Jedna z mých nejdéle psaných povídek - začal jsem ji psát přibližně před sedmi lety.
Pravda, tři dny jsem něco psal, a pokračoval zase až po půl roce...
Rozhodl jsem se u této povídky poodhalit něco víc, aby si každý mohl udělat představu,
jak takové dílo vzniká, protože zrovna na této povídce to bude asi nejlépe vidět.
Nicméně... po přečtění tohoto textu pro vás může tato povídka ztratit své případné kouzlo...
První inspirace
přišla, když jsem viděl intro k prvnímu dílu série Realms of Arkania.
Parta nezkušených dobrodruhů se tam vydávala po stopách jakéhosi trpasličího hrdiny,
který odcestoval do hor na sever. V intru byla nádherná travnatá úbočí hor, pohled
do skřetí vesnice, připravující se na válku... nakonec byl hrdina přepaden přesilou skřetů,
zabit, a zůstala po něm jen mohyla, za kterou někdo zabodnul meč. (Z tohoto intra se
pokusím nadělat nějaké screenshoty.) Z této hry ostatně pochází i mapa - moře na východě,
step sevřená horami na severu... A podobnost slov Arkánie a Ardenie také není
náhodná :o)
Ta hra vyšla v době, kdy byly nejlepšími hrami Prince of Persia I, Golden Axe
a Civilization I. Všechno ostatní byly plošinovky, arkanoidi a tetrisové. Snad si tedy
dovedete představit mé okouzlení, když jsem objevil hru, ve které mohla parta dobrodruhů
volně cestovat po krajině! To byl velmi hlasitý výkřik tehdy nejmodernější techniky! ;)
Hra měla jediný problém - nešlo v ní sejvovat, a boje byly většinou docela těžké, a když
jich bylo hodně za sebou, tak jsem mohl začít hrát zase od začátku... Tak jsem si aspoň
začal vymýšlet příběh, jak by to mohlo vypadat. Z té doby pochází první čtyři týdny
vyprávění. Skončil jsem návštěvou jeskyně a nalezením meče, ale nějak mě nenapadalo,
kudy dál.
Nicméně už tehdy jsem věděl, že povídka bude o skutečném konci jednoho světa, že tam budou
vystupovat skuteční bohové, a že vypravěčem bude žena, což budu tajit, dokud to půjde.
Povídka měla také být lehce ekologicky zaměřená (ve finální verzi však většina těchto
"ekologických" motivů vypadla, protože mi tam připadaly příliš nepřirozené). No a vždy mne
fascinovaly povídky, u kterých jsem až na závěr pochopil, oč šlo, a musel si je přečíst ještě
aspoň jednou, abych si vychutnal veškeré náznaky. To ostatně spolu s kvalitním příběhem
považuji za hlavní devizy každé povídky dodnes. No, a tuto jsem chtěl napsat podobně.
Na druhou stranu, všechna jména byla úplně jiná, zápletka byla taková, že "jeden člověk svět
málem zničil" (alchymista, který si sídlo udělal v hrobkách sedmi králů z Ardeny, nějaký
experiment nevyšel a ti králové pak nemohli vyjet do záverečné bitvy a lidé prohráli)
"a jeden člověk svět málem zachránil" (Balzen, tehdy ještě nespecifikovaným způsobem).
Pokračování
jsem psal až cca za tři roky, kdy povídka ležela ladem. Napřed jsem změnil název - Koncopisy
Arkánie opravdu nebyl moc vhodný název, zvláště když parafráze koncopisy - letopisy moc
vtipná nebyla :-)) a Slzami provlhlý deník byl daleko poetičtější :) Jako druhou jsem
změnil formu - z vyprávění jsem udělal deník, protože to bylo tak popisné, že bych to musel
celý přepsat (tenkrát jsem ještě nevěděl, že by to za tu práci rozhodně stálo, a později bylo
už všechno příliš provázané).
Tehdy mne také inspirovala hra Fantasy general se zajímavými hrdiny na straně nepřítele
(kostlivec s kosou na koni, obrovský had a pod), a já věděl, že tohle budou bohové, kteří
se dostanou na zem a budou tam osobně bojovat s orky.
Tehdy byla povídka v podstatě dokončena,
ale ještě jsem váhal nad tím, zda udělat konec více záhadnější, aby člověk musel víc přemýšlet,
nebo zda vše polopaticky vysvětlit. Také byly lehce zmatené poslední dny. V této verzi jsem
povídku dovezl na podzimní literární víkend 2001 (aspoň myslím (: ), kde se mi dostalo mnoha
cenných rad. Krátce poté proběhlo i první veřejné čtení na Svátku příběhu, který se konal
na Svátku příběhu na zámku u Maedhros.
Dokončování
probíhalo docela dlouho. Po literárním víkendu jsem projasnil některé příliš chaotické prvky
ve dnech na konci, zkrátil konec jen na vytvoření nového světa, přidal trpasličí pevnost,
zvětšil prostor pro deník, podstatně zvětšil roli Velké matky, přidal několik náznaků,
že vypravěčem je žena, a opět to dovezl na literární víkend, konající se chvíli před uzávěrkou
Trollslayera (kde už povídka v rané verzi jednou byla (v druhém ročníku) a umístila se na
20. místě). Bylo mi řečeno, že už tam není v podstatě moc co zlepšit. Přesto mne napadlo
ještě několik věcí (zavedení Knihy osudu a její spojení s deníkem, bližší popsání jeho získání
a pod.). Těšil jsem se na vyhlášení a radoval se, že povídka konečně snad skončí v první
desítce.
Vyhlášení mělo proběhnout na GameConu, ale neproběhlo. Ale slyšel jsem naříkat některé
porotce, jak moc je tentokrát v soutěži upírů a vlkodlaků a že letos je to zkrátka hrozný.
V září 2002 jsem to hodil na JCsoft a nechal si to zkritizovat od tamních lidí. Byl jsem
upozorněn na nečekaně hodně chyb, většinou špatně vybraných slov a pod., ale výhrady byly i
k příliš zdlouhavé (a nejstarší) první části. V říjnu pak konečně proběhlo vyhlášení výsledků soutěže "O železnou rukavici lorda Trollslayera."
34. místo. Na to, že to je moje nejlepší povídka...
Na jaře Well sháněl povídky pro Neldelas, který měl být vydán u příležitosti ElfConu 2002.
Slíbil jsem mu tuto povídku a znova si to nechal hodnotit od různých lidí, tentokrát pro změnu
na NYXu (když se na JCsoftu nikdo neozýval). Připomínky jsem zakomponoval a lehce se podivil,
že si vůbec nikdo nestěžuje na poněkud dlouhý (čtyřtýdenní) úvod, který jsem oproti svému
původnímu očekávání nechal téměř beze změn. Takže tato verze asi zůstane nadlouho verzí finální...