Kdysi dávno, na úsvitu věků v zemi, kde je tráva zelenější, než zelená a nebe modřejší než modré žili první lidé. Nebyli dosud dotvořeni, byli jen náznaky lidských bytostí. Tak, jako růže vyrůstá z poupěte, plátek po plátku v divukrásný květ, tak rostla a sílila jejich duše a lidé poznávali první city. Bloudili širým světem, osamělí a ztracení hledali sebe.
V oněch dobách žila jedna zvláštní dívka. Jmenovala se Odvaha. Putovala hlubokýmy lesy a přešla mnohá pohoří nově vzniklého světa. Překročila mnoho nezkrocených řek a poznala nespočet nádherných míst a tvorů.Vše bylo nové a neznámé, ničím nedotčené a Odvaha našla zalíbení v odhalování tajemství a poznávání této země. Pomalu objevovala záhadný svět, který jí okouzloval. Poznávala city a pocity až nakone získala to, čemu se říká duše, nejcennější dar.

Jednoho dne došla na přenádherné místo a zastavila se k odpočinku. Jemný vánek rozechvíval mladé ratolesti lesních velikánů a rozvazoval jazyky prastarých stromů. Bystřina tiše zurčela kolem nich a květiny šeptaly příběhy země. Náhle však zaslechla podivné zvuky. Nedaleko mluvily nějáké hlasy, ale ne tak, jako mluvívají stromy nebo zvířata. Těmhle slovům rozuměla. Jejím uším zněla jako rajská hudba. Byli toLidé.
Vydala se za hlasy a opět se setkala s lidmi. Poprvé po dlouhé době je opět spatřila a v její nové duši se objevila radost. Jediné, co jí při jejích osamělých cestách chybělo byly ostatní lidé a jejich smích. Vypadali podobně jako ona. V jejich očích však spatřila něco divného, co dosud nepoznala. 
"Kdo vládne této zemi ?" zeptala se Odvaha člověka nejblíže k ní. Ten si ji změřil ustrašeným pohledem a tiše, skoro neslyšně zašeptal:
"Strach je naším pánem."
"Strach ?" podivila se Odvaha "Kdo je to ? Neznám Strach."
"Psst, tiše ! Uslyší nás. On je všude."sykl a opatrně se rozhlédl. Náhle však zbledl a ucouvl. Odvaha uslyšela tichý šramot. 
Ze shluku stromů vyšel Strach, první král lidí. Stáli a třásli se v hrůze před ním, nedokázali se pohnout ani nic udělat a zírali prázdnými pohledy na ohromnou postavu, kerá snad kdysi bývala lidskou. Jeho obrysy se rozplývaly v šedé mlze, která kroužila kolem něj a pohltila vše, čeho se dotkla. 
Odvaha se však nezalekla. Nedopadl na ni jeho stín, který tolik lidí zastrašil a udělal z nich ubohé trosky. 
Jen Odvaha dokázala vystoupit z řady a postavit se Strachu.
Vzduch protˇal ostrý výkřik, který jí zamrazil u srdce. 
"Jak se opovažuješ odporovat mi ?!" osopil se na ni, ale Odvaha se nenechla zastrašit. Pohlédla mu přímo do očí, které žhnuly zlobou a nenávistí. Strach to zmátlo a rozzuřilo. Nečekal, že by mu někdo z lidí mohl vzdorovat. Musel ji zničit. 

Byl to nerovný boj. Věděla, že prohraje, ale bojovala do posledních sil. Zˇivot z ní pomalu vyprchával, Strach byl příliš strašný nepřítel. Zraněná klesla k zemi. Už nedokázala vstát. Strach rozpřáhl svá smrtící křídla. Jeho vítězství bylo blízko.Vše pohltila černota, strašný stín Strachu. Na všechny lidi dopadla jeho moc a skoro je zahubila. Jejich křehké duše mu málem podlehly a byli téměř zničeny. Tmu však náhle rozčísl plamen jasného světla. Odvaha vzhlédla. Po jejím boku se objevila Naděje.Usmála se. Odvaha získala novou sílu. Nebojovala sama, věděla, že při ní někdo stojí a nenechá Strach zvítězit. Zvedla se k poslednímu úderu. Její meč se setkal s mečem Strachu a s třeskem se rozletěl na tisíce třpytivých úlomků. Ty prolétly vzduchem a vnořili se hluboko do lidských srdcí, odkud je nelze vyjmout ani zničit. Někdo získal větší úlomek a někdo jen nepatrný, sotva postřehnutelný, ale od těch dob v sobě každý člověk nosí střípek meče Odvahy.
Odvaha zůstala v lidských srdcích navždy a jen díky Ní a Naději můžeme čelit Strachu.

Věnováno Jitce Schmidové, mé Naději.
Lila