Meroem syn Falna, pastýře, jež brázdí rozlehlé pláně Zelenostébla pevně spjat se svým stádem, utíkal neb co mu síly dovolovaly. Svůj pohled upnut pouze před sebe, hnán strachem, neodvažoval se pohlédnouti vpravo či vlevo. Křiky přivál vítr k uším jeho, nerozuměl jim, věděl však, že pro něho neznamenají nic dobrého. Skřeti mu byly stále v patách. Jak mysliti si mohl, že útěkem do Černolesa zbaví se svých pronásledovatelů. Skřeti nejspíše znalostí legend chlubiti se nemohli, nebo jim prostě ukradené byly. Meroema zamrazilo za krkem to jak ruka strachu vztahovala své odporné pařáty po něm. On však znalý legend byl, on věděl, že Černoles temný jak noc je a ten kdo stoupivší svou nohou na půdu jeho s úmysly ne čistými zle skončí. Křik pronásledovatelů se blížil, jemu síly ubývaly, ale skřeti, zdá se hnáni touhou po krvi stále stejným tempem ubírali se dále. Věděl, že běžecký souboj s nimi vyhrát nemůže, stejně jako žádný jiný, bylo jich mnoho.

Co udělal? Co udělal otec jeho, že takový osud zasloužil si, vždyť takové krásné jitro dnes bylo. Slunce vyšlo nad pahorky, jeho paprsky však přinesli jen smrt do domu Falna pastýře královského, jež neváhal obětovat život svůj jen aby syn pokusit o útěk se mohl. Myšlenku na otce utnul šíp, který prořízl vzduch těsně kolem Meroemovy hlavy a zabodl se do stromu. Pokusil se znovu nabrat rychlost, ale studnice jeho sil už prázdná byla. Přesto běžel dál hnán pocitem, sebezáchovy. Ani nepřišlo mu divné, že už k uším jeho vzduch žádné další zvuky nedonesl.

A tak utíkal Meroém syn Falna hlouběji do srdce Černolesa aniž by spatřil jak pronásledovatelé jeho v býlích plamenech smrt našli. Nová síla začala v něm proudit. Únava ztrácela vládu nad tělem jeho. Skřety taky neviděl, ale pořád utíkal, vlastně ani nevěděl proč stále utíká. Podivná síla nutila ho utíkat dál a dál, běžel už několik hodin a únava vůbec dolehnout na něj nechtěla. Konečně zastavil, před vchodem do jeskyně, jež tlamu šelmy připomínala mu.

„Napij se synu statečného Falna ze studánky neb síly nabrati potřebuješ,“ zazněl podivný leč vlídný hlas. Meroem se rozhlédl, ale nikoho nespatřil, pouze čirou studánku, která tu určitě před chvílí nebyla. Ponořil ruce své do čisté vody a osvěžil se její vodou. Po té co utišil žízeň svou usedl na pařez a rozplakal se. Plakal dlouho, protože vzpomínky na otce dolehly náhle.

Když už se utišil uslyšel znovu ten podivný hlas: „Neplač více Meroéme a vejdi do jeskyně, věř, že přijde chvíle, kdy se odvděčíš těm co ti způsobily takovou bolest.“

Meorém byl trochu vyplašený, ale uposlechl výzvu a vešel do šera jeskyně. Ušel sotva pár metrů, když se za ním jeskyně uzavřela a uvrhla ho do temnoty. Meroém uskočil leknutím, že by jen další past do které svou hloupostí se dostal?

Ozvěna k němu donesla další slova: „Jsem přítel jen jdi dál za světlem, já nejsem ten kdo by ti chtěl způsobit další bolest.“

Temnotu narušilo světélko. Meroém neváhal ať pro něj osud přichystal cokoliv jemu už to bylo jedno šel jen dál. Světlo se zvětšovalo, nabíralo na intenzitě až úplně pohltilo temnotu kolem. Ocitl se v prostorné místnosti plné regálů s knihami. Uprostřed seděl na dřevěné židli stařec. Dlouhý vous jeho až k zemi spočíval, bílá róba jež halila jeho tělo byla na mnoha místech zašita barevně nevkusnými záplatami. Sotva ho spatřil rozzářil se na starcově vrásčité tváři úsměv.

„Vítám tě Meroéme v mém skromném příbytku,“ pronesl stařec, „neobtěžuj se zbytečnými otázkami, raději naplň žaludek svůj.“ Stařec udělal gesto a na stole kde pouze prach k vidění byl se náhle objevil tác s pečeným kuřetem a korbel medoviny.

Meroém usedl a pustil se s chutí do jídla. „Jak víte jméno mé starče,“ zeptal se s poloplnou pusou utrhávajíc další kus z kuřete.

„Já znám spoustu věcí,“ odpověděl vyhýbavě stařec, „vím co se dnes v údolí přihodilo, to já vedl kroky tvoje, když do Černolesa vstoupiti si se rozhodl.“

„Smím znát vaše ctěné jméno?“

„Pravé jméno mé příliš dlouhé je na to abys zapamatovati si ho mohl. Ale říkati mi můžeš Herom strážce Černolesa, ten jemuž osud seslal tebe.“

„Mě,“ podivil se Meroém, jak bych já vám mohl užitečný býti?

„Čas se naplnil Meroéme, můj život už příliš dlouho trval potřebuji najít někoho komu bych předati mohl svoji sílu a moudrost jinak v zapomnění upadnu.“

„Proč zrovna já,“ podivil se Meroém.

„Protože tys jediný kdo do Černolesa po dlouhé době vstoupiti se odvážil a jehož srdce zkaženo není.“ „A teď mi pověz Meroéme jsi ochotný stát se mým následovníkem, jsi připraven nést na svých bedrech vědomosti Vyvolených?“

„Jsem připraven pokud získanou sílu budu moci k pomstě využít,“ odpověděl rozhodně Meroém.

„K pomstě ji použít můžeš, ale běda jestli by se ti zachtělo zlé věci podnikat. Vidím ti do duše, je čistá, nenech se zaslepit touhou po pomstě, pamatuj, že i v zlé duši je kousek dobra.“

Meroém přikývl: „Jsem připraven, nechť se osud naplní.“

„Přistup ke mně synu Falna,“ pobídl ho stařec, „spojíme své duše v jednu.“

Meroém poslechl, věděl, že osud mu dal šanci, šanci napravit to co způsobili skřeti otci jeho. Stařec vstal, rukama sevřel Meroémovu hlavu a začal odříkávat podivná slova. Místnost naplnilo bílé světlo.

Meroém zavřel oči své, přesto však viděl. Viděl tváře, spousty tváří, jež neznámé byly mu. Viděl moře, řeky, potůčky, země, které oko jeho dosud nepoznalo, přesto je znal, znal je všechny...

Tak se stalo, že Meroém syn Falna pastýře následovníkem Vyvoleného se stal. Bylo již odpoledne, když Meroém opustil stín Černolesa. Nebyl to ten samý Meroém co dříve býval. Legendy budou přepsány a nové napsány, neboť on je Meroém Vyvolený, strážce Černolesa.........