[ Seznam všech článků tohoto autora ] [ Verze článku pro tisk ]

Poslední okamžik štěstí
Autor: Jan Belcarnen Čeřovský, přidáno: 1.11. 2001 19:09:32

„V těch dobách, má milá, jsem byl skutečně zoufalý. Kdybys bývala přišla jen o pár dní později, už bys nepotkala smutného básníka, ale jen jeho pohřební průvod…“
Opakoval jí to často, snad až příliš. A pokaždé se tvářil tak divně. Tak smutně. Tak … jako když ho poznala … On si vůbec neuvědomoval, co vlastně se stalo… Ano, zapomnění. Taková byla její moc.
Utkvěl v okamžiku štěstí a navždy to tak zůstane.

V těch dnech přátelství a lásky
Kdy každý bavil se a smál
Já trápím se a čelo brázdí vrásky
Proč vlastně zemřít bych si přál ?

Seděl téměř v rohu místnosti, ve vzdáleném odstrčeném koutě hlučné vesnické hospody. Sám, tiše a skloněný nad svitkem do kterého cosi zapisoval. Jeho rty se vlnily v němém doprovodu k pohybu rukou. Upoutal ji okamžitě. Důvod byl prostý, velice prostý. Ve společnosti rolníků, námezdných žoldáků a místních opilců se vymykal. I kdyby jen kvůli tomu, že na jeho stole nestál v loužičce obvyklý korbel piva, ale v kompozici se skývou chleba pečlivě umístěná číše s vínem. Vzpomínala si na to, jako by to bylo dnes. Tiše k němu přistoupila a sklonila se nad svitkem …

Ruku pomocnou tu já odmítám
Ač přál bych si držet ji a hřát
Stravován smutkem uvnitř umírám
S životem už nemám sílu se rvát

„Tenhle verš se vám moc nepovedl, mohu-li soudit“, řekla zpěvavým hlasem.
Prudce zvedl hlavu a máchl rukou s brkem. Srazil číši s vínem na zem. Ta se s jiskřivým třeskotem rozlétla na tisíce kousku a každý z nich pomalu utonul ve jezírku jako krev rudého vína.
„Kdo jste? Co chcete? Jděte pryč! Neznám vás!“
Přistihl se že křičí a utichl. Přelétl zrakem scenérii s rozlitým vínem, pohlédl na svůj, skutečně hodně nepovedený, verš a nakonec pohlédl do očí té, které za tu spoušť mohla.
„Tyhle oči já přeci znám!“
, řekl si udiveně sám pro sebe. A pak, tentokrát velice tiše, zopakoval svou první otázku: „Kdo jste?“
Neodpověděla. Jen se usmála a na oplátku zopakovala svou úvodní větu: „Tenhle verš se vám moc nepovedl“ a k tomu dodala: „a to víno co pijete … co jste pil … je určitě odporný patok z místní vinice“. Stále se usmívala a shlížela na něj těma svýma uhrančivýma očima.
„Ano, máte pravdu. V obojím.“
Vysoukal to ze sebe jen s krajním vypětím veškeré své vůle. Pak sklopil zrak. Nedokázal se na ni déle dívat. Sklonil zrak a upřeně pohlédl do stolu.
„Znám ty oči! Znám ten úsměv! Ale odkud?“
Vířící vzpomínky.
„Ne, tam ne …znám ji, ale …sny! Mé vlastní básně! Ty oči, ten úsměv … “

Nedokázal se dívat jen tak dívat mimo, když výtvor jeho vlastní fantazie stál přímo před ním, když tu byl jeho sen. Stále se usmívala. Na něj.
„Omlouvám se za to … nenadále přepadení. Ve svých zavazadlem mám několik lahví těch nejlepších vín z jižních vinic. Doufám, že sklenička v mé společnosti bude omluvou dostatečnou. A mohl by jste mi přečíst některé ze svých dalších veršů. Ze svých lepších veršů.“
A zasmála se jasných smíchem víly …
„Doprovodíte mne? Ubytovala jsem se kousek odtud, u vdovy po starém mlynáři. Pokoje místního hostince si mou důvěru nezískaly. Jak v nich může vůbec někdo bydlet?“
A znovu se zasmála …
Polil ho stud a začervenal se. Bydlel právě v jednom z takových pokojů. Ale na nic lepšího neměl. Fascinovaně poslouchal vše co říkala, její melodický hlas, a nevěřil svým uším. Nedokázal přijmout pozvání vzletnou větou ze svých básní. Jen prostě přikývl a s pohledem znovu upřeným do stolu sbalil své svitky a vstal.
Chytla ho za ruku a odváděla si jej z místnosti, jako by jí už věky patřil. Kdyby v tu chvíli dokázal myslet, určitě by si vychutnal obdivné pohledy všech ostatních hostů směřujících k jeho doprovodu a pohledy velice závistivé směřující naopak k němu. Ona byla skutečně krásná. Byl to noční anděl z jeho básně stejného jména. Ale v tu chvíli jsi celý text té básně, vlastní básně, prostě nedokázal vybavit. Ne s ní po boku.

Trvalo to snad celou věčnost, ale nakonec přeci dorazili na místo. Do útulného pokojíku v podkroví mlynářčina velkého domu. Všude uklizeno, na zemi koberce, z okna výhled na les. Na stole nádherný svícen a váza s květinami. Mlynář byl bohatý muž a toto byl pokoj pro hosty. U jedné ze stěn se kupil zajisté nový přírůstek do vybavení místnosti. Knihy. Desítky a desítky knih vázaných v kůži. Nebylo pochyb kdo je jejich majitelem. Mlynář ke svému bohatství nepřišel četbou a ve chvílích volna se věnoval úplně jiné zábavě, což potvrzovalo jeho osm dětí.
Hleděla na něj. Zabodávala své oči do těch jeho a usmívala se. Stále se jen usmívala. Nedokázal snést ten pohled. Cítil, jak začíná nezvladatelně rudnout. Pohlédl zpět ke knihám ve snaze nalézt nějaký svazek, díky kterému by mohl začít rozhovor. Jakoukoliv knihu jež by dobře znal a mohl se o ní pochvalně vyjádřit. Luštil texty vypálené na kožených hřbetech …
Viděl písmena, slova, věty. Ale nechápal je. Poznával směsici všemožných jazyků. Dokázal je identifikovat, však ani jediné slovo nepřeložil. Až po chvíli …
„'Rwy'n dy garu .. proslulý svazek o černé magii, o smrti! Má se za to, že existuje jen několik málo jeho kopií. Je vyhledáván a ničen. Shromáždění mágů vyhlásilo, že každý kdo na něj narazí, jej musí pod trestem smrti vydat či sám spálit. Tradují se o něm legendy. A přitom jeho jméno nemá naprosto nic společného s tím, co má kniha obsahovat. Hmmm … proč tu knihu má? A proč ji nevydala mágům? K čemu jí může být. Je to snad …“

„Mé jméno je Jessica. Netrap se tím co tu mám za knihy. Je to moje malá záliba. Sbírám takové texty, které ostatní nechávají pálit. Protože právě ty jsou naší budoucností. Ty přinášejí pokrok a to se mnohým nelíbí. Ale dost už o tom. Vyber víno.“
A ukázala na pootevřenou bednu, ze které vyčuhovala sláma.
Odtrhl pohled od knih a přesunul se k bedně. Brzy se přesvědčil o tom, že ani v nejmenším nelhala o jižních vinicích. Netušil až jak moc na jihu myslela. Ta žena byla opředena legendami. Tajemné knihy, proslulá vína ještě proslulejších ročníků ze zemí, do kterých se chtěl vždy podívat. Byl hřích otevřít kteroukoliv z těch lahví.
„Netrap se tím, že většina těch vín se prodává za cenu koňského spřežení, a prostě nějaké vyber.“
Řekla to už mírně netrpělivým tónem a on měl v tu chvíli neodbytný pocit, že mu bezpochyby čte myšlenky. V podstatě náhodně vytáhl jednu z lahví a postavil ji na stůl.
Nečekala až ji otevře a učinila to za něj. Než se stačil vzpamatovat nalila dvě číše a jednu mu podala. Opět se usmála.
„Dobrá volba! Máš vkus, básníku. Na tvé zdraví!“ Pozdvihla číši a napila se.
Opět ucítil jak začíná rudnou. Usrkl trochu vína a upřel svůj zrak na knihovnu.“
„Nedokážu se dívat na ni. Budu raději sledovat knihy. Těm alespoň trochu rozumím. Ji nechápu…“

„Rozptýlím tvé obavy, básníku“, vytrhla ho z přemýšlení.
„Důvod proč si tady je velice prozaický.“
Na chvíli se odmlčela a počkala, až na ni opět pohlédne.
„S největší pravděpodobností strávím v tomto městě nějaký čas. Nevím jak dlouho, na něco .. na někoho .. tu čekám. A po pravdě jsem velice nerada sama.“
Pohlédl jí do očí a spatřil veselé jiskřičky. Někde hluboko…
„Ty vypadáš jako slušný, vzdělaný člověk. S tebou bych si mohla rozumět. Takže budu trávit svůj čas s tebou. Doufám, že jsi rád.“
A zasmála se. Už mu to nepřišlo tolik milé. Spíš začínal mít strach.
„Rozumím tomu tedy dobře. Jelikož nikdo lepší není, zabijete nudu se mnou.“ řekl, „Jsem taková .. volba z nutnosti, že ano?“
Nepřestala se usmívat.
„Dokážeš mi že nejsi?“
Nezmohl se na odpověď. A ona pokračovala.
„Poznal si některé z knih. Jsou ti k dispozici. Můžeme je číst společně a diskutovat o otázkách, které nám předkládají. Máš to štěstí, že budeš trávit čas v tomto pokoji místo hlučné hospody. K dispozici je ti samozřejmě i ta bedna s vínem. A tahle postel. A samozřejmě také já.“
Opět se rozesmála a znovu uviděl v jejích očích ta světélka.
„Promění se každý krásný sen vždy v noční můru?
“ pomyslel si.
„Co chce? Co očekává? Proč já?“

Ale nahlas řekl: „S radostí přijímám. Tu nabídku knih nelze odmítnout.“
Konečně se dokázal oprostit od toho co jej svazovalo a rozmýšlet co řekne.
Oplatila mu stejnou mincí. Přestala se usmívat. Srdce mu sevřela chladná ruka a zatoužil vzít svá neuvážená slova zpět. Ale to už nešlo.
Zešeřilo se. Náhle, nečekaně. Místnost pomalu upadala do až nepřirozené temnoty. Svícen se rozzářil. Měl pocit, že zaspal posledních několik hodin. Tak rychle se setmět nemohlo. Neviděl ji svíce zapálit. Strach.
Její hlas zamrazil.
„Knihy jsou ti k dispozici. Vol moudře co budeš číst. Mou radu jistě nepotřebuješ.“
Prudce se otočila. Její plášť zavlál jak křídla dravého ptáka. Odešla z místnosti a ponechala ho jeho osudu. Ponechala jej četbě 'Rwy'n dy garu …

Věta za větou. Myšlenka po myšlence. Svět tak jak ho znal se mu hroutil před očima. Nenávist čišela z každého slova. Nenávist ke všem lidem, kteří svět dělají takovým jaký je.
Ponořil se hluboko do slov moci přivolávajících smrt pro všechny, kteří za stav světa mohou. A později nejen pro ně, ale i pro všechny, co se s tím nesnaží nic dělat. A nakonec smrt všem. Autor, některý z odpadlických mágů, se zamiloval do smrti. Setkal se s ní tváří v tvář a podlehl jejím svodům. A přijal úkol zasít sémě touhy po ní všude kam přijde.
Už nedokázal dál číst. Alespoň si myslel že už číst nemůže, ale ve skutečnosti vlastně vše přečetl. Dalších několik desítek stránek bylo bílých jako sníh. Odhodil knihu jak nejdál od sebe to šlo, zabořil obličej do dlaní a rozplakal se …
Přicházet ji neslyšel. Stála před ním, vysoká, celá v černém. A její hlas opět zazněl místností. Ale tentokrát byl hluboký, temný a nepříjemný jako dotek mrtvé ruky …
„'Rwy'n dy garu. Řekni mi to! Zvedni hlavu a řekni mi to! Protože je to pravda.“
Roztřásl se. Strach se zakusoval do všech jeho myšlenek. A myslel jen na jediné. Na ni. Na smrt. Ale bál se. Tolik se bál.
„Řekni to!“
Ta slova k němu přilétala jakoby z páchnoucí hrobky. Nekontrolovatelně se třásl a cvakal zuby.
Přisedla si k němu a objala ho. Cítil vůni jejího těla, teplo, které z něj vyzařovalo. Ale uvnitř si byl jistý, že to vše je jen přelud. Její hlas zazněl tiše, něžně.
„Ale no tak. Neboj se. Vůbec se není čeho bát. Řekni to a uleví se ti, uvidíš. Já přeci vím, jakými verši si chtěl pokračovat ve své básni. Já to vím.“
Byl si jistý, že ví lépe než on sám, jakými verši chtěl svůj nový výtvor zakončit.

Nad útesem stojím a přemítám
Zda právě dnes přišel můj čas
Naději na spásu už odmítám
Konečně uposlechnu onen hlas

„Tak proč se tomu bráníš? Uposlechni ten hlas. Uposlechni můj hlas. Jen to řekni a vše bude v pořádku.“
„Zní tak sladce, ten její hlas. Jak med lesních včel. Ten, na který jsem vždy chodil s otcem, když jsem byl ještě malý kluk. A později sám. Později vždy už jen sám…“

Vracel se v myšlenkách do dětství. A pak do dob, kdy si myslel, že už mu hůř být nemůže. Prolétával celým svým životem tam a zpět. Přestal pochybovat. Věděl, co nakonec udělá. Nebylo jiné cesty, rozhodl se. Odkládal to tak dlouho jak jen bylo možné. Ale v tuto chvíli, v této místnosti a s ní po boku…
Pohlédl na ni. Slzy na jeho tváři vyschly. Pomalu zvedl ruku a dotkl se jejích havraních vlasů. Přejel rukou po tváři a pomalu ji přesunul na zátylek. Ponořil se do těch hlubokých očí a pomalu přiblížil svou tvář k její.
„'Rwy'n dy garu“
Zaznělo to jistě, odhodlaně, bez šance vzít zpět.
„Já to vím, já to přeci vím.“
Přitiskla své rty na jeho.
Poslední okamžik štěstí.




Napsal Jan "Belcarnen" Čeřovský, 19. října 2001
E-mail: cerovsky@jcsoft.cz

Komentáře

Eledhwen, přidáno 9.1. 2004 20:57:53
Krásný...
Narya, přidáno 14.11. 2003 20:52:08
perfektní
Lucille, přidáno 17.4. 2003 18:48:33
KDO se tady proboha vydava za me?

Tohle je opravdu nadherny, strasne krasny...

Lucille, přidáno 18.2. 2003 22:53:45
znamena to Miluji te velssky. Jak rekla Ruby, desive a krasne. Proste moc pekny :-)
Goldberry, přidáno 11.2. 2003 14:18:49
V té povídce je jakési mrazivé kouzlo..je to perfektní!
Jan Belcarnen Čeřovský, přidáno 23.1. 2003 17:20:21
(M.)Súrendil: co takhle zkusit nějaký vyhledávač? :)
(M.)Súrendil, přidáno 23.1. 2003 15:40:21
Líbí se mi celková poetika požitých výrazů, plynulost deje(tedy autor,se neuztratil v ruznych casovych usecich,a dokazal nas vest hrdinovymi myslenkami )...povedené dílko, lehce depresivní a pritom podivne jemne...Ale v mých ocích trochu ztrácí smysl tím, ze nevím, co znamená Rwyn''dy garu...Takze timto zadam Bela, aby nas jiz netrapil..
falka, přidáno 22.1. 2003 9:15:04
super, mrazí z toho po zádech...
Ruby, přidáno 5.11. 2001 22:42:38
Marwin: To se někdo má...
Marwin, přidáno 5.11. 2001 15:24:48
Good :o)

Co se tyce Rwy''n dy garu, uz znam jazyk a vim co to znamena :o)

Jan Belcarnen Čeřovský, přidáno 2.11. 2001 19:37:42
Jenom technická poznámka - ''Rwy''n dy garu - není smyšlený shluk písmem složených tak, aby zněl dostatečně "fantasy". Je to skutečný, do naší mateřštiny přeložitelný, text.
Ruby, přidáno 2.11. 2001 8:09:02
Děsivé. Děsivé a krásné...
Jméno: E-mail:

Komentář:

Upozorňovat na nové komentáře mailem?

Přepiš heslo   --> 


Informovat o nových komentářích k tomuto článku
E-mail:

Ohodnoťte tento článek na stupnici ?/10


1

2

3

4

5

6

7

8

9

10


Další články tohoto autora:

 

Nacházíte se na JCsoft's FANTASY Homepage - http://www.jcsoft.cz/fantasy/
Tuto stránku vytvořil Jan "Belcarnen" Čeřovský - Cerovsky@jcsoft.cz 

Optimalizováno pro Microsoft Internet Explorer 4.x (5.x) a rozlišení 1024x768x16/32bit
Jan Čeřovský (c) 2000 All rights reserved
Jakékoliv nalezené chyby ( špatné odkazy, chybějící obrázky, hrubky, ...) se nebojte nahlásit na můj e-mail.

TOPlist