letní Fraška 2005



FOTOGALERIE
( Nejlépe se prohlíží jako fullscreen přes F11 )


Na úvod…

Report píšu půl roku po skončení Frašky, tak snad je to dostatečně přesné :-) Povětšinou to bude stručné a heslovité.
Na Frašce jsem byl poprvé, věcí, poměrů a lidí absolutně neznalý. Většina poměrů a zvyků byla pro mne novinkou (pokud jsem se je vůbec do konce Frašky dozvěděl), byla tam spousta nových lidí atd atd :) Určitě i v tomhle reportku mám spoustu chyb (hlavně asi v jménech postav a hráčů, případně v tom, jak se co stalo), prosím o upozornění na ně.


Pondělí

Fraška začínala už v pátek, ale my dorazili až v pondělí. Cesta nebyla zrovna úplně nejjednodušší, hlavně kvůli vedru A vytaháme za ouško... a nemalým báglům. Proto bylo také první (plánovanou) zastávkou koupaliště. Nikoho jsme tam nikde nemohli nalézt a náš jediný kontakt (Ellanor) nebral telefon (a PJ ho měl vypnutý), takže to začínalo zajímavě, ale ostatní sem z Cimburku jenom dorazili později, než bylo domluveno.
Po ochlazení v bazénu se řešil včerejší konflikt mezi praetoriány a gardisty. Někdo totiž zabil PJ (PJ de Vall, nikoliv označení organizátorů) - velitele praetoriánů (elitní garda chránící císaře; fyzicky se sestávající z CP), a ti měli večer při zapíjení žalu v hospodě konflikt s Hagenovými gardisty. Výslech zástupce velitele praetoriánů (hrál jej Caesar) a jeho konfrontace s Velkou černou Bob (Hagen) císařem Pobliusem (Turpoš) byl opravdu brilantní. Nakonec byli nuceni se usmířit ve sportovním klání v bazénu.
Ještě na koupališti proběhl brífink na večerní vesničku, byli jsme odvezeni na Cimburk, narychlo postavili stan na nejvhodnějším (a jediném možném) místě, nabrali jsme si pár věcí, a vyrazili do Lomu stavět Záprtky.

Záprtky

V Záprtcích žily čtyři rodiny zajímavých jmen (např. Držprdálovi). Obvykle rodiče, minimálně dvě děti, a občas i prarodiče. Každý vesničan měl různé vztahy k ostatním, povětšinou negativní, ale když přišel někdo cizí, celá vesnice se semkla a stála proti cizincům jako celek. Pozornější postavy však mohly celkem snadno zjistit, že zde téměř každý nadává na každého. Navíc proniknout do dění ve vesnici nebyl až takový problém, jelikož každého, kdo za něco stál, vesničané rádi přijali mezi sebe - když třebas porazil mladíka v páce. Tak postavy mohly přijít na podivné věci, přičemž největší poprask asi vzbudil mrtvý děda, když přišel ze hřbitova do hospody na svůj pravidelný škopek. Hlavní stopou měla být kronika, kde byly věci zapsány dřív, než se staly.
Bohužel celou vesničku, která se měla hrát ještě následující den, zhatila jedna menší organizační chybka. Postava, které se zdejší poměry nelíbily a měla přijít na Cimburk žádat vrchnost o pomoc, se nedozvěděla, že tak má učinit, a tak hráče do vesničky musela poslat jiná, organizátory určená postava. Nevím co říkala, někteří hráči mluvili něco o moru či magii, jiní o tom, že spousta hráčů z Cimburku nevyrazila, protože se bála o život. Vím jen, že většina hráčů přišla, vyptala se na mor, a když ani po hodině nenašla žádný jasně zadaný kvest, vrátila se na Cimburk.
Zato my, CP, jsme si vesničku pořádně užili. Hned na začátku jsme se domluvili, že budeme používat nářečí. Každý s nějakým začal, a tak po hodině se to ujednotilo. :) Postavili jsme si baráky, pozjišťovali, co máme s kým mezi sebou do činění, nechali si vynadat od svých manželek, rvoucích se o vládu ve vesnici, a začali hrát. Škoda jen, že si to moc neužili hráči. Do dvou v noci jsme kecali (někteří i do pěti), na místě jsme přespali a další den ráno všechno sbalili, poklidili, a vyrazili na brífink.


Úterý

Ještě večer v Záprtcích mi vypadnula jedna ze čtyř čerstvě nasazených korunek, do konce Frašky vydržely jen dvě. Naneštěstí se jednalo se o přední zuby. Musel jsem vypadat (i mluvit) celkem zajímavě.
Po příchodu do tábora jsem zjistil, že máme přemístěný stan do stráně. Prý zavazel. Ostatní noci jsem pravidelně sjížděl dolů :-)

Jako slepý kostlivec

O desíti brífing. Mimořádné vedro, nebo spíše dusno. Rozhodlo se, že vesnice se dnes už dohrávat nebude. Zato se bude hrát "templářlend". Císařovna se rozhodla vybudovat tuto atrakci k posílení budoucích pokolení, blablabla, a tak dál. Pod šikovně zakódovaným proslovem se skýtalo především to, že ten, kdo tady získá nejvíc bodů, dostane i nejvíc dětí, o které se bude muset následně starat. Až tě chytím, tak tě sním! Byly zde atrakce jako prolézání pavoučí sítí či střílení do růže, nebo utíkání před slepým kostlivcem. Ten kostlivec jsem měl být já. Měl jsem mít zavázané oči a chytat ostatní hráče. Do doby, než je pochytám všechny. Na prostoru 5 x 5 metrů.
V lese jsem si vybral prostor bez stromů, abych do žádných nevrážel. Zpočátku mi největší starost dělal shnilý pařez s hnijícími houbami, do kterých se mi nechtělo zrovna moc šlapat. V trávě mezi stromy tam byla spousta klíšťat, během pěti minut jich Sangí na sobě našla patnáct, pak už chtěla utéct pryč. Asi hodinu jsme čekali na hráče. Nakonec dorazily jen tři čtyřčlenné družinky. Zbytek kvůli vedru kopřil a seděl v táboře. Pochytat všechny byla fuška, obvykle deset minut běhání, já z vedra celý mokrý, nicméně jednou jsem pochytal všechny za dřív než sedm minut, jednou asi za dvanáct, a jednou jsem to po čtvrthodině vzdal. A to jsem mezitím ten prostor o něco zmenšoval, protože se to vážně nedalo.
Podle své úspěšnosti byly rozděleny jako výhry děti, z čehož všichni měli velkou radost. Na další dny bylo plánováno, že se o ně budou starat, vodit je do školy, hrát si s omalovánkami, atd atd, jenže nakonec byl kvůli této malé účasti program trochu upraven.

Vraťte naše děti!

Ještě než jsem o víkendu přijel, dozvěděla se garda o nějakém pokladu, který měli strážit elitní orkové. Nemám přímé svědectví jak to bylo, šušká se něco o hamižnosti Velké černé Boba - že poklad, který byl určen v podstatě všem dobrodruhům na Cimburku chtěl pro sebe - Velká černá Bob a tak se pro něj vydal s gardou. Přežil jen on a ještě jeden voják, čímž měl Cimburk na zbytek Frašky o smích postaráno. Aby se z této ostudy dostal se ctí, začal obcházet prosté venkovany a přesvědčovat jejich děti, ať vstoupí do gardy (tak mi to bylo alespoň řečeno). V úterý večer měli složit přísahu a stát se skutečnými gardisty. Tak jsme se jako CP rozhodli, že to nemůžeme nechat jen tak, a že si zahrajeme na jejich rodiče. A že si své děti odvlečeme domů :)
Přestrojili jsme se za prosté venkovany, nabrali hrábě, lopaty a krompáče, nakreslili transparenty. Já jako největší střízlík jsem si vybral obrovské kladivo (snad na bourání zdí či lámání betonu či co, deset kilo to mělo minimálně) a vzal si kovářskou zástěru. Vybrali jsme si své děti (tak, abychom ty hráče určitě poznali), ti nejhubenější vyfasovali největšího tlusťocha a ti nejmenší Iljicze, napsali cedulky se jmény, a za skandování "Vraťte naše děti!" jsme vyrazili na Cimburk. U hlavní brány nás chtěl zastavit jeden gardista, ale jeho táta mu vynadal. U brány nám zatarasil cestu až Ilicz von Cwok ještě s jedním gardistou, a poslal pro Velkou černou Boba. Na Hagenův napůl vytřeštěný a napůl pobavený pohled, když si pročítal naše jména, jen tak hned nezapomenu.
Kupodivu nám naše děti vrátit nechtěl, ale zároveň na nás nemohl poslat ani gardisty. Děti samotné s námi však také nechtěli jít (později jsem se dozvěděl, že je Hagen nutil udělat si životopis, motivaci proč chtějí být v gardě, polovina z nich vlastně byla sirotky atd, takže se jim vlastně ani moc nedivím). Tak jsme šli za císařem. Ani ten nám děti vrátit nechtěl. Snažil se nás uklidnit, ale marně. Diskutovalo se proč by měly jít snámi nebo proč by zde měli zůstat, kdo vlastně má chránit císaře a Cimburk (praetoriáni by to zvládli, no ne?), některé děti se od nás distancovaly, některé ne. Po dvaceti minutách se už celá záležitost začínala nepříjemně natahovat, tak jsme se jakože vydali domů pro lepší zbraně, dědy a báby (které se díky Oroniel ukázaly být opravdu strašnou zbraní) a že Cimburk vezmeme útokem.

Paní smrti

Vymítání kopru pokračovalo. Svlékli jsme se do půli těla, na hlavy jsme si dali červené kukly, na záda nakreslili rtěnkou rudé šlahouny, z provázků a klacků vyrobili důtky, a za neustálého monotónního opakování modlitby "Nanto kranto, paní smrti, přijmi naši bolest" jsme bosky pomalu obešli Cimburk. Na hlavním nádvoří jsme žádali požehnání od velekněze (?) Nanty Kranty.
Náš představený: "Kde je?"
Ilicz: "Myslím, že právě prodává omalovánky…"

Svatba a poprava

Po setmění se konala přísaha gardistů, poprava jednoho z gardistů (kata udělala sama Velká černá Bob přímo před jeho veličenstvem) a následovala svatba jednoho gardistů s gardistkou. Velmi zajímavá kombinace.

Přepadové komando

Protože jsme nechtěli, aby další dny opět zachvátil Cimburk kopr, dohodlo se dát hráčům trochu rozptýlení, nechat proniknout poblíž Orky, aby si hráči mohli trochu zabojovat. Aby se o tom dozvěděli, mělo pár hráčů přepadnout orčí komando, a když je budou likvidovat, mělo jim říct něco jako "zhebni, elfe", díky čemuž jim mělo dojít, Teddy že orkové si Cimburk spletli s Lavonií (zemí elfů), na kterou budou útočit a že se tam mají zítra vypravit.
Plížili jsme se celí v černém stínem, schovávali se v křoví i u hradeb, a dostali jsme pár hráčů. Vlastně to bylo velmi jednoduché, protože to většinou byla otázka dvou sekund. Zasažené postavy zůstávaly patnáct minut v agónii, takže jsme nikoho nezabili. Nějakou chvíli trvalo, než ostatní zjistili, že se jim v okolí Cimburka válí mrtvoly. Útok byl však většinou tak prudký, že zasaženým nedocházelo to s těmi elfy. Když konečně dorazil Bob s gardou, stáhnuli jsme se nazpátek. Z kopečka z deseti metrů jsme je pozorovali, pořád ještě pořádně nevěděli, co se děje. Konečně jsem si po dlouhatáánské době aspoň trochu zahrál něco nočního s plížením.
Když odtáhli, šel jsem s jedním orkem na průzkum, ale byli tam dva schovaní, načež při boji vyrazilo zezadu komando. Při umírání jsem se snažil zapadnout a schovat se, ale našli mně. Pak mi strčili do hlavy červa a vyslýchali, nicméně stejně mi chvíli trvalo, než to hlavní sdělení pochopili (čímž si ovšem stejně nejsem zcela jist). Odvezli mně na koni do vězení, pak mně sešili, a po další čtvrthodině čekání jsem se dohodl, že jdu konečně spát.


Středa

Brífink začínal v devět. Měli přijet dva Veveni, což byla samostatná linie, paralelní s ostatními až do pátečního rána. My ostatní jsme měli hrát orky, aby hráči měli co zabíjet, a večer jsme se měli rozdělit do dvou linií - na hledání artefaktu - trubky Nanty Kranty, a na hledání pokladu kapitána Kaky. Brífink trval dvě hodiny, což bylo celkem šílené, ale aspoň jsme tím pádem měli dlouhou snídani. :-) Po něm jsme měli dokonce celou hodinu pauzu, což se předtím snad ještě nestalo! :) Tak jsme toho využili, udělali si se Sangí dokonce teplý oběd (něco vařit byl kvůli naší vytíženosti většinou problém; druhý, paralelní problém byl v tom, že většina jídla, co jsme měli s sebou, se vařit musela; nicméně vyřešil jsem to snadno tím, že jsem moc nejedl), a vyrazili se opláchnout ke studánce.

Veveni

Na Cimburk přijeli velvyslanci z Vevenie. Byli to blízcí příbuzní vládnoucího rodu a na Cimburk byli posláni, aby zjistili, jak se žije v zahraničí moderně, jaké tam mají zvyklosti, jaké jsou teď zbraně in a tak dále. To všechno jinými slovy znamenalo "furt vás budou votravovat a pokud některý z nich zahyne, máte problém."
Jako první se na hraní Vevenů hlásil glum, čímž byl úspěch zaručen. Jeho každá druhá věta zněla "A to je moderní?" U hráčů vzbudili Veveni úspěch a stali se oblíbenými celebritami.

Orčí masakr

Ve středu bylo spíš dusno, než vedro. Hlavně dopoledne. Proto jsme vyrazili k té studánce, navíc však byla směrem, odkud měli zaútočit orkové a kde jsme jakožto CP měli mít sraz. Oroniel, matka rodu Ve studánce jsme se chtěli trochu ochladit a spáchat hygienu, takových se nás tam však sešlo víc. Bohužel většina Cimburku vyrazila opačným směrem, na koupaliště, které ještě navíc je od Cimburku celkem daleko. Tak jsme tam seděli (já polovinu doby s ručníkem na hlavě), kecali, když pak přišla ostatní CP, tak si i barvili obličeje vodovkama na zeleno a hráli bang.
Domlouvali jsme se na strategii, nechtěli jsme hráče moc zmasakrovat, tak jsme si dali málo životů a ještě se záměrně rozdělili na dvě skupiny, které je měly napadnout postupně. Odhady byly, že se při tom kopru na nás vypraví tak pět, deset, možná dokonce i patnáct hráčů. Pak se najednou v točce objevil chumel asi deseti hráčů a mířili svižným krokem k nám. Rychle jsme posbírali většinu věcí, některé si zde nechali hlídat, a začali jsme fofrovat do kopce. Na konci dlouhé cesty jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna menší je měla napadnout dřív, druhá je čekala na menším palouku, a tři jsme jim měli vpadnout do zad.
Boj byl rychlý, svižný, a bylo dobojováno prakticky hned. Opravdu to byl masakr. Šel na nás celý Cimburk. Třicet lidí minimálně, možná i padesát. Plus dva Veveni. Když jsem tak ležel mrtvý na cestě, jeden hráč šel znuděně kolem mě a povídá: "A kvůli tomuhle jsme se sem drápali tři kilometry?"
Tak jsme se sebrali, valili dopředu, schovávali se po malých skupinkách, a přepadávali je alespoň na zpáteční cestě. Já šel s PJem a s Benzínem úplně dopředu a zalezl jsem si trochu výš. Ostatní byli prozrazeni skoro hned, ale já zůstal schovaný a počkal, až přejde hlavní voj, a budou tam jen kouzelníci a podobná havěť. Vyřítil jsem se seshora celkem nečekaně, škrábnul jsem asi tři nebo čtyři lidi, ale když se pak vzpamatovali, dostal jsem za tři životy během dvou sekund a svalil se obličejem do kopřiv. Vzápětí se na mne svalil ještě kdosi, takže jsem si ty kopřivy pěkně užil.
Seběhl jsem kopec a ještě jednou jsem si zafajtil až dole u studánky, pak jsme sebrali bágly a vyrazili zpět do tábora. Už cestou do kopce sem tam poprchávalo, teď už se celkem rozpršelo. Horkům byl definitivně konec.
A hurá na další kvesty.

Trubka Nanty Kranty

Celé si to moc nepamatuji, připadalo mi to podle výkladu docela zmatené, což byl pravděpodobně účel. V tomto příběhu hrálo roli asi pět lidí, z toho nikdo ji nedržel přímo v ruce, nicméně hráče to k artefaktu dovést mělo - a také dovedlo. Ovšem jako některé jiné kvesty, i tento měl nečekané a nevítané rozuzlení - jakmile někdo na trubku zatroubil, propukl mor. A jako první měly zemřít dětičky, o které se rodiče tolik (a tolik nedobrovolně) staraly.

Hadí paní (Za pokladem kapitána Kaky I)

Zápletka byla ta, že dva synové kapitána Kaky získali po jeho smrti dědictví - veliký poklad. Holedbali se v hospodě přímo na Cimburku, pak se tam pohádali, pak se tam servali, a pak si každý našli družinu dobrodruhů, které slíbili část pokladu, a vypravili se po stopách pro poklad. Celkem bylo potřeba pět ingrediencí, které se musely složitě skombinovat, které se daly sehnat na pěti místech. Každá z těch skupin měla projít dvě, u třetího se setkat, a buď se pozabíjet, nebo se spojit. Protože aby mohli získat cestu dál, každá potřebovala použít něco, co měla ta druhá. Ne vše se tak úplně povedlo, protože poletuchy si špatně vysvětlily své schopnosti a byli příliš mněcí, a jeden z těch bratrů si přesně nepamatoval příběh. Já byl se Sangí a s Marou u hadí ženy (Morwen).
Připravili jsme si hadí svatyni, kterou se nám stala betonová vojenská pevnůstka, zahalená do křovisek. Nad vchod jsme připevnili papír s legendou, napovídající, že úkryt hledaného předmětu má napsaný na těle Hadí žena. Lahvičku - předmět, o který na tomto stanovišti šlo - jsme schovali v pařezu kousek od vchodu. Morwen jsme za ucho napsali "pařez", rozprostřeli na zemi plášť a tam ji pouze v plavkách položili. Pak jsme se poschovávali na kopečku kolem. V legendě bylo nepříliš jasné varování, že musí být rychlí, jinak se probudí, a že se probudí světlem. Ještě jsme si vyjasnili, jaké světlo účinkuje a jaké ne - a abychom družině "napověděli", umístili jsme před vchod zápalky a svíčku.
Plán byl, že družina přijde, pochopí, že mají hledat text na těle hadí paní, rožnou svíčku a vydají se dovnitř. Jakmile se rozsvítí světlo, Morwen začne odpočítávat dvě minuty. Pak se probudí, začne je svádět - a pokusí se je kousnout. Pokud s ní začnou bojovat, po čase nejspíš prohraje a zavřískne. Do té doby se budeme nahoře jen pokojně plazit a syčet, ale po zavřeštění se probudíme, a pokud budeme dost rychlí podle situace jim buď zatarasíme vchod, nebo na ně překvapivě zaútočíme svrchu. Každý z nás měl nějakou zvláštní schopnost. Určitě si pamatuji jen plivání jedu, který oslepuje, dále tam byla pravděpodobně paralýza při zásahu a déletrvající jed při zásahu (asi každou hodinu mínus jeden život po dobu tří hodin). Navíc se ještě po dvou minutách opět probudí hadí žena z omráčení a přidá se k nám, pak ji však zabijí už úplně.
Družina, Nathování Pedomila na žebřík která za námi došla, byla s Gabrielem a Oroniel, ostatní se mi teď po půl roce už moc nevybavují. Svíčku zapálili, do temné chodby vešli - a najednou viděli polonahou dívku na podlaze. Zastavili se a ucpali dveře. Nějakou chvíli trvalo, než se k ní odvážili přiblížit či dokonce začít podrobně zkoumat její tělo. Hledali, ale už na to neměli moc času. Najednou se víčka pohnula, tělo se protáhlo… a začalo příst. Kluci se ani moc nebránili, když je kousala. Jen ženská část družiny, složená většinou z jejich drahých poloviček, poněkud reptala. Pak začal boj. Nakonec ji porazili - ale Morwen zapomněla zařvat. Začali zkoumat její tělo, až konečně pařez našli.
My nahoře zatím stále čekali a nic se neozývalo. Začali jsme uvažovat, zda to vůbec z bunkru mohlo být slyšet. Mezitím se hadí žena opět probudila - a po probuzení zařvala. My jsme hned vystartovali. Boj byl celkem zajímavý, i když nepříliš dlouhý. Dva hráče Sangí oslepila, minimálně jeden další schytal dvojnásobnou dávku jedu, nicméně pak nás zlikvidovali víceméně pomocí kouzel.
A začali hledat pařez, jenže… to by člověk nevěřil, kolik najednou kolem sebe vidí pařezů, když se pořádně rozhlédne. Ten správný pařez prohledávali dvakrát, ale lahvičku šikovně schovanou pod mechem nenašli, třebaže její vršek ze začátku vylízal - než na něj šlápli. Abychom jim pomohli, tak jsme po deseti až patnácti minutách ten pařez "nešťastnou náhodou" rozkopli, ale stejně to našel po dalších pěti minutách až Caesar, který s nimi šel jakožto dědek, jeden z těch dědiců pokladu.

Popravy a mučení

V táboře Upalování atentátnice Rychlonohé jsme se ještě ani nenajedli, když na nás seshora houkl Kouzelník, že mají hodinu díru v programu a že by potřebovali, abychom hned na nádvoří zinscenovali tři popravy. Jenomže taková poprava, to není jen tak. Než se vymyslelo co s kým jak budeme dělat, než se sehnaly prostředky, domluvilo se to s popravovanými, jak se to zahraje… uběhla hodina. Pak se zas nemohly sehnat některé jiné postavy, prostě radost.
Nakonec jsme tam mistr kat (Benzín) a čtyři pacholci přišli. Pršelo a celé pódium šíleně klouzalo. Já si navíc vybral nevhodnou červenou kápi a skoro vůbec jsem neviděl. Kirstena (Pedomil?) jsme natahovali na žebřík a roztrhli, kohosi dalšího topili ve vaně vody, a Rychlonohou upálili. To bylo asi nejzajímavější a divácky nejvděčnější, akorát že to mokré dřevo nechtělo hořet, ani když jsme do něj lili olej proudem. A když se to konečně rozhořelo, tak zase Rychlonohá ne a ne umřít. Ale jinak se to celkem povedlo.

Večer

Tuším, že ten den večer byl také na nádvoří obřad Nanty Kranty, jenom už nevím jestli před popravami, nebo po nich. Anebo to bylo v pátek?
Protože zase pršelo, vpustili jsme k nám do stanu ZYho. Záviděl jsem mu, jak rychle usnul - já poté, co přišel Hagen s nějakou grupou a za naším stanem začali kecat usnout pořád nemohl. Ve čtyři ráno jsme se k nim se Sangí připojili, jenže oni šli zase hned spát. Už se rozednívalo. Aspoň jsem si udělal čaj a další dvě hodiny konečně prospal.


Čtvrtek

O devíti byl brífing. Na pořadu dne bylo drobné dohrávání rozehraných příhod - poklad kapitána Kaky, kontrola sociální péče o děti, dohrání trubky s vypuknutím moru, a jeho následná likvidace.

Kečupíři (Za pokladem kapitána Kaky II)

Poté co postavy získaly všechny ingredience a správně je zkombinovali, našli posledního žijícího společníka kapitána Kaky, který je mohl dovést k upířímu hradu, kde byl poklad ukrytý. Ale to nebyl jen tak obyčejný upíří hrad, to byl hrad kečupíří. Kečupír je něco jako upír - vegetarián, který nemá rád krev, ale libuje si v kečupu, případně i v rajském protlaku, což je pro ně naprostá lahůdka, po které se mohou utlouct. Nebo pro kterou také mohou utlouct někoho jiného.
Cestu nám opět zpříjemnil déšť. Vykolíkovali jsme si hrad, schovali poklad, a pak dlouhé desítky minut čekali, až dorazí nějaká družina. Protože to polovina hledačů pokladu vzdala, šlo o stmelené zbytky těch dvou družin. Začali jsme vylétávat z hradu a očichávat je. Jednoho jsme si vzali do hradu, očichávali a ochutnávali jej a pořád jsme si stěžovali: "Von to nemáá! Von to nemáá!" Postavy nějak nemohly přijít na to, co. Nakonec se na to doptali a vyslali zástupce (Alasseu) do tábora pro rajské protlaky.
Čekání jsme si zpříjemňovali strašením postav a vyhrožováním jim, co se stane, pokud kečup bryskně nedostaneme. Když dorazily protlaky, provedli jsme je po zámku, ale dlaždici, pod kterou to bylo ukryto, nenašli. Chvíli se sice snažili, ale vzdali to až nečekaně rychle. Místo toho se vyptávali na zcela nedůležité věci, jako třeba jak zastavit mor, a od kečupířího krále (Ismael, jeden z hlavních organizátorů) se dozvěděli, že musí postavit nějakou blíže nespecifikovanou stavbu.
Družina odešla a my se vydali nazpátek.

Morová rána

Mezitím už dávno na Cimburku vypuknul mor. jeho veličenstvo císař Trubka byla evidentně nalezena a bylo na ni zatroubeno. Ještě předtím proběhla kontrola sociální péče o děti. Nikomu nepřipadlo divné, že tam běhá pan Pedomil, který děti krade, a když se to zjistilo, šťastní rodiče mu je dobrovolně odevzdávali. Při kontrole už tuším tak šťastní nebyli. Po ní však vypuknul mor, a děti byli první, kdo to odnesl.
Když jsme se vrátili, polovina lidí chodila s šátky přes obličej, kdo chtěl vejít do hospody, musel udělat deset dřepů a nerozkašlat se při tom. Já konečně našel čas na focení, čehož jsem ihned využil, a i když už nepršelo a světla bylo výrazně více, i na 1600 ISO byly fotky nezřídka rozmazané.
Cimburští tou dobou už věděli, že je potřeba pěti kamenů s vytesaným reliéfem jednotlivých náboženství, které postaví kolem morového sloupu. Jeden šlechtic a fanatický zastánce Nanty Kranty, si ovšem přál zemřít, a přál to i celému Cimburku (Kirsten). Napřed ukradl plány na stavbu morového sloupu, a pak se pokusil i zavraždit dva poslední zastánce jednoho z pěti náboženství, čímž by Cimburk v podstatě vymřel, pokud by to nějak nezachránili organizátoři. Půlku sice zavraždil, pak byl však chycen a zneškodněn.
Hodiny plynuly a přesto to nevypadalo, že by někdo nějak spěchal, vždyť doléčit se bylo tak snadné… a hlavně muselo by se dolů pod Cimburk a pak zase šplhat do toho kopce. Nakonec však byl morový sloup postaven, půlka Cimburku se tam shromáždila, velekněží za každé náboženství pronesli své proslovy, radili se, a zase řečnili, a nakonec velkým obřadem byl Cimburk zachráněn. Pro zúčastněné pěkná až téměř dojemná scéna.

Dohrávání

Pak Velké shromáždění všech věřících už byl spíše klid a příjemná relaxace. Snovaly se plány na příště, domlouvala stavba nových domů s neviditelnými stěnami a obranou proti krtkům, odpočívalo se. Ne však všude, jelikož se vymáhaly dluhy :-)
Večer byla velká svatba, jelikož se jeden z místních šlechticů (PJ) ženil, proběhla i první cimburská reality show, kdy se o ruku jedné spanilé a proslulé dívky ucházeli dva nápadníci, a s blížící se půlnocí si každý lépe hlídal záda.
O půlnoci byla Fraška slavnostně zakončena (a já se konečně dozvěděl, kdo ji to vlastně organizoval), a kecalo se a bavilo se. Já šel spát celkem brzy.


Pátek

Ráno jsme se sbalili, uklidili po sobě, rozloučili se, a se Sangí vyrazili na autobus. Protože jsme však na Cimburk byli odvezeni autem, neměl jsem pro tu vzdálenost dostatečný cit, a rady ostatních jak dlouho to trvá na autobusovou zastávku se příliš neosvědčily. I když jsme část cesty běželi, vypadalo to, že autobus nestihneme. Pak kolem projel PJ s Benzínem, naložili nás, a odvezli na další zastávku, odkud nám měl jet navazující spoj, za což jsme jim byli velmi vděční. Jenomže to ta správná zastávka nebyla, a tak jsme ještě urazili dalších pět kilometrů, než jsme se tam dostali. Plánovaný spoj nám samozřejmě ujel, ale naštěstí jel další. Tím jsme se dostali nad Buchlovice, kde jsme konečně dohnali své zpoždění a stihli poslední původní plánovaný spoj do Brna. Takže největší adrenalin a fyzická zátěž nás paradoxně čekali až na cestě zpět :)


Na závěr…

Mé první setkání s Fraškou bylo velmi zajímavé a rád na něj vzpomínám. Přesto jsem si odnesl poněkud rozporuplné pocity, CPčka v pátek ráno způsobené hlavně koprem a nezájmem některých hráčů. Přitom frašedná příprava měla tloušťku středověké bichle, nějakých pět centimetrů, hlavní poděkování tedy musí patřit organizátorům, kteří Frašku museli připravovat celý rok. Také jsem byl trošku zklamán některými postavami, kdy zahrání oslepnutí spočívalo v přimhouření očí a pokračování dál v započatém boji a podobně. Samozřejmě i já měl k dokonalosti velmi daleko, ale příště to už doufám bude lepčejší ;)
Také mne trochu překvapilo, že Fraška je většinou koncipována jako opravdová fraška, co se zápletek a příběhů týče. Přitom je však zároveň i dost hrdinská až megalomanská, zejména schopnostmi a dovednostmi postav, které mi připadají pojaté celkem dost vážně. Snad díky tomu se mnozí hráči berou strašně vážně a nedokáží si na místech k tomu určených udělat ze sebe či z okolí srandu, a hrají to způsobem, který mi připomíná hraní Dračího doupěte v první polovině devadesátých let. Včetně toho, že CP dost často berou jako spotřební materiál bez ohledu na to, zda dotyčný právě hraje hada, orka nebo starého dědka. Ale snad se to týká jen pár jedinců.
Po hře jsem četl nějaké stížnosti, že letošní Fraška neměla žádnou hlavní příběhovou linii (což bylo imho tím, jak se organizátoři snažili měnit program podle zájmu hráčů), ale všem hráčům se holt nezavděčíš.
Nicméně Fraška i tak se pro mne stala pojmem, a byl to příjemný vydařený larp, na jehož pokračování se už velmi těším :-)





Copyright © Wulf
poslední aktualizace obsahu: 17.01.2006