„V těch
dobách, má milá, jsem byl skutečně zoufalý. Kdybys bývala přišla jen o
pár dní později, už bys nepotkala smutného básníka, ale jen jeho pohřební
průvod…“
Opakoval jí to často, snad až příliš.
A pokaždé se tvářil tak divně. Tak smutně. Tak … jako když ho poznala
… On si vůbec neuvědomoval, co vlastně se stalo… Ano, zapomnění. Taková
byla její moc.
Utkvěl v okamžiku štěstí a navždy
to tak zůstane.
V těch
dnech přátelství a lásky
Kdy každý bavil se a smál
Já trápím se a čelo
brázdí vrásky
Proč vlastně zemřít bych si
přál ?
Seděl téměř
v rohu místnosti, ve vzdáleném odstrčeném koutě hlučné vesnické
hospody. Sám, tiše a skloněný nad svitkem do kterého cosi zapisoval. Jeho
rty se vlnily v němém doprovodu k pohybu rukou. Upoutal ji okamžitě. Důvod
byl prostý, velice prostý. Ve společnosti rolníků, námezdných žoldáků
a místních opilců se vymykal. I kdyby jen kvůli tomu, že na jeho stole nestál
v loužičce obvyklý korbel piva, ale v kompozici se skývou chleba pečlivě
umístěná číše s vínem.
Vzpomínala si na to, jako by to bylo dnes. Tiše k němu
přistoupila a sklonila se nad svitkem …
Ruku pomocnou tu já odmítám
Ač přál bych si držet ji a hřát
Stravován smutkem uvnitř umírám
S životem už nemám sílu se rvát
„Tenhle verš se vám moc nepovedl, mohu-li soudit“,
řekla
zpěvavým hlasem.
Prudce zvedl hlavu a máchl rukou s brkem. Srazil číši s vínem na zem. Ta se
s jiskřivým třeskotem rozlétla na tisíce kousku a každý z nich pomalu
utonul ve jezírku jako krev rudého vína.
„Kdo jste? Co chcete? Jděte pryč!
Neznám vás!“
Přistihl se že křičí a utichl. Přelétl zrakem scenérii s rozlitým vínem,
pohlédl na svůj, skutečně hodně nepovedený, verš a nakonec pohlédl do očí
té, které za tu spoušť mohla.
„Tyhle oči já přeci znám!“,
řekl si udiveně sám pro sebe.
A pak, tentokrát velice tiše, zopakoval svou první otázku: „Kdo jste?“
Neodpověděla. Jen se usmála a
na oplátku zopakovala svou úvodní větu: „Tenhle verš se vám moc
nepovedl“ a k tomu dodala: „a to víno co pijete … co jste pil … je určitě
odporný patok z místní vinice“. Stále se usmívala a shlížela na něj těma
svýma uhrančivýma očima.
„Ano, máte pravdu. V obojím.“
Vysoukal to ze sebe jen s krajním vypětím
veškeré své vůle. Pak sklopil zrak. Nedokázal se na ni déle dívat.
Sklonil zrak a upřeně pohlédl do
stolu.
„Znám ty oči! Znám
ten úsměv! Ale odkud?“
Vířící vzpomínky.
„Ne, tam ne …znám ji, ale …sny! Mé vlastní básně!
Ty oči, ten úsměv … “
Nedokázal se dívat jen tak dívat mimo, když
výtvor jeho vlastní fantazie stál přímo před ním, když tu byl jeho sen.
Stále se usmívala. Na něj.
„Omlouvám se za to … nenadále přepadení. Ve svých zavazadlem mám několik
lahví těch nejlepších vín z jižních vinic. Doufám, že sklenička v mé
společnosti bude omluvou dostatečnou. A mohl by jste mi přečíst některé
ze svých dalších veršů. Ze svých lepších veršů.“
A zasmála se jasných smíchem víly …
„Doprovodíte mne? Ubytovala jsem se kousek odtud, u vdovy po starém mlynáři.
Pokoje místního hostince si mou důvěru nezískaly. Jak v nich může vůbec
někdo bydlet?“
A znovu se zasmála …
Polil ho stud a začervenal se. Bydlel právě v jednom z takových pokojů. Ale
na nic lepšího neměl. Fascinovaně poslouchal vše co říkala, její
melodický hlas, a nevěřil svým uším. Nedokázal přijmout pozvání
vzletnou větou ze svých básní. Jen prostě přikývl a s pohledem znovu upřeným
do stolu sbalil své svitky a vstal.
Chytla ho za ruku a odváděla si jej z místnosti, jako by jí už věky patřil.
Kdyby v tu chvíli dokázal myslet, určitě by si vychutnal obdivné pohledy všech
ostatních hostů směřujících k jeho doprovodu a pohledy velice závistivé
směřující naopak k němu. Ona byla skutečně krásná. Byl to noční
anděl z jeho básně stejného jména. Ale v tu chvíli
jsi celý text té básně, vlastní básně, prostě nedokázal vybavit. Ne s ní
po boku.
Trvalo to snad celou věčnost,
ale nakonec přeci dorazili na místo. Do útulného pokojíku v podkroví mlynářčina
velkého domu. Všude uklizeno, na zemi koberce, z okna výhled na les. Na stole
nádherný svícen a váza s květinami. Mlynář byl bohatý muž a toto byl
pokoj pro hosty. U jedné ze stěn se kupil zajisté nový přírůstek do
vybavení místnosti. Knihy. Desítky a desítky knih vázaných v kůži.
Nebylo pochyb kdo je jejich majitelem. Mlynář ke svému bohatství nepřišel
četbou a ve chvílích volna se věnoval úplně jiné zábavě, což
potvrzovalo jeho osm dětí.
Hleděla na něj. Zabodávala své oči
do těch jeho a usmívala se. Stále se jen usmívala. Nedokázal snést ten
pohled. Cítil, jak začíná nezvladatelně rudnout. Pohlédl zpět ke knihám
ve snaze nalézt nějaký svazek, díky kterému by mohl začít rozhovor.
Jakoukoliv knihu jež by dobře znal a mohl se o ní pochvalně vyjádřit. Luštil
texty vypálené na kožených hřbetech …
Viděl písmena, slova, věty. Ale nechápal
je. Poznával směsici všemožných jazyků. Dokázal je identifikovat, však
ani jediné slovo nepřeložil. Až po chvíli …
„'Rwy'n dy garu .. proslulý svazek o černé
magii, o smrti! Má se za to, že existuje jen několik málo jeho kopií. Je
vyhledáván a ničen. Shromáždění mágů vyhlásilo, že každý kdo na něj
narazí, jej musí pod trestem smrti vydat či sám spálit. Tradují se o něm
legendy. A přitom jeho jméno nemá naprosto nic společného s tím, co má
kniha obsahovat. Hmmm … proč tu knihu má? A proč ji nevydala mágům? K čemu
jí může být. Je to snad …“
„Mé jméno je Jessica. Netrap se tím co tu mám za knihy. Je to moje malá záliba.
Sbírám takové texty, které ostatní nechávají pálit. Protože
právě ty jsou naší budoucností. Ty přinášejí pokrok a to se mnohým nelíbí.
Ale dost už o tom. Vyber víno.“
A ukázala na pootevřenou bednu, ze které vyčuhovala sláma.
Odtrhl pohled od knih a přesunul se k bedně. Brzy se přesvědčil o tom, že
ani v nejmenším nelhala o jižních vinicích. Netušil až jak moc na jihu
myslela. Ta žena byla opředena legendami. Tajemné knihy, proslulá vína ještě
proslulejších ročníků ze zemí, do kterých se chtěl vždy podívat. Byl hřích
otevřít kteroukoliv z těch lahví.
„Netrap se tím, že většina těch
vín se prodává za cenu koňského spřežení, a prostě nějaké vyber.“
Řekla to už mírně netrpělivým tónem a on měl v tu chvíli neodbytný
pocit, že mu bezpochyby čte myšlenky. V podstatě náhodně vytáhl jednu z
lahví a postavil ji na stůl.
Nečekala až ji otevře a učinila to
za něj. Než se stačil vzpamatovat nalila dvě číše a jednu mu podala. Opět
se usmála.
„Dobrá volba! Máš vkus, básníku. Na tvé zdraví!“ Pozdvihla číši
a napila se.
Opět ucítil jak začíná
rudnou. Usrkl trochu vína a upřel svůj zrak na knihovnu.“
„Nedokážu se dívat na ni. Budu raději
sledovat knihy. Těm alespoň trochu rozumím. Ji nechápu…“
„Rozptýlím tvé obavy, básníku“, vytrhla ho z přemýšlení.
„Důvod proč
si tady je velice prozaický.“
Na chvíli se odmlčela a počkala,
až na ni opět pohlédne.
„S největší pravděpodobností strávím
v tomto městě nějaký čas. Nevím jak dlouho, na něco .. na někoho .. tu
čekám. A po pravdě jsem velice nerada sama.“
Pohlédl jí do očí a spatřil veselé
jiskřičky. Někde hluboko…
„Ty vypadáš jako slušný, vzdělaný
člověk. S tebou bych si mohla rozumět. Takže budu trávit svůj čas s
tebou. Doufám, že jsi rád.“
A zasmála se. Už mu to nepřišlo tolik milé.
Spíš začínal mít strach.
„Rozumím tomu tedy dobře.
Jelikož nikdo lepší není, zabijete nudu se mnou.“ řekl, „Jsem taková
.. volba z nutnosti, že ano?“
Nepřestala se usmívat.
„Dokážeš mi že nejsi?“
Nezmohl se na odpověď. A ona pokračovala.
„Poznal si některé z knih.
Jsou ti k dispozici. Můžeme je číst společně a diskutovat o otázkách,
které nám předkládají. Máš to štěstí, že budeš trávit čas v tomto
pokoji místo hlučné hospody. K dispozici je ti samozřejmě i ta bedna s vínem.
A tahle postel. A samozřejmě také já.“
Opět se rozesmála a znovu uviděl v
jejích očích ta světélka.
„Promění se každý krásný sen vždy
v noční můru?“ pomyslel
si.
„Co chce? Co očekává?
Proč já?“
Ale nahlas řekl: „S radostí přijímám.
Tu nabídku knih nelze odmítnout.“
Konečně se dokázal oprostit od toho co jej svazovalo a rozmýšlet co řekne.
Oplatila mu stejnou mincí. Přestala
se usmívat. Srdce mu sevřela chladná ruka a zatoužil vzít svá neuvážená
slova zpět. Ale to už nešlo.
Zešeřilo se. Náhle, nečekaně. Místnost
pomalu upadala do až nepřirozené temnoty. Svícen se rozzářil. Měl pocit,
že zaspal posledních několik hodin. Tak rychle se setmět nemohlo. Neviděl
ji svíce zapálit. Strach.
Její hlas zamrazil.
„Knihy jsou ti k dispozici. Vol moudře
co budeš číst. Mou radu jistě nepotřebuješ.“
Prudce se otočila. Její plášť zavlál
jak křídla dravého ptáka. Odešla z místnosti a ponechala ho jeho osudu.
Ponechala jej četbě 'Rwy'n dy garu …
Věta za větou.
Myšlenka po myšlence. Svět tak jak ho znal se mu hroutil před očima. Nenávist
čišela z každého slova. Nenávist ke všem lidem, kteří svět dělají
takovým jaký je.
Ponořil se hluboko do slov moci přivolávajících
smrt pro všechny, kteří za stav světa mohou. A později nejen pro ně, ale i
pro všechny, co se s tím nesnaží nic dělat. A nakonec smrt všem. Autor, některý
z odpadlických mágů, se zamiloval do smrti. Setkal se s ní tváří v tvář
a podlehl jejím svodům. A přijal úkol zasít sémě touhy po ní všude kam
přijde.
Už nedokázal dál číst. Alespoň si
myslel že už číst nemůže, ale ve skutečnosti vlastně vše přečetl. Dalších
několik desítek stránek bylo bílých jako sníh. Odhodil knihu jak nejdál
od sebe to šlo, zabořil obličej
do dlaní a rozplakal se …
Přicházet ji neslyšel. Stála
před ním, vysoká, celá v černém. A její hlas opět zazněl místností.
Ale tentokrát byl hluboký, temný a nepříjemný jako
dotek mrtvé ruky …
„'Rwy'n dy garu. Řekni mi to!
Zvedni hlavu a řekni mi to! Protože je to pravda.“
Roztřásl se. Strach se zakusoval do všech
jeho myšlenek. A myslel jen na jediné. Na ni. Na smrt. Ale bál se. Tolik se bál.
„Řekni to!“
Ta slova k němu přilétala jakoby z páchnoucí
hrobky. Nekontrolovatelně se třásl a cvakal zuby.
Přisedla si k němu a objala ho. Cítil
vůni jejího těla, teplo, které z něj vyzařovalo. Ale uvnitř si byl jistý,
že to vše je jen přelud. Její hlas zazněl tiše, něžně.
„Ale no tak. Neboj se. Vůbec se není
čeho bát. Řekni to a uleví se ti, uvidíš. Já přeci vím, jakými verši
si chtěl pokračovat ve své básni.
Já to vím.“
Byl si jistý, že ví lépe než on sám,
jakými verši chtěl svůj nový výtvor zakončit.
Nad útesem stojím a přemítám
Zda právě dnes přišel můj čas
Naději na spásu už odmítám
Konečně uposlechnu onen hlas
„Tak proč
se tomu bráníš? Uposlechni ten hlas. Uposlechni můj hlas. Jen to řekni a vše
bude v pořádku.“
„Zní tak sladce, ten její hlas. Jak med lesních včel.
Ten, na který jsem vždy chodil s otcem, když jsem byl ještě malý kluk. A
později sám. Později vždy už jen sám…“
Vracel se v myšlenkách do dětství.
A pak do dob, kdy si myslel, že už mu hůř být nemůže. Prolétával celým
svým životem tam a zpět. Přestal pochybovat. Věděl, co nakonec udělá.
Nebylo jiné cesty, rozhodl se. Odkládal to tak dlouho jak jen bylo možné.
Ale v tuto chvíli, v této místnosti a s ní po boku…
Pohlédl na ni. Slzy na jeho tváři
vyschly. Pomalu zvedl ruku a dotkl se jejích havraních vlasů. Přejel rukou
po tváři a pomalu ji přesunul na zátylek. Ponořil se do těch hlubokých očí
a pomalu přiblížil svou tvář k její.
„'Rwy'n dy garu“
Zaznělo to jistě, odhodlaně,
bez šance vzít zpět.
„Já to vím, já to přeci vím.“
Přitiskla své rty na jeho.
Poslední okamžik štěstí.
Napsal Jan
"Belcarnen" Čeřovský, 19. října 2001
E-mail: cerovsky@jcsoft.cz
|