Vzkříšení Málokdo se odvážil pohlédnout zpříma
do jejích temných očí, má li nějaké.
Má mnoho jmen a ještě více podob. Někdy je tichá, nečekaná. Připlíží
se a uštkne jako nejjedovatější z hadů, na jehož jed není protilátky.
Jindy přijímá podobu právě opačnou. Ve svém zběsilém řádění ničí
vše, co se jí připlete do cesty. Nemůžete se jí bránit. Není zlá, není
krutá. Pravda, nedodržuje žádné harmonogramy, neřídí se podle tabulek.
Nemůžeme se na ní dobře připravit. Neznáme čas jejího příchodu. Je
Damoklovým mečem nad našimi hlavami. Čeká na nejmenší chybu a bez milosti
ji využívá. Každý z nás zatouží dříve či později poznat její
nejhlubší tajemství. I když přijde doba konečného odhalení, téměř každý
z nás se bojí. Ne snad její vlastní přítomnosti a toho, co odhalí a
přinese. Bojíme se formy, ve které se zjeví. … Ten
den jsem měl domluvenou důležitou schůzku. Štvalo mně, že venku dost hustě
prší. Déšť padal v hustých proudech a zkresloval výhled z okna.
Obloha byla temná, téměř černá. Vše se zdálo podivně pokroucené. Předěl
mezi dnem a nocí jsem vnímal spíše instinktivně. Hodil jsem na sebe
nepromokavý plášť, pod něj zastrčil pečlivě zapečetěnou smlouvu a
vyrazil na místo setkání. Dorazil
jsem o patnáct minut později, promoklý až na kost. Vyhlídka na čekání mně
příliš netěšila. Povinnostem však musí být učiněno zadost. Nechápal
jsem, proč zástupce místní obchodnické gildy zvolil tak nevhodné místo a
čas. Rozmarům bohatých se však není radno divit a lépe je na jejich špatné
nápady ani neupozorňovat. Přemítal jsem o svém prvním velkém obchodě s gildou
a vytrvale čekal. Z ničeho nic se na druhém konci uličky vynořila temná
postava. Blížila se velice rychle. Velice rychle! Proč by zástupce gildy běžel?
Třicet yardů. V jednom z bočních domků kdosi zapálil lucernu. Náhlý
záblesk světla na malou chvilku ozářil běžící postavu. Měla na sobě
tmavý plášť s kápí přetaženou přes hlavu. Hlava byla skloněna.
Ani nejmenší část obličeje nešlo spatřit. Patnáct yardů. Postava
zpomalila a nyní se přibližovala pomalým plynulým krokem, hlavu stále
skloněnou. Pět yardů, dalších pár kroků. Postava se zastavila snad yard
ode mne a zvedla hlavu. To nemá obličej? Spatřil jsem pár zářících očí,
alespoň v té tmě mi připadaly jako zářící. Stačilo
jediné bodnutí. Čepel pronikla přímo do srdce. Nevím, jestli jsem stačil
vzdechnout či vykřiknout. Přišlo to příliš rychle, nečekaně. Nebolelo
to. Pomalu, pak však stále rychleji a rychleji jsem se začal propadat do
temnoty. Není tedy žádný tunel a světlo na jeho konci? Cosi mne uhodilo do
hlavy. Dlažba? Všude okolo je vlhko. Voda. Má krev. Má krev! … Je
to tu studené. Všude okolo je tma. Opravdu všude? Probuď se člověče!
Probuď se? Copak spím? Pět světel. Mihotají se. Vytvářejí na stěnách
podivné stíny. Hřejí. Svíce? Pomalu rozeznávám kresby na stěnách a na
stropě. Jsou to kresby podivné, morbidní. Na jedné je oltář, na něm pět
hořících svící. Jsou rozestaveny do rudého pentagramu. Určitě je
nakreslen krví. Rozhlížím se, snažím se pohybovat. Nejde to. Podařilo se
mi naklonit hlavu. Hledím přímo na jednu ze svící. Táhne se od ní rudá
čára kamsi dolů. Nedohlédnu tam, ale na konci čáry tuším další svící.
Jsem snad součástí obrazu? Ležím uprostřed pentagramu namalovaného krví?
Mojí? … Stojím
uprostřed velké místnosti. Neznám to tu? Nebyl jsem tu už někdy? Nepravděpodobné!
Zakázané! Musím se soustředit na úkol. Pomalu pozvedám meč a hledám a
soustředím se na protivníka. Meč je nepříjemně těžký. Je mnohem těžší
než ty, se kterými jsem cvičil dříve. Vždyť jsem s mečem nikdy
necvičil. Jsem jen prostý obchodník s …. ZAKÁZANÉ!!! Prudká bolest vyráží
v rameni a rozlévá se do celého těla. Musím se soustředit na souboj.
Sleduji protivníka. Chvěje se, bojí se. Stačil jediný úder. Jediný
bleskurychlý sek. Hlava padá a kutálí se pryč. Odhazuji meč, padám na
kolena a zvracím. Zabil jsem! VSTAŇ! TRÉNINK MUSÍ POKRAČOVAT! Trénink?
Neorientuji se ani v čase ani v prostoru. Proplouvám podivnou směsicí
toho všeho, abych znovu stanul v té místnosti. Tentokrát je protivník
velice nezkušený. Poskakuje z místa na místo, neútočí, snaží se
jen přežít. Dva rychlé kroky, výpad dýkou. Krev prýštící z krku.
Další dva údery. Tělo padá k zemi. Slyším smích. Můj? Znovu ten
hrozný sen. Probouzím se a jsem odveden do té místnosti. Dnes jsou protivníci
dva. Vyřídím je postupně. Sérií rychlých úderů zatlačují jednoho z nich
ke stěně, abych ho v zápětí zabil. Bolest. Ne, není to bolest. Spíše
podivný pocit „nesprávnosti“. Ten druhý měl palcát. Udeřil mne do
hlavy. Otáčím se a překvapeného muže likviduji jediným úderem. I já
jsem překvapen. Člověka přeci jediný takový úder palcátem zabije. A já
stále žiji. Žiji? … Protivník
se přibližuje. Vím co udělá. Odskočí doprava a pokusí se o úder. Vím
to. Protivník odskakuje doprava a pokouší se o úder. Mine. Nemám v rukou
žádnou zbraň. Nepotřebuji ji. Stačil jediný dotek a muž padá k zemi.
Chytá jasným plamenem. Jeho tělo pomalu černá. Krásně voní. Voní? Vždyť
je to odporný zápach … VŮNĚ! Ano, jistě. Je to nádherná vůně. Do místnosti
je vpuštěn další protivník. Nemá strach. Věří si. Býval mocným válečníkem.
Slyším jeho myšlenky. Je nebezpečný. Nesmím si ho pustit k tělu. Napřahuji
ruku a sleduji křečovitý výraz v jeho tváří. Musí to být hrozná
bolest. Hroutí se na zem. Nemůže mluvit, ale ve svých myšlenkách prosí
boha o pomoc. Já však na boží existenci nevěřím. Stiskám ruku v pěst,
muž naposledy vypoulí oči a je mrtev. Pak však náhle zaslechnu další, cizí
myšlenky. Že by další protivník. Rozhlížím se po místnosti a hledám.
Nikde nikdo. Soustřeďuji se tedy na cizí myšlenky a hledám jejich zdroj. Přichází
zpoza stěny. Pokouším se prohlédnout skrze kamenné bloky. Nedaří se. Snažím
se tedy alespoň poslouchat. Pomalu rozeznávám myšlenky nejméně čtyřech
mužů. Komunikují spolu pomocí telepatie. Cítím, jak mám moc roste. Dokáži
odposlouchávat celý jejich rozhovor. … Jan Čeřovský, 17.5.2000 |