Třikrát Španělsko, skvělé i zklamání

Dnes pokračujeme v odhrnování poznámek k vínům ze Španělska, která jsem doma otevíral v poslední době. A začneme s Colet Gran Cuvée Extra Brut 2019 (web) Clàssic Penedès Reserva, tedy bublinami. Už jsem tu psal o jejich Traditional staršího ročníku a také o jedné fascinující šumivé specialitce. Vzhledem k apelaci je jasné, že se jedná o bio produkci a bubliny vyrobené tradiční metodou druhotného kvašení v lahvi. Odrůdově trochu netradičně 70 % Chardonnay, 20 % Macabeu a 10 % Xarel·lo, na kalech nejméně 24 měsíců. Zde konkrétně odstřel 4. května 2023 a zrání tedy nejméně tříleté. Ročně toho dělají asi deset tisíc lahví. Hodně tmavá barva, s tónem až do bronzové, solidní perlení menších bublinek. Výraznější, oxidativnější aromatika, hnědnoucí jablko, trochu toastové a florální a výrazně zemitější linka a až trochu „korkový dojem“. Suché, výrazné, koncentrovanější, malvice, hrubší a ne úplně vyvážené, divné. Přišlo mi, že jde o vadnou láhev. Druhá (stejná šarže) otevřená o několik dní později vypadala úplně stejně. Přes 16€ bych za to znovu nedal, po předchozích skvělých zkušenostech fakt zklamání. Snad jsem měl jen smůlu a jinak to vypadá lépe…

Dvě parádní šardonky od Tissota

Po pár trochu rozporuplných zážitcích s novějšími víny od jinak mé velmi oblíbené Domaine Bénédicte et Stéphane Tissot z Jury jsem opět zalovil v archivu a vylovil dvě vína, který vždy bývala skvělá. A to konkrétně čistá Chardonnay z Arbois lišící se „jen“ místem původu. Šlo o Arbois Chardonnay „Les Bruyères“ 2017 a Arbois Chardonnay „Les Graviers“ 2014. Obě jsou školena v podstatě stejně, po ručním sběru z čistě biodynamicky vedených vinic a spontánní fermentaci leží zhruba dva roky v z části nových burgundských sudech na kalech (v té době, dnes spíše větší a neutrálnější sudy) do lahví jdou nečiřená a nefiltrovaná a jen s minimálním zasířením. Bavíme se o tehdejších ročnících, teď je to už jinak. Les Bruyères je špičková poloha, jižní svah na jílu s modrou břidlicí, s keři sice někdy až 80 let starými ale vlastně opravdu „objevená“ právě až Tissotem. Legenda praví, že jeho vína odsud byla zásadním faktorem, který přesvědčil proslulého burgundského vinaře Guillauma d’Angerville k investici do Jury a vlastnímu vinařství zde. Poloha Les Graviers je jihozápadní svah a zde se bavíme především o vápenci a štěrku, nejstarší výsadby šardonky jsou zde z roku 1952 a nejmladší – sélection massale z okolních top keřů když zahušťovali výsadbu – z roku 2002.

Barolo pod šroubem, japonská whisky s pravidly, Yellow Tail solární…

Sergio Germano z vinařství Ettore Germano používá šroubovací uzávěry u svých bílých vín, ale i Barbery a ostatně i Langhe Nebbiolo, již více než 10 let. A posledních 7-8 let zkouší, jak se pod nimi chová Barolo. V nejbližší době Barolo pod šroubem pustit na trh neplánuje, ale… dříve či později k tomu dost možná dojde. Místní vinařské konsorcium si už před pár lety trochu překvapivě odhlasovalo, že povolí jakoukoli formu uzávěru na jakémkoli víně bez ohledu na apelaci a status, takže i pro naprosto zásadní a pro Itálii ikonické Barolo. Mnoho jiných (a zdaleka nejen italských apelací, ale tam to platí třeba pro Brunello a ostatně i Rosso di Montalcino) si do pravidel dalo, že jedině korek je ta správná cesta. Váš pohled? Za mne… to nechat úplně na vinaři a potažmo jeho klientele.

Růžová cava, Lambrusco a fajn Champagne

Na začátek dubna hodně nechutná vedra sice už (doufejme…) končí, ale přesto si dovolím odhrnou alespoň pár z bublin vypitých v poslední době. Snad se žádný z producentů neurazí, že je ve společností dost odlišných apelací :-) Otevřel jsem něco od Celler Kripta (web) aka vinařství Agustí Torelló Mata. Myslím, že to jméno bylo natolik matoucí a pletlo se s tolika různými jinými producenty, že se rozhodli pro změnu a dominantně je na vinětách toto :-) Ostatně Kripta je dlouhodobě jméno jejich prestižního cuvée a o dalších kouscích tohoto vinařství jsem tu psal opakovaně. Mám moc rád jejich lahve se symbolem ručního setřásání kalů přímo ve skle. Jinak bio a jen vlastní hrozny, spontánní fermentace, delší zrání na kalech a tak, v rámci apelace Cava jde aktuálně za mne o jeden ze symbolů kvality. Jejich Trepat Brut Reserva Rosé 2021 (Cava Guarda Superior) jsou růžové bubliny stoprocentně z odrůdy Trepat, kaly odstřeleny na konci ledna 2024 (tj. zrání něco přes dva roky). Výraznější, malinová barva a pěkné perlení menších až středních bublinek. Čerstvá, expresivnější aromatika, drobné červené ovoce, lehce toastové, dotyk bylinek. Suché, čisté, lehkost a pitelnost, ale má i důraz a je docela bohaté, fajn kyseliny, dotyk dozáže a vyvážené, lehounká svíravost a překvapivě dlouhé. Serióznější, krásně udělané růžové bubliny, výborné pití co si dám kdykoliv rád znovu. Zaplatil jsem za to 14€ a nestěžuji si.

Ročník 2015 u HaJo Beckera a něco z archivu

O víkendu odvysílala ČT první díl cestopisu Vinorodé břehy. Jan Vala započal cestu na Rýně a jedním z vinařů, které navštívil, byl i Hans-Josef „Hajo“ Becker z vinařství J.B. Becker z Wallufu, zásadní postava Rheingau a pionýr produkce suchých vín v téhle oblasti. Pravidelní čtenáři tohoto blogu jsou s ním již dobře obeznámeni, poprvé jsem o něm dost obšírně psal v roce 2010! Postupně jsem se o něm zmiňoval ještě několikrát, naposledy v zápiscích Beckerův výtečný Riesling ročníku 1998 nebo Riesling z roku změny od Beckera. HaJo je trochu zvláštní figurka, vinař hodně svůj a na jeho vínech je to vidět. Kašle na konvence a trendy, má za sebou 55+ ročníků a vína dělá dlouhodobě podle sebe (možná teda krom nedávného několikaletého období s mladou ženou…) a buď vám ten styl vyhovuje nebo ne. Někdy vína pustí na trh hned, někdy si je pár let syslí. Kvasí je spontánně, vyzrává se starých sudech, síří relativně málo (červená rozhodně) ale o „naturálnu“ nemluví. Vinice má v certifikovaném bio režimu už dost přes deset let a i předtím už čisté, ale nikde to nepíše, natož na starosvětských vinětách. Chutnat jeho vína, hlavně když trochu nazrají (mladá tolik radosti neposkytují, nakolik proti nim od jiných vinařů nic nemám, tady to bývá rozpačitý a náročný zážitek), je vždy hodně zajímavé. A tak jsem neodolal a vyrazil k dovozci CCVino na horizontální přechutnávku ročníku 2015. Tedy ročníku (v rukou kvalitních vinařů každopádně) špičkového, možná ještě více u vín sladkých než úplně suchých, ale i ty se s časem též odměňují!

Velká srovnávačka Châteauneuf-du-Pape od Domaine Jean Royer

O vínech z Domaine Jean Royer (web) jsem tu psal už několikrát. Na nedávné ochutnávce dovozce ve vinném sklepě na Újezdě jsme měli možnost ochutnat si průřez většinou červené produkce vinařství a to navíc obvykle v několika ročnících. Report je tak ideální příležitostí říct si něco trochu víc k samotnému producentovi, odkud a kam se vyvíjí a tak, než se vrhnu na degustační poznámky. Rodina Royerů pěstuje hrozny a vinaří v oblasti již od 19. století. Současný vinař, Jean-Marie Royer, ale začínal z trochu složitější situace. V pouhých 38 letech zemřel jeho otec, Jean-Marie byl tehdy sotva dvouletý, a matka se rozhodla vinice pronajmout. Samotný Jean-Marie říká, že se zajímal spíše o holky a rugby než vinařinu, ale v místně nic moc jiného na práci nebylo a tak nakonec vystudoval enologii a hned po škole začal pomalu přebírat zpět pronajaté pozemky a postupně také dokupovat další, něco zdědil po babičce. Jeho styl vín určitě ovlivnil spolužák a kamarád z rugby, oba hráli profesionálně, velmi slavný enolog Philippe Cambie (viz dřívější zápisek k jinému vinařství).

Chutný fundamentalista ze starých keřů

V nejbližších dnech se budu věnovat vícero novým kouskům ze Španělska, především z „naturálnějšího“ spektra produkce. Pár z nich má i dovozcem do ČR, další (alespoň ne systematicky) zatím ne. Dnes jsme ve Finca Sandoval, jednom z hvězdných jmen oblasti Manchuela. Podnik založil v roce 1998 vinný kritik a novinář (a mimo jiné spoluzakladatel deníku El Mundo) Víctor de la Serna s vinařem Rafaelem Orozco. Podařilo se jim získat i poměrně staré předválečné výsadby v zajímavých polohách ve vyšších nadmořských výškách, 750 až 1000 metrů, tenkrát to ještě málokoho zajímalo tolik co dneska. Začínali s efektními víny z odrůd Syrah a Touriga Nacional, ale postupně se jejich zaměření přesunulo k tradičnějším odrůdám Bobal, Monastrell, Garnacha Tintorera či Moravia Agria, najde se i nějaké to Tempranillo. V bílé je to pak Tortosí, Verdal, Albillo de Albacete, Pardillo, Blanco Castellano či Trepadell. Dokonce starší keře Syrahu, krom těch úplně nejlepších, přeštěpovali na jiné odrůdy. A přístup se změnil ke značně přírodnějšímu. Všechny vinice mají v certifikovaném bio režimu, zpracování vína probíhá se spontánním kvašením ve sklepě a bez jakýchkoliv aditiv krom případného decentního zasíření před lahvováním (které probíhá povětšinou bez čiření a filtrace). Místo novějších sudů je dnes školení v neutrálnějších nádobách, menších sudech použitých, foudres a tinajas (amforách). Vinařství převzal v roce 2019 místní podnikatel Ángel García-Cordero a na změně se výrazně podílel nový sklepmistr Javier Revert, jméno o kterém bude ještě určitě slyšet (ostatně už jsem tu něco psal). A jeho rukopis, trénovaný v mém oblíbeném Celler del Roure i jeho vlastních projektech, je trochu vidět i v dnešním víně…

Výročí Stelvinu, bio Cava roste, Ruské clo a fajn rozhovor s Katarínou ze Slobodného vinárstva

Těžko tomu uvěřit, ale už je to 60 let, co firma Amcor představila Stelvin, šroubové uzávěry určené pro víno. I když je fakt, že opravdový boom a celosvětové přijetí šroub zažil až v 21. století a to díky Austrálii a Novému Zélandu. Dnes pod ním najdete i špičková velká vína, bílá i červená. Celkově je jím uzavřeno znatelně nad třetinu všech lahvovaných vín a přes polovinu producentů jej používá alespoň pro některé víno. V roce 1964 měl Stelvin řešit specifický problém vinařů švýcarských, křehká vína z odrůdy Chasselas byla totiž obzvláště náchylná na sebemenší náznak korkové vady a hledali něco, čím se jí vyhnout a udržet svěžest a jemný projev co nejdéle a nejlépe. Uzávěr vyvinutý ve francouzském Chalon-sur-Saône zadání řešil skvěle. Kdo by tušil, kam až se z „obskurního“ užití ve Švýcarsku s roky propracuje…

Bílá vína na pastvu z Jerezu

V pár nedávných letech jsem se tu několikrát zmiňoval o nefortifikovaných bílých vínech z míst (a odrůd), které jsou proslavené produkcí sherry. Jsou čím dál častější a oblíbenější a objevuje se mnoho nových charakterních kousků. Já je beru trochu jako „iniciační drogu“ pro klasické biologicky vyzrávané sherry, stojí to většinou víc než (z mého pohledu) ještě lepší klasické sherry, má ale některé shodné znaky a obvykle je pro flórem nepolíbené o dost přístupnější. A když někoho zaujme, třeba pak zkusí i tu klasiku a zjistí, že… se to nejen dá pít, ale dokonce je skvělé :-) O tématu jsem se zmiňoval nejvíce v článku O nefortifikovaném sherry s UBE Miraflores, o specifickém výrazu „Vino de Pasto“ pro právě klasická nefortifikovaná bílá jsem více psal v článku Fascinující klasické bílé z Jerezu, o dalším zajímavém kousku jsem se tu rozepisoval třeba v textu Muchada-Léclapart a odlišný pohled na Jerez. A dnes se mrkneme rovnou na tři další vína, žádné troškaření!

Ao Yun Shangri-La, velké červené z Číny?

V rámci sebevzdělávání jsem včera vyrazil na degustaci několika špičkových (především) červených vín z různých koutů světa, o pár z nich tu bude určitě ještě řeč, šlo o nádherný zážitek. Dnes chci ale odhrnout jediné z prezentovaných vín. Zdaleka nebylo v sadě nejlepší, byť nejdražší tedy ano. Jde o praktickou ukázku zmáknutého PR a „velkého příběhu“. Projektu, kde se nenechalo nic náhodě a utratilo se nejspíš otřesné množství peněz. Aby v rámci „poměřování pindíků“ mohl jeden miliardář říkat – v průběhu přetahování se o slavná vinařství a vinice v Burgundsku, Bordeaux a Champagne s jinými miliardáři – že dělá i nejlepší víno v… Číně. Nakolik se jeho konglomerát jinak pyšní spíše tím, že své luxusní výrobky v Číně nevyrábí ;-) Ano, řeč je o Bernardu Arnaultovi, skupině LVMH (Moët Hennessy Louis Vuitton) a víně Shangri-La Ao Yun 2019 (web). Pouštím špičkový soundtrack ke Kung Fu Panda a jdeme na to…