Hluboká tmavá noc zahalila město. Ledový vítr se proháněl prázdnými ulicemi a na tmavém nebi se oslnivě blyštěly hvězdy. Bledý měsíční svit pronikal mřížovým oknem a lehce dopadal na studenou kamennou podlahu. Jen kapky vody, které kanuly z vlhkého stropu, občas přetrhly mlčenlivé ticho, když se tříštily o kameny.

Možná, že kdyby tam někdo stál, viděl by kamenné zdi a železné mříže. Možná by pocítil chlad z těchto zdí a sílu mříží, které berou svobodu i naději. A možná, že by v temných stínech zahlédl postavu schoulenou v rohu. Někomu by se zdálo, že je to socha, mlčenlivá, tichá, bez života, se srdcem studeným jako ty kameny. Socha anděla, kterého shodili z oblohy, anděla, kterému vzali sny. 

Seděla tiše v koutě, bílými pažemi si objímala kolena a nepřítomně hleděla před sebe. V mysli jí stále vyvstával výraz toho muže, netvora, který zabil její sestru. Její mozek přehrával stále dokola ten okamžik, kdy mu nůž projel hrdlem, okamžik, kterým si podepsala ortel smrti. Teď byla netvorem ona. Zabila vraha a vrahem se stala, nikdy však nelitovala, že to udělala. 

Jeden měsíční paprsek zajiskřil bílým světlem a dopadl na podlahu. V měsíčním světle se objevila postava zahalená v plášti černém, jako sama noc. Dívka zvedla oči. Postava odkryla kápi. Na ramenou se jí zaleskly dlouhé havraní vlasy. Odhalila bledou tvář, dívce tolik známou. Tolikrát jí hleděla do tváře, tolikrát ji probodávaly ty šedé ledové oči a pokaždé jí unikla. Ale tentokrát ne. Teď cítila, že není úniku.
"Pamatuješ, co jsem ti řekla?" pronesla tichým mrazivým hlasem. "Je jedno kdy, ale nakonec přijdu. Jsem tady a myslím, že přišel tvůj konec."
Ozvěna pomalu odezněla a opět se rozhostilo ticho.
"Ano, zítra budu tvá. Věděla jsem, že přijdeš. Ty přijdeš vždycky, ale tak brzy jsem tě nečekala."
"Na smrt není nikdy brzy."odpověděla. Dívka se zachvěla a uhnula pohledem.
"To že jsi přítel Smrti nemusí znamenat, že se jí nebojíš. Jsi jen člověk, Lilo, a lidé mají strach."
"Nemám z tebe strach." řekla pevně, ale hlas ji zradil.Smrt se pousmála. Dívka si opřela hlavu o chladný kámen.
"Jaké to je?"
"Co myslíš?"
"Mít moc nad osudy lidí, myslím být Smrtí." řekla tiše
"To je různé. Někdy mě chtějí a očekávají. A někdy ne. Jsou zoufalí, když jsem blízko a nechtějí tam. A jiní..." upřela pohled na sedící dívku "... jiní tam chtějí odejít. Někdy přináším bolest a jindy od bolesti osvobodím."
Dívka mlčela. Smrt pomalu došla doprostřed měsíčního světla, které jí zatančilo ve vlasech. Opět si nasadila černou kápi.
"Slib mi,..." ozvala se dívka "...slib mi. že ho přivedeš za mnou."
"Slibuji." řekla chladně.Měsíční paprsek znovu zazářil bílým světlem.Zmizela. Dívka opět osaměla. 

Probudilo ji chrastění klíčů. Kouzlo zapomnění, kterým byl spánek, pominulo. Jen marně ve skrytu duše doufala, že tohle celé byl jen sen. Zlý sen, který rychle zaplaší ranní světlo.
Nebylo tomu tak. Kovová mříž zavrzala a vstoupil starší muž. Nechala si svázat ruce. Vyšli ven.Na jasné obloze zářilo ranní slunce. Vlahý vánek jí zadul do tváře a rozčechral vlasy.
Přezevšechno se teď cítila svobodná. Přála si jen vidět ho. Naposledy. Po ničem jiném už netoužila. Kolem se tísnil dav lidí. Nevšímala si jich, nezajímali jí. Vystoupili po několika dřevěných schodech. Očima stále propátrávala dav. Pak ho uviděla.Srdce jako by jí probodl ledový meč. Stál nehnutě,ani se nesnažil skrýt slzy, které mu tekly po tvářích. Zadívala se mu do očí, plných neskrývané bolesti a žalu. Tohle pro ni bylo horší než všechno ostatní, co vytrpěla. Na tváři ji zastudila slza a pak další a další...
Srazili ji na kolena. Zvedla hlavu. Kat stál nehybně, korunován zářícím sluncem. Z pod rudé kápě ji probodával očima.U nohou se mu zalesklo ostří mohutné sekyry. "Ďábel." prolétlo jí myslí. Vedle něj se objevila Smrt a odhalila bílou tvář. Stála jako z kamene, chladná, bez citu,
jen oči jí zářily bílým světlem. Nikdo ji neviděl, jen ona.
Znovu ho vyhledala pohledem a usmála se na něj. Věděla přece, že přijde za ní. Ona se o to postará. Položila hlavu na špalek. Byla klidná a smířená. Ani teď nelitovala svého činu. 

Poslední pohled patřil jemu. Pak zavřela oči.Cítila, jak jí kat odhrnul vlasy ze zátylku. Promítl se jí celý život, tváře, místa, lidé, vzpomínky - to jediné co jí zůstalo. A pak? Pak už nic. Prázdno a tma. Smrt jí podala ruku. Beze strachu ji přijala a vydali se dál. Do jiného světa.
Smrt zvítězila. Ona vždycky zvítězí...

Smrt

"Jsem tvůj stín
a jdu za tebou,
čekám jen na chybu,
na chybu neměnnou.

 Až šíp tě probodne,
nepřítel skolí,
až kat se rozhodne
stít hlavu tvojí.

Až voda utopí,
až oheň spálí,
až dým tě udusí,
pak Smrt tě stráví.

Roztáhnu křídla svá,
přivinu tě k sobě
a budeš jenom má,
na zemi i v hrobě."