Neoklamaný, Zášť a Zloba
Hluboko v horách osamělá věž,
neobratnou skřetí prací stvořena,
skřeti v ní dávno nejsou, to mi věř,
však ale není zbořena.
Ze zasněžené vížky, jakoby prázdné,
vycházejí trpaslíci: Záštík, Zlobuch, Neoklam
a nebylo to v době dávné,
kdy vydali se pro rodinný drahokam.
Pro drahokam celou skřetí věž vybily,
pro drahokam nadevše to krásný,
obzvláště pro trpaslíky jedné rodiny,
tři bratři jsou to – a den je jasný.
Chtíc užít si horské nádhery,
na kamenný věžní lem si sedli.
Zlobuch usnul, že prý je znavený,
Neoklam a Záštík zatím jedli.
„Ukaž mi ten rodinný klenot , Zlobuch spinká“,
řekl Záštík, když Neoklam opíral se o batoh.
Neoklam vstal: „Mluví z tebe závist slizká,
neukáži ti jej, vzít bys mi jej moh!“
Záštík zrudl, v očích mu jiskřilo,
vytasil meč, párkrát po Neoklamovi ťal:
„Taky že vezmu, tohle ti patřilo!“
Pak bratrovi z kapsy drahokam vzal.
Vtom probudí se Zlobuch a ztrácí řeč;
že Záštík těší se z drahokamu,
drží v druhé ruce zkrvavený meč,
skáče jak pominutý po Neoklamu.
V Zlobuchovi hrklo: „Hej, Záštíku!
Tos neměl dělat, byl to tvůj bratr,
děli se s tebou o chléb i o paštiku.
Podívej, jakej seš lotr!
Záštík se mu vysmál do očí,
ale to byla poslední věc, co kdy udělal,
Zlobuch se náhle s mečem otočil,
prudkou ranou bratrohlavu sťal.
Zlobuch plný zamyšleného vzliku,
o činu trpaslíků jedné krve,
koukal chvíli, pak tasil svou dýku,
kterou pak (škoda to) podřízl sebe.
Hluboko v horách osamělá věž,
neobratnou skřetí prací stvořena,
spáchána tu byla krvavá bratrořež,
do špíny touhy a zloby (dík neoklamanému) je vnořena.
|
|