Že je to podle Tolkiena, poznáte záhy, v tom si nárok na originalitu vůbec nedělám. Trošku fikce na podkladě údajů v HOME, druhá část spíše filozofující zamyšlení, proč jednal tak, jak jednal; kdo tam mluví, by mohl ale poznat i ten, kdo Tolkienovo dílo vůbec nezná.

Poslední chvíle jara

  Zde, daleko na severu, blízko hranic světa, bylo dopadající světlo natolik slabé, že sotva narušovalo příkrov tmy a dávalo věcem stěží patrné stíny. Ale přesto tu planuly ohně; ohně jako přítomnost moci blízké její nejčistší podstatě, ničivé, ale i tvůrčí zároveň. Neboť zástupy mocných duchů, kteří si i v rámci světa udrželi podobu co nejbližší čirému majestátu, zde konaly dílo nezměrné velikosti. Kopali jámy a tunely, rubali kámen a kov, tesali a tavili jej, přetvářeli ho v jedinečné látky, směsi a celky, které pak k sobě vázali mocí a uměním svým i uměním a mocí toho, jemuž sloužili a pro něhož stavěli hradby, zdi, sloupy a věže.
  Jejich dílo rostlo do nesmírné výšky, hloubi i šíře. Ohromné vnější hradby z černého kamene široké stovky sáhů a vysoké na tisíc, mnoho pásů zubatých vnitřních hradeb s cimbuřími, mostů i příkopů, sály veliké jako obří jeskyně, podpírané sloupy vysokými jako samotné věže. A věže tyčící se jako hory, ukotvené u samých kořenů země. Střechy, terasy a špice věží z černého kovu, pevnějšího než nejtvrdší ocel; a mohutná vstupní brána, jíž by v budoucnu nepohnuly ani legie jezdců, jakož i všechny brány vnitřní, byla ze stejného kovu, bez zbytečných ozdob, hladká, děsivá svou velikostí. Jen dvě brány budou větší než tato, ty, které v Hradbách noci oddělují Svět od vnějšího Prázdna. Do hloubky pod pevností, jež se sama táhla do šíře jako město, pak sahaly tisíce jam, kobek a tunelů, dosahovaly na míle hluboko a stovky mil daleko. Pevnost byla mrazivá a temná, jako díra proti obloze v níž nejsou vidět hvězdy, ale v některých jamách v hlubině už hořely ohně. Ale na povrchu byla udržována tma a stejně tak se i její ohnivý stavitelé halili Stínem, pláštěm z temnoty, který se měl stát navždy už jejich součástí. Protože Pán, jemuž sloužili, měl své důvody, aby jeho přítomnost zde a dílo zůstaly utajeny. Aby ho nevypátrali dřív, než bude připraven, než bude moci udeřit jako první. Proto jejich oheň musel zůstat skryt, strašlivý oheň, v tuto hodinu ještě tvůrčí v míře, jako už nikdy potom.
  A ten, z jehož mysli pevnost vzešla, nejmocnější z bytostí, které kdy vstoupily do Kruhů světa, stál nyní před ní a kochal se vlastním výtvorem. V té chvíli k němu přistoupil největší z démonů moci, roztáhl křídla, takže plášť Stínu se zvedl do výše a stran, a oheň na odkrytém těle mohl zahořet plnou silou. “Pane světa, je hotovo”. Tvář nejmocnějšího ze všech byla sama jako z kamene a kovu: “Největší stavba jaká kdy byla vytvořena, žádná už jí velikostí ani složitostí nepřekoná.” “Ano můj Pane, i proto jsme také následovali Tebe. Tví služebníci už byli vysláni na jih, jak jsi nakázal, aby náš útok mohl být současný.” Poklonil se, stáhl křídla a jeho oheň jen tiše plápolal, zakrytý temnotou. “Vím, jdi a svolej všechny z Valaraukar i všechny ostatní, ať se jako ty zahalí Stínem a připraví. Náš čas nadešel.”
  Odvrátil se od pevnosti a jeho pohled teď zamířil k jihu, kde se v dálce proti nebe ostře rýsovala stavba připomínající tvarem jehlu trčící do výše. Pilíř nezměrné výšky, procházející Vilnou, sférou vzduchu, kde budou jednou létat ptáci, a končící až v Ilwë, sféře, v níž se slabě mihotaly prvotní hvězdy. Ale ty v okolí pilíře vidět nebyly, neboť na jeho vrcholu byla umístěna obrovská koule z průhledné a pevné látky, v jejímž nitru se tvořilo a hromadilo světlo, které pak volně proudilo ven jako z ohromné lucerny. Daleko na jihu, tak daleko, že z těchto míst ho nebylo možné spatřit, stál podobný pilíř. Illuin a Ormal, dvě Lampy, jež měly ozařovat svět. Mezi nimi se rodil život. A šířil se dál, vysílal své výhonky, kam až dopadala alespoň trocha jejich světla, až sem, k branám pekla. Ale zde se život měnil a přetvářel zlou mocí a vůlí a šířil se zpět, pokažený a zrůdný.
  Ten, který povstává v moci, se zasmál: “Jak jsou lehkomyslní a šťastní, opájejí se vlastním dílem a přece nemohou překonat sílu, jež byla dána mně.” Jeho tvář ztuhla znovu na kámen a kov a on vyhledal ve svém nitru naposledy cestičku ke Světlu, teď už jen tenkou jak niť. “A přeci jsi mi Nehynoucí plamen odepřel, mně, který vytvořil díla, o jakých se jiným v Hudbě ani nesnilo, napadls mne, že jsem chtěl hrát vlastní party, jako kdybych nebyl obdařen schopností činit právě toto.
Vidím ve své mysli přicházet Tvé Děti, vidím je krásné a křehké a stojící v úžasu před světem kolem nich. Mají jej naplnit vlastními činy a nemají mít jiné pány, než sebe sama, ačkoliv nikdy nepohlédly na svět zvenku, nikdy nepoznaly oheň tvoření. Přesto, že jsme to byli my, kdo hrál Hudbu, přesto, že jsem to byl jen já, kdo měl dost odvahy a vůle, aby vytvořil témata čistě vlastní. Přesto bychom měli jen vytvořit jeviště pro jiné, i když bychom to měli být my, já, kdo naplní svět do poslední možnosti a tvaru.
Pohleď, hluboko pod nejhlubšími jamami, kovárnami a sklepeními mé tvrze jsou místnosti tak temné, že jediný paprsek světla nenaruší jejich tmu. Jejich zdi jsou kamenné, ale jsou vystlány strachem a beznadějí a opředeny sítěmi lží, které zakryjí cestu k Tobě. Čekají na Tvé Děti, zde je učiním parodií jich samotných, přetvořím je podle své vůle. Budou se Tebe bát a mě nenávidět, milovat a nenávidět Ruku, která jim dává maso. Budou proklínat a nenávidět a budou proklínány a nenáviděny, ostatními, i samy sebou. Budou trpět a nenajdou žádného zastání ve světě, ani jedno před druhým. Využiji všech jejich schopností a darů, pokřivených k vlastnímu účelu. Učiním z nich nástroj své moci i věčný výsměch Tvému dílu.
  Řekl jsi, že Tobě nelze činit nic navzdory. A já před Tebou navrším hory ze strachu a zloby a naplním Ti oceán žalu a utrpení. Řekl jsi, že i nejhorší čin se nakonec obrátí jen k větší slávě Stvoření. Opravdovost jejich bolesti však proto nebude o nic menší. Řekl jsi, že všechny činy, ať už konané v souladu s Tvým záměrem, nebo proti Tobě, jen dovrší úplnost a velikost světa a míra jejich správnosti či špatnosti dopadne zpět na ty, kdo je učiní. Možná, jedno to však nezmění; že nikdo neovlivní osudy EA více než já. A bude-li to jen k jeho větší slávě, pak Ty sám jsi to věděl, když jsi dal možnost volby. A k čemu by byla sama volba, k čemu by byl svět vůbec bytím, kdyby nikdo nezvolil jako já?“
  A náhle se zdál větší než hora a jeho tvář byla oheň a mráz, naplněn pohrdáním ke světlu a zároveň touhou po něm, zmítán mocí, jež mu byla dána větší než komukoliv jiného, a přesto mu nestačila, přesto, nebo právě proto. A zástupy duchů se shromáždily za ním, ohnivé metly zahalené plášti a mnoho dalších, více i méně mocných, a jejich mysl odrážela tu jeho. Oni si mohli vybrat dobrovolně. On toužil po vlastní cestě, po moci tvoření, oni už byli jen následovníky. Zvolili si cestu, která se jim zdála snažší, přitažlivější a velkolepější. Moc bez hranic a odpovědnosti, moc potlačovat vůli druhých, ovládat ostatní vůlí vlastní a konat a přetvářet bez úcty, bez pokory a bez lásky. Neměli dost odvahy, aby se takto projevili jako první a někteří byli přímo chyceni do osidel lží, ale to je nezbavuje odpovědnosti za jejich rozhodnutí, protože byli svobodní a zralí, aby se mohli samostatně rozhodnout. A taková byla jejich volba.

………………………………

  A lehkonohá Nessa tančí na zelené trávě Almarenu, tak svěží a vonné, a tam, kde se světlo Lamp mísí, rostou stromy, podivuhodné a vysoké, a pobíhají tvorové, jaké už svět nikdy nespatří. A vše se raduje, byť louky se ještě nestačily pokrýt záplavami květů a nebe dosud nerozezpíval žádný pták, vždyť jaro Ardy vrcholí a vše je nové a krásné, že i Mocní jsou naplněni úžasem a touhou po odpočinku po vykonané práci. Když tu, v jediném okamžiku, se otřesou základy světa…