V úvodu se omlouvám za veškeré chyby a nepřesnosti, tento report píši z pracovních důvodů téměř až po měsíci, a tak všechny vzpomínky, zejména ohledně časových údajů a pořadí učených tanců, nejsou až tak živé, jak bych si přál. Z tohoto důvodu budu také dosti stručný ;)
SOBOTA
O půl třetí jsem práci zabalil, tak tak jsem dodělal nejnutnější věci a výsledný soubor jsem poslal do konference, kam stejně nikdy nedošel (což jsem však zjistil až o dva týdny později). Pak jsem unaveně padl do postele, dvě a půl hodiny spánku před sebou. No, pořád to bylo víc než včera a předevčírem.
Ráno před šestou hodinou jsem už seděl ve vlaku, co vyrážel z Bílovic směrem na Blansko. Průvodčí se nabízel, že mi prodá lístek přímo až do České Lípy, ale na pětistovku nazpátek neměl. Lístek jsem si tedy koupil až v Blansku, kde jsem chvilku čekal na rychlík.
Z okna jsem si pak znepokojeně prohlížel všude se povalující chuchvalce mlhy. Až někdy za Skalicí prokouklo mlhou slunce - a od té doby jsem se ho už nezbavil. V Kolíně jsem přestoupil na spěšný vlak do České Lípy. Trochu mně překvapilo když se jelo kolem Bezdězu a Máchova Jezera, myslel jsem si, že oboje je položeno více na východ. V České Lípě jsem vystoupil a začal se marně rozhlížet po autobusovém nádraží, co mělo být do pěti minut chůze od vlakového nádraží.
Po pěti minutách chůze jsem skutečně autobusové nádraží uviděl, ale mezi mnou a jím byly jedny vlakové koleje a dva ploty. Pravda, byl tu i jeden nadchod, opásaný zrezivělými řetězy, aby náhodou někoho nenapadlo po něm přejít. Když už jsem je chtěl přelézt, všiml jsem si jediných dvou úzkých zrezivělých pilířů, které tento rezavý nadchod držely. Pak jsem začal hledat jinou cestu. Tu jsem nakonec našel, když jsem celý komplex obešel.
Hladce jsem nalezl potřebné nástupiště a jal jsem se prozkoumávat autobusový jízdní řád. Zjistil jsem, že autobus, který podle IDOSu na internetu Sloupem nejede, jím jede. No jestli všechny spoje jsou tam tak aktuální … (na zpáteční cestě jsem se ubezpečil, že ano).
Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl přicházet jednoho kluka, který nemohl jet nikam jinam, než tam, kam jsem jel i já. Tak jsem se poznal s Honzou. Od té doby cesta ubíhala podstatně rychleji, kecali jsme o akcích na kterých jsme byli i nebyli - ať už se jednalo o Beltiny nebo GameCony.
Ve Sloupu je slavné přírodní koupaliště, kam jezdí lidé z daleka, a také to tak vypadalo. Autobus byl po první zastávce plný a na druhé zastávce čekal dvojnásobek momentálního obsahu autobusu. Ještě ani nevyjel z druhé zastávky a už měl čtvrt hodiny zpoždění. Nakonec jsme do Sloupu (s půlhodinovým zpožděním) dorazili. Chvilku nám trvalo, než jsme do Jiskřičky dorazili, byl to od zastávky aspoň kilometr.
Byli jsme pozdraveni, uvítáni a odbaveni uvítacím výborem sedícím za stolkem, dostali jsme pěkné, ale zdálky ne zrovna dobře čitelné visačky se jmény a konečně se vrhli na vytoužený oběd. Po obědě se nám představil a uvítal nás Vašek Bernard, hlavní toť organizátor LŠIT, řekl něco řeklo k organizaci školy, dozvěděli jsme se mimo jiné, že zároveň se školou bude probíhat soustředění Rinceoirí.
Rozdělily se pokoje, přičemž kdo s kým chtěl být, s tím byl. Já se přivítal se Sapou (od nás z Démáirtu) a ocitl se na pokoji s ním a ještě s Vločkou. Vločka mi byl nějaký povědomý, pak jsem si vzpomněl, že jsem se s ním viděl na Beltinu. Úžasný toť človíček.
Vybalili jsme si z části krosny a hned spěchali na začátek prvního bloku irských tanců. Začal rozcvičkou, kterou vedla Markéta, a jako taková se pro některé stala nejnamáhavější částí dne (rozcvička, ne Markéta). Pak jsme se učili klasické trojky a sidestep. Kdo to neuměl, učil se to, kdo to uměl, snažil se držet zpříma, ruce u těla a zakopávat špičkami pořádně do stran. V přestávkách mezi hopsáním jsme se neustále přesvědčovali, že "ten čaj se vážně nedá žrát!" nicméně byl jediným veřejným neplaceným zdrojem pitiva v okolí našeho zadýchávání se, takže jej většina přijímala s povděkem (nicméně čajem bych to stejně nenazýval). Všichni jsme se v rámci hygieny střídali na dvou hrnkách, protože voda na oplachování byla úplně černá. To jsme si ještě mysleli, že od špíny, ono to zatím bylo od černorybízového čaje (že to měl být černý rybíz jsem usoudil po pár dnech dle barvy, nikoliv dle chuti).
Večer, po hopsání, jsme se šli podívat na to slavné přírodní koupaliště. Platit jsme samozřejmě nic nechtěli a tak nám chvíli trvalo najít cestu jak obejít ta křoviska a dostat se mimo oplocení. ¨Nakonec se nám to podařilo - za cenu chození po větvích na zem spadlých skrz močálovitou půdu, s občasným smočením nohy v bahně (tak do půli lýtek). Ale dobře se tím navázaly kontakty s dalšími účastníky LŠIT :-) Voda byla teplá (ačkoliv jsem byl jeden z mála co si to myslel) a po 150 minutách hopsání nás náležitě osvěžila. Cesta nazpátek proběhla hladce přímo skrz ono placené území :-) a my měli dostatek času probírat se úvahami nad nesmrtelností chrousta.
Po večeři Sapa vytáhl ringo a nám se podařilo na ringo vytáhnout další tři lidi. (Mimochodem, kdykoliv budu používat množné číslo v první osobě, budu mluvit o Sapovi, Vločkovi a Wulfovi.) Ringo je taková hra pro dva gumové kroužky (cca 15 cm v průměru), jednu fotbalovou branku (v nejhorším případě lze použít i volejbalovou síť), a čtyři až šest lidí. Vymezili jsme prostor hrací plochy a začali se učit tuto hru.
Hráči se rozdělí na dvě skupiny, každá si stoupne na jednu stranu fotbalové branky. Každá má jeden kroužek. A potom už se to hodně podobá volejbalu - kroužky se musí určitým způsobem hodit přes branku, pokud možno tak, aby dopadly na hrací plochu a aby je nikdo z protějšího družstva nechytnul. Dají se chytit - povoleným způsobem - a zase hodit na opačnou polovinu hřiště - a tak to pokračuje dál, dokud nejsou oba (kroužky) na zemi. Pak se přidělí body a pokračuje se od začátku nahozením.
Večer byla tancovačka, a ne jen tak ledajaká. Protože irsky tu ještě lidé většinou neuměli, tančily se country tance. No .. díky tomu se pár lidí naučilo podstatně víc tanců, než původně očekávali :-))
Po desáté hodině se přestalo a šlo se dívat na Dancing on the Dangerous Ground. Obraz nesnesitelně lítal, ale po chvíli se na to dalo zvyknout a po čase jsme na to úplně zapomněli. Po světě jezdí několik skupin hrající určité show a jejich obměny. K nám (do ČR) ještě nic takového nezavítalo, ale snad časem … Tato show je zaměřená především na step, nemá v sobě tolik úchvatných melodií jako The Lord of the Dance nebo RiverDance (ale několik z nich stejně stojí zato), na druhé straně má však kontinuální dějovou linii - příběh o lásce a smrti na motivy keltské legendy. Celkově hodnotím spíše kladně (to však proto, že step mě moc nebere). Čím víc to srovnávám s jinými show tím víc se mi tato líbí :-)
A pak? Pak jsme šli do postele, kterou jsme si po tomhle dlouuuheeeem dni náležitě vychutnali.
NEDĚLE
Denní režim vypadal přibližně takto: v osm byl "budíček" (vhodný čas ke vstávání), o půl deváté snídaně, v 9:30 začínal první blok tanců. Ten skončil ve dvanáct a člověk měl chvilku, aby se vyráchal v nedalekém bazénku náležejícím ke kempu. 12:45 se začal vydávat oběd a po něm byla pauza do půl třetí, kdy začal další taneční blok. Ten končil o šesti, aby o půl sedmé začala večeře. Pokud byl nějaký večerní program, většinou začínal o osmi.
O čtvrt jsme tedy vstali a o půl deváté vyrazili na snídani.
O půl desáté začal stále oblíbenější rozcvičkou dopolední blok hopsání. Nevím jestli byla tak oblíbená kvůli těm cvikům nebo kvůli Markétě ;-)) Hopsalo se stejně jako v sobotu před hlavní budovou, zatímco Rinceoirí hopsali uvnitř v jedné místnosti (jedna ze dvou jídelen, uvolněná pro LŠIT). Těžko říci, kde to bylo lepší - venku sice pražilo slunko, ale uvnitř kde byl stín bylo stejně teplo, ne -li větší, a ještě vydýchaný propocený vzduch.
Zopakovaly se kroky a začaly se rovnou učit tance. Zvládly se tři reely, Every man's chance, Walls of Limerick a ještě něco. V pauzách na čaj se mnozí poučili životem v ZOO a zírali skrz skleněné výplně na Rinceoirí. No, pěkně jsme zapotili. První velkou pauzu jsme se se Sapou rychle převlíkli a skočili do bazénku - a po třech minutách plavání mě napadlo, že bych si mohl sundat hodinky. Pozdě. Rozchodil jsem je až po několika dnech, a mám s nimi problémy dosud. Ale od té doby jsem plavky do hodin vždy vláčel sebou a o přestávkách jsme bleskově vyráželi namísto k čaji směrem k bazénku. Vedro bylo čím dál větší a tak Vašek rozhodl, že odpolední blok začne až ve čtyři.
Po obědě jsem zapadl do postele. Z Démáirtu - a zejména po své lesoběžecké průpravě - jsem nebyl zvyklý, že bych se při hopsání zadýchal nebo že by mne dokonce začaly bolet nohy. To se mi stalo jednou, možná dvakrát. Ale šest hodin spánku za poslední tři dny udělaly své s mou výdrží, s nohami i s hlavou. Výsledkem bylo to, že jsem všechny první dny LŠIT padal do postele, kdykoliv to bylo možné.
Málem jsem kvůli tomu zaspal to, že se kluci domluvili s ostatními a vyrazili ke přírodnímu koupališti, dohnal jsem je až na silnici. U brány jsem si s trochou nelibosti koupil týdenní permanentku (jak jsem už při koupi správně tušil, bylo to poprvé a naposledy co jsem ji použil) a dole jsme se setkali snad se všemi účastníky LŠIT. Sapa vzal s sebou ringo a dobře udělal. Ve vodě jsme se rozestavěli do kruhu, házeli si s ním mezi sebou a dva prostřední chytali a vyměňovali s s těmi, kteří kroužek špatně hodili. Tohle nám vydrželo skoro třičtvrtě hodiny, než nás blížící se hřmění a blesky vyhnali z vody i z celého koupaliště.
Po krátkém, ale vydatném slejváku jsme pokračovali v hopsání. V odpoledním bloku jsme se naučili jigový krok (raise and ground ?) a hned jej uplatnili v několika tancích (Siege of Ennis, Heymaster (?) jig).
Po večeři Sapa s Vločkou zkoušeli své hudební nástroje tak vydatně, až k nám došel a připojil se i Vašek
V osm jsme vyrazili do jídelny učit se irské písničky, a to stálo za to :-) Vašek hrál na kytaru, Markéta zpívala (strčila by do kapsy drtivou většinu naší hudební scény) a my pobrukovali. Některé písničky byly hodně těžké, takovou intonaci bych nevyzpíval ani u české, ale všechny byly krásné. Po přehrání všech písní v rozdaném minizpěvníku jsme pokračovali těmi, co jsme znali sami. Jak čas plynul, my zpívali, já zkoušel fotit, a lidé se vytráceli. Kolem půlnoci kdy už nás tam zbylo cca šest lidí jsme to ač neradi rozpustili úplně. Přeci jen, den byl celkem únavný.
PONDĚLÍ
V pondělí jsme se v osm všichni opět sešli na dopolední blok tanců. Všichni vlastně ne, nepřišla Karolína, Sapova taneční partnerka. Následovala již tradičně velmi oblíbená rozcvička, a pak jsme si zopakovali tance z předešlých dnů. Následovala várka nového učiva, takže jsme hopsali po oblíbeném asfaltu a zašlapávali krtky (Lenko, neber si to osobně). Už nebylo takové vedro, sem tam jsme utíkali před vedrem do bazénku, sem tam jsme utíkali před deštěm dovnitř.
Před a po každém jídle začal Sapa bubnovat a Vločka hrát na píšťalu, a málokdy jsme zůstávali v našem pokoji sami. Vždycky se přidal alespoň jeden člověk, někdy s bodhranem, někdy s kytarou, někdy s další píšťalou nebo flétnou. Já ležel v posteli a snažil se usnout :-)) a bylo to příjemné usínání.
Po obědě jsme pokračovali zase reely, konkrétně Four hand reelem (mimochodem, sedmičky (sidestep) bez trojek (na místě) - to nejsou čtyřky!), a mnoha dalšími. Konec jsme už kvůli dešti odtancovali namačkaní uvnitř budovy. Se Sapou jsme před večeří ještě pěkně pokecali s Markétou, která další den odjížděla.
Nohy už začínaly bolet, záda se začínaly krabatit a když jsme se potkávali s pokrčenými členy Rinceoirí, na obou tvářích zářily chápavé úsměvy.
Nevím jak se to Sapovi podařilo, ale před večeří přemluvil mě a pár dalších fanatiků k zahrání si ringa. Po večeři až do desíti nebyl žádný program, nebylo tedy divu, když jsme se všichni slezli v jedné hospodě. Na to, kolik jich ve Sloupu je, to byl celkem úspěch :-) No, probraly se hromady zážitků, názorů, vedly se debaty ušlechtilé i méně ušlechtilé.
V deset jsme všichni stanuli u videa a shlédli (někteří prospali) asi nejznámější irskou taneční show - Riverdance. Rozešli jsme se do chatek a ještě cestou se několikrát zakecali.
ÚTERÝ
Brzy ráno odjelo několik lidí z Rinceoirí a z oblasti rodinných příslušníků. Po snídani, bádajíce nad novým typem ovocného čaje (jiný druh tam nedělali) jsme si udělali rozcvičku s Rinceoirí a pak si zopakovali Four Hand Reel, načež jsme se pustili na hornpipe. V poledne už byla většina z nás v takové pokročilosti rozkladu, že se Vašek rozhodl dát až do osmi volno. Už taky proto, že to vypadalo na jeden z posledních hezkých dnů. V poledne též odjela nemocná Karolína, když jí nezabíraly prášky.
Chtěli jsme využít volna a navštívit nedaleký hrad vytesaný v pískovcové skále. Tam chtělo víc lidí a kluci domluvili sraz ve dvě. Kvůli mírnému zpoždění jsme se tam setkali s jinou skupinou, která se však napřed chtěla jít projet na loďkách. Vyrazili jsme a po chvíli dohnali předešlé (Bída a spol), ti se k nám však chovali jako by nás neznali. Nenechali jsme se odradit a po náležité dávce dotěrnosti jsme se celkem sčuchli, hlavně v hradní hospodě ;-) Prohlídka hradu byla dlouhá a celkem zábavná - díky možnosti porovnání dvou oficiálních knižních průvodců. Na hradě jsem vyfotil spoustu fotek. V hospodě v podhradí jsme pojídali skvělé bramboráčky a vedli filosofické debaty o oříškové zmrzlině, tureckých záchodcích a způsobu močení na pisoárech v ubytovně. A co s načatým večerem? Nakoupit na zpáteční cestě pár sáčků, krabic a lahví.
Navečeřeli jsme se a o osmi začal trénink. Na řadě byly polky a začátek setových tanců, respektive jediného - Caledonian setu. Setové tance jsou pozůstatkem francouzské kulturní (tedy … spíše vojenské) invaze do Evropy, překryly ceilí tance a dnes se tančí v Irsku převážně tyto. Caledonian set se učil Vašek když byl letos s rodinou na 31. ročníku školy irských tanců v … nojo, má paměť na jména je pověstná … a tančil se prý všude. Takže nyní jsme jedni z mála Čechů, kteří tento set umí (respektive uměli I-: ). Před desátou se skončilo a rozešli jsme se …
… abychom se za pár minut sešli u nás na pokoji. Když se na stůl hodila většina z doneseného, byl skoro plný. Časem se k nám zatoulala ještě spousta dalších lidí a udělali jsme si perfektní hostinu (samozřejmě s dostatečnou dávkou alkoholu). Nechtějte vědět, do kdy jsme to táhli, já to totiž taky nevím :-))
STŘEDA
Ráno mne mile překvapilo to, jak jsem se hladce probudil :) Po snídani jsme se doučili a procvičili Caledonian set, no nebylo to vůbec jednoduché. Má pět figur.
Večer měla být závěrečná tancovačka na rozloučenou, hrát nám měla skupina Shanon. Už jsem se bál, že nevyužiji great kilt, který jsem si táhl s sebou, k jehož donesení Vašek vyzýval v informačním mailu. Plácek na převlečení jsme si hledal kolem oběda.
Odpoledne se set konečně dokončil a pořádně natrénoval. Potom se opakovalo vše, co jsme se naučili, Rinceoirí si udělaly nějaké natáčky (ne na hlavě, to jako že natáčeli nějaké tance na video), a zase jsme opakovali.
Mimochodem, jednou jsem se díval jak tančí jeden set. Asi po třech minutách jsem si uvědomil, že tančí jeden tanec, co jsme se my právě naučili. Jenže to dělali tak precizně, tak odlišně, že jsem to vůbec nepoznal …
Zhltali jsme večeři, já se v ústraní převlékl do slavnostního, a začal koncert. Jó, při takové hudbě, to se to tančilo! Zde jsem vlastně dofotil film. Bída měl nějaké výhrady k mému uvázání horní části kiltu, ale zjevně jsme každý vycházeli z různých pramenů a zkušeností. Tak jsme zjistili, že máme několik společných známých. Naneštěstí už v deset musel koncert končit, protože měl nastat noční klid.
Co se dalo dělat, přesunuli jsme se na pokoje, kde jsme živě pokračovali. Většinou až moc živě :-)) To by totiž člověk nevěřil, jak může být složitá, zajímavá a hlavně zábavná věc přelévat víno z krabice do lahve. U ničeho jiného jsme se tak nezachechtali. Nakonec už bylo tak pozdě a my byli tak hlasití, že nás Vašek rozpustil. Klidněji to dobublávalo na několika pokojích, ale už to nebylo ono.
ČTVRTEK
Ráno jsem se opět hladce probudil a hladově se vrhl na snídani. Následovala půlhodinka balení a vyklízení, a pak začal trénink. Je to zajímavé, ale u tohoto dne si už vůbec nevybavuji, co se vlastně trénovalo - asi se opět vše opakovalo. Rozcvičku jsme si dali opět s Rinceoirí a tentokrát i nějaké posilovací cviky, cháchá, mysleli si, že nás tím dostanou.
Už od středy jsem trnul, když jsem se podíval na možné spoje do Brna. Moc možností jsme neměl a pětkrát přesedat nebo tři hodiny čekat na nádraží se mi opravdu nechtělo. Bylo mi jasné, že musím o půl druhé odjet z Nového Boru, nebo že se ten den už nedostanu domů před setměním, a možná ani ne před rozedněním.
Domluvil jsem se s pár dalšími lidmi a nechali jsme si poněkud předčasně nadělit oběd. Rozloučil jsem se všemi a vyrazili jsme na autobus, kterým měl 13:14 projíždět sloupem. Po zkušenostech se zpožděním jsme ostatní zanechal na zastávce a vyrazil jsem pěšky, s tím, že když by se měl autobus blížit, počkám na ně na zastávce. Na první následující zastávce, tři minuty předtím, než měl tudy autobus projet, mě ubezpečila babička, že přesně nejezdí nikdy a že mívá většinou 15 minut zpoždění. Spokojeně jsem vyrazil dál. No, 1500 metrů poté, kde nějakým zázrakem zmizela jedna z autobusových zastávek (potkal jsem jich méně než kolik jich bylo v jízdním řádu) mě ten autobus s pětiminutovým zpožděním předjel. Ale to už jsem skoro byl v Novém Boru. Sem jsem cestu měl vypočítanou a věděl jsem, že to stihnu. Co jsem však nevěděl bylo to, že autobusové nádraží je přesně na opačném konci města.
Zeptal jsem se, kde je hlavní nádraží. První chodec mi řekl, že musím támhle rovně, dozadu do kopce, kolem továrny, před kolejemi doleva a po sto metrech jsem tam. To asi mělo být vlakové, takže jsem se dalšího chodce zeptal přesněji. "Jo, to musíte tudy, kolem polikliniky, doprava, přejdete koleje a tam to je." Aha. Ani z třetího chodce jsem nebyl moudřejší: "Tudy rovně, nahoru, doprava a za kolejemi to je …". Šel jsem tam kam ukazovali, po dlouhé rovné ulici, minul polikliniku, továrnu, na křižovatce tvaru T před kolejemi doprava, přešel jsem koleje a byl jsem u autobusového nádraží. Takže pravdu měli všichni :-)
Třikrát jsem se polekal, když na rušné křižovatce kolem mne projeli Bída a spol a Rinceorirí … ale jejich pozdravení mě zahřálo u srdce :-)
Nakonec jsem zvolil cestu přes Prahu, vypadala nejbezpečněji, bylo tam nejvíc navazujících spojů. Sjel jsem do Liberce, což mě k mému údivu stálo 68 Kč. Odtama jsem jel do Prahy, což mne stálo 75 Kč. A tam … jsem zjistil, že nejbližší spoj do Brna jede o půl sedmé místo půl paté - bylo 16:17. A 16:34 mě jel vlak, který jsem původně nechtěl použít pro jeho cenu. ty trty skrz metro (Pankrác je samozřejmě přestupní, že), zvlášť když to tam člověk vůbec nezná, to bylo zajímavé. Chvíli jsem stál u jedné pokladny než jsem si uvědomil, že je jen pro mezinárodní provoz, ale nakonec jsem lístek stačil koupit a vlak jsem stihnul …. O osmi jsem byl v Brně, od devíti doma.
Co dodat? LŠIT se konala hlavně proto, aby si člověk pod pojmem Irsko představil i něco jiného než slovo IRA a války mezi protestanty a katolíky. Aby v České Republice byli lidé, kteří mají o Irsko zájem a budou jej šířit kolem sebe. Vašek říká, že více skupin irského tance uvítá, aspoň zde bude lepší soupeřivost a snaha o zlepšení se. Bude zde více lidí se stejným zájmem a … hlavně o lidech to všechno, co děláme, přeci je …
Za rok bude další LŠIT. Ta už nemá být moc zaměřena pro začátečníky, bude spíše na setové tance. Hmmm, už se moc těším :)