Od jara roku 2000 jezdím na literární víkendy a zatím jsem vynechal jen jednou - minule. Neopatrně jsem tehdy slíbil na páteční večer návštěvu divadla, aniž bych si ověřil, zda mám zcela jistě volno. A jediný spoj, kterým bych se tam dostal, mi vyjížděl o šesti ráno, kolem čtvrté odpoledne bych byl v Českém Dubu - městečku poblíž, šel bych sedm kilometrů pěšky a večer bych hledal chatu v lese. A po šesti hodinách od předpokládaného příchodu bych musel vyrážet na zpáteční spoj, přičemž by mne cesta stála celkem přibližně 700 Kč. Dlouho jsem nad tím váhal, nicméně zaspání to tenkrát vyřešilo za mne. No, a tentokrát se měl literární víkend konat opět na chatě Slávkova kamaráda - tam, minule.
Dlouho jsem váhal, zda mám tu cestu popisovat, ale zahodit takový krásný příběh s tragikomickými prvky se mi vážně nechtělo, takže to vezmu jen velmi stručně, a pokud to nechcete číst, tak to přeskočte.
Doma jsem dodělával report z Taurconu, který jsem chtěl před odjezdem vyvěsit. Ten jsem dokončit nestihl a nestihl jsem ani vlak ve dvanáct. Zjistil jsem, že mi ze všech variant zbývají jen tři spoje: autobusem v 13:30 do Prahy a pak do Všelibic; vlakem 13:40 do Liberce, pak do Českého Dubu a pěšky do Všelibic; a pak zde byl ještě jeden spoj, který však dojížděl teprve před jedenáctou do Českého Dubu, návaznost žádnou neměl a tak nepřicházel v úvahu. Snažím se najít nějakou baterku, Slávek varoval, že smrčinu v lese se to po setmění bez baterky nedá, ale žádnou nenacházím.
Na vlak  v jednu jsem vyrazil raději dřív, stavil se v pekárně a nakoupil nějaké jídlo. Měl jsem přibližně 140 Kč, pak už jen 130. Vlak z Bílovic, kde bydlím, měl mírné zpoždění. V Brně letím k bankomatu, ten se tváří že funguje, ale nefunguje. Letím k druhému bankomatu, totéž. Autobus do Prahy jede za pět minut. Přepočítávám peníze, zjišťuji, že mám cca 135, čili na cestu do Prahy by to mělo akorát vystačit. Do žádného z autobusů se však nedostávám - jsou plně obsazené. Za deset minut má ale jet vlak na Liberec s přestupem v Hradci Králové. Vyrážím k pokladně. Zjišťuji že nemám peníze ani do Liberce, ani na Hradec. Vlak má odjet za tři minuty. Ženu se k nejbližšímu bankomatu a stojím frontu, už naštěstí funguje. Chci si koupit lístek u průvodčího, vybírám tedy 800 Kč, protože na tisícovku mít nebude. Dvě minuty po odjezdu vlaku vyrážím k němu a stíhám ho. Nicméně má cca 15 minut zpoždění. Šťasten opouštím Brno, a tuším před sebou dobrodružnou cestu.
Cesta vlakem probíhá v pohodě. Za půl hodiny si sedám. Delší dobu řeším lístky s průvodčím, neví, kudy přesně to jede a tudíž kolik mi má naúčtovat. Vedle v kupé se šíleně chichotají jakési holky, že by v našem kupé nebylo slyšet ani slova. Vlak několikrát stojí na semaforech a jak zjišťuji, už má více než půl hodiny zpoždění. Na přestup v Hradci mám ale jen 20 minut. Naštěstí tam ten vlak čeká, přestupuje opravdu hodně lidí.
Ze spěšného vlaku se vyklubává ukodrcaný a hlučný červený motoráček. Jedeme skrze Český Ráj, nádherná toť krajina. Už ve tři hodiny zavírám okénka, ačkoliv venku pěkně svítí slunce, je už pěkná kosa. Vpředu ve vagónu naprosto šíleně řvou jakési děcka, později zjišťuji že je jich podstatně víc, jakýsi oddíl.  Vedoucí je zcela ignoruje. Chvíli předtím, než v Trutnově vystoupí, zjišťuji, že je vede farář, ne skautský vedoucí… konečně klid pro uši. Další cesta je již v pohodě. S mírným zpožděním přijíždím do Liberce, je 19:30. Za půl hodiny mi jede autobus.
Valím do města hledat obchod, kde budu moci koupit baterku a vybrat si peníze. Dvacet minut před odjezdem oboje nacházím. Deset minut před odjezdem konečně zjišťuji, kde by to asi v tom rozsáhlém Tescu mohli mít, při té příležitosti nacházím a kupuji i medovinu. Pět minut před odjezdem vypadávám z Tesca a s báglem na zádech si to ženu do kopce k autobusovému nádraží. Autobus jsem stihnul.
Vyjíždíme z nádraží a koukám se na zapadající slunce. V kolik se asi stmívá? V lese bude šero brzy, ale v kolik v něm bude naprostá tma? Za jak dlouho ujdu šest kilometrů? Nemám žádnou mapu, jen zhruba tuším, kde chatu hledat… Uplyne dvacet pět minut a my jsme teprve vyjeli serpentinami pod vrchol Ještědu, čekají nás serpentiny dolů a pak kdovíjak daleká cesta… autobus má asi zpoždění.. V předu řve nějaké mamince mimino, už mne docela pobolívá hlava, ale já bych se spíš divil, kdyby byl klid.
20:50 dorážím do Českého Dubu. Řidič je hodný, kousek mne ještě sveze městem a nasměruje mne na Všelibice. Procházím serpentinami v lese, přicházím na náhorní plošinu a pomalu si to šinu krajem. Provoz žádný, stopování nemožné. Opodál mají sraz motorkáři. Když mne konečně předjede jedno auto, zastaví u chaty o dvěstě metrů dál. V dálce do šera září vysílač na Ještědu. Stmívá se, jsou vidět první hvězdy. Zastavuji se v Roveni na autobusové zastávce. Další zastávka Všelibice, Malčice, ta přesdalší Všelibice samotné, jsou to ještě dva kilometry. Sláva. A odtama nad Všelibicemi vyjdu na kopec a tam někde odbočím na lesní cestu, takové mám povědomí z mapy, kterou jsem si před půl rokem prohlížel. Fajn.
 Brzy dorážím na rozcestí s autobusovou zastávkou, jedna cesta vede do Malčic, druhá do Všelibic, ty už jsou na dohled. Jásám a neomylně vyrážím na Všelibice. V nich se dle mé paměti cesta má rozdělit na dvě a já se vydám tou napravo na onen kopec. Dorazím tam, a studuji přesnější popis od Slávka. Odbočka na chatu se nalézá mezi autobusovými zastávkami "Všelibice, Malčice" a "Všelibice, Vrutky". Vedu čtvrthodinový rozhovor s cyklisty před hospodou, ze kterého nakonec po dlouhých úvahách vyplývá, že se musím vrátit zpátky na rozcestí, vyrazit do Malčic, projít a dostat se na onen kopec. Tak se tedy vracím.
Jdu, jdu a dorážím do Malčic. Chvíli váhám a pak vytahuji baterku a koukám se na jízdní řád na autobusové zastávce. Podtrhlá je tam zastávka "Všelibice, Vrutky." Přemýšlím. Přes nějaký kopeček jsem šel, ale žádné odbočky jsem si tam nevšim. A nebyl tam ani les. Jenže Slávek nikde nepíše, kdy se má vejít přímo do lesa. Chápete to? Co máte z toho, já taky doteď ne. V hlavě mám zmatek, příliš mnoho protichůdných údajů. Zvoním v jednom domě, kde se ještě svítí a chci se zeptat na cestu, ale zjevně tam bydlí nějací staří lidé, kteří se v deset v noci bojí otvírat. Ne že bych se jim divil. No, takže tahle zastávka jsou Vrutky. A ta zastávka na rozcestí jsou Malčice. Takže jsem to musel přejít. Otáčím se a vracím se k Všelibicím.
Na kraji vesnice se zastavuji a znovu vytahuji Slávkův popis. Beru to selským rozumem. Nevím, co je ta zastávka na rozcestí, ale Všelibice, Malčice to asi nebudou, když Všelibice jsou tady. A to, že tam jsou podtržené Vrutky je taky nelogické. Zase se otáčím a mířím k zalesněnému vršku za Malvicemi. Když už jsem tady, prozkoumám to a vrátím se až pak.
Hned nacházím cestu, pak křižovatku a opodál krmelec. Sláva, jsem konečně na správné cestě. Brzy nacházím i blikačku a potmě, bez baterky, scházím onou černou smrčinou. Nacházím chatu a mířím ke dveřím. Cesta lesem, ze které měl Slávek takové obavy a která měla být nejhorším úsekem, byla naprostou hračkou oproti cestě předchozí… Je něco kolem půl jedenácté, na vlak z domu jsem vyrážel o třičtvrtě na jednu…
|
