Tento LARP byl sehrán na motivy Silmarillionu. Pokud jste toto dílo
nečetli, reportáž pro vás pravděpodobně ztrácí smysl, protože jmény a
místy z této knihy se celá reportáž jen hemží. Jejich vysvětlování by
tento článek alespoň třikrát zvětšilo, a proto jsem ke každému jménu
připojil jen krátký komentář k osvěžení paměti. Nutno podotknout, že při
psaní této reportáže jsem neustále listoval Silmarillionem i tak, protože
je tomu pět let, kdy jsem jej četl :-)
Když byl na prvním ElfConu na jaře 2000 začleněn do programu i LARP,
neskákal jsem zrovna radostí. Na LARPy se většinou dívám trochu jinak než
většina jejich organizátorů. kteří do tohoto označení vměstnávají téměř
vše, co je na živo. Byl jsem však velice mile překvapen konverzačním
LARPem a zatím to hodnotím jako nejlepší LARP, kterého jsem se kdy
účastnil. Některé hlášky z tohoto LARPu vešly do historie, alespoň v
okruhu účastníků tohoto larpu. Dost jsem se tudíž tešil na LARP pořádaný u
příležitosti ElfConu 2000 Speciál.
Každý měl pojmenovanou postavu ze Silmarillionu. Zhruba taková byla i její
role a tak měl být směřován její vývoj. Většinou šlo o boj Melkora proti
Elfům, ale Elfové sami měli co dělat, aby se tvářili alespoň trošku
jednotně. Vždyť taky na své straně měli hafo různých tmavých individuí.
Několik měsíců vytipovaného Gothmoga jsem měl přislíbeného na druhé kolo,
na Maedinu radu jsem se rozhodl pro Thuringwethil, Melkorovu upírku s
krásným kožíškem a mlsným jazýčkem. Nic vám toto jméno ze Silmarillionu
neříká? Není divu, jediná zmínka v této knize byla o jejím kožichu, skrz
který se Beren s Lúthien dostali do Angbandu a ukradli jeden ze
silmarillů. Beren měl na sobě kůži z Draugluina, což byl pán a otec
Angbandských vlkodlaků, a toho hrál Skogen. Naše velké trio kompletoval
Well jakožto Glaurung, Otec draků.
Organizátoři (Pavouk, Paulman a Beren) vyfasovali role, ve kterých byli v
podstatě nesmrtelní a mohli lehce usměrňovat děj. Tím byl například
Thorondor, Král orlů, který nosil Manwëmu zprávy o vývoji událostí v
Belerinadu, reprezentovaný Paulmenem. Mezi další lze počítat Mandose,
Melian (Bouchi), a Morgotha (Harkonen).
Cesta byla krátká a zajímavá. Kousek za vlakovým nádražím jsme se
vyhrabali do strmého srázu a tam se rozdělili na dvě skupiny.
Černá strana totiž nesměla vědět, kde je Gondolin jakožto i jiná elfská
hnízda. Bílí odešli a my chvíli čekali. Pak nás Pavouk začal odvádět.
Došli jsme ke věži označené nápisem Southpark, což byl krycí název
Angbandu. Bylo poněkud překvapující, že Doriath byl od Angbandu na dohled,
a to doslova a do písmene.
Jak začala hra, procházeli jsme s Drauglinem, Glaurungem a Maeglinem
(Maedie) terénem a uvažovali, co dělat. Bílá strana byla vždycky taková ..
rozervaná .. a my se rozhodli jí v tom ještě trošku pomoci. Potulovali
jsme se krajem, hledali jejich věže (to jsme ještě nevěděli, že ty dvě,
které jsme zahlédli hned na začátku, jsou všechny) a radili se. Setkávali
jsme se s Elfy a aniž bychom třeba věděli, kdo jsou, rozsévali jsme kusé
informace o tom, kdo z elfů se na jiného elfa chystá. Tak trošku paradoxně
jsme to sdělovali hlavně Paulmanovi, aniž bychom si uvědomili (tedy
alespoň já), že to je organizátor a že mu tak trošku vznášíme do
organizování chaos. Dialog pak vypadal tak, že jsme řekli kdo se na koho
chystá, on nám to dle svých vlastních informací vyvracel, a hádejte kdo
koho přesvědčil.
Pak jsme se vrátili domů a Maeglin odešel prohlédnout si Gondolin. Melkor
nás požádal ať zůstaneme kde jsme, dostal totiž zprávu, že se v Beleriandu
vyskytl Nauglamír. A že ho má Azaghal (pán beleghostských trpaslíků hraný
Grorem), a že jej chce věnovat bílé straně. To se nám nelíbilo. Byl na
něho uskutečněn útok, ale objevil se Mím (Poly) a díky své zvláštní
schopnosti jej odvlekl pryč. Mím měl být prý spíše na naší straně, ale
jako každý trpaslík byl hlavně na té své. Kdo není s námi, je proti nám,
nepsané heslo černé strany, ale o tom až za chvilku. Po nezdařeném útoku
jsme Azaghala vylákali a obklíčili. Začal boj, pak honička, pak další boj.
Mě připadalo lehce nechutné, když jsem viděl, jak jej obkličuje a snaží se
zabít pět lidí, a tak jsem stál, ehm, stála, opodál a koukala se na ně.
Nauglamír byl náš a Melkor za ně všechny kdo se na vraždě podíleli řádně
odměnil. Přišel čas na Míma. Netrvalo dlouho přesvědčit bílou stranu (inu
Maeglin, Brodda (Dort) a další byli na naší straně, ačkoliv si bílí
mysleli to stejné) že Mím je tajný černý agent a sami a rádi Míma zabili.
Kolem Angbandu bylo stále rušno. Dost často se tu vyskytoval Maeglin,
občas přišel na návštěvu jeho otec, Eöl (Leši), který nás zásoboval
kouzelnými zbraněmi, občas se stavil Brodda, (východňan, v Silmarillionu
zabitým ve zlosti Túrinem, jehož role tedy byla značně volná), ze začátku
se tu vyskytoval také Húan (Wessi). Divil jsem se, že si jich nikdo z
Doriathu nevšiml.
Při jedné návštěvě - tuším, že Maeglina - jsem se dozvěděla, že se Beren
vyptává na zbraň proti upírům. To se mě osobně dotklo. Trochu jsem
znejistěla, protože jsem si dosud myslela, že jsem zranitelná jakoukoliv
zbraní. Tak jsem se svěřila Melkorovi a ... pochopila jsem význam své role.
Sem, do Angbandu se nikdo nedostane - dokud budeme s Drauglinem živi a
zdrávi. A nikdo neukradne silmarilly ... pokud nějaké získáme. A také jsem
si uvědomila svou sílu - pokud někoho vysaji, na pět minut se stává mým
otrokem. Tak třeba může přijít do Doriathu a zabít Melian. Anebo třeba
Lúthien, čímž bych měla pokoj, a když by přitom zvládl i Berena, tím lépe.
Začali jsme v našem triu spřádat plány co s tím, ale nakonec se nic
nezrealizovalo. Pochopíte proč.
S Berenem (jedno Dvojče) a Lúthien (Lúthien) to vůbec bylo zajímavý.
Vběhli spolu do Angbandu, a zatímco ostatní na ně nechápavě civěli,
začali ze mě stahovat mou kůži. Kdybychom byli někde o samotě tak možná, ale
tady, před ostatními ... Když jim bylo vysvětleno, že ty fáborky na stromech
vymezují prostor, do kterého nesmí vstoupit, smutně odešli.
Pak jsme se radili v Angbandu co dál. Objevila se totiž zpráva o
Dor-lóminské dračí přilbě. Že ji Túrinovci shánějí. Uvažovala jsem, že
vysátím někoho bych je mohla hladce zlikvidovat. V tom mě zavolal Paulman,
že chce se mnou mluvit o samotě. Odešla jsem s ním z věže. "Wulfe, zabiju
tě." Odskočil jsem o několik metrů zpátky, než mi stačil vše vysvětlit.
Šlo o to, že hra uvízla na mrtvém bodě, a nikam se nepohne, dokud budeme
mít s Drauglinem na sobě své kožichy. Ty tedy musí získat bílá strana, ale
není toho schopna. Takže to zajistí organizátoři. Nakonec jsem tedy
souhlasil s tím, že se nechám dobrovolně zabít Thorondorem. Aby bílí měli
také šanci. A navíc jsem do další inkarnace měl přislíbeno Gothmoga, Pána
Balrogů. Ne že by mi o něho nějak šlo, role roztomilé Thuringwethil mi
naprosto vyhovovala, ale * byla by to změna.
Z nebe se snesl Thorondor a nalétl na Thuringwethil. Jejich spojením
vznikl Gothmog, Pán balrogů. Sotva se narodil, dozvěděl se tři špatné
zprávy. Maeglin byl vyhoštěn z Gondolinu a ještě mu navíc ukradli
kouzelnou zbraň, co dostal od tatínka. Túrinovci našli helmu. Všichni
Túrinovci se sebrali a chystají se na nás. Co teď? Dohodli jsme se, že
jakmile přijdou, Brodda je zradí a napadne ze zadu a my se na ně vyřítíme
zepředu.
Přišli. Bylo jich 2x víc než nás. Maeglin čekal u naší věže. Eöl k němu
přišel a prohlásil: "Synu, na čí to stojíš straně? Pojď zase k nám, najdi
svou cestu ke světlu!" A o něco tišeji pravil: "A tady máš novou kouzelnou
zbraň. Zatím čau." Já mezitím nejistě pozoroval Broddu, který na nás
bezostyšně pomrkával jakože dohoda platí. Pak se Húrin s Túrinem začali až
příliš lenošně a veřejně radit kdo povede boj a tuto roli svěřili
Broddovi, který se jí s nadšením ujal.
Ostražitě jsem celou scénu pozoroval. Je možné, že bílí jsou tak slepí,
nebo to celé divadlo na nás takhle blbě hrají? V tom se přiřítil Beren s
Lúthien. A protože chtěli nějak pomoci, začala Lúthien zpívat a zpívala
tak líbezně, že jí všichni museli naslouchat, neschopni pohybu. Bohužel
někteří z bílých nepochopili, že to platí i pro ně a tak jsme na sebe
pokřikovali. Díky kožichům Beren s Lúthien cosi ukradli a odeběhli a
odzpívali do Doriathu.
Když se konečně mohli začít hýbat, bílí zaútočili. Brodda zaúřadoval ze
zadu, my zepředu a velká bílá armáda se stala minulostí. Neutekl snad
nikdo, většina padla včetně Túrina a Húrin (Amarth) byl zajat a přikován k
Thangorodrim. Čistá prácička.
Začal jsem se potulovat kolem věže, a dal jsem si duel s Turgonem (Gror).
Sebral jsem mu dva životy, on mě jeden. Vyléčil se a sebral mi další
život. Zničil jsem mu dva, zbyl mu jeden, ale přišel jsem o svůj poslední.
Tak skončil Gothmog, Pán balrogů.
A tak se také narodil Carcharot. Ze začátku jsem o své postavě nevěděl
vůbec nic. Jen že jsem obrovskej pes. A že mám rád palantíry, které mě
přivádějí k zuřivosti.
Když jsem Túrinovce takhle hladce zlikvidovali, nebyl žádný problém zničit
Gondolin. Maeglin vešel do prázdné věže, chvíli počkal až dorazí Melkor,
který tou dobou díky sbírce kouzelných předmětů už mohl vylézt z Angbandu,
a zničil jejich hradby. Já zatím upoutával pozornost bílých, takže mě z
povzdálí pozorovali, a nějak si nestačili všimnout co se děje v Gondolinu.
Tímto zásahem Morgotha zbyla bílým jediná věž.
Následovala nejnudnější část hry. Všichni bílí se shlukli v Doriathu a
začali se hádat, ehm, domlouvat. A to jim trvalo přibližně 40 minut. My
jsme občas provokativně vylezli z věže a koukali se na ně, a to třeba i
osaměle, ale oni nezaútočili. Nicméně byli tam všichni a nás bylo na přímý
útok málo. Tou dobou nám už dávno organizátoři přestali radit a radili jen
bílým, protože převaha se stávala dosti markantní, přesto to bílým nebylo
nic platné.
Někdy tehdy jsem pochopil svou postavu. Byl jsem nejbezpečnější Morgothův
trezor silmarillů. Jakmile jsem jeden snědl, automaticky do mě vstupovala
zuřivost ( = bonusy v boji) kdykoliv jsem uviděl jiný silmarill. A další
bonusy jsem samozřejmě získával díky oněm silmarillům. Zhruba v té době
jsem také od mého hodného Morgotha dostal dálešek k naloženinám: krásnou
moc, moc projít Melianiným ochranným pásem přímo do Doriathu.
Hra už se hodně protahovala a tak jsme se rozhodli pro závěrečný útok na
Doriath. Všichni měli společně zaútočit, já se měl nenápadně z boku dostat
za hranice Doriathu a zabít Melian. Morgoth měl pak Doriath zničit. Strhla
se obrovská bitva ve které se černá strana náležitě vyřádila, vážnější
odpor (z pohledu mé role v této bitvě) kladl pouze Huan, jemuž jsem se
snažil vyhnout protože jsem měl chutnější sousto. Skončilo to zdlouhavou a
divokou honičkou Mě a Melian uvnitř Doriathu, čímž byla hra náležitě
ukončena.
Všichni jsme si vydechli a vydali se zpět do tělocvičny ohřát se. Pořád 20
bylo silně podmračeno a v lese bylo neustálé příšeří až tma. Z toho důvodu
jsem udělal jen dva snímky, a to ještě z cesty k místu konání. Však na
ostatních fotkách, jež jsem si vypůjčil tuším že od Wella, to vypadá,
jakoby se ten LARP konal v noci :-))
Na závěr bych shrnul ještě pár věcí ohledně systému tohoto LARPu. Role
postav byly definovány spíše jen orientačně a jejich hlavní síla spočívala
ve zvláštních schopnostech. Například Thuringwethil mohla v souboji
neubírat životy ale vysávat a dotyčný byl na pět minut její a musel dělat,
co mu přikázala. Gothmog mohl vyzvat jedince na souboj a ostatní do tohoto
souboje nemohli zasáhnout. Carcharot mohl v šílenství nepoužívat zbraň, a
jeden jeho dotyk bral dva životy.
Tyto moci byly vázány na postavy od začátku, se daly vysloužit splněním
nějakého úkolu. Mimoto byla ve hře klasická léčidla jako Mímovy kořínky,
které přidávaly ztracené životy. Třetí cestou k získání nějaké zvláštní
schopnosti bylo získání kouzelného předmětu. Jednak to byly kouzelné
zbraně, které braly dva životy (klasicky pomocí stužek přivázanách na
meč), jednak to byly unikátní předměty (Dor-lóminská dračí přilba,
silmarilly) které dávaly zvláštní bonusy (bohužel nevím přesně jaké).
Hra samotná spočívala ve vymezení a překračování hranic, zde
konkretizované věžemi, kam nikdo z nepřátel nesměl vkročit, pokud k tomu
neměl zvláštní moc, kterou si většinu musel nějak vybojovat (drauglinův a
thuringwethin kožíšek, moc vkročit do Doriathu).