Uprostřed lesů, na opuštěném paloučku, bydlela jedna květina. Byla velmi krásná, rostla uprostřed svého království a všichni ji velmi milovali a obdivovali. Ráno vždy s oblibou vystavovala své lístky sluníčku, které jí samou radostí tančilo v fialkových kvítcích a prozařovalo třpytivé kapky ranní rosy. Ráda si povídala s broučky a mravenci, kteří se chodili potěšit její ušlechtilostí a nádherou. Maličcí motýli jí sedávali na okvětí a mávali svými pestrobarevnými křidélky. Jemný vánek ji kolébal ve svém náručí a květina byla šťastná.

Človíček se procházel po paloučku a obdivoval květiny v ranním slunci, když tu uviděl jednu, krásnější než ostatní. Byl natolik uchvácen její nádherou, že se rozhodl utrhnout si ji.

"Dávej pozor, vždyť mi zmačkáš lístky. Co to děláš ?"
"Já ?" řekl človíček zděšeně a velmi se lekl mluvící květiny, která si ho zpytavě prohlížela.
"Ty jsi člověk?" zeptala se po chvíli
"No, ano."
"Aha. Nikdy jsem člověka neviděla, ale slyšela jsem, že prý bydlíte v mrtvých stromech a taky že zavíráte zvířata do klecí a děláte jiné podivné věci. Je to pravda ?"
"Ano. Někteří to dělají." zastyděl se a sklopil oči k zemi.
"Proč to děláte ? A mě chceš taky zavřít do klece?"
"Chci si tě jen utrhnout."
"Co je to utrhnout ?" zajímala se.
"No, vyndám tě ze země a vezmu tě sebou."
"A máš hlínu, abych mohla zapustit kořínky ?"
"Hlínu ?! Já si nechci brát tvůj kořínek. Líbí se mi jen tvůj květ." 
"Ale bez kořínku uvadnu! Tobě to nevadí ? " zeptala se poděšeně a posmutněla nad jeho krutostí a bezcitností. Teď si přála, aby člověka nikdy neviděla a dělala, že tu není. Jenže on tu byl.

"...Ne, nechci s tebou. Ani nikam jinam ! Nech mě tady. " křičela a náhle si uvědomila svou zranitelnost a bezmocnost.
"Chci si tě jen vzít a ukázat jednomu člověku." přemlouval ji 
"To mě tomu člověku, který mě chce vidět nemůžeš ukázat tady ? Proč mě chceš utrhnout, když jsem tak krásná?"
"Chci, aby jsi byla se mnou. Líbíš se mi."
"Ale já jsem ozdobou palouku. Jsem tu jediná. Co by si beze mne počali ?"
"Jediná?" podivil se človíček a vztyčil se vysoko nad květinu.
"Nejsi tu jediná.Kolem tebe jsou stovky dalších zvonků, stejně krásných, jako ty."
"Opravdu? A který je nejhezčí? Co ještě vidíš? Prosím, já jsem příliš malá."
Človíček si rukou zastínil oči a rozhlédl se.
"Vidím trávu, zvonky a taky jiné květiny. A taky les..."
"Les...nikdy jsem neviděla les. " povzdechla si květina a vyzvala človíčka, aby jí vyprávěl. A človíček mluvil a mluvil a květina se zájmem poslouchala a čím dál tím více toužila rozhlédnout se tak, jako on.

"Musíš být šťastný,když máš pohyblivé kořeny. Můžeš si jít, kam se ti zlíbí a jsi tak vysoký a můžeš vidět tolik věcí. Tolik věcí..." opakovala si květina zasněně.
Už nechtěla být jen malou květinkou uprostřed palouku, který vlastně nikdy neviděla, jen tušila co se skrývá za zelenou oponou rostlin kolem ní. 

"Chci je vidět. Zvedni mne." přerušila ho květina.
"Jak ? To bych tě musel utrhnout."
"Tak mě tedy utrhni. Chci je vidět."
"Dobrá." řekl človíček velmi potěšen svým vítězstvím. 
Ucítila jen malé škubnutí. Člověk ji uchopil a vyzvedl do závratných výšin světa. Byla tak šťastná, najednou se ji splnilo vše, co si přála. Hleděla dolů na místo, kde ještě před chvílí spokojeně rostla a zdravila všechny broučky, kteří, nevěděla proč, plakali. Pohlédla dále a v trávě uzřela další nádherné zvonky a kopretiny, které jí mávaly z hlubokých dolin pod ní, a uviděla nádherné motýli, kteří se hřáli na sluníčku, a podívala se ještě dál, přes kopečky zelené trávy až k vzrostlému lesu v mlhavé dáli. Zdál se jí tak veliký a neprostupný. A zadívala se do zlatého sluníčka a znovu přehlédla vše od nejmenší květinky až k lesu a přála si, aby to trvalo navždy. Nakonec se obrátila k človíčkovi.
"Stejně jsem nejkrásnější." řekla již velmi slabým hláskem a položila se človíčkovi na dlaň. Cítila se tak unavená a ospalá. Naposledy se se vším loučila a pak zavřela oči. Uvadla. Ležela na jeho dlani a človíčkovi bylo líto krásné květiny. Byl by radši, kdyby opět rostla tam dole a byla šťastná, jako předtím. Teď už nebyl tak spokojený se svým vítězstvím.

Myš

Stojím tu tak na tom stole
a křičím:
"Bože, ta myš už není dole!"

Ze stolu jsem seskočila 
a málem jsem se přizabila.

Však hnedle jsem zas vstala 
a hbitě koště vzala.

Chudák myška malá,
chudák ta se bála.

Jen ocásek zvedla, 
hned jí rána sedla.

Věnováno mé nejdražší matce
Napsáno podle skutečné události