| Tom Škrtič vytáhnul svoji dýku z pochvy a palcem vyzkoušel jestli je dostatečně ostrá. Zasunul ji zpět a otočil se na Petra Rozparovače. Jeho společník jen postával skryt ve stínu, stejně jako on byl ork… „Tak poslyš musíme si ujasnit pár věcí než se na to vrhneme,“ promluvil Tom „nechci, aby se stalo něco podobného jako minule!“ „Já za to nemůžu,“ zatvářil se nevině Petr „kdo mohl vědět, že ta zkurvená elfka bude tolik řvát.“ „Aby taky neřvala, když měla střeva venku, to si jí nemohl udělat něco jiného?“ dodal Tom sledujíc ulici. „Já myslel, že hned chcípne, ale jí se prostě nechtělo. Tak jsem jí musel ještě podříznout, pak už dala pokoj,“ ospravedlňoval se Petr. „Takže odteďka nech myšlení radši na mě, jinak zase nějaký zasraný elf, nebo jiný šmejd vzbudí celý dům,“ ukončil rozhovor Tom. Několik hodin tiše postávali a čekali až se hostinec vyprázdní. Soumrak už se dávno snesl na Skřetov, když poslední štamgasti opouštěli hospodu U Zlomeného šípu. „Naše chvíle přišla, tak mi popiš co uděláš až se dostaneme dovnitř, chci mít jen jistotu, že zase nic nezvoráš,“ řekl Tom. Petr se na něj podíval a začal: „Takže nejdříve vyrazíme dveře.“ „Ne! Hezky je potichu vypáčíme je to nenápadnější,“ přerušil ho Tom. „Ok,“ přivětil Petr, „uvnitř bude jenom hospodský, jeho žena a jejich dva synové.“ „Správně,“ souhlasil Tom. Petr pokračoval: „Já sejmu toho zasraného hospodského, hezky potichu, prostě mu zlomím vaz. To bude asi lepší než ho podříznout, protože to by sebou ještě nějakou chvíli škubal a navíc té krve co by z něj lilo, musí to být čisté.“ „Přesně, ani kapka krve navíc,“ dodal Tom. „Až smáznu toho hospodského tak nenápadně půjdu do kuchyně a postarám se stejně dobře i o jeho ženu. Synové už budou spát nahoře ve svých pokojích a nic neuslyší. Potom co bude mrtvá přejdu ke hlavním dveřím a budu hlídkovat. Kdyby náhodou ještě někdo vešel tak se o něj postarám,“ domluvil Petr. „Výborně,“ pochvaloval si Tom, „Já mezitím co ty budeš uklízet dole vyjdu do prvního patra, kde jsou pokoje pro hosty. Zakroutím krkem těm dvěma hospodským spratkům a půjdu do pokoje číslo 5,“ řekl Tom a v očích se mu zablýsklo. „Co je vlastně v pokoji číslo 5?“ zeptal se Petr. „No přece náš cíl ty debile,“ odvětil Tom. „Vzal si doufám ten sekáček?“ optal se Tom. „Ne zapomněl jsem na něj,“ přiznal se Petr. „Ty si vážně neschopný,“ rozčiloval se Tom, „teď mu budu muset pižlat tu jeho zasranou makovici nožem.“ „Komu?“ „No přece tomu chlápkovi co ho máme sejmout,“ odpověděl Tom, „jinak nedostaneme prachy, my dáme hlavu oni nám dají prachy. Jasný?“ Petr tiše přitakal. „Jdeme na to,“ řekl Tom, vytahujíc sadu paklíčů z kapsy. Chvíli si hrál se zámkem než konečně uslyšel cvaknutí. Pomalu otevřeli dveře a vešli do hlavní místnosti pro štamgasty. Noc byla tichá a klidná. Nikdo neviděl ani neslyšel co se stalo v hospodě U Zlomeného šípu. Začalo už vycházet slunce. Ulicí šly dvě postavy, dva orkové, jeden nesl podivný kožený vak z něhož odkapávalo nějaká červená tekutina… |