| Vysoko v oblacích se prohání vítr. Letí sem, letí tam a jeho věčné putování je bez konce a bez cíle. Je stále veselý. Rád si hraje s vlasy lidí a zlobí je, nebo si vysoko v oblacích zvědavě prohlíží ptáky všech zemí. Kam jenom míří? Jednou na sever, jindy na jih a nebo prostě jen tak krouží všemi směry a bedlivě pozorují širokou krajinu, rozprostírající se pod nimi až k dalekému obzoru. A za ním? Další kraj a další z jeho mnohých tváří. Vítr silněji zadul, aby rozčechral koruny stromů. Ozvalo se šumění a několik malých zelených lístků klesá k zemi. Pomalu. Netřeba spěchat. Není kam. Pak koruna a poslední větve mizí a ony cítí, jak se dotkly vlhké země. Kolem nich je najednou šero a to ještě před malou chvílí viděly krásnou modrou oblohu, úpně bez mráčku, z níž se na ně smálo zlaté slunce. Nyní se však ocitly v jiném světě a statné stromy, které byly dříve jejich domovem, stojí do výše. Mezi nimi je místy stále mlžný závoj, který každé ráno pokrývá celý kraj. Drží se nízko. Poutník procházející těmito místy by si pomyslel, že má před sebou řeku, kterou je třeba přebrodit. Přitom však stačí závan slabého větru a již není.... rozplynula se. A před ním se zpoza závoje vynoří svět stínů a tajemství této země, tvořený slabě pronikajícími slunečními paprsky. Jaká je vlastně toto krajina? Představí si ji krásnou přírodu, přímo v srdci hlubokých lesů, které pokrývají kraj vrchovin a skal tyčících se vysoko k nebi. Kraj dravých ptáků, kroužících modrou oblohou. Kraj jezer a řek, klikatících se jeho mnohými průsmyky a údolími. Široko daleko ani človíčka, jen mlčenlivá samota, mnohá tajemství a snad i pasti na osamělé tuláky. Kdo ví........ |