Paní Smrt

Všichni to znáte. Je takhle k večeru, doma strašná nuda a tak vyrazíte do hospůdky. A zrovna tohle se přihodilo tlupě našich hrdinů. Se takhle jednou sešli v oblíbeném lokále (no von to vlastně byl pěkně hnusnej zaplivanej pajzl, ale široko daleko v okolí jediné místo, kde se dalo sehnat pivo). Ale abych to nezakecal. Tak voni se tam teda sešli a začali si vyprávět historky z dob, kdy jako velcí hrdinové bojovali za krále a vlast. Bojovali sice spíš za pět stříbrňáků na tejden a přídavek za každou bitvu, ale nechme jim jejich hrdinské řeči. Bylo jich celkem pět. Dva z nich měli nejistý původ. Pravděpodobně synáčkové vojáků, kteří se zapomněli při nájezdu na elfská sídla s nějakou hezkou nepřátelskou lučištnicí. Jejich obličeje zdobilo několik starých šrámů. Na sobě měli obleky z tvrzené kůže, u pasu byl vidět jednoruční odlehčený meč a na zádech měli kuši. Při svých historkách snad ani moc nepřeháněli. Zato třetí týpek byl jasnej na první pohled. Pečlivě učesaný, drahý oblek z vybraných látek a u pasu zdobený rapír. Jeho vyprávění znělo opravdu nevěrohodně. Určitě to byl syn některého z bohatých kupců, kteří městečkem projížděli při cestě do královské trhy. Jeho přítomnost zbytku tlupy nijak nevadila. Mohl si dovolit platit pití jim všem a také to dělal. Proč ho tedy odhánět? Čtvrtý člen byla žena. Spíše by se hodil popis ošklivá elfka. Z očí ji čišela nenávist. Stále se otáčela ze strany na stranu a očividně hledala záminku k pořádné rvačce. Na zádech ji visel luk, kvalitní práce jejího lidu, a v pouzdrech u pasu bylo možno spatřit nesourodou sbírku krátkých bodných a sečných zbraní. Byla však mírumilovným andělíčkem proti pátému členu debatního kroužku. Mohutný troll právě odhodil prázdný korbel a ten zasáhl jednoho z hostů do zad. Host odlétl od stolu, praštil se o zeď a v bezvědomí dopadl na zem. Nikdo si nedovolil cokoli proti trollovu chování namítat. Pohled na kladivo položené poblíž jeho těla byl dostatečně odstrašující.

No a tahle tlupa seděla a debatovala. Vyprázdnili mnoho korbelů a povyprávěli mnoho příběhů. A nakonec se usnesli na tom, že vyrazí na nějaké velkolepé dobrodružství, na kterém zachrání celý svět a stanou se hrdiny. Plán by tu byl. Zbývalo už jen sehnat to dobrodružství. Z ničeho nic před ně předstoupil vysoký muž v černém plášti s kápí přes hlavu. Chvíli počkal, až se na něj bude celá skupinka soustředit a pak povídá: "Jak vás tak poslouchám, tak by jste potřebovali dohodit nějaké pořádné dobrodružství, na kterém by se prokázala vaše udatnost a stali jste se hrdiny. Myslím ...". Víc už říct nestihl. Těžká trollova ruka udeřila se smrtící přesností. Tedy, ruka by sama o sobě nebyla ani tak smrtící. Problém bylo kladivo, které držela. Hlava cíle se rozprskla a kápě získala poněkud neforemný tvar. Troll je zamumlal: "Co vůbec má co jak si dovoluje tak že vůbec nás jsme mu to nedovolili nás poslouchat.". Na duchaplnější obhajobu už čas nebyl. Hospodská rvačka nebo chlápek přizabitý korbelem je trochu něco jiného, než mrtvola s rozmajznutou hlavou. Ještě k tomu s pachatelem přímo při ruce. Všech pět, nyní vraždou stmelených, spolubojovníku vyrazilo bez placení z pajzlu a dalo se směrem k nejbližšímu lesu. Tímto neuváženým činem si vytvořili dalšího velice nebezpečeného nepřítele. Hospodský byl po celé zemí známým sběratelem zbraní. A nejen sběratelem! Nyní byl více než rozzuřený, když stíral krev z podlahy a počítal, kolik že vlastně korbelů jsou mu dlužni.

"Ten kretén! Držte mě, nebo tomu hovadu trollskýmu rozřežu ksicht!" Aby podtrhla svá slova, mrštila Keri jedním ze svých nožů. Ten se s neomylnou přesností zabodl do sotva palec široké břízky.
"Teď se nemůžeme ukázat v žádným z měst tady poblíž. Šoupli by nás do basy a sluníčko by sme neviděli nejmíň deset let. Teda pokud by sme se rovnou nezhoupli. Jo. Určitě se zhoupneme. Já tomu vykotlanýmu mozku rozkopu ten jeho tlustej zadek! Takovejhle debil nemá právo na život mezi normálníma lidma."

Troll, rodiči pojmenovaný Arlo, nyní nazývaný všemi možnými přízvisky, zatím smutně seděl opřen o strom a mumlal si: "Já nechtěl palicí hlava na maděru toho šmejda ale já když dám si dvacet, třicet korbel piva tak se tak nějak nevím kdy ne palicí do palice a kdy jo palicí do palice. Já nechtěl udělat palicí z palice kaše z palice. "

Jeho samomluvu však nikdo nebral na vědomí. Každý se spíš zaobíral svým vlastním osudem v příštích několika měsících, ne-li dokonce letech. Představa dobrodružství, při kterém můžete ve volných chvílích obrážet jednu putyku za druhou je velice lákavá. Oproti tomu dobrodružství, při kterém musíte veškerý čas trávit po lesích a v jeskyních a nějaké zboží vám prodá maximálně tak nějaký překupník, je spíše odpuzující. A co bylo nejhorší, družina ani na žádné dobrodružství nevyrazila. Prostě byli v lese, bez zásob a možnosti uchýlit se kamkoli do civilizace. Prostě nepříliš zábavná situace. Pak ale dostal Bodo, jeden z našich dvou míšenců, dobrý nápad. A hned s ním taky seznámil ostatní.

"Vždyť je to v pohodě. Prostě se tady někde utáboříme a budeme okrádat bohaté pocestné.  Víc problémů, než nadělal tady Arlo, nám stejně nehrozí."

"Seš ňákej optimistickej. Se ti to řekne utáboříme se. Ale kde? A jak? Vždyť  máme sotva jedno oblečení a pár zbraní. Nejenže tady přes noc zmrznem, ale ještě nás ráno okoušou vlci. Tak do tohohle nejdu. To se radši vrátím za otcem. Ten mě z toho nějak dostane."

A jak řekl, tak se i obchodníkův syn Gilmor pokusil učinit. Vyrazil zpátky k městu. Po pár krocích se zastavil a povídá: "Nezdá se vám, že támhle odtud se přibližuje světlo?". A taky že jo. A pár chvil později tlupa opět svorně běžela, protože městské stráže za vydatné pomoci hostů z putyky vyrazili do lesa a za chabého osvětlení smolných loučí hledali tlupu nebezpečných zločinců.  Teď byla skupinka opravdu ve vážných problémech. Bylo jasné, že zákon nenechá jejich hrůzný čin bez odplaty. Ani vize loupení v okolních lesích nebyla příliš užitečná, protože celou oblast prohledávala skupina profesionálních vojáků. Zbývalo tedy jediné. Prchat stále dál a dál a doufat, že se stane zázrak, nebo že je něco vyjímečně užitečného napadne (což by byl vlastně také zázrak). S malými přestávkami prchali pronásledovatelům téměř do svítání. Utrmácení, vyhladovělí a plní pesimistických myšlenek nakonec dorazili na mýtinku, která byla kolem dokola obklopena staletými duby. Na tom není nic zajímavého. Na muži, který seděl uprostřed této mýtinky, pekl si chutnou snídani a slabě prozpěvoval toho však bylo zajímavého až až. Tak zaprvé jeho zjev. Vypadal přesně jako Arlova obět z hospody. Jen hlavu s hřívou šedivých vlasů měl naprosto v pořádku a dokonce si vesele prozpěvoval. Další zajímavostí pak byla mužova hůl. Ta, zapišena do země, slabě světélkovala a při pohledu na ní se v myslích členů družiny objevovalo nutkání jít a hole se dotknout. A poslední zajímavost pak byly mužovi oči. Slabě světélkovaly a propalovali se přímo do duše. Družina z nějakého důvodu ani chvíli neváhala a přistoupila k ohni. Muž se ně zadíval svým nepříjemným zkoumavým pohledem a pravil: "Budete se mne zase pokoušet zabít, nebo již mohu být klidný? Nejsem odborníkem na iluze a jejich vyvolávání mne značně vyčerpává."
To už Keri nevydržela a v dalším ze svých záchvěvů zuřivosti tasila meč. "Já tě sejmu šmejde! Ty si klidně čachruješ s iluzema a nás se teď chystá zlikvidovat celá městská posádka. Useknu ti uši a dám ..."

Muž u ohně lehce mávl rukou a Keri zmlkla. Na obličeji se ji usadil nepřítomný úsměv, upustila nůž a začala slabě prozpěvovat stejnou melodii, jako muž při jejich příchodu. Slovům bylo tentokrát rozumět, jejich význam jako celku byl však nejasný.

"Ovládán cizí mocí putuji sám a sám
Cestuji dnem i nocí
Cestuji městem, lesem i pustinou
Dnes cestu jsem nenašel, zítra bude ztracená
Jen hrdinové chrabří pomoci mi mohou
Při hledaní cesty za tou jedinou
Za tou, jenž ovládá naše životy
Za tou, která jediná má moc
Za tou, která tahá za nitky a přede sítě
Za paní smrtí, za bájnou  ... "

Keri zmlkla a do obličeje se jí vrátil původní, zuřivý a nenávistný, výraz. Muž pomalu počal pomalu vyprávět.

"Před mnoha a mnoha lety stálo tisíce set mil odsud nádherné město pulzující životem. Pak však přišel ďábel v nejhorší ze svých podob. Na město padl věčný stín a všichni obyvatele se stali nemrtvými. Paní smrt, jejíž jméno je klíčem, nemá nad nimi žádnou moc. Nemůže je přijmout do své náruče a dát jim věčný mír. A to zlo nyní překračuje i hradby města. Lesy okolo něj již nejsou bezpečné.  Zvířata se stala krvelačnými příšerami a lidé v okolních vesnicích si s nimi v ničem nezadají. Situace se stala kritickou. Již nemám další čas pro své hledání. Dávná věštba elfských mágů se musí napllnit právě teď. Vybral jsem vás. Musíte se mnoho učit, stát se lepšími válečníky. Z některých z vás sálá i magická moc. Musíte se ji naučit používat. Nyní mne následujte. Zavedu vás do míst, která před vámi spatřili jen elfové. Do míst, která se po několik příštích měsíců stanou vaší školu. Není vyhnutí. Odmítnout nelze. Nyní otevřu portál a vstoupím do něj. Následujte mě."

Před překvapenou družinou se v prostotu zhmotnil modrý čtverec. Muž, očividně velice mocný kouzelník, do něj vstoupil. Nikdo z našich budoucích studentů dávno zapomenutých věd nezaváhal a vstoupil za ním ...

A čas plynul ...

... "Dobře, velice dobře. A teď se soustřeď na tamten kámen. Chci, aby se rozpadl na prach"

Bodo máchl rukou a kámen explodoval. Sprška prachu se rozlétla všude okolo.
"Špatně! Nechtěl jsem explozi. To svede téměř každý amatér. Támhle je další kámen. Ať se rozpadne na prach bez jakékoliv viditelné příčiny a průvodních jevů. Ať to vypadá, jako by ho rozdrtila neviditelná ruka."

Další pokus dopadl hůře než ten předchozí. Bodo použil telekinezi. Nějak špatně však v zaříkadle specifikoval co vlastně chce udělat, a tak se mu ostré hrany kamene otiskly do dlaně, kterou sevřel ve snaze kámen rozdrtit. Jeho elfský učitel magie pouze pokýval hlavou a zrušil všechny další lekce pro ten den se slovy: "Tohle mi snad doma ani neuvěří! Nedokáže rozdrtit kámen na dálku. A to být specialistou na destrukční kouzla! Tohle mi doma prostě neuvěří. Jdi radši do hlavního města prodávat suvenýry!"

Bodo byl spolu s obchodníkovým synkem Gilmorem shledán vhodným pro studium magie. Jeho bratr Kaldros byl soustavě připravován v umění lukostřeleckém a v některých zlodějských praktikách, jako je odemykání zámků bez klíče a podobných. Arlo byl po pečlivém zkoumání shledán vhodným pouze pro boj na blízko s využitím brutální síly. Zato Keri byla cvičena nejlepšími elfskými šermíři a její schopnosti se den ode dne zlepšovaly. Měla přirozené nadání pro práci s čepelí. Se správným vedením brzy dokázala pracovat s rapírem a dýkou zároveň. Využívala této smrtící kombinace s elegancí vlastní jejímu národu, ač dle jejího obličeje by ji málokdo k věčně krásným elfům přiřadil.

S kouzelníkem, který je na tuto "školu pro hrdiny" přivedl se již nesetkali. Často debatovali o tom, co je vlastně zač a jakou roli bude hrát v jejich dalším putovaní. Doba ukončení studií se kvapem blížila a stále netrpělivěji tedy očekávali, co bude následovat. Celkem se jim v elfích lesích líbilo a příliš se jim nechtělo je opouštět. Měli se tu dobře, učili se mnoho nových a zajímavých věcí. Příliš je nelákala možnost, že možná budou muset vyrazit do města o kterém jim vyprávěl tajemný kouzelník. Kostky však byly vrženy. Čas jejich odchodu se měl brzy naplnit ...

A čas plynul ...

... "Je mi líto, že se musím rozloučit s tak nadějnými studenty. Ale povinnost volá! Bílé město Calden čeká na osvobození. Vaše cesta bude dlouhá. Naši nejlepší mágové vás teleportují na vzdálenost několika desítek mil od města. Budete muset nalézt chrám Paní Smrti. Snad vám poví své skutečné jméno a získáte dostatečnou moc na ovládnutí města a poražení jejího uzurpátora. Provázej vás požehnání všemocných bohů."
Elfský učitel zakončil svou řeč a pokynul ostatním kouzelníkům shromážděným v kruhu, aby otevřeli portál. Vzduch se naplnil magickou energií elektrizující vlasy a vyvolávající nepříjemné svrbění po celém těle. Nakonec se portál otevřel. Družina se rozloučila a vstoupila do něj. Podruhé v životě se najednou objevili na neznámem místě s nejistým cílem. Tentokráte však byli na boj s budoucností připraveni mnohem lépe. Bodo a Gilmor se stali velice zručnými kouzelníky. Bodo dokázal zničit ve zlomku vteřiny téměř vše. Naproti tomu Gilmor zase dokázal tvořit. Ukázal se být velkým talentem na iluze a magii stvoření a změny. Oba dva zvládali i základní teleportační zaříkadla. Velkou posilou družiny se stala Keri spolu s Kaldrosem. Vytvořili dokonalý tandem. Kaldros zběsile pálil šíp za šíp v jakýchkoliv podmínkách a Keri ho svým rapírem, krátkým mečem či dýkou kryla před nepřáteli. Tým uzavíral Arlo. Troll byl vždy připravený jediným smrtícím úderem drtit lebky a přerážet ruce. Jakýkoliv pokus a taktiku v boji s ním byl marný. Zasazoval úder za úderem a jejich síle nemohla odolat ani sebepevnější ruka se štítem. Celkově se stali sehranou tlupou zabijáků, která se hned tak před něčím nezastaví. Ovšem co je cvičiště proti zdrcující zběsilosti skutečných nepřátel. Vše se mělo teprve ukázat. První skutečná bitva je měla teprve potkat. Přišla nečekaně, chvíli po tom, co připravili své první noční tábořiště.

"Neslyšel jsi něco, Bodo?", otázala se Keri.

Bodo zavrtěl hlavou a zaposlouchal se do zvuků lesa. Pak náhle prořízl ticho podvečera nezaměnitelný zvuk. Šíp prosvištěl okolo Arlovi masivní hlavy a zabodl se do stromu. Následoval ho druhý, třetí a čtvrtý. Náhle ticho nenávratně zmizelo a les naplnil svistot šípů, pokřik nepřátel a rázné rozkazy, které jako samozvaný velitel družiny udílel Kaldros.  Družina se během několika okamžiků kryla za stromy a čekala setkání s nepřítelem. To však nepřicházelo. Z lesa se stále ozýval pouze hrubý pokřiky a ze stromů se pomalu stával jehelníček. Nepřítel musel patřit k elfské rase. Nikdy jiný nedokázal tak bravurně pálit šípy v lese. Proč by na ně ale útočili elfové? Odpověď přišla záhy. Elfům podobné postavy, avšak s tmavými vlasy a hrubšími rysy, vtrhly na mýtinu a s válečným pokřikem tasily zbraně. Temní elfové! Odpadlá rasa, jejíž kouzelnicí se věnují černé magii. Rasa veskrze zlá. Nenávidějící vše živé. Strašný nepřítel. Demoralizovaná družina odpověděla nacvičenou taktikou. Kaldros začal pálit šíp za šípem. Keri se připravila na jeho obranu a obhlížela celou situaci. Arlo se vrhlo na nejbližší postavu a začal ji zpracovávat. Oba dva mágové se soustředili na vyvolávání kouzel. Taktika se ukázala být velice účinnou. Dva temní elfové padli s šipem v hrdle. Třetí a čtvrtý přišli o hlavu díky Arlovým úderům. Dva explodovali po zásahu ohnivou koulí a další dva se proměnili v rosolovitou hmotu a vsákli do země. Vřavu prořízl Keriin výkřik: "Dvanáct!". Ještě tedy zbývalo dvanáct nepřátel. Ti se rozhodli použít jednoduchou a přesto velice účinnou taktiku. Utvořili řadu a rozběhli se na naši družinou všichni najednou. Jejich soustředěnému útoku by šlo odolat jen velmi těžko a za nepřípustnou cenu. Gilmora napadl jednoduchý trik. Díky svému umění vytvořil před běžícími nepřáteli iluzi zdi. Temní elfové se zmateně zastavili a tím poskytli družině dost času na protiúder. Bodo již delší dobu připravoval složité, ale zato velice silné a nebezpečné kouzlo. Nyní byl připraven je vrhnout na cíl. Gilmor zrušil iluzi zdi a místo ní začal připravovat únikový portál, kdyby náhodou Bodovo kouzlo selhalo. To se však nestalo. Naprosto vysílený Bodo napřáhl ruce a zavlnil prsty. Země pod nepřáteli jako by odpovídala a začala se vlnit úplně stejně. Elfové ztratili rovnováhu a jak hrušky začali padat. Pak však Bodo sevřel ruce v pěst. Země jako by zakřičela zlostí. Začali se v ní objevovat pukliny. A pak explodovala. Takovou podívanou ještě nikdo z družiny nezažil. Oheň, vířící kamení a hlína. A pak křik umírajících, hrůzné praskání kostí a trhajícího se masa. A nakonec mučivý zápach hořících těl. Na tu chvíli nikdo z nich do smrti nezapomněl. Opojné vítězství smíšené s opovržením nad sebou samým, jako spolupachatelem toho všeho. Ještě dlouho byl Bodo ve svých snech pronásledován tím křikem. Stále živý byl obraz hořících těl. Byl ve válce. Zabíjel jako válečník. Propichoval těla svých nepřátel mečem. Ale smrt upálením, roztrháním. Jeho vůle, která to vše řídila. To bylo moc i na něho.

Bitva byla dobojována. Nikdo z družiny nebyl zraněn na těle, mnohý však mnohem bolestivěji na duši. Cesta dál byla volná. Co je čeká dál? Naleznou tajemný chrám Paní Smrti? Dozví se její jméno? Osvobodí bílé město Calden? Snad ano. Možná také ne. Vypravěč je unaven. Jednoho dne se rozhodne svůj příběh dokončit. Do té doby nashledanou.

Jan Čeřovský, 19. 3. 1999, 9. 11. 1999