Zvala se Sigrdrífou a byla valkyrja... Sigurd ji požádal,
aby ho naučila moudrosti, ví-li zvěsti ze všech světů. Sigrdrífa pěla....
A nejprve ze všeho právě o runách. O kultovních,
magických znacích, které v sobě skrývaly
moc. Podobně jako mantry v indických učeních, mělo údajně runové
písmo samo o sobě určitý potenciál, který mohl zasvěcený člověk využívat.
Byla to vlastně celá runová magie, jeden ze základních kamenů života seveřanů.
Takže to nebylo tak, že runy se používaly pro psaní textů, neryly se do
kamenných náhrobků? Ano, ale mnohem, mnohem později. Vznik runového písma
byl, jak se dá předpokládat z některých tvarových souvislostí, ovlivněn
někdy v 8. století př. n. l. vzniklou
řeckou abecedou. Encyklopedie říká, že poprvé byly runy zaznamenány v 2.
století před naším letopočtem. Do roku 150 n.l. však nebyly obecně známé
a užívané. Okolo tohoto roku se poprvé výrazněji objevuje runová abeceda
známá dnes jako Starší futhark. Další, častější nálezy jsou datovány
do 3.-4. stol.. Runy se objevovaly na různých předmětech, ale pro psaní zpráv
se začaly používat až v 9. -10. stol. Z toho můžeme přepokládat, že v
ranném období byly runy používány především pro magické účely. V úryvku
z Eddy, starých severských bohatýrských písní datovaných do 5. -13.stol.
n.l. se dozvídáme, že runové znaky měly moc zasahovat do všech oblastí života.
Boj, ochrana, léčení - každá z oblastí měla své znaky a také bohy, kteří
se starali o svůj „resort“ podobně jako bohové například v řecké
mytologii. Zní to jako příběhy, mytologie, jejíž skutečné
kořeny už dnes těžko někdo odhalí. Ale přece tu museli žít lidé, kteří
tuto magii ovládali a používali. Tak jako je možno v dnešních dnech potkat
novodobé keltské druidy, lidi, kteří pátrají po svých kořenech, po kořenech
svých pocitů, tužeb a vazeb k zemi i lidu, tak jsem narazila na tenkou knížečku.
Je to příručka Beyond the Yew dale,
a Guide to Runic Divination by Paul Sykes (Za hranicemi tisového údolí, Návod
k věštění z run od Paula Sykese). V této knížce jsou popsané jednotlivé znaky Staršího
futharku. Dále je zde kompletní návod pro věštění z run, který byl popsán
římským historikem Tacitem a Edredem Thorssonem. Tím se však zabývat
nebudu. Chtěla bych zůstat hlavně u samotného písma. Zaujalo mne, že na rozdíl od většiny známých písem
má toto pro jednotlivé znaky nejen jména, ale i barvy a významy. Na počátku jsou to tedy vlastně znaky,
magické obrazce, které navíc mají úlohu písma. V brožurce Beyond the Yew
dale se píše o tom, že runy užívali potulní šamani k předpovídání
budoucnosti, pro rity za mrtvé, runy měly ochraňovat, sloužily jako jazyk a
básníci (Skaldové) jimi psali ságy a písně. Na úrovni každodenního života
Vikingů se runy ryly do pamětních kamenů, kterých je evropský sever plný.
Tyto nápisy na vztyčených kamenech jsou významným zdrojem poznání runového
písma i života seveřanů. Jako příklad uvádím nápis z kamene, který byl
vztyčen na památku mrtvému. Zaujal mne proto, že je to prostý příběh
smolaře, který se chtěl připojit ke Knutovu vojsku v Anglii, ale nedostal se
ani z Jutska (Dánsko). Není to žádný bohatýrský příběh, žádné velké
hrdinství, ale obyčejný lidský život, který se ne vždycky vyvíjí tak,
jak by si jeho aktéři představovali. Nápis jako by upozorňoval, že se
Svein slavně vydal do boje, nemůže však překřičet ironii, s jakou mu osud
nedovolil dobýt si slávu. Djarf a Urokja
a Vigi a Jogeir a Geirhjalm, všichni bratři, dali vztyčit tento kámen na památku
Sveina, svého bratra. Zemřel v Jutsku, ale chtěl se vydat na cestu do Anglie.
Kéž Bůh a Boží matka pomáhají jeho mysli a duši lépe, než mu pomáhaly
jeho vlastní činy. Runy nemohly uniknout změnám a ovlivněním, nejen
díky „vlastnímu“ vývoji, ale také nesporně díky ovlivňování písmy
jiných národů, se kterými se seveřané na svých výpravách setkávali.
Tak kolem roku 800 n.l. vzniká ze Staršího futharku Mladší futhark se 16
znaky. Je však logické, že pro
magické účely se nadále používala starší forma runového písma. Pokud
jsou totiž nějakým znakům či slovům přisuzovány „nadpřirozené“ síly,
jsou tyto vázané s tvarem znaku či se zněním, vibrací slova a nelze je svévolně
měnit. Starší
futhark
Tak to byl trochu vyčerpávající, i když značně
zestručněný popis runového písma. Když se do něj člověk zahloubá,
objeví úžasné množství zajímavých paralel tvarových, jazykových i myšlenkových.
Vidí, jak dokonale a zajímavě jsou vytvářeny významové posuny a jemnosti
u jednotlivých run. Myslím, že zabývat se hlouběji například jejich
zvláštní barevností by bylo téma na samostatnou rozsáhlou práci. Na to tu
není dost místa. Nechť čtenář na sebe nechá působit její energii plnou
krve a síly. Pozastavujete se nad těmito vzletnými slovy? Ale z té vší rudé
opravdu duní tlukot srdce (nebo kladiv?), modrá je temná jako hluboký vodní
proud a mezi tím vřením se jako jásavá píseň tu a tam vynoří zářivé
paprsky žluté a zlaté, aby připojily plodný a obnovující ženský princip
k mužské moci a síle. Opravdu, tato zvláštní barbarská civilizace
byla mnohem zajímavější a složitější, než se na první pohled zdá. A
občas se najde člověk, který dokáže z tak silné inspirace vytvořit
nesmrtelné dílo. Mám teď na mysli zcela konkrétního muže - J.R.R.Tolkiena.
Nemůže být pochyb, kde se vzala zvučná jména a pojmenování v jeho knížkách.
Grond, Mithrandir, Thorin ..... přímo z nich zaznívají severské jazyky a
runy. Ale Tolkien - a o tom bych chtěla mluvit - nezůstal jenom u řeči. Jeho
postavy - trpaslíci, elfové, hobiti - ryli a tesali runové nápisy do kamene,
psali knihy a skládali ságy. Jako jejich duchovní předkové a bratři na
severu Evropy. Tolkien měl svůj svět Středozemě propracovaný dokonale. Báje,
legendy, mytologie, bohové (mimochodem mezi severskými ságami a pověstmi Středozemě
lze najít mnoho analogií) - a nemohlo chybět ani ono runové písmo. Stačí porovnat tyto dvojice:
Na těchto čtyřech dvojicích se dá vysledovat, že
písmeno se mění přidáním jedné čárky. Otázkou zůstává, proč tento
princip nebyl použit i v případě k - g. Je ale pravděpodobné,
že touto změnou (přidáním jedné nožičky) by vznikl znak, který je v
abecedě použitý pro jinou hlásku. Na závěr bych ráda přidala ještě jeden zajímavý
postřeh. Původně jsem předpokládala, že v Tolkienově světě se Angerthas
vyvinul z trpasličích run. Napovídá tomu totiž jejich jednoduchost a silná
podobnost futharku. Zdálo by se, že autorovi se nejprve dostaly do rukou
severské runy, on je s minimálními změnami použil a později z nich vyšel
při tvorbě dalších písem, přičemž tuto chronologii ponechal i ve svém díle.
Ale v jeho Středozemi to bylo opačně. Pěvec Daeron byl autorem runového písma
(Angerthasu), které později převzali a pro svoje účely upravili trpaslíci.
Jelikož potřebovali písmo tesat do kamene, eliminovali v něm oproti starší
verzi (tu elfové psali pravděpodobně perem, které jim umožnilo větší
zdobnost) oblouky, zahnutí a rozšíření. Důležitý faktor sehrálo i to,
že trpaslíci byli jednak primitivnější než elfové, jednak se
charakteristikou podobají vikingům (sekyry, vousiska, rohaté helmy...). Proto
jim Tolkien „přidělil“ téměř nezměněnou původní verzi vikingského
futharku a šel tím vlastně proti času, v jakém pod jeho rukama písma
vznikala. Toto jsou samozřejmě jenom mé teorie, nicméně si myslím, že své opodstatnění mají. A pokud nejsou správné, jsou alespoň zajímavou hrou na objevování souvislostí a historie. Tento text
vytvořila Helena Vejvodová |