Elgond utíkal. Nezajímalo ho nic. Klopýtal jako šílený kupředu. Elgond utíkal. Nevěděl kam. Chtěla se jen zbavit všeho, nechat to za sebou… Elgond utíkal.
Náhle upadl na tvář. Chvíli ležel v bahně a pomalu si uvědomoval, že začalo pršet. Kapky pomalu dopadaly na listy stromů, na Elgondovu tvář a na jeho plášť, hlínu měnily v kluzké bláto.
Lesem se rozlehl smích, krutý a nelítostný. Opět si všechno uvědomil. Říkal si, že to nemůže být pravda. Ne, není. Jistěže není! Jak by mohla… Prosvištěl kolem něj šíp. Černý šíp. Jistě je to jen zlá noční můra. Dotkl se šípu… Byl skutečný; až příliš skutečný. Hlasy se blížily a s nimi další šípy.
Elgond potácivě vstal a z posledních sil se dal na zběsilý útěk. 
Zastavil se udýchán, až když už nemohl dál a zhroutil se. Z očí se mu řinuly slzy a na rukou mu zasychala krev, která ale nebyla jeho. Byla to krev jeho sestry. Viděl to všechno živě před sebou. Oheň. Tisíce plamenů. Křik, pláč, slzy a krev.
Jeho vesnici vypálili, aniž někdo věděl proč. Jeho dům strávila horká smrt a on sám jediný vyvázl. Stále mu v mysli vyvztával ze změti hluku, nářku a řinčení zbraní jeden jediný hlas, který volal jeho jméno. Patřil jeho matce. Zahynula. Podíval se znovu na své ruce. "Elgonde! Utíkej, Elgonde! Zachraň se!" Zabořil hlavu do dlaní. 
Opět se ozvaly hlasy. Má čekat, až přijdou? Až ho zabijí? Ačkoliv - je zbytečné uvažovat o něčem takovém. Chce zemřít a nemá sílu k dalšímu úprku. Hlasy se blížily. Už jsou tu. Elgond zavřel oči a zapřál si, aby ho zabili rychle. Kdosi ho uchopil za rameno a Elgond upadl do bezvědomí.

Když Elgond otevřel oči, ležel na lůžku z mechu a trávy poblíž pramínku potoka. Vedle něj seděla v šedém plášti postava, ale byla k Elgondovi obrácena zády. Čistila nějakou rostlinu, jež sladce voněla. "Kdo jsi?" ozval se Elgond. Postava v plášti se otočila. Byl to elf. Usmál se a řekl: "Vítej opět v krásném světě, i když bys možná měl spíš ještě spát." Jeho hlas byl zvonivý a jemný. Natáhl se pro džbán a naplnil jej vodou z pramínku. "Teď se nemusíš ničeho bát. Jsem Hwestir z elfů. Pomůžu ti, dokud to bude potřeba a pak půjdu." Elgond chvíli ležel potichu a nevěděl, co říct. Jediné co ze sebe vypravil, bylo slůvko: "Děkuji ti." Chtěl se ještě zeptat, jak dlouho spal, ale Hwestir mu zakryl ústa dlaní a zavřel s úsměvem oči. Člověk, nebo spíš ještě chlapec, upadl do trhaného spánku.
Viděl hořící domy. A přímo před ním… "Elgonde! Utíkej, Elgonde!" Pádil ven a v očích měl hrůzu. Viděl bortící se dům, ve kterém stála jeho matka a sestra. Byl úplně bezmocný. Vtom přišli Oni s černými šípy. Elgond se obrátil na útěk.
Probudil se a spatřil skutečné plameny. Ležel blízko ohně, do kterého Hwestir přikládal suché dřevo. Mlčel. "Co se se mnou stalo?" zeptal se Elgond. "Upadl jsi do bezvědomí a našel jsem tě ležet v příkopu jen o chvíli dřív, než Oni. Myslím, že už se nevrátí. Odvedli svou odpornou práci a to jim stačí. Ale kdo jsi ty?" Člověk se na chvíli zamyslel a pak odvětil: "Mé jméno je Elgond. Pocházím z vesnice Narofil, kterou Oni vyplenili." Odmlčel se. "Ale pořád ještě nevím, kdo jsi." Na Hwestirově tváři se opět objevil úsměv, jak to bylo časté. Tentokrát však smutný. "Vyhnanec, poutník a příležitostný lovec… Jich." Víc o sobě říci nechtěl. Ještě chvíli si povídali, než Elgond opět usnul.
Ozval se křik a hučení ohně. Kolem něj pobíhali lidé marně se snažící uhasit požár. Oni projížděli ulicemi na koních a vraždili. Vtrhli do jeho domu a odvlekli Elgondovu sestru. Byl slyšet křik. "Elgonde! Utíkej! Zachraň se, Elgonde!" Vyběhl ven a jeho dům se zbořil. Utíkal.
Probudil se. Oheň vyhasl. Nikdo tu nebyl a Hwestir zmizel. Elgond se otřesený zvedl a prošel tábořiště, jenže elfa nemohl najít; nechal zde nějaké jídlo, a když Elgond vše pořádně prohlédl, našel v kůře padlého stromu runami napsáno jediné slovo: Namarie.
Tak zůstal Elgond sám v lese, který neznal. Nevěděl, co bude dělat. Několik dní se zdržoval v tábořišti; pak odešel na sever. Hwestira už nikdy nespatřil.

Plameny.
Šlehaly do výšky a stravovaly dřevo. Oheň jasně plál. Rudě zářil do temné noci, hořel, pálil, hřál. Elgond se zachvěl a přiložil. Vzpomínky ho zasáhly. Pamatoval dobře na ten den, kdy se díval bezmocný do ohně ničícího jeho dům. Výkřiky. Postrčil dřívkem jeden kámen do plamenů. 
Dlouho už bezcílně bloudil lesy na severu a málokdy někoho potkal. Naposledy viděl lidskou tvář před týdnem. Minulých pět let mu splývalo v jedno dlouhé putování. Pět let. Nenáviděl tenhle život. Neměl přátele. Mnohokrát si říkal, že by měl jít do nějakého města a usadit se tam, ale něco mu v tom bránilo. Byl to strach. Bál se jít mezi lidi, bál se utlačování, sám sebe. A hlavně se bál, že bybyl tím pádem odsouzen zbytek života poslouchat Je a žít v otroctví. Pak si uvědomil pravdu.
Strašnou pravdu, která zasáhla Elgondovu mysl jako Jejich černý šíp. A co je to, v čem žije teď? Není to otroctví? Ano, je! Je otrokem, psancem a žebrákem. 
Uhasil oheň a vydal se do vesnice Ergilonu.

"Plameny! 
Všude jen ty proklatý plameny! Všechno shoří!" Vesničané pobíhali jako šílení a marně se snažili zastavit ruce ničivé, spalující horkosti. Elgond běžel přes bývalé náměstí s vodou. Když se ohlédl, viděl na kopci černé obrysy Jich. Proč? Už podruhé! Proč jen? Vrhl se vpřed ke svému domu. "Utíkej, Yarfin!" vykřikl a skočil do plamenů. Poslední, co uviděl, než se na něj zřítil krov, byla plačící Yarfin a vyděšená dívenka, která se jí držela za ruku.