Vnitřní dialog II. - nespravedlnost 

"Ten svět je tak straně nespravedlivej, to je hrozný."
"Proč myslíž"
"Vem si, někdo neví, co so má koupit dřív a někdo neví, za co si má koupit chleba, zaplatit elektřinu,..."
"Na druhou stranu je třeba zdravej a bohatej je nemocnej. Například strejda. Měl peněz jak želez a co z toho má, když půl žiivota promarodil a teď leží pod drnem a to neoslavil ani šedesátku."
"Jo a například mamka, viď? Dře se a peníze furt žádný a o zdraví ani nemluvim. Těch operací co musela za posledních deset let prodělat!"
"Vyjímka potvrzuje pravidlo. Podívej se na to z tý lepí stránky. Máme vlastní barák,..."
"Kterej budeme doživotně splácet,..."
"Máte skvělý psy a koně,..."
"Kterejm nebudeme mít co dát k žrádlu,..."
"Ke svačině má každej den jogurt, pak teplý oběd,..."
"Ke snídani chleba s máslem a marmeládou, k večeři chleba s máslem a se solí, druhý den pro změnu obráceně,..."
"No, ale hladem netrpí. Podívej se na chudáky děti někde v Africe. Ví, co by ony dali za ten kousek chleba?"
"Nevím, ale vím, že jsme zase u tý nespravedlnosti. Proč si někdo může mít, jako prase v žitě a jinde umírají lidé hlady."
"Jo, ale s tím nic neudělá."
"No a to je právě ono. Ale stejně, kdyby se s tím dalo něco dělat, kdo to změní? Mám sama předělat šest miliard lidí?"
"Proč sama? Vždyť jsem tu ještě já!"

Stříbrná noc

V afektu vyběhla z hostince a vyskočila na prvního koně, který stál s ostatními před domem. Trhla otěžemi a zaryla paty do černých boků. Vraník se vzepjal a ve vzduchu zahrabal kopyty. Na prahu hostince zůstalo stát několik mužů.
"To je můj kůň!" zvolal vysoký blondýn.
"Jen se neboj. Ona se vrátí." uklidňoval ho hostinský.
Rozlícená dívka je ale neposlouchala. Chtěla pryč a to co nejrychleji. Brzy zmizela mužům v černém závoji noci.

Běžela rychlým cvalem po lesní cestě. Dlouhými skoky se vzdalovali hostinci. Stromy byly ozářeny úplňkem a v jejich korunách si vítr prozpěvoval podivnou písničku. Nebe bylo poseto tisíci hvězd, malých oveček, jenž se pásly okolo svého pastýře. Slunce již dávno zapadlo,ale na západním obzoru, v dálce nad skalami, bylo ještě světlo. Ale i to požírala stříbrná tma, jenž pohltila vše, co jí stálo v cestě.
Jezdkyně nyní trochu zvolnila. Již nejela po cestě, nýbrž po malých stezkách, které vyšlapaly laně hledající potravu.
Pod vysokou skálou seskočila a sesunula se do měkkého mechu. Koník popoběhl a zůstal stát u malé tůňky s průzračnou vodou. Dívka si rukama zakryla oči a po tvářích se jí začaly kutálet obrovské slzy.
Nad hlavou jí stále zářil stříbrný měsíc a jasné hvězdy. Do tůňky skapávala čirá voda, která vytékala z pískovcové skály a z tůňky zurčel malý potůček. Okolo rostlo kapradí a drobná lesní kvítka. Nad skálou proletěl netopýr honící obrovskou můru.
Vítr si stále prozpěvoval tu svoji písničku, jež se dívce stala ukolébavkou. Usnula v té kráse, aniž by si ji prohlédla. Usnula s neklidem v duši a se slzami na tváři. Stromy se objímaly větvemi. Tančily. A vítr zpíval a zpíval...