| Měsíc už dávno kraloval noční obloze, když se Petr vracel unaven z práce domů. Pracoval v nedaleké restauraci jako kuchař, spousta dřiny za málo peněz. Prošel Slanou ulicí, u už poněkud zchátralé samoobsluhy zahnul doprava směrem k jeho domu, jež mu zůstal po zesnulých rodičích. Chvíli šmátral v kapse než se mu podařilo nahmatat klíč od přední branky. Z poštovní schránky vyndal dnešní noviny a vykročil k hlavním dveřím. Na prahu ho vítal jeho věrný kocour Bobeš. "Tak co záletníku, jakpak si se dneska měl," zeptal se unaveným hlasem Petr. Kocourovo mňouknutí si vyložil jako, že dobře. Když už se chystal strčit klíč do zámku uslyšel zpoza domu nějaký šramot. "Halo, je tam někdo?" Odpověď však žádná nepřišla. Položil tedy tašky s nákupen na zem a šel se podívat co způsobilo ten hluk. Za domem byl celkem velký prostor, který využíval pouze na skladování nejrůznějších nepotřebných věcí. "Halo," zkusil to znovu. Tentokrát uslyšel slabounké povzdychnutí. Popošel ještě kousek než spatřil zdroj toho zvuku. Na zemi za harampádím ležela schoulená mladá žena. Na sobě měla akorát jakousi podivnou kombinézu z nějakého průhledného igelitu, která skutečně nic nezakrývala. "Kdo jste, kde jste se tu vzala," otázal se Petr. "Hlad," bylo jediné slovo, které ze sebe dokázala ta žena vypravit. Mohlo ji být něco okolo dvaceti let typoval Petr. Přistoupil k ní o něco blíže. Teprve teď si všimnul mnoha malých ranek na jejím těle ze kterých vytékala krev. "Jste raněná, zavolám sanitku," řekl Petr zkoumaje rány na jejím těle. "Ne, žádná sanitka ani policie," vykřikla najednou žena. "Musím přece zavolat nějakou pomoc, jinak tu ještě vykrvácíte." "Ne," vykřikla ještě jednou žena a začala polekaně těkat pohledem po okolí. "Co s vámi mám sakra dělat," pronesl bezmocně Petr. Nemohl jí tu přece nechat, vždyť byla raněná, ale proč nechtěla, aby zavolal sanitku. Nad tím teď nemohl přemýšlet, musel jednat. "Pojďte, vezmu vás alespoň ke mě domů," řekl Petr napřahujíc ruku k ženě. Žena však s nečekanou rychlostí uhnula a vztyčila se na nohy. Petr se trochu začervenal při pohledu na její skrz oblek dobře viditelné tělo. Nevypadala vůbec špatně, dlouhé černé vlasy, pěkná prsa, zadek až na poněkud nepřirozeně bílou pokožku. "Já vám neublížím, chci jen pomoct," řekl co nejpřátelštějším hlasem. Žena si ho chvíli měřila zkoumavým pohledem, potom bez jediného slova přijala jeho nabízenou ruku. Petr jí pomalu vedl k hlavním dveřím, pravou rukou jí podpíral, aby neupadla. Byla podivně studená na dotyk. Odemknul dveře od domu. Neznámou ženu zanechal na pohovce v obývacím pokoji, zatímco on došel pro tašky s nákupen, jež pořád leželi na zemi před dveřmi. Zavřel za sebou dveře a rozsvítil světlo. Žena okamžitě vykřikla: "Zhasněte to prosím nemám ráda světlo, vadí mi," dodala skoro s brekotem. Petra její reakce překvapila, ale rozhodnul se jí vyhovět. Zhasnul tedy všechny světla až na malou lampičku u kuchyňské linky. "Spokojena?" "Ano děkuji," odpověděla žena. "Jak se vlastně jmenujete," zeptal se po chvíli mlčení Petr. "Nevím, nepamatuji se," řekla žena s poněkud smutným výrazem ve tváři. "Mohl bych vám říkat třeba Julie, jestli to nevadí." "Ne, nevadí je to hezké jméno," odpověděla žena. "Jmenovala se tak moje matka," dodal poněkud suše Petr. "Mám hlad," pronesla najednou Julie. "Já vlastně docela taky, podíváme se co tu je," řekl Petr šmátraje rukou v jedné z tašek. "Hmm, co třeba bagetu," zeptal se Petr. Julie jen souhlasně přikývla a přijala bagetu, jež jí Petr podával. Ani se nestačil pustit do svého jídla a Julie už měla celou bagetu v sobě. "Vy tedy máte apetit," řekl s úsměvem na rtech nabízeje další bagetu, kterou opět ráda přijala. "Co jste vlastně dělala za mým domem," zeptal se. "Už jsem vám řekla, že si nic nepamatuji," odvětila Julie. "Dobře, dojdu se podívat nahoru jestli nenajdu nějaké oblečení po matce, která by vám mohlo být, jinak tu ještě nastydnete." Julie sledovala, jak Petr odchází po schodech někam do prvního patra domu. Přejížděla pohledem po místnosti ve které se nacházela, když tu její pohled spočinul na kocourovi, jež si vychutnával mléko v malé misce u kuchyňské linky. Kocour jí taktéž zpozoroval. Přátelsky zapředl a vyskočil k ní na pohovku, přičemž se začal třít o její ruku. Julie ho chvíli hladila po hřbetu, když se v ní najednou něco hnulo. Cítila teplo vycházející z jeho těla, tlukot srdce a hlavně cítila krev jak proudí jeho žílami. Petr našel starý matčin kostým o kterém si myslel, že by mohl Julii padnout. Našel jí jak stále sedí na pohovce. Vypadala, ale úplně jinak, rány na jejím těle zmizely, vrátila se jí barva a působila velice zdravě. "Jak...," než stačil doříct otázku Julie řekla: "Neptejte se, prosím." Petrovi začala tahle záhadná žena dělat čím dál větší starosti. "Našel jsem nějaké oblečení, jestli si ho chcete vyzkoušet?" "Ráda," pronesla Julie sundávaje ze sebe podivný igelitový oblek. "Nemohl byste mi pomoci se zipem," zeptala se oblékajíc se do kostýmu, který přinesl. "Jistě," odpověděl a přistoupil k Julii. Na jejím jinak perfektním těle ho zaujaly podivné výrůstku oválného tvaru. Dva byly na každé straně dolní čelisti a zbývající dva na klíčních kostech. Neobtěžoval se, ale jí na něco zeptat, protože pochyboval, že by mu odpověděla. "Hotovo," řekl když se konečně povedlo zapnout zip. "Docela vám sluší," dodal. "Měla by jste se jít vyspat, připravil jsem nahoře postel a nějaké staré pyžamo." "Děkuji, ani nevíte jak jsem vám vděčná." "S tím si nedělejte starosti, jinak se jmenuji Petr," sám nevěděl proč, ale ta žena mu byla velice sympatická. "Dobrou Petře," řekla Julie kráčejíc nahoru po schodech. "Dobrou," zavolal za ní." Tento den byl velice podivný pomyslel si Petr. Bylo mu divné, že se tu někde nemotal Bobeš, nejspíš zase šel na zálety. Petr uklidil kuchyňskou linku. Když se skláněl nad košem s odpadky do něhož vyhazoval obaly od baget, vypadla mu z náprsní kapsy propiska a zmizela v útrobách koše. Začal znechuceně šmátrat rukou v odpadcích ve snaze najít propisku. Litoval, že ho ráno nenapadlo vynést odpadky. Svými prsty nahmatal něco chlupatého na dně koše. "Co to sakra je," pronesl tahaje onu věc z koše. "Panebože," vykřikl, když vytáhl tu věc celou. Byl to Bobeš, nebo spíš to co z něj zbylo. Jeho tělíčko bylo úplně vysáté, na krku měl podivné stopy, jako od vpichů. Znechuceně vrátil tělo zpátky do koše. "Kdo to sakra mohl udělat," řekl nahlas svoji myšlenku. Uslyšel slabé vrznutí schodu. Za ním stála Julie. Měla úplně bílé oči. Tak teď už vůbec ničemu nerozuměl. "Julie...," slova mu, ale uvízla v krku, když uviděl, jak Julii praskla kůže, jež pokrývala výrostky na klíčních kostech. Z výrůstků se vysunuly průhledné hadičky, které se napojily na výrůstky umístěné na dolní čelisti. "Nebezpečí," řekla šišlavým hlasem Julie. Jak si s hrůzou uvědomil její šišlání způsobilo rapidní zvětšení špičáků. Pocítil náhlý nával strachu. Jako snad každý znal pověsti o vampírech, ale teď tu jeden stál přímo před ním. Z jeho zamyšlení ho vytrhlo náhlé zhasnutí světla, které vydávala lampička. Pokoj se ponořil do tmy, pouze Juliiny oči zářili jako hvězdy. "Nebezpečí," zopakovala ještě jednou Julie. Ozvala se rána a hlavní dveře se rozlétly na tisíc kousků. Dovnitř okamžitě vběhli čtyři muži odění do zvláštních obleků. Hlavy jim zakrývaly podivné masky s infra brýlemi. V rukách dřímali kulomety s tlumičem, svítili si podivným na rameni uchyceným modrým světlem. Než stačil Petr cokoliv říct, přiběhnul jeden z mužů k němu a praštil ho pažbou do zátylku. Petr se skácel na zem. Pak viděl už jen záblesky od zbraní a Julii. Pohybovala se obrovskou rychlostí, vyhnula se na ní mířený kulkám. Přiskočila k jednomu z mužů. Nohou odkopla jeho zbraň, pravou rukou mu strhla masku z obličeje a zaryla prsty do jeho očí. Muž vykřikl bolestí, když zarazila prsty ještě hlouběji. "Sundejte jí ze mě," prosil své společníky, než však stačil říct cokoliv jiného Julie prokousla mužovu krční tepnu a sála. Zbývající muži na ní namířili svá světla. Julie začala hořet tam, kde se jí dotkli kužely modrého světla. Vykřikla bolestí a pustila muže, který se mrtev svezl na zem. Petr se s námahou postavil na nohy. Místností zazněly výstřely. Uviděla jak Julie padá mrtvá k zemi se spoustou ran od kulek. "Kdo do prdele jste," vykřikl Petr svoji otázku. Místo odpovědi, ale přiletěla kulka, jež mu vystřelila mozek z hlavy. Petrovo tělo dopadlo na zem hned vedle Julie. Všichni sousedi z okolí se seběhli, když spatřili jak Petrův dům hoří jasným ohněm. Policie, ale nikoho nepustila příliš blízko. "Co se tu stalo," zeptala se jedna sousedka policejního příslušníka. "Ale dopadli jsme tady nějakého masového vraha," odpověděl policista. Z povzdálí pozoroval celé to divadlo muž oblečený v černém saku. Přiběhnul k němu další muž stejně oděn: "Dostali jsme jí pane, i toho muže co jí viděl." "Dobře," promluvil muž zapálivší si cigaretu: "Doufám, že už se nic podobného nebude opakovat, nemám zájem honit po městě uprchlé klony," dopověděl muž a nastoupil do přistaveného auta. A k obloze stoupal dým, černý, hnilobný plný smrti... |