoři „ovládají“ český trh a vedou v tabulkách oblíbenosti „seriózní“ fantasy. Být jmenován by si určitě zasloužil i Terry Pratchett, ale ten si vydal cestou fantasy humorné a tou se zabývat nechci. Projeďme si tedy naše tři autory pěkně popořádku …

David Eddings. Málokterý čtenář fantasy nezná jeho jméno a nečetl alespoň jednu jeho knihu. V Eléniu prokázal, že má spoustu dobrých nápadů a vytvořil skvělý příběh o boji s temnotou. Na ni poté navázal sérii Tamuli, která byla sice dobrá, ale nových nápadu v ní bylo poskrovnu. A co snad nejslavnější série – Belgariáda? Obrovský příběh o dvou osudech a jejich soupeření. Spousty dobrých nápadů, skvělé dialogy, výborné zápletky. Příběh, který si zaslouží být přečten více než jednou. A na něj navazující Malloreon. Řemeslně téměř dokonalé dílo, ve kterém jsem však nenašel téměř nic, co už by Eddings nenapsal dříve. Přesto všechno se to dobře čte. A pak přichází Čaroděj Belgarat a Kouzelnica Polgara spolu s Rivanským kodexem. Komerce nejtvrdšího kalibru. Něco tak hrozného jsem v životě neviděl. Příběh, ač velice dobře napsán, je přesně tím, co jsme již jednou četli. Znovu čteme o událostech Belgariády a Malloreonu, ale z pohledu někoho jiného. Jak jen mohl Eddings upadnout tak hluboko? Copak to má zapotřebí? Zamiloval se do svého světa natolik, že nedokáže vytvořit žádný jiný? Děs a hrůza …

Raymond Elias Feist. Před několika lety uchvátil svojí sérií Trhlinová válka tisíce čtenářů. Geniálně napsaný příběh, skvěle popsané postavy a situace, výborné zápletky … znovu a znovu se vracím ke čtyřem knihám z této série a znovu a znovu mne něčím překvapí. A pak přichází sága Impérium. Krve by se ve mne nedořezal. Říká se, že jde o převyprávění původního příběhu „z druhé strany“. Že prý tentokrát uvidíme válku z pohledu říše Tsurannuani. Trpěl jsem a čekal cosi ve stylu šílených Eddingsových komercí … a pak jsem dostal do ruky Dceru Impéria. Dočetl jsem ji za den a znovu, pomaleji, v průběhu dalšího týdne. A stále nemohu uvěřit tomu, co Feist ve spolupráci s Janny Wurtsovou vytvořil. Celá sága Impérium je naprosto unikátním dílem, které ve fantasy pravděpodobně nemá obdoby. Těžko se popisuje, jak uchvacující může být líčení politických intrik. Feist je ale „profík“ a dokáže i z „nudného jednání“ udělat něco tak napínavého, jako jsou u jiných autorů líčení obrovských bitev. Ale sága Impéria je pryč, jistý Václav Soukup krade práva na vydávání Feistových knih nakladatelství United Fans a jako by se bál, že mu to soud zatrhne, vydává v rychlém sledu Královskou krev, Královského bukanýra a první tři díly Hadí ságy. V těchto knihách se Feist opět vrátil na Midkemii a rozjel sérii unikátních příběhů, každého s novou a výbornou zápletkou, prosycené magií  a intrikami. Na rozdíl od Eddingse používá Feist svůj svět jako dějiště příběhů nových a nelpí na původních postavách. Pomalu, nenásilně je nahrazuje postavami novými. Feist by byl bezesporu skvělým „řemeslným“ spisovatelem. Kdyby chtěl, mohl by chrlit jednu průměrnou knihu za druhou. To on ale nedělá. Píše tak, aby dostál náročným požadavkům svých čtenářů. V poslední době spolupracuje na nových knihách vždy s nějakým jiným autorem, což (údajně, česká vydaní nejsou a v nejbližší době ani nebudou) dodává jeho knihám spoustu nových myšlenek, postupů a směrů dalšího vývoje.
A na závěr ještě jeden Feistův výrok - "Za každého čtenáře, který má rád něco z toho co jsem napsal, existuje jeden, který to nenávidí. Takže pro koho vlastně píší? Jediná odpověď, která mi dává smysl po dvaceti letech psaní je, že to všechno dělám pro sebe."

Andrzej Sapkowski. Dovolím se trochu kacířskou úvahu. Pokud by kvalita jeho knih nadále stoupala exponenciální řadou, jak dlouho bude trvat, než předčí Tolkiena? Pět let …? Deset let …? Nebo se to snad už stalo? Geniální polský autor. Jeho knihy lze považovat za vše možné, ale komerce to není určitě. Tento text píší šest dní před oficiálním uvedením závěrečného dílu jeho zaklínačské ságy na český trh. Netuším, co mám vlastně očekávat. Sapkowski začal jako autor povídek. Nejlepších povídek, které jsem kdy četl. A právě v několika těchto povídkách se začala rýsovat jakási společná linie. Události do sebe začaly zapadat a zrodila se Krev elfů, první díl románové pentalogie. A byla to skvělá kniha. Následoval ji Čas opovržení. A byl ještě lepší. Pak přišel Křest ohněm. A byla to jedna z nejlepších fantasy knih, které jsem kdy četl, i když šlo v podstatě jen o geniálně vyprávěný příběh o výpravě a soubojích. Netrpělivě jsem tedy očekával díl čtvrtý. A náhle tu byla Věž Vlaštovky. Nejneobvyklejší, nejzajímavější a prostě a jednoduše nejlepší fantasy, které se na tomto světě objevila po Pánu Prstenů. Koláž událostí, osudů. Čas nemá význam. Na ničem nezáleží. Je tu jen Ciri, Geralt a jejich svět. Pokaždé, když čtu Věž Vlaštovky, jsem právě v tomto světě. Nevnímám nic a nikoho jiného. Takto jsem se cítil jen při prvním čtení Pána Prstenů. Při druhém a všech dalších se mi to už nestalo. U Věže Vlaštovky se takto cítím vždy. Bylo to šílené čekání na pátý díl. Dnes, šest dní před oficiální uvedením na trh, jsem stále nervóznější. Jaké budou další osudy postav? Bude tento díl lepší než předchozí?
Toto doplňuji po přečtení Paní Jezera. Pátý díl románové ságy je výbornou (a pro mnohé vůbec nejlepší) fantasy knihou. Sapkowski opět ukázal, kdo že je tady nejlepší. Přesto - dle mého soudu je Věz Vlaštovky přeci jen o chlup lepší. Takže můj konečný verdikt zní - Sapkowského zaklínačská sága je tím nejlepším, co se v posledních letech objevilo, ale na Pána Prstenů ještě nemá.

V čem je Sapkowského genialita? Nevím! Jeho příběhy jsou prostě „skutečné“. Jednoduše jim věříte. Ani vám nepřijde na mysl, že „tohle se přeci takhle vůbec stát nemohlo“. Vše je dokonalé, vše je skutečné. Fascinuje mne, jak si Sapkowski hraje s vaší pamětí a schopností dát si dvě a dvě dohromady. Často narazíte na související události či pouhé výroky, mezi kterými je 100 i více stran. Až si přečtete knihy několikrát a najdete většinu těchto souvislostí, pak teprve můžete opravdu pochopit …

A komu tedy udělím titul „Jediný pravý následník Tolkiena“? Copak to není jasné? Andrzej Sapkowski je tím šťastným. Nechť jsou jeho další knihy stále lepší a lepší.

Jan Čeřovský, 6.6.2000; 18.6.2000