Schizofrenie

Nedávno jsem četl knihu o tajemném spiknutí jakýchsi Iluminátů. Autor je pravděpodobně schizofrenní paranoik, ale jeho dílko, ač jsem to zpočátku skutečně nečekal, mne opravdu dostalo. Je nám předkládána přesně nedefinována alternativní minulost, nebo možná v době psaní knihy blízká budoucnost. Vize společnosti, kde nikdo nemůže věřit nikomu a kde každý je členem nějaké tajné organizace. Něco mi to připomíná. Každý je tak trochu členem své vlastní tajné organizace a také trochu schizofrenikem. Každý, kdo má jen krapek fantazie musí schizofrenikem nutně být. Stáváme se mocnými mágy, válečníky … Není na tom nic špatného, pokud se tato naše druhá podoba nepromítá do skutečného života (je-li to skutečný život a ne jen fantazie nějakého snílka). Můžeme být mágy a členy skrytých templářských řádů, pokud jednoho dne nevytasíme meč a neprobijeme se frontou před obchodem. Také vyvolávat fireball o hodině matematiky není zrovna nejvhodnější řešení rovnice.

Možná vám předchozí odstavec trochu připomene tzv. hry na hrdiny. Dračí doupě, Advanced Dungeon's and Dragons, Stín meče, nebo jejich počítačové verze typu Might & Magic. Všechny tyto hry nás přenášejí do role někoho jiného. Nutí nás představovat si, že už nejsme studenti na nějaké podivné škole, ale známí bojovníci za dobro / zlo v tom či onom světě. Rozvíjí to fantazii. O tom není pochyb. Je to rozhodně lepší než sledování televize. Na druhou stranu to však brutálním způsobem ubíjí identitu hráče. Takový člověk je pak více členem fantaskních světů, než toho skutečného (respektive "skutečného"). Čte knihy, ve kterých se vyskytují temná božstva, elfové trpaslíci. Stále méně je chápe jako něco smyšleného. Neuvědomuje si, že je začíná považovat za naprosto přirozené, snad dokonce skutečné. Zná historii, politiku, přírodu svých světu lépe, než světa, ve kterém žije. Na takovýchto lidech je to vidět. Jsou jiní. V pokojíku jim visí mapa bájné Středozemě. Znají přesnou polohu Dol Gulduru. Londýn a Paříž jim říkají jen málo a po dlouhém přemýšlení. Neznají politickou scénu vlastního státu (ono vlastně není o co stát). Azash, Melkor, Torak, Discordia. To je pro ně skutečná vláda. Žijí jinde a jinak. Chovají se jinak. Neberme jim to. Snažme se je pochopit. Dostat se do jejich světa. Zjistit, co se jim na něm vlastně tolik zamlouvá. Možná, že pak i náš svět bude takový, že nebude nutné utíkat do jiných (lepších, lidštějších, reálnějších?!) realit.

Jan Čeřovský, 19.3.1999