NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA
Když přijížděla k brance, zpomalila koně, natáhla se přes jeho krk k
závoře, zvedla ji a zatímco kůň vytáčel zadníma půloblouk, otevřela vrátka.
Zacvakly těsně za nimi, koník naposledy zrychlil, proběhl mezi stromy sadu
– nesnažila se ho zadržet – a zastavil před stájí. Vyndala nohy ze třmenů,
protáhla si slastně špičky, poplácala ho po krku a sjela dolů. Mezi keři
přicházela dívka. Dayn de Vey se na ní usmála, podala jí otěže a bičík,
naposledy pleskla koně a zamířila k domu. Mezi pomerančovými stromky na
terase, které byly jistě jediné ve městě, se ještě ohlédla – ve stínech
mezi hlohy a jasmíny zářily do šera zahradní lampy, ale nebe bylo ještě
světlé, sytě šmolkové. Spokojeně se usmála.
Rázně vkročila do domu, popaměti si stahujíc jezdecké rukavice, ale
v hale se zarazila. Proč zase přišel tak nečekaně! Rozvaloval se v křesle
u hořícího krbu, drahý fialový plášť přehozený přes opěradlo. V ruce sklenku
- jistě se hrabal ve sklepě a vybral nejlepší víno, které si šetřila. Na
rtech mu hrál sebejistý úsměv. Až moc.
“Ale, nejsem tu vítaný host?" usmál se lišácky, když rozladěně hodila
rukavice na stůl.
“Změnilo by se něco, kdybych řekla ne?" vrátila mu zlomyslnost. Vzala
mu sklenku z ruky, přičichla, ochutnala a vrátila jí s rezignovaným zamručením.
Napil se pomalu, podíval se na ni přes sklo a zase se usmál.
“Líbíš se mi, když se zlobíš." řekl.
Opřela se o opěradlo dlaní, sklonila hlavu až k němu a zblízka si ho
prohlížela. Světlé, krátce střižené vlasy, šedé přivřené oči, třídenní
strnisko neladící s přepychovým oděvem a ve tváři vepsaná vráska od cynického
úsměvu… Hněv v ní odtával jako kostka ledu. Dotkla se jeho ramene a už
na cestě ke schodišti prohodila spíš pro sebe: “Byla jsem jezdit, převléknu
se…“
O půl hodiny později scházela po točitých schodech dolů. Měla zelené
saténové šaty a křišťálové šperky, které jí dal on. (Byla v pokušení nechat
je zavřené v kazetě, ale ovládla tu choutku kvůli možnosti pozorovat jeho
špatně skrývané potěšení.) Nemýlila se. Vstal, jako ostatně vždy v takové
situaci, odložil sklenku – neuniklo jí, že je znova dolitá – a s úklonou
jí políbil ruku. Věnovala mu blahosklonný úsměv, odtáhla ruku, kterou podržel
ve své, a sedla si ke krbu proti němu. Když se labužnicky opřela, prohodila:
“Tak si přestaneme hrát a ty mi řekni, co po mě zase chceš - hnusného.“
Naklonil se vpřed, rychle, s křivým úsměvem, jako rys.
Jeho hlas zazněl ostře: “Ne vždycky, kočičko, ne vždycky.“
Pak se znovu narovnal a divný lesk mu zmizel z očí.
“Dnes tu jsem jako soukromá osoba." usmál se, tentokrát docela hezky.
Vstala, nalila si víno a zůstala stát u krbu.
“Vím, že jsi přítel, Duane. Ale…“ Pak si všimla knihy, která ležela
na zemi vedle jeho křesla. Předešel její pohyb a zvedl ji.
“Lásko, ty jsi sebevrah. Stále jí máš? Můžeš mi říct, proč takhle riskuješ?"
Poslední otázka byla spíš provokací.
Odpověděla bezbarvým hlasem: “Neříkej mi tak, víš, že mi to vadí. A
do té knihy… ti nic není.“
“Samozřejmě, že je…“
“Není. Je to minulost.“
“Minulost? Prosím tě, kde žiješ?“ vyprskl. “Zbav se tedy té své minulosti,
radím ti dobře. Stále dostávám na stůl obvinění proti bývalým členům Nekromancia,
udání na držitele Knihy, stále se věší, upaluje, uřezávají ruce. Kde žiješ,
Dayn?“
“Mlč!“ zajíkla se “Přišel jsi nevhod a nevhod mluvíš. Nevím, proč bych
tě neměla dát vykázat.“
“Ale prosím tě. Ty bys chtěla dát vykázat mě? Mě? Promiň, to je nejlepší
vtip, jaký jsem kdy slyšel.“
Zasmál se neupřímně, ale s jistým pobavením. Pak vstal. Stáli vedle
sebe, dívali se do ohně a mlčeli. Život je neúprosně spojil, dokázal jim,
že v hloubi srdce jsou si absurdně blízcí, protáhl je nenávistí a bojem
a zanechal trpké a pyšné, bez schopnosti milovat, nečisté a mocné.
Dayn to měla o něco snazší, jeho myšlenky pro ní byly snadno čitelné
– a telepatii používala nevědomky, dávno odhodila stud nebo předsudky.
On zase dobře věděl, že si v něm čarodějka čte jako v otevřené knize a
cynicky jí odhalil temnotu svého nitra – jako by se dívala do zrcadla.
Odkašlala si. “Proč jsi přišel?“
“Opravdu jsem chtěl přijít. Zastesklo se mi.“
“Nevěřím.“ odvětila okamžitě, bez zaváhání, trochu překotně.
“To mě tolik nenávidíš?“ zeptal se docela tiše, chladně.
Přešla místností na druhý konec, kde pomalu a pečlivě zasunula knihu
do police. Dávala si načas, i když odpověď znala. Věděla, že ho to nebude
bolet, ať řekne cokoli. Byl prázdný, jako ona sama.
“Ne, vůbec ne…. Pojď sem.“
Přistoupil k ní a objali se, pevně a dlouze. Necítila nic, nic než
prázdno. Věděla, proč přišel. Někdy člověk zatouží to prázdno zaplnit,
ale jak hledat něco tam, kde není nic? Znamenali jeden pro druhého jen
spojence v chladném světě smrti.
DEN PŘEDTÍM A OSTATNĚ I MNOHO DALŠÍCH
Cítila jen bolest. Strašnou bolest. Bylo jí do pláče a vrhla se do křesla,
kde zabořila hlavu do polštáře, ale slzy nepřicházely. Proklínala by, ale
nebylo koho. Ta bolest jí pronikla tak silně, že byla jako paralyzovaná.
Nevěděla, na co myslí, nevěděla, co cítí, svíjela se v hrozných mukách.
Pak, jako když jí polije horko, cítila, že jí planou tváře. Uvědomila si,
jakou ošklivou hru hraje sama se sebou. Co všechno dělá pro iluzi vlastní
síly, co všechno zahazuje. Nenáviděla se. Nenáviděla život.
Smrt si s ní hrála, ale nikdy si jí nevzala. Jen ukazovala dveře a
muka byla o to silnější. Horečka z prázdnoty… Kniha…
…Světem vládne chlad. Nedotýkej se cizího srdce, cizinče ve vlastním
světě, neboť neexistuje nic, co by tě mohlo spojit se zdrojem tepla. Teplo
neexistuje a smích je jen přelud trpící, choré duše. Pomatení blázni…Pohleďte,
jak jste sam., Jak je váš malý život ubohý. Hledáte a bloudíte, zoufale
toužíte po štěstí, jako supi se spáry držíte chladnoucích zbytků dávno
minulých citů…a každé vaše vzepětí, každá vaše emoce je jen výkřik dávno
mrtvé duše. Co jest východiskem z této situace? Podívejte se hlouběji.
Toužíte po citu. Toužíte zachytit se a prožívat klid, jistotu, něhu. Ale
kdo je tím, po kom toužíte? Je to jen závan větru, prokluzuje vám mezi
prsty. Je to písek. Prach. Padněte na zem a naberte do hrsti hlínu – milujte
ji a věřte, že je plodná, že je plná naděje… Žár a mráz ji bělí a vaše
kosti nakonec ztrouchniví v jejím neplodném lůně. Za čím se pachtíte? Lovíte
radost? Dřete se, abyste si mohli dopřát něco, co pomine v příštím okamžiku?
Jste tedy sběratelé okamžiků?…
Jako z velké dálky, dotkl se její rozjitřené mysli úsměv. Lehký, tichý
a klidný. Vzpomínka na jinou dobu, možná snad jiný svět. Vstala a
hrůza předchozích minut byla pryč. Zase mohla dýchat. Odhodila knihu na
zem. Z ulice k ní dolehly hlasy a melodický zvuk koňských kopyt. V takových
chvílích ty obyčejné zvuky milovala.
TÝDEN PŘEDTÍM
Honci se objevili v dálce mezi stromy. Přítomnost zvířete už nebyla
jen hmatatelným pocitem. Zleva, z hlohových houštin slyšeli rychle se přibližující
praskot. Kníže pobídl koně a vyrazil mezi keře. Psi jako by zešíleli, vrhali
se koním pod nohy a zuřivě štěkali. Její hřebec se točil dokola a zmateně
přešlapoval, zatímco rychle hodnotila situaci. Pak se nechala unést vřavou
a s divokým výkřikem se vrhla za lovci. Viděla, jak se kníže ohlíží přes
rameno a křičí na hlavního lovčího.
“Tak to ne.“ zamumlala sama pro sebe a rozesmála se.
Větve jí šlehaly do očí. O pár vteřin později vyrazila jako projektil
z houští napravo od ní černá hora chlupů. Medvěd jí zaregistroval, pootočil
se a zvedl na zadní. Kůň se vzepjal, řičel hrůzou. Vykřikla rozkoší, cítila
praskání energie v konečcích prstů.
Psi se na zvíře vrhli ze všech stran. Obrovitý samec máchal kolem sebe
a téměř pokaždé jeho pohyb doprovázelo bolestné zavřeštění zasaženého psiska.
Byli jako šílení, krev je dráždila k nepříčetnosti. Lovci napínali
kuše, bylo tu najednou těsno, příliš těsno. Kníže seskočil z koně, vrhl
se ke zvířeti a zarazil mu tesák až po rukojeť do hrudi. Medvěd zakolísal,
chňapl do prázdna, zachytil rukáv útočníka a srazil ho do listí. Mladý
šlechtic rychle vstával, oči se mu horečně leskly. Zvíře se potácelo, ale
to už ho zasáhlo současně několik šípů vystřelených z bezprostřední blízkosti.
Bylo po všem.
Dayn sjela z koně, klekla si k mrtvé šelmě a zabořila prsty do její
srsti. Smála se. Zezadu se jí dotkl on. Překotně se otočila, padl k ní
na kolena, divoce ji objal a políbil. V očích má ještě vraždu – napadlo
ji. Lovci okamžiků, lovci emocí… napadlo ji.
Muži nosili k praskajícímu ohni deky. Mezi kameny stál malý poloprázdný
demižon s vínem a plameny v něm čarovaly rubínovými záblesky. Psi se rvali
o kosti od večeře. Dayn se zachumlala hlouběji do kožešiny a strčila si
do pusy kousek pečeně. Jedla pomalu, spíš maso cucala. Spokojenost jí pronikala
jako teplo - a víno. Byl nádherný, teplý letní večer. Stíny borovic tančily
po prostranství, na kterém se knížecí družina utábořila, vyschlá země voněla
tymiánem a šalvějí. Čarodějka vyprostila jednu ruku z kožešiny a uškubla
kvítek, který náhodou ještě nikdo neušlapal – hned vedle ohniště. Rozemnula
ho mezi prsty a vdechla silnou, sladkou vůni. Zítra lov skončí, muži naloží
medvěda na vlek za koně, družina se bude pomalu vracet do města… Ještě
předtím, dnešní noci, se přivine právě pod touto velkou sobí kožešinou
k muži, který si nechá říkat kníže Jacques Montalban. Jeho divokost uhasí
na pár hodin žár jejího srdce. Pak, oba s pocitem, že mají toho druhého
v moci, se rozejdou nad městem. On máchne rukou do vzduchu, jeho sokol
se vznese nad jejich hlavy a bude nad nimi kroužit jako symbol jejich sdílené
vášně, než čarodějčin kůň zmizí v úvoze mezi poli.
VEČER, KDY JÍ BYLO ZLE
Vždycky je ošemetné zahrávat si. Ale začít někomu důvěřovat, to je mnohem
ošemetnější.
Vrátila se z plesu už v deset večer a narazila na jednu ze svých služebných,
jak sedí v jejím křesle a hřeje si nohy u krbu. Děvče s výkřikem vyskočilo
a pokusilo se prosmeknout kolem ní, ale byla rychlejší – hřbetem ruky jí
vyrazila z prstů sklenku vína a rukavice jí mrštila do tváře. Služebná
vylétla ven, těžké dveře za ní zaduněly a bylo ticho. Čarodějka stála jako
zkamenělá. Po zdi stékalo červené – věděla, že je to levný Cabernet z místních
vinic, kterým podlévaly maso. Proto se nezlobila. Střepy hrály všemi barvami,
dřevo praskalo a hučelo. Sehnula se a zvedla kousek skla dvěma prsty. Bylo
tenké, křehké… V náhlém návalu vzteku jím třískla proti zdi a -světe, div
se- malý střípek se nerozbil, jen dopadl mezi ostatní a splynul s nimi.
Kéž by to tak bylo i s lidmi, napadlo ji hořce.
Na ten ples šla s takovou chutí, s takovým očekáváním. Těšilo ji být
středem zájmu, těšilo ji poslouchat šeptem pronášené poznámky o její
kráse, o jejím kouzle, o její… byla to snad láska, co k ní Jacques Montalban
cítil? Tohle u něj přece ona nehledala. A přesto… křehkosti, nevyzpytatelnosti,
šílenství – tvé jméno je žena. Ten večer se stalo něco, co nečekala, a
ona neměla ráda překvapení. Ten večer odešla příliš brzy, aby nemusela
hledět na jeden poblouzněný obličej, aby nemusela vyslechnout slova:
“Drahé dámy, vážení pánové, dovoluji si vám představit svou snoubenku,
svou milovanou - komtesu de Santon.
Ruby byla téměř ještě dítě. Pleť měla bledou a průsvitnou jako voskový
papír a husté kadeře rusých vlasů rámovaly její útlý obličej jako stíny.
Nad klenutým čelem v té rudé záplavě zářil diamantový diadém; dozajista
dílo téhož autora, který měl tu čest ozdobit její něžnou šíji překrásným
náhrdelníkem – její temné oči zrcadlily jen dětskou nevinnost, ale její
tělo bylo příslibem nádherného ženství. Mohl na ní oči nechat. Co? Divák
by neodpustil ten trestuhodný eufemismus.
Ne. On po ní šílel. Stále znovu, za každou třetí větou, a mluvil hodně
a až příliš, bral její štíhlou ruku do své a tiskl na rty. Když se rozesmál,
stiskl ji až k bolesti. Stále se k ní obracel, takže jeho soused po levici
měl po celou hostinu zajímavý výhled na jeho záda. Noc poskočila k ránu,
hudba vřískala stále opilejší kousky a nejeden pohár se válel na zemi mezi
psy, rvoucími se o kosti. Náhle hrabě Santon vstal, uklonil se směrem ke
svému rozjařenému hostiteli a nabídl své dceři rámě. Dívka, která celou
hostinu nepromluvila ani slova a na jejíž tváři byl stále týž krásný, záhadný
úsměv, povstala a naposledy se usmála na svého snoubence, který, přerušen
uprostřed řeči, zkoprněle mlčel.
“Děkuji za nádhernou oslavu, opravdu, myslím, že Ruby si nemohla přát
krásnější zásnuby, příteli,“ oslovil ho Santon, “nyní ji však předám péči
služebnictva. Je již pozdě. Dobrou noc.“
Jacques se nezmohl na jediné slovo. V hlavě měl příliš mnoho vína a
příliš mnoho touhy…
NEMOC
Takhle pozdě v noci?! Dayn ležela s očima dokořán naznak na posteli,
sledovala otevřeným střešním oknem půlměsíc a čekala, co se bude
dít dál. Další rány na vrata, cvaknutí dveří v pokoji služebné - nebo to
bylo z kuchyně? – šoupání sandálů, závora… rozčilené hlasy. Nespokojeně
zívla a posadila se. To už se přibližovaly kroky po točitém schodišti.
Jen stihla vklouznout do županu, aby jí služebná nepřekvapila nahou. Ani
nepozdravila.
“Paní, paní…“ prudce oddechovala “posel ze zámku. Máte okamžitě přijet.
Komtesa onemocněla, hrozně to spěchá…“ Nečekaje na odpověď, pobíhala po
pokoji a se svíčkou v ruce shledávala její šaty. Dayn si sedla zpět na
postel.
“Nikam nepůjdu.“ řekla líně a znovu zívla. “Nejsem felčar. Ani mne
nenapadne skákat, jak pán píská. Řekni jim, ať zavolají doktora. Já lidi
neléčím.“ …leda zabíjím… napadlo ji.
Dívka stála před svou paní s obličejem zkřiveným strachem, v natažených
rukou žmolila saténové šaty. Mlčela.
“Ne!“ vřískla Dayn. “Ať chcípne, ta mrňavá holka. Nikam. A ty vypadni.
Chci spát.“
Služebná stála nehnutě, jen po tváři jí stékaly slzy.
Bože, proč!!! ptala se sama sebe čarodějka, když se o pár minut později
oblékala a scházela po schodech. Proč je prostý lid posedlý touhou mít
nad sebou karabáč v podobě nechutně roztomilé kněžny?! Chvěla se odporem,
ale nějak nedokázala - nebo snad nechtěla – vzdorovat přemrštěné, naivní
lásce svých služebných k nové tvářičce na hradě. Knížecího posla nepozdravila,
ačkoli asi o to ani nestál. Při pohledu na ní se otřásl – těžko říci zda
odporem nebo strachy. Venku voněl vzduch létem. Byla krásná noc, a přesto
tak děsivá…
Chodby zámku se halily do hlubokého ticha. Světlo pochodně, kterou posel
nesl, sotva stačilo ozářit nejbližší zdi. Jejich kroky zněly dutě a utichaly
v černočerné tmě. Zato u lůžka nemocné byl zmatek. Lékaře samozřejmě volali
také, pobíhal po místnosti a něco mumlal. Když se dveře otevřely, Jacques
vyskočil od lůžka a vrhl se k Dayn. Docela zapomněl na to, co mezi nimi
bylo, napadlo ji, když jí sevřel obě dlaně zpocenýma rukama a prosebně
na ní hleděl. Ne, nezapomněl – on v tom snad ještě spatřuje důvod, abych
mu teď pomohla, docházelo jí, zatímco on drmolil: “Dayn, Dayn, pomoz jí,
zachraň jí, nechápu to, prosím, prosím…“
Umlčela ho pohybem ruky. Oči všech se obrátily k ní. V naprostém tichu
přistoupila k lůžku, trošku zvrhle zvědavá na to, co uvidí.
Nebylo pochyb o tom, že dívka umírá. Její téměř neznatelný dech, doširoka
otevřené prázdné oči zarámované temnými kruhy, suchá, chladná kůže. Dotkla
se konečky prstů její paže. Překvapilo ji to – nepocítila ani záchvěv lidského
tepla, ani stopu životní energie – jako by ta dívka už bylo mrtvá, a přesto
se její hruď ještě zvedala a klesala. Je opravdu krásná, napadlo Dayn,
opravdu. Až nelidsky. Sklonila se k ní a pohladila ji po tváři. Kníže za
jejími zády hystericky vzlyknul. Zakolísal, jako by ztratil rovnováhu,
a vrhnul se k lůžku. Čarodějku přitom odstrčil stranou, sevřel bezvládnou
paži své snoubenky a mezi jednotlivými vzlyky ze sebe vyrážel její jméno…
Služebná se rozplakala a utekla z místnosti. Nedovřené dveře zavrzaly.
Dayn ta scéna z nějakého důvodu rozladila, naplnila bolestí a beznadějí
a hněvem, tím především.
“Odveďte ho!“ rozkřikla se podrážděně na ostatní, kteří stáli jako
zařezaní kolem. “Zmizte.“
Když odešli, zavřela za nimi dveře. Sedla si na pelest, položila dlaně
křížem na prsa drobounké dívky, nadechla se, soustředila a zavřela oči…
cítila, jak se v ní sbírá energie – známé příjemné chvění v prstech, přecházející
až k pálení…ano, je to silné… cítila, jak z ní odtéká síla, jak je vyčerpávána
chorobou uvnitř umírajícího těla, snažila se na nic nemyslet… minuty běžely.
Překvapovalo ji, že tah v prstech spíše sílí, přelila už do ní tolik energie,
mělo by to utichat a ne naopak. Prsty jí brněly, pak chvění až v pažích,
v ramenou, bolest na prsou… roztočila se jí hlava. Životní síla do ní padá
jako do studny, napadlo ji, žádná odezva? Tolik energie by vzkřísilo i
mrtvého! Co to má znamenat?! Dayn pocítila záchvěv strachu, jen malý dotek
paniky. Opírala se teď o umírající, hlava se jí točila, už nedokázala proud,
který z ní odcházel, ovládat ani zastavit.
“Ruby!“ vykřikla. Někde hluboko v hlavě jí odpovědělo hluboké, mučivé,
dlouhé zaúpění… a pak se zhroutila z postele na podlahu.
Ticho. Čas odměřovalo jen odkapávání vosku z desítek svic v místnosti.
Stíny se křižovaly na mramorové podlaze. Vysoký stín vyřezávaných sloupků
postele, záhyb baldachýnu, siluety flakónů s léky na toaletce, její vlastní
sehnutá postava a nad tím vším, přes okraj pelesti, jako memento blížící
se smrti nepřirozeně štíhlá ruka Ruby. Zírala na to hodnou chvíli, než
jí to došlo. Ta ruka! Nevrhá stín! Jak to, že si toho ještě nikdo nevšiml?!
Horečnatě začala bezvládné tělo prohlížet. Ne, nepotí se. Proto ta suchá
pleť. Suchá a chladná. Nepotí se, nevrhá stín – je to možné? Ta dívka je…
božského původu! Čarodějka v úžasu přitiskla dlaň na ústa.
ZLÁ NOC
Dohonil ji až ve Velkém sále, odcházela rychlým krokem s hlavou sklopenou.
Když zaslechla jeho kroky, ještě zrychlila. Chytil ji za loket a prudkým
trhnutím otočil k sobě. “Kam jdeš! Vrať se!“ vyhrkl.
“Jacquesi, nech mě.“ zaúpěla. “nedokážu jí pomoct…“ Pustil její ruku
a zíral na ní.
“Je to pravda, Jacquesi, není v mé moci vyléčit ji. Modli se. To jediné
by jí ještě mohlo pomoct, jestli věříš v bohy. Jestli věříš v ní…“
“Nechápu, o čem mluvíš. Jaké bohy? Dayn, vrať se a pomoz jí. Je to
ještě dítě, potřebuje tě.“ opakoval nechápavě.
Čarodějka nevydržela: “Prosím tě, nech mě," vyjela na něj, “není jí
pomoci. Smiř se s tím." Pak, jako by si uvědomila příkrost svých slov,
zmírnila. “Snad lékař, snad na něco přijdou. Já tu jsem opravdu zbytečná.
Nech mě jít.“ Věděla moc dobře, že lže, věděla moc dobře, že když nepomohla
ona, nepomůže už nikdo – a on to věděl také. Po tváři mu stékala slza.
Zvedla ruku, dotkla se lehce jeho paže a odcházela. Bez pozdravu.
Když byla u dveří, zaslechla jeho šepot. “Dayn.“
Zastavila se. “Dayn, použij svou moc. Zachraň jí. Můžeš to udělat,
nikdo se to nedozví…“ Význam těch slov jí docházel pomalu. Pomalu, ale
jistě. Bledá jako stěna, otočila se.
“Co to říkáš…“ hlesla.
“Ano, Dayn, já to vím. Vím to dávno. Duan mi to řekl, jsem jeho nadřízený,
dal mi seznamy. Samozřejmě, nejsi v nich, ale já se ptal. Tušil jsem to.
Jsi příliš mocná, Dayn.“ mluvil bezbarvým, monotónním hlasem šílenců, jako
by se nemohl zastavit. O čarodějku se pokoušely mdloby. Zlá noc, napadlo
ji.
“Vím všechno, Dayn. Nemůžeš to neudělat, kvůli mně, kvůli ní. Kvůli
sobě. Nekromanti jsou štvanci. A ty jsi čarodějka - residentka. Tví vlastní
soukmenovci by tě zabili, kdyby věděli, žes unikla. Nedozví se to – všichni
zemřeli v hrozných mukách, Dayn. Všichni, co byli jako ty. A ty si tu žiješ
v přepychu, štěstí, blahobytu.
Celý tvůj život je jen zámek ze skla. Všechno vím. Stačí jediné mé
slovo a sám velitel tajné policie Duan Lyontard tě odvede v dwimmeritových
poutech na hranici. Použij knihu a zachraň Ruby, přikazuji ti to. Nemáš
možnost volby.“
Tak to přece přišlo. Všechna bolest, potlačovaný strach, výčitky, samota
a nedůvěra, které v sobě dlouhá desetiletí dusila, vybuchly jako oheň.
V jednom okamžiku vymrštila ruku do vzduchu, na koncích prstů jí vzplál
modrý záblesk a síň se rozzářila jejím hněvem. Vzduch naplnil zápach ozonu.
“Jestli mám zemřít, nepůjdu sama.“ zaduněl její hlas prázdným prostorem.
Tvář měla jako z kamene, stěží se ovládala. Kníže klesl bezmocně na kolena
a rozhodil ruce: “Ona! Jde o ní! Můj život je bez ceny…“
Ticho přerušovalo jen slábnoucí praskání elektrických výbojů.
Světlo matnělo, až zaniklo docela. V modrém šeru bylo sotva vidět do zoufalé
tváře Montalbanovy, sotva zahlédnout, jak žena spouští ruku, jak se otáčí
a odchází. Na prahu se ještě zastavila.
“Nemohu pro tebe použít černou magii ani nekromantskou praxi, nemohu
to udělat proto, že důsledky by mohly být strašnější než samotná smrt.“
Mlčel.
“Ani kdyby ses mne rozhodl zničit, neudělám to. Promiň.“
ZLÝ DEN
Oknem dovnitř pražilo slunce. Z haly k ní doléhalo cinkání nádobí a
tlumený hovor. Seděla na posteli, v hlavě dokonale prázdno. Bylo jí, jako
by se už všechno zhroutilo, a obávala se, že je to jen otázkou několika
málo hodin. Co jí mrzelo nejvíc byl Duan. Čím víc na to myslela, tím víc
to bolelo. Ta hořkost! Najednou, když byla její důvěra pryč, když se schylovalo
ke konci, si uvědomila, že na něj myslela až příliš. Zase ta zatracená
důvěřivost! Tu chybu už neudělám, říkala si, a vzápětí se musela hořce
smát. Jak dlouho to bude ještě trvat?…
I služebná, ta hloupá holka, si všimla strhané tváře své paní a mlčela.
Potají utírala oči do zástěry – zprávy ze zámku se šířily neuvěřitelně
rychle. Dayn vlastně spala až do oběda a teď neměla ani hlad. Sotva ochutnala…
Nemohla přestat myslet na umírající dívku. Trošku si namlouvala, že pro
ni ještě něco udělat může, a tak všechny vyhodila z místnosti a chaoticky
přehrabovala knihovnu. Hlava jí třeštila. Za chvíli se mezi jídlem na stole
a po zemi válely desítky knih a listin. Samozřejmě to našla: "O původu
božského, jakož i jeho rozličné popisování" – dílo mnicha Aubriona z minulého
století.
Jest to možné, aby se i mezi obyčejnými smrtelníky objevilo dítě božské?
Donedávna domnívali jsme se, že nikoliv. Říkám vám však, ano, je to možné.
Vždyť i rozličné víly a faerie v lesích se zdržující často s bohy lesními
obcují a jejich moc pak svým potomkům předávají. A není zase vyloučené,
že víla takováto obloudí srdce muže jakého a s ním pak božského potomka
zplodí. Varuji vás však naléhavě před takovými ženštinami. Nám lidem jest
toliko s lidmi být a lidem život dávat. Nikdo ani domyslet nedokážeme,
jak strašné věci bychom mohli v život uvésti, dopouštějíce se smilstva
s bytostí nezemskou. Božská podstata je nebezpečný dar. Dobro a zlo musí
zůstati v rovnováze. Dítě božské jednou v tento svět přišedší světu mnoho
krásy přinese a každý, kdo pohlédne do jeho jasné tváře, navždy propadne
jeho kouzlu, stále však bude ohrožováno poryvy zla tu vanoucími a nepoznáme
ni dne ni hodiny, kdy jeho dobrotivá podstata bolestivě se zvrhne.“
Kniha jí vyklouzla z ruky. ´Je to tak, jak jsem si myslela´, šeptala
si pro sebe… Ach bože…
Snad aby se vyhnula bolestným, vyčítavým pohledům služebné, odcházela
raději do města. Nepřítomně vrážela do lidí na náměstí, hladila látky na
stáncích, roztržitě prohlížela zboží z jihu, postála pod podloubím ve vinařském
Archivu. Na Ruby už nemyslela, myslela na toho, kdo ji zradil, nebo v příštích
hodinách – či minutách? – zradí. Bude to Duan, kdo ji odvede? Ano, jistě,
kdo jiný. Kníže se na něj už jistě obrátil.
Zdálo se jí, že se za ní lidé otáčejí se záští v očích. Doopravdy jí
to nemrzelo. Nemají ji rádi, protože spala s jejich knížetem a snad ji
i podezřívají… ale co, teď už je to opravdu jedno. Pomyslela na Ruby, jak
leží v temné komnatě, nehýbe se, hledí slepýma očima do prázdna… Právě
v tu chvíli, nebo snad o pár vteřin později, ozval se zvon ze zámecké kaple.
Hluboký, temný hlas naplňoval ulice a prostranství, sílil a mohutněl, jak
se k němu přidávaly zvony z městských kostelů a svatyní a naplňoval srdce
všech iracionální bázní. Pak jí to došlo. Kus od ní jedna žena ječivě vykřikla
a padla na kolena, štkajíc do zástěry. Z různých koutů náměstí se začal
ozývat pláč. Muž vedle ní stál a po tvářích se mu koulely slzy. Lidé poklekali
a modlili se na ulici.
Strašné, pomyslela si a spěchala tou žalostnou scenérií domů. Hluboký,
dojemný hlas zvonů jí doprovázel. Už vcházela do ulice, kde stál její dům,
když ke svému nesmírnému překvapení zahlédla v davu známý obličej. Až se
jí zastavilo srdce. Žena se na ní na okamžik podívala a spěchala dál. Nepoznala
mě, podivila se a rozběhla se za ní: “Enid!!!"
Krásná plavovláska se konečně zastavila. “No ne, Dayn, co tu děláš?“
vykročila jí vstříc.
Ženy se objaly. “Já tu žiju, Enid, ale co tu děláš ty?" drmolila čarodějka.
“Máš tu snad práci? Ne, neříkej mi nic, nezajímá mě Kapitula ani její problémy!
Pojď, musíš se ubytovat u mě!" a táhla přítelkyni za loket ke svému domu.
“Dayn…" plavovláska se jí jemně vykroutila. “Teď ještě něco zařídím,
ale… moc ráda tě navštívím večer." omlouvala se. Pak, po chvilce mlčení,
dodala: “Moc ráda tě zase vidím, sestřičko moje. Chybělas mi…"
Už se setmělo. Čarodějky seděly spolu u krbu a popíjely víno. Plavovlasá
Enid, v blankytných šatech, nohu přehozenou přes nohu, slastně rozvalená
v křesle, točila sklenkou v ruce a koutkem oka si prohlížela svou přítelkyni.
Ta se opírala lokty o kolena, nakloněná nad oheň, jako by nad něčím přemýšlela.
Bílé víno házelo jantarovými záblesky. Mlčely.
“ To je víno z jihu, Betsabyth," prolomila ticho Dayn. “je to mé nejmilejší,
dřív jsem ho nepila," obrátila se na Enid. “je dost drahé. Pěstuje se jen
na jedné hoře a tohle je.."
“Prosím tě…“ přerušila jí přítelkyně netrpělivě. “Co se děje, sestřičko?
Nevykládej mi tu o víně, vidím, že se něčím trápíš. Tak ven s tím."
Dayn dlouho mlčela. Třásly se jí ruce. Celou tu dobu bojovala se slzami.
Nakonec se ovládla. Zvedla hlavu a zhluboka vydechla. “Jdou po mě, Enid.
Je konec."
V nastalém tichu cvakly dveře.
“Paní?"
Čarodějka se unaveně otočila v křesle. Služebná stála až vzadu, u dveří
do kuchyně.
“Lucien, tohle je má přítelkyně, Enid an Gwyhar. Postarej se o pokoj
pro ní a nechej nás o samotě, ano?"
Obrátila strhanou tvář zpět k plavovlásce. Enid se k ní naklonila a
stiskla jí ruce, oči rozšířené údivem. “To snad ne, sestřičko! Kdo, co
se stalo.. totiž… jak ti můžu pomoci?!"
“Nevím. Nijak." vysmekla se jí a dolila si víno. “Víš, nejvíc mě mrzí,
že jsem věřila jemu."
“Lyontardovi?"
Dayn sebou trhla. “Jak to víš?"
“Myslela jsem, že ty a on…" opáčila udiveně plavovláska. “A ne
snad? Uhodla jsem to? Vždycky jsi mi všechno říkala a…"
“Už jsme se dlouho neviděly." vzdychla Dayn. “Škoda."
Večer pokročil. Vedle krbu stály v řadě prázdné lahve. Bílé víno se
prořezávalo do čarodějčina mozku – seděla na zemi, hlavu položenou v klíně
své přítelkyně. Bylo jí tak tupě, těžko, prázdno. Už hodnou chvíli jen
mlčela a nechávala se vískat v kaštanových vlasech zamyšlenými prsty Enid.
“Enid?"
“Ano?"
“Myslíš, že život má nějaký smysl?"
Chvíli obě mlčely. Pak Dayn pokračovala: “Víš, hodně jsem o tom přemýšlela.
Můžu mít všechno a nic z toho pro mě opravdový smysl nemá. Jediná věc,
kterou nezískám ani za peníze, ani pomocí magie, to je láska. Všechno ostatní
je hra, bez které by se člověk obešel. Milovalas někdy někoho?"
Plavovláska odpověděla váhavě: “Myslím, že ne. Chlapi za to nestojí.
Nevěřím jim. Když jim uvěříš, můžeš počítat s tím, že ti jenom způsobí
bolest."
“To ano." Dívka prudce zvedla hlavu. “Všechny je nenávidím!" Řekla
to rychle, ale pak jako by se zarazila.
“Vlastně… ale… "
“Co ale…?" navázala Enid.
“Nic. Je to příšerně dávno… Jako by se to ani nestalo." Zvedla se a
přešla ke knihovně, kterou služebné mezitím stačily uklidit.
“Něco ti přečtu, ano?" Hodnou chvíli prohledávala řady knih. Enid jí
líně pozorovala. Viděla, jak její pohyby znervózněly, jak si pro sebe mumlá…
pak prudkým trhnutím vyhodila část přední řady na zem. Knihy se rozletěly.
“Sakra! Ty nány pitomý, copak jsem jim to nepovídala stokrát?! Všechno
rozvrtají.” Otočila se na plavovlásku. “Nemůžu to najít.”
“Co hledáš?” otázala se lehkým konverzačním tónem. Dayn otázku přešla
mlčením. Horečně vyhazovala knihy na podlahu. Pak se bezradně posadila.
“Sakra. Nemůžu to najít.” zamumlala znovu a přejela si rukou tvář. Chvíli
jen hleděla na prázdné regály. Pak se unaveně zvedla a začala knihy brát
jednu po druhé do ruky a rovnat zpátky.
Přítelkyně odložila sklenku na krbovou římsu a přistoupila k ní. “Pomůžu
ti... Co vlastně hledáme?”
V tichu přerušovaném jen šustěním obracených stránek, v pološeru prosvětlovaném
dohasínajícím ohněm z krbu sbíraly knihy. Dayn vystřízlivěla. Hlavu měla
prázdnou, dokonale. Jako v halucinacích zvedla z podlahy poslední knihy
a už viděla, že ta jediná mezi nimi není. Stála s knihou v rukách, bledá
jako přízrak a hleděla na Enid s výrazem odsouzence. Co jsme hledaly?
Přemohla záchvat hysterie, ale hlas se jí zlomil:
“Nekromancium.”
RIMMON
Všechno to dávalo smysl až příliš. Bylo to jasné. Někdo ukradl knihu,
JEJÍ knihu nekromancie, její studnu příšerných snů, její minulost, a použil
ji. Jistě. Jsou jen dvě možnosti. Buď je teď kniha na stole Duana a on
už stahuje smyčky kolem jejího domu, nebo...
“Musím na zámek.” vyhrkla a zmizela na schodišti do patra.
Plavovláska se nespokojeně protáhla a zívla. “Teď, v noci? Co chceš
dělat? Proč?”
“Nemám čas. Promiň. Jdi spát...” Prolétla síní s malým balíčkem pod
paží a zabouchla za sebou dveře. Enid se ještě jednou protáhla. Jak
myslíš - řekla sama pro sebe. Jak myslíš...
Ve městě nebylo živáčka. Z věže odbili jednu hodinu po půlnoci. Chladný
noční vzduch jí osvěžil rozpálenou hlavu. Snad tam kniha ještě bude, někde
tam být musí. Je to možnost. A ona neměla na vybranou. Sotva přemýšlela
o tom, co jiného by jí tam ještě mohlo potkat. A přitom to bylo tak triviální.
V zámeckém parku se zahalila do pláště, který nesla podpaží, udělala
rukou nepatrné gesto - a pohltily ji stíny. Psi, kteří se před pár vteřinami
řítili směrem k ní, proběhli kolem, jako by tam vůbec nebyla. Zatímco jejich
štěkot dohasínal na druhé straně zahrady, spěchala k zadnímu traktu. Nádvoříčko
osvětlovala jediná lucerna. Všude bylo ticho, jenom z dálky se ozýval křik
páva. Zámek u vchodu pro služebnictvo pro ni neznamenal žádnou překážku.
S dlaní na klíčové dírce naslouchala tichému cvakání uvnitř mechanismu
a pak už jen vzala za kliku. Dveře ani nezaskřípěly, když je otevírala.
Kdyby neměla takový strach, samolibě by se usmála.
Kráčela důvěrně známými chodbami. Dokud se držela stinných koutů, chránilo
ji kouzlo a tak prošla kolem strážců v prvním patře, aniž si čehokoli všimli.
Byla teď v chodbě, kde se nacházely ložnice i Jacquesova pracovna. Do té
zamířila nejprve. Samozřejmě bylo zamčeno, ale to nebyla překážka pro čarodějku,
jako byla ona.
Místnost byla nevelká, plná knih a regálů. Ze zdí se šklebily znetvořené
kančí tlamy a slepě zíraly srnčí oči. Na stole u okna stál velký globus,
deska byla plná papírů. Lusknutím prstů rozsvítila jednu svíci a namátkou
brala listiny do rukou. Její pozornost upoutal dopis, ležel téměř navrchu.
Písmo, jak jinak, jí bylo povědomé, nedokázala si ale uvědomit, kde ho
už viděla.
Kníže,
vaší prosbě vyhovím.
Potřebuji jen jedno, knihu, která obsahuje potřebné magické formule
a návody. Je to zakázaný spis, jmenuje se Nekromancium. Zpravidla bývá
vázaný v černé kůži, je menšího formátu, na deskách mívá stříbrné písmeno
S. Bez této knihy je vaše žádost nesplnitelná. Očekávám, že ji do zítra
opatříte.
PS: Pokud budete v rozpacích, obraťte se na místní čarodějku…
Podpis samozřejmě chybí… Hněv jí doslova roztřásl. Bylo to přesně tak,
jak se domnívala. A ten, kdo knížeti pomáhal, je bez jediné pochyby Duan.
Vždyť Jacques sám mluvil o tom, že jedná podle jeho pokynů. Ten had! To
jeho je písmo na dopise, určitě je jí povědomé odtud, docela jistě. ´Jak
se mohl opovážit! Doufám, že ho démoni vyšších sfér při invokaci roztrhali,
doufám, že se nevyhnul spáru zla, doufám…´ Nenávist… V hlavě jí hučelo.
Ta kniha tu někde je, musí tu být. Rozhlédla se kolem. Stovky polic,
desítky skříní, nespočet tajných skrýší. To nikdy všechno neprohledá. Pak
se rozhodla. Už neměla co ztratit. Ne nadarmo byla tolik dlouhých let velekněžkou
Nekromancia. Palcem a ukazováčkem zhasila svíci, voskem potřísněné prsty
natáhla před sebe dlaní vzhůru a šeptem invokovala Vidoucí stín.
Vidoucí stín… Jako by se v její dlani náhle cosi pohnulo, jako by se
tma kondenzovala a svíjela, protahovala se jí mezi prsty jako nit. V okamžiku
se před ní vznášel pohybující se přelud, záhyb tmy, úlomek chladu. A čarodějka
jako by náhle povyrostla. I její tvář se proměnila k nepoznání. Vrásky
smíchu kolem úst se zkřivily, lícní kosti vystoupily, pleť měla šedozelenou.
Velké oči se ještě rozšířily a planuly teď zlým, chladným světlem. Kolem
hlavy jako by měla náhle černou svatozář, v zátylku cítila známé mrazení
a prsty se jí chvěly nepříjemným mravenčením. Nehlasně pohybovala rty.
Stín se rozptýlil po místnosti do dlouhých výběžků a zatímco tajemným,
temným způsobem své zapovězené existence hledal stopy zla, stopy sladké
vůně Knihy, s hlavou lehce zakloněnou vychutnávala Moc. Pak rázným pohybem
stáhla stín k sobě a vydala se dál. Tady kniha nebyla a ona tušila, kde
ji najde.
Před těmi dveřmi se jí doslova zježil každý chloupek na těle. Byla
u cíle. Cítila TO, cítila přítomnost zla a byla by na to přísahala. Věděla,
co uvidí za dveřmi na nočním stolku.
Když se nekromant promění, vidí všechno jinak. Temná stránka světa
k němu promlouvá, zlé věci jsou plné energie. Když držela Knihu v ruce
Dayn-čarodějka, cítila maximálně bolest, a někdy ani to. Když otevřela
Knihu Dayn-nekromantka, zaplavila jí bílá záře, písmena vystupovala ze
stránek jako živá a vlídný hlas smrti k ní promlouval. Jak absurdní. Bojíme
se utrpení, a přesto ho tak často vyhledáváme. Než otevřela dveře, snad
se na ten hlas dokonce těšila. Skutečnost pro ní byla opravdovým šokem.
Seděla na posteli. Sukni měla vykasanou ke kolenům a nahé nohy stočené
pod sebou. Dlouhé rudé vlasy si rozčesávala kostěným kartáčem. Když Dayn
vstoupila, otočila se a probodla ji pronikavým, zkoumavým pohledem. “Čekala
jsem tě.” řekla.
Nekromantka zaťala pěsti a zase je rozevřela. “Já tebe.” zalhala chladně.
Napětí v ní stoupalo jako sloupec rtuti, jako by rostla, jako by se
stín kolem ní zvětšoval a temněl. Žena na posteli se pomalu napřimovala,
oči jí zářily jako šelmě, ačkoli ruka s hřebenem zůstala na půli cestě
k hlavě. Potom se prsty na kostěné rukojeti rozevřely a hřeben klepnul
o podlahu. Usmála se a odhalila bílé tesáky. Dayn bušila krev v hlavě.
Pak upírka skočila.
Člověk, který by nějakým zrůdným omylem zhlédl to příšerné divadlo,
by dozajista zešílel strachy. V jedné chvíli prořízly bílé paže s dlouhými
drápy zatuchlý vzduch temné komnaty, rusé vlasy vyplnily prostor jako krvavý
závoj, vysoká temná postava jindy drobné Dayn vztáhla ruce před sebe jako
v obranném gestu - a v příštím okamžiku se roztříštila do tisíce stínových
kousků, mezi kterými pružné tělo upírky prolétlo jako vodní tříští. Dopadla
na podlahu jako kočka a zasyčela. V opačném koutě místnosti se nekromantka
materializovala zpět do své postavy - připomínaje optický klam, vzduch
se zavlnil a byla zpět. Protáhla si ruce zaklesnuté do sebe a přimhouřila
nenávistně oči.
“Jak se ti líbí tvá nová existence, Ruby?” začala konverzaci.
Upírka se křivě usmála: “Rimmon, čarodějko, jmenuji se Rimmon. Ruby
je můj matný denní stín.” Dlouhým krokem přistoupila k lůžku, usedla a
mlčky dlaní poklepala na deku vedle sebe. Čarodějka bez zaváhání přisedla
z druhé strany postele. Byly od sebe teď vzdáleny sotva půl metru. Pleť
upírky byla bílá a matná, ale oči se jí leskly. Její vlasy se vzdouvaly
a plazily po nahých ramenech jako živé, hruď se jí zdvihala a klesala,
z každého centimetru jejího těla čišela živočišná smyslnost. Dayn byla
jako její dokonalý protiklad, jako by byla jen odrazem v zrcadle. Nepřirozeně
šedá kůže zdála se vyzařovat stín, připustíme-li takový protimluv. Veliké
temnotou lemované oči hleděly na Rimmon klidně a zle. Rty se zúžily a lesk
kaštanově ryšavých vlasů pohasl v temnotě stínové aureoly. Jako by někdo
vdechl život perokresbě ze starého bestiáře, byla jen černá a bílá, či
spíše mrtvolně zelenošedá.
Hleděly na sebe. Dayn s nelibostí zaznamenala, že upírce nedokáže číst
myšlenky - jako by ani žádné neměla, vítr prohánějící se prázdným sálem...
Tak řekni něco! syčela v duchu.
“Tak myslím, že tahle nová podoba se mi bude líbit víc.” protáhla líně
Rimmon. “A náš milý kníže bude taky jistě rád.” ušklíbla se. “Rimmon naplní
jeho tužby daleko...” upírka si smyslně olízla špičáky, “... daleko rafinovaněji.”
Pohyb, kterým nekromantka vytáhla ze záňadří stříbrnou dýku, byl nepostřehnutelně
rychlý. Její bodnutí však jen proseklo vzduch, když jí sokyně jedním bleskovým
švihnutím ruky smetla z postele. Dýka zařinčela o zem a než se stačila
Dayn zvednout, držela ji v ruce upírka. S úsměvem vyzkoušela špičkou prstu
ostří a odhodila zbraň do kouta. “Vskutku impozantní, ale zbytečná snaha.”
pokrčila nos.
Stín, který nekromantku obklopoval, se rozepjal jako křídla. Zdálo
se, že ani nevstává sama, že ji temnota okolo ní zvedá a obklopuje, že
vyrůstá ze země, až se najednou zase tyčila nad Rimmon. Pomalým gestem
zvedla ruce, dlaně obrácené dolů. Vzduch kolem ní vřel pohybem. Zdálo se
to jen, nebo se ve stínech objevovaly tváře, znetvořené škleby, přeludy,
spárky, drápy, křídla? Spustila ruce, ale rej nestvůrností ji obklopoval
jako hejno hravých psíků obklopuje svou paní.
"Rimmon, vím, že tě svět mrtvých neděsí. Neděsí tě ani svět živých.
Ale tady pro tebe není místo a já nedovolím, abys tohle město vysávala."
řekla, jako by ji zaklínala, pomalu a bezvýrazně. Upírka se jen uchechtla
a sjela z postele.
"Já toužím po lásce stejně jako ty, Dayn. Dopřej mi ji. Žít a nechat
žít, co říkáš?" zasyčela ironicky, téměř se jí dotýkaje tváří.
"Ty netoužíš po lásce. Toužíš využívat a zneužívat." odvětila Dayn
chladně, aniž by jen o milimetr uhnula. Docela zřetelně cítila divnou,
dráždivou vůni upírky a zblízka hleděla do jejích překrásných temných očí.
"A ty snad ne?" zašeptala Rimmon. Ve vzduchu viselo napětí.
"Ne." řekla pevně nekromantka a položila dlaň na upírčinu ruku. "Ne,
já ne." Cukla, ale Dayn jí stiskla pevně. Kolem jejich téměř se dotýkajících
hlav kroužily a poletovaly stíny.
" Vím o tobě vše. Jsi čarodějka. Všechny muže svého života jsi jen
využívala. Copak ty dokážeš milovat?! Nelži sama sobě." syčela jí Rimmon
do očí. "Já nejsem o nic horší než ty, naopak. Já to všechno nedělám jen
z nudy!!!" - poslední slova vykřikla.
Čarodějka semkla rty a oči se jí zúžily. "Nikdy," šeptala hlasem plným
nenávisti, "nikdy mi ani jediný z mužů, které jsem - jak ty říkáš - využila
a odhodila, nezůstal lhostejný. Tomu TY, upírko, nemůžeš rozumět. Jsem
čarodějka, ale pořád jsem člověk. Všichni ti muži ve mně stále jsou a já
se neprokousávám životem snadno, bez výčitek. Bez příběhů. Bez vzpomínek."
Odmlčela se a Rimmon ticho nenarušila. Vpíjela se do tváře nekromantky,
jako by četla myšlenky ona jí.
Po chvíli Dayn znovu promluvila, ale tentokrát byl její hlas jiný -
jako by ani nemluvila ona. Jak mohla Rimmon tušit, že se v nekromantčině
srdci rodí démon, že její mysl prostupuje jeho medový, mrazivý, chvějivý
hlas. Jak mohla vědět, že k povolání temného Služebníka nepotřebuje bývalá
velekněžka Zla žádnou knihu, jak mohla vědět, že žije celé ty dlouhé roky
uvnitř ní jako ten nejrafinovanější trýznitel. Jak mohla vědět, že jestli
se jí někdy dotýkala smrt, pak to bylo teď, rukou drobné čarodějky?
Jak to mohla vědět? Rimmon byla dítě Stínu, věděla to intuitivně. A
přesto nic neučinila. Její zvědavost byla silnější než varovný hlásek v
hlavě.
"Ruby…" řekl hlas. Oči upírky se rozšířily. Údivem? Strachem? Dayn,
či spíše její vlnící se stínový odraz se naklonil vpřed, dotkl se tváří
tváře - a prošel skrz. Rimmon pocítila ledový chlad, který jí pronikl jako
nůž. Několik okamžiků paralyzovaně naslouchala hlubokému hlasu, který se
teď ozýval v její vlastní hlavě. Cítila, že ztrácí vědomí. Zavřela oči…
zaklonila hlavu… a pak, jako když se ryba vymrští nad vodní hladinu, v
jediném okamžiku jasném jako lusknutí prstů uviděla sama sebe sedět na
posteli, obklopenou stínem, hroutící se, vysátou, mrtvou. Máchla prudce
oběma rukama - temnota se rozplynula jako dým.
Byla tu sama a byla živá. A je pryč, pomyslela si. V uších jí dozníval
táhlý ženský vzlyk.
"Vyhrála jsem, čarodějko, takhle mě nedostaneš."
Vstala, otevřela okno a vyhlédla do zahrady. Nádherně sytě modré nebe
křižovali netopýři. Spokojeně se usmála…
JEN PÁR DNÍ
Lucien otevřela celá rozesmátá. Ještě se přes rameno ohlížela do domu
a něco volala, pak se obrátila zpět a spustila: “Paní, slyšela jste to?
Komtesa se...” zarazila a větu dokončila s ústy úžasem dokořán “uzdravila...”
Na Dayn nebyl pěkný pohled. Zapadlé, krví podlité oči, mrtvolně bledá
pleť, modřiny a podlitiny na krku, na rukou... Vklopýtala do domu a zhroutila
se na podlahu. Na nic se neptej, chtěla ještě říct, ale vyšlo z ní jen
zachraptění.
Když je jednou démon probuzen a přiveden na svět, když je mu jednou
nabídnuta kořist, když se jí už dotýká - a když jí přesto nedostane, je
s ním těžké pořízení. Jakmile se znovu materializovala ve svém těle, vyčerpaná
a rozzuřená, nastal boj. Celou noc zápasila čarodějka o vládu nad svým
vlastním nitrem, celou dlouhou noc se svíjela na loži, kde byla jen několik
hodin předtím oživena bytost z jiného světa, křičela a dusila se, zatímco
za dveřmi pobíhali strážci a báli se vejít. Do konce života asi nepochopí,
kde v sobě shledala tolik síly, že se dokázala teleportovat alespoň do
zahrady, a jak se dostala domů...
V následujících dnech ležela ve svém pokoji, vyháněla všechny vyjma
Enid a pila. Paranoidní stavy jí téměř neopouštěly. Do ochraptění proklínala
sama sebe za to, že neodolala pokušení použít nekromancie, nesčíslněkrát
se vrhla k oknu, aby pátrala po eskortě, která ji odveze na exekuci, každičkou
noc očekávala s očima rozšířenýma šílenstvím návštěvu Rimmon. Nechápala,
jak mohla upírka přežít útok démona a děsila se toho o to víc, že ona samotná
ho málem nepřežila... V jejím pokoji byl strašný chaos, věci poházené po
zemi, střepy, prázdné lahve. A mezi tím vším polonahá, téměř stále opilá
dívka... kterou nakonec její přítelkyně musela uspat jednoduchým zaklínadlem.
Jedné noci Dayn probudil zvuk ze zahrady. Posadila se na posteli, okamžitě
vystřízlivělá, naslouchala, nic dalšího se však neozvalo. Spánek jí však
mezitím docela opustil. Najednou chtěla vstát a jít dolů, chtěla jíst a
chtěla s někým mluvit - ale zapletla se do rozházeného šatstva a nedůstojně
sebou švihla na zem. Zůstala ležet a přemýšlela. Ať už je to konec nebo
ne, stále tu má nevyřízené účty. Musí mluvit s knížetem. Musí se mu pomstít
- a musí se pomstít Duanovi, tomu především. Ale ze všeho nejdřív se musí
vypořádat s Rimmon. Pak? Pak by mohla ... ano, napadlo ji to, mohla by
se znovu stát nekromantkou, skrýt se Kapitule a žít...
Ne. Rozhodla se, že za tuhle cenu už nechce nic, ani kdyby to byl její
vlastní život. Té noci ji její šílenství definitivně opustilo.
INTERMEZZO
Upila ze skleničky a slastně zavrněla.
"Je úplně nový, paní! Včera ho přivezli z jihu! Tak… říkal jsem si,
že ho musíte ochutnat." Sklepník byl bez sebe radostí, že může své stálé
zákaznici předvést nejlepší zboží. Dayn se na něj blahosklonně usmála:
"Je opravdu výborné, mistře. Odkud ho přivezli, a kdo?"
Z Arhia, elfové, a…" zakuckal se potěšením "…musíte vidět jejich koně!
Jsou to ty černý fešáci, jako byla vaše Diana."
Čarodějka se smutně usmála. "Velmi ráda se na ně podívám. Diana byla
opravdu nádherné zvíře. Škoda jí."
"No jistě, škoda." přitakal sklepník. "Ale ten váš novej koník je taky
moc fajnovej. Viděl jsem vás na něm…" nedokončil. Její vyjížďky s knížetem
nebyly právě vhodné téma. Přešla to mlčením. Věnovala se vínu. Pak vstala
a položila na stůl minci.
"Děkuji, mistře. Byl to opravdu zážitek, ostatně jako vždy. Máš nejlépe
zásobený sklep v celém kraji. Pošli mi…" zamyslela se a úkosem přitom vyhlížela
zadními dveřmi na dvůr, kde vykládali zboží, "… pošli mi 40 lahví." Sklepník
se málem přelomil v půli od samých díků.
"A ještě," dodala se zvědavým úsměvem, " kde že mají ty koně?"
Na dvoře stál vůz a několik elfů z něj vykládalo sudy. Jeden právě vyváděl
ze stáje velkého šimla, tahouna. Vydala se za ním a nemýlila se, mířil
zadními vraty k ohradě za domem. Vypustil koně k ostatním, právě k těm,
na které se Dayn přišla podívat. Elf se opřel o klády a pozoroval vraníky.
Postavila se vedle něj. Nějakou dobu jen mlčeli.
"Přišla jste se podívat na ně?" oslovil jí konečně a ukázal bradou
do ohrady. Otočila se k němu a usmála se. "Ano, sklepník mě upozornil.
Také jsem měla klisnu toho plemene, ale těžce se poranila při lovu, přišla
jsem o ni."
"Taková škoda… tihle se k lovu nehodí. Používáme je na dlouhých cestách."
rozpovídal se elf. "Vydrží víc než kterýkoli jiný jezdecký kůň."
Dayn pohodila hlavou: "Vím, proto jsem si taky Dianu pořídila. Hodně
jsem tehdy cestovala…" Odmlčela se.
Koutkem oka pozorovala elfa. Byl oblečený podle jižního obyčeje, v
dlouhé kožené vestě přes jemnou plátěnou halenu, vysoké jezdecké boty a
u pasu stočený bič. Vlasy měl rozpuštěné a až do pasu, jen krajní prameny
měl stažené vzadu řemínkem, aby mu nepadaly do tváře. S jistým zalíbením
pozorovala tu nezvykle útlou, bezvěkou tvář, velké, úzké, světlé oči a
vysoké čelo. Po velmi dlouhé době si vzpomněla na rodinu, u které vyrůstala.
Zamyslela se a už neviděla jeho - viděla svou elfskou pěstounku, své přátele,
osadu v lesích… Vzpomínky - přepych, který si nesměla připustit. Jak dlouho
hledala své místo mezi elfy? A jak dlouho ho hledala mezi lidmi? Lidé jí
ale v posledních dnech definitivně zklamali. Už naposledy. Snad by… snad
by se mohla ještě vrátit k elfům?
Z přemýšlení ji vytrhl jeho hluboký, příjemný hlas.
"Paní?" nepatrně se uklonil "Musím už jít, ale pokud byste měla zájem,
pozval bych vás dnes k večeru na projížďku."
Měl velmi hezký úsměv, a nebyl to člověk, ač byl muž. Proč by odmítala?
Klisna, kterou přivedl pro ní, byla překrásná. Měla drobnou, aristokratickou,
krátkou hlavu, silný svalnatý krk, hřívu a ocas rozčesané do jemné hedvábné
záplavy a na spěnkách dlouhé rousy, takže její lehké nohy dopadaly na zem
s půvabným důrazem. Když se čarodějka vyšvihla do sedla, kobylka se pod
ní roztančila - nebylo možné jí udržet na jednom místě. To ani neměla v
úmyslu - vyrazila vpřed a kopyta elfova hřebce za sebou téměř neslyšela.
Mířila přes pole a pastviny k lesu, řítila se po dlouhé cestě do svahu
a obdivovala klisninu vytrvalost - jako by jeli celou dobu po rovině, ani
na okamžik nezpomalila. Mezi stromy otočila a poprvé se zajímala o svého
společníka. Byl to hezký pohled, černé vlasy, černá hříva, vydupali do
příkrého svahu a zastavili pár metrů od ní - hřebec ztuhnul jako socha.
"Má klasický výcvik!" křikla a ukázala na hřebce bičíkem. Elf se na
ní podíval… zvláštně.
"Ano." křikl v odpověď. Pak dokonale klidného koně prudce pobídl a
ten jen poskočil vpřed a cvalem se řítil mezi stromy. Když se za nimi hnala,
pociťovala po dlouhé době zase tu divokou radost a život byl opět jen nádherná
hra. Všechno to, co leželo před ní, jí vzrušovalo a lákalo. Ne nejméně
černovlasý neznámý…
"Ess`ae Tanagwetill. Qui ess´tae?"
Leželi vedle sebe v trávě, ona si hrála se stéblem, on dřímal, ruce
pod hlavou. Jeho hlas jí překvapil, trhla sebou. Odpověděla váhavě, s nedůvěrou:
"Quie dicett´an te?"
Otočil se na bok, aby na ní viděl. "Nikdo mi to neřekl. Poznal jsem
to. Qui ess´tae? Jak ti říkali elfové? Chtěl bych to vědět…"
Vzpomínky jí přemohly, otočila se k němu a dlouho se na něj jen dívala.
Jeho tvář byla neproniknutelná, a jí se příčilo číst mu myšlenky. Přesto
poznávala vše, stejnou tvrdost, stejný zdánlivě lhostejný pohled, stejný
střeh, skrytý za lenivým úsměvem. Jiný způsob myšlení, jiný úhel pohledu
- na elfech bylo všechno jiné - a všechno jí to bylo tak blízké. "Ess`ae
Tuonell." zašeptala.
Položil jí prsty do vlasů. " Tuonell, minn´ae te…"
Jednoho dne na ni za její zahradou čekali dva. "To je můj bratr, Tuonell.
Chtěl jsem ti ho představit."
Alghor byl menší než jeho bratr, sličný a veselý. Objal Dayn a políbil
jí na obě tváře.
"Jsem rád, že tě poznávám." usmíval se na ní. Napadlo ji, kolik z toho,
co Tanagwetillovi o sobě vyprávěla, asi ví - byl k ní nezvykle vřelý. Uvědomovala
si však, proč tomu tak je. Snad jí z toho až přeběhl mráz po zádech, ačkoli
nemohla říct, že by se bála. Když vás někdo miluje, když si tím jste jisti,
nepociťujete strach.
Ten večer i mnohé další večery plynuly jako ve snu. Přestala myslet
na nebezpečí, které se jí předtím zdálo obklopovat, ostatně, nikdo se neobjevil,
žádný zatykač, žádný Duan s eskortou, dokonce ani kníže se neozval. Na
zámku se pořádaly plesy, Ruby byla středem pozornosti a nikoho by nenapadlo
spojovat právě ji s vraždami, které se v podzámčí množily. A Dayn, městské
čarodějce, to bylo najednou lhostejné. Nenáviděla všechno kolem sebe o
to víc, oč raději měla dlouhé projížďky liduprázdnou krajinou v doprovodu
svého tak nenadále získaného společníka. Tanagwetill s bratrem obvykle
večeřeli u ní nebo všichni seděli dlouho do noci ve vinném sklípku. Enid,
zpočátku rozpačitá, brzy našla v té společnosti zalíbení, a Dayn ji mnohokrát
pohledem varovala - nebylo to ale třeba. Tanagwetill byl jen její, viděla
to na něm a čím dál víc do toho sama zabředávala. Jestli ho milovala? Nebyla
si tím jistá. Ale rozhodnutí, že opustí město a odjede na jih s ním, v
ní rostlo a sílilo stále víc.
Až do onoho dne.
Vraceli se z večerní vyjížďky. Alghor zabočil směrem k městu, Tanagwetill
ji doprovázel domů. Zastavili se ve svahu a dívali se za odjíždějícím.
Dayn zvedla ruku a mávala mu, dokud nezmizel. "Máváš jak malá holčička,"
dobíral si jí elf.
Zvážněla. "Tane, ale já nejsem malá holčička. Jsem čarodějka. Jestli
víš, co tím myslím."
Pobídla koně ke stáji. Mlčky ji následoval. Promluvil až u večeře,
tentokrát byli sami, protože Enid se necítila dobře a zůstala ve svém pokoji.
"Ty jsi čarodějka a já jsem elf. Neptám se tě na věk, nehledě
na to, že by to bylo .. ehm… nezdvořilé. A ty ses nezeptala mne. Ale ať
je to jakkoliv… Nechtěla bys odjet se mnou?"
Zamyšleně se na něj podívala. "Víš, tohle město je pro mě plné vzpomínek,
které nenávidím. Vlastně jsem uvažovala, že bych odsud ráda odjela. Ještě
nedávno jsem si myslela, že mi zbývá jen pár dní života,” zachytila
jeho pohled, ale pokračovala dál, “a teď se zdá, že to nebylo tak horké...
a vlastně mne napadlo, že bych mohla zkusit zapomenout na magii a… snad
se pokusit i žít mezi elfy… jako dřív. Třeba bych to dokázala.” dokončila
a tázavě se na něj podívala.
Neusmíval se. “To musíš vědět ty.” řekl.
“Ano. Uvidíme. Ale předtím tu musím ještě něco vyřídit." Hledala slova
a nechtělo se jí to všechno vyprávět. Točila v prstech sklenkou vína, které
pocházelo z Arhijských vinic. "Tane…" začala, ale nedokázala pokračovat.
Nakonec našla slova o mnoho později. Leželi pod otevřeným oknem v jejím
pokoji, dovnitř voněla noc a doléhaly zvuky ze zahrady. Zahoukání sovy,
neklidné frkání koní ve stáji, psí štěkot. Natáhla ruku a prsty mu projížděla
vlasy. Chytil její dlaň, políbil ji, vysmekla se mu a hladila ho bříšky
prstů po tváři.
"Tane?"
"Ano, lásko?"
"Víš, proč už tolik nocí nikdo nevychází ven? Proč se lidé bojí? Víš,
proč tak často zvoní umíráček?"
"Samozřejmě," odpověděl bez váhání, "ve městě je upír, řekli nám to
hned první den."
"No, a ty se ho nebojíš?" zeptala se.
Opřel se o loket a podíval se na ní. "Tuonell, dnes jsme o tom mluvili.
Já už mám leccos za sebou. Dokonce, divila by ses, i setkání s upírem.
Ne, nebojím se ho. Měl bych snad? Jsem na světě moc dlouho na to, abych
panikařil, když zaslechnu o nějaké potvoře z podhradí. Ale proč o tom mluvíš?"
Pokračovala bezbarvým hlasem. "Není to upír, Tane, je to upírka. A
je to zatraceně mocná upírka. Povstala jako noční stín té dívenky na hradě,
Ruby."
"Slyšel jsem o ní, myslíš tu komtesu. Prý je překrásná…"
Teď se prudce zvedla čarodějka. V hlase jí zazněl hněv: "Ano, Tane,
je nádherná. Kdybys jí viděl, zamiloval by sis jí. Je to její moc. Není
člověk, je…"
"Elfka?"
"Ne… je to dítě nějakého boha."
Tanagwetill na ní zůstal překvapeně zírat.
"Nemůžu ti to vysvětlovat, ale všechno se to stalo skrze černou magii
a já jsem tomu nedokázala zabránit. Rimmon, ta upírka, teď jistě touží
po mé krvi. Je to… jak to… no, je něco jako má sokyně. Jenže, Tane, já
použila tu nejmocnější a nejstrašnější věc, kterou znám, abych ji zničila,
a málem… a teď…" Stiskl jí ruku, až křečovitě, a přerušil ji: "Tuonell,
vím, co chceš říct. Myslíš si, že se pokusí zabít mě, protože jsem tvůj
milenec. Že se bude mstít na mě. Je to tak?"
Přikývla. Seděli vedle sebe a mlčeli. Ticho přerušil Tanagwetill: “Dobře,
čarodějko, tys jí nedokázala zabít magicky, ale proč by na ní neměl fungovat
obyčejný poctivý dubový kolík?”
“Měl by.” odpověděla rychle Dayn. “Popravdě, myslela jsem si, že...”
podívala se na něj zkoumavě a odvrátila hlavu. “Je na ní vypsaná odměna.
Dost peněz, myslím.”
Vstal a začal se oblékat. “Rozumím ti dokonale, Tuonell. Půjdu a zabiju
jí, když mi věříš. Nebojím se jí, nebude to první upír, se kterým se setkám.”
Dayn seděla na posteli, kolena přitažená k bradě a mlčky ho pozorovala.
Zmocňoval se jí divný pocit, snažila se ho zaplašit a opět hledala slova.
Vlastně jí to přišlo jako dobrý nápad, nahnat ho do toho, měl k tomu všechny
předpoklady, ale proč tedy měla pocit, že dělá chybu?!
"Až to vyřídím, ještě se sem vrátím!" usmál se na ni. Políbil ji a
byl pryč. Opatruj se, chtěla mu říct. Opatruj se, řekla mu v duchu. Možná
tě miluju, řekla mu v duchu.
Probudila se s výkřikem, zalitá potem, nezvladatelně se třásla. Příšerný
sen. Vize. Oknem dovnitř pršelo. Tma. Ze země ve spěchu sebrala hedvábný
pléd, přehodila jej přes noční košilku a…
PŘÍLIŠ MNOHO PŘEKVAPENÍ
…vyřítila se ze dveří. Lilo, okamžitě byla promočená na kůži. V šílené
chvatu se rozhlédla - uviděla je okamžitě. Alghor, bledý ve světle luceren
jako smrt, vedl za uzdu promoklého koně, otevřený vůz drkotal kalužemi.
Vedle něj, rukama přidržuje postranice, šli s hlavami sklopenými tři elfové.
"Nee!"
Vykřikla a rozběhla se k nim. Vytřeštěná hrůzou oběhla vůz, aniž se
na ně podívala. Děsila se toho, co uvidí.
Tělo ve voze bylo přikryté koňskou houní. I v tom dešti ucítila povědomý,
odporný, sladký zápach krve. Oči se jí zalily slzami. Stála, neschopná
slova, bez hnutí, bez hlesu. Jeden z elfů k ní přistoupil a dotkl se její
ruky. Jako by se v ní něco zlomilo, naklonila se, zapotácela a vrhla se
k vozu. Několikery ruce jí zachytily a stáhly zpět. Zoufale se otočila
na elfa, který jí pevně svíral paže. Jeho tvář se zdála být vytesaná z
kamene. Nohy jí klouzaly, jak se snažila vyprostit. Zachytila Alghorův
pohled - jen sklopil víčka a zcela neznatelně zavrtěl hlavou. Déšť smýval
z vozu krev a pod koly se tvořila rudá kaluž. Promočená koňská houně zplihle
visela přes otevřenou postranici, odkapávala z ní voda. Z praménku černých
vlasů, který zpod ní vyklouzl. Stáli tam snad hodiny.. a možná ve skutečnosti
uběhlo jen několik málo minut. Neplakala. Nemohla. Na tvářích ji studil
déšť.
Přistoupila k vozu, už jí nebránili. Natáhla roztřesenou ruku, zaváhala.
Pak rázným pohybem strhla deku.
Couvla a vrazila do Alghora. Položil jí zezadu ruce na ramena. Dlouho,
předlouho se dívala na mrtvé tělo. Tanagwetillova tvář byla znetvořená
ostrými spáry. Jeden oční důlek byl rozervaný, druhé oko milosrdně zavřené.
Z pootevřených úst zkřivených nehezkou grimasou bolesti vytékal pramínek
krve. I bílé zuby byly zbarvené rudě. Dlouhé, nádherné, černé vlasy teď
visely z vozu dolů zacuchané, slepené krví. Hrdlo měl rozervané doslova
na kusy. Bez citu, jediné myšlenky, jako by byla sama mrtvá, dívala se
na změť přetrhaných tepen a rozdrcenou páteř v obnažené ráně. Halenu měl
Tanagwetill roztrhanou a širokou neopálenou hruď křižoval bezpočet hlubokých
šrámů.
Alghor pustil dívčina ramena, přistoupil k bratrovi a opatrně mu stáhl
z šíje řemínek s kovovým amuletem. Neřekl ani slovo, vzal čarodějčinu třesoucí
se ruku do své a vtiskl jí do dlaně studený, krví potřísněný kov. Zavřel
její rozevřenou dlaň, sklonil se a políbil prochladlé prsty. Stála jako
mramorová socha, sevřenou pěst zvednutou k srdci. Alghor se k ní natáhl
ještě jednou, naposledy. Zlehka jí sňal z ramen hedvábný pléd, promočený
a ztěžklý, a zakryl jím Tanagwetillovo zakrvácené tělo. Pak se na ní naposled
podíval.
Déšť stále, vytrvale padal na tichou ulici. Bílý pléd se barvil krví.
Přistupovali k ní jeden po druhém. Dívala se na Tanagwetillův obličej,
milosrdně nezřetelný pod hedvábím. Sklonili se, políbili ji na tvář a zašeptali
stejná slova: "Sbohem, sestro…" Viděla křivku jeho klenutého očí. Alghor
trhnul otěží. Dívala se na Tanagwetillovo vysoké čelo, jako zázrakem nedotčené
upířími spáry. Vůz se pohnul a poskočil. Dívala se. Tělo na voze
sebou trhalo v drkotavém pohybu kol na nerovné dlažbě. Dívala se, až najednou
stála na ulici úplně sama.
Vracela se domů. Ačkoliv, nebyl to vlastně její domov, necítila k tomu
domu v zapadlé ulici nic. Vůbec necítila nic, jen hroznou, smrtelnou únavu.
Život jí přestal zajímat. Vystoupala po schůdkách, prošla otevřenými dveřmi
do chodby, zanechávaje za sebou mokré stopy, a vstoupila do haly.
Stál tam, ve tmě, a čekal na ni.
Přece jen našla důvod, proč žít.
“To se mi snad jenom zdá!” zasyčela nenávistně.
“Dayn, zadrž!” řekl rychle a vykročil k ní.
Vymrštila ruku před sebe a na koncích prstů jí zaplál věnec ohně. Nenávist
jí ovládla, nevěděla ani co dělá.
V jeho tváři byl zmatek a nepochopení. “Dayn!”
“Mlč!” syčela “Už ani krok.”
“Přišel jsem...” Chtěl něco říci, ale z její dlaně vyšlehl sloupec
energie a odhodil ho na stěnu.
Dopadl tvrdě - lapaje po dechu, zvedal se ze země.
“Jak... ses... mohl ... opovážit!” vyrážela ze sebe, “Ty hnusný hade!
Zradit MĚ! Přišel sis pro mě, co?!”
Nestačil se ani narovnat, kolem hlavy mu šlehl plamen a zapálil knihovnu
i jeho plášť. Třásly se jí ruce, nemířila. Serval hořící látku z ramene
a natáhl k ní ruku: “Dayn, přestaň, všechno je jinak.” Oči jí plály vzteky.
Proč se tváří, sakra, vždycky tak klidně!
"Vezmu tě sebou, vrahu!" zavřeštěla.
Otevřel ústa, ale nový poryv energie ho jako beranidlo odhodil na doutnající
knihovnu. Několik tlustých svazků mu spadlo na záda. "Sakra, počkej!" chraptěl.
Slyšela sama sebe nepříčetně řvát: "Nepočkám! Na nic už čekat nebudu!"
Duan stál proti ní. Tvář a vlasy měl ožehnuté plamenem, levá ruka mu
visela bezvládně podél těla. Prudce oddychoval, jak se snažil chytit vyražený
dech. Díval se na ní vyčítavě, zoufale. Cítila se příšerně.
"Skončím to…" zašeptala, ruku stále napřaženou proti němu. Skončím
to, dřív než zjistím, že tě nedokážu zabít, pomyslela si. Oči se mu zúžily
do nenávistných štěrbin, jako by se díval skrz ní, za ní. Zdravou ruku
zvedl k opasku.
Dotknul se jí ledový spár strachu. On je doopravdy vrah, chladnokrevný
- a bez citu, věděla to odjakživa. Mocnější ve všem - v intrikách, v nenávisti.
Mstivější, rychlejší. O vteřinu rychlejší než ona. Jeho kovová hvězdice
zasvištěla vzduchem - halu pohltil oblak ohně - dvojí výkřik…
…ani jeden však nevyšel z jejích úst. Prudce se otočila. Za ní ležela
v otevřených dveřích Enid, hvězdici zaseknutou vprostřed čela. Docházelo
jí to pár vteřin.
"Duane!!!"
Ležel v hořících troskách knihovny, šaty na něm doutnaly. Ruce se jí
třásly tak, že jednoduché zaklínadlo mlha se podařilo až napotřetí. Uhlíky
prskaly a páchly v oblacích páry. Klekla si k němu, slzy jí padaly na ruce.
Oči měl křečovitě zavřené. Přitiskla k sobě jeho bezvládné tělo a rozplakala
se. Trvalo to snad půl hodiny, než jí roztřásla zima a ona si uvědomila,
co se stalo. Jako by se probrala ze zlého snu. Duan byl stále v bezvědomí.
Poprvé za život blahořečila své zbrklosti - oheň ho čelně vůbec nezasáhl,
zničil jen knihovnu a část zařízení haly. Vlasy i obočí měl sice sežehnuté,
ale rozsah popálenin byl na takový útok zanedbatelný. Položila mu dlaně
na prsa a pustila do něj energii. Téměř okamžitě otevřel oči.
"Duane," začala zbrkle, zatímco se na ní unaveně díval. "Nevěděla jsem…
Bože, myslela jsem si, žes mě zradil, žes to byl ty, kdo na mě poštval
tu bestii, myslela jsem si, že sis pro mě přišel, Jacques mi s tím vyhrožoval,
řekl, že…"
Přerušil jí tiše, vyčítavě: "Přišel jsem tě varovat, Dayn. Ale ty jsi
pořád tak strašně zbrklá. Mohlas´ mě zabít."
Znaveně zavřela oči: "Byla jsem přesvědčená, po tom všem, žes´ přišel
zabít ty mě. Myslela jsem, žes…"
Jeho hlas zněl konejšivě: "Přišel jsem ti pomoci. I kdybych tě neměl
tolik rád…a já mám… zasáhl jsem do tvého života tolik, že budu za tebe
až do konce svých dnů cítit zodpovědnost."
Zapálili oheň v krbu a choulili se k sobě v dekách na jednom křesle.
Ve vzduchu visel zápach spálené kůže a ohořelých knih. Držel ji kolem ramen.
Konečně čarodějku přemohla únava - začala mu v náručí usínat, ale zdravou
rukou jí stiskl paži:
"Nespi. Přijel jsem ti něco říct a to nepočká. Ani do rána."
Jeho vážný tón ji probral. "Povídej", zamumlala.
Ušklíbl se. "Tak prve musíme odklidit mrtvolu. A za druhé, čeká nás
dneska ještě jedna vražda, tak se prober." Teď už byla vzhůru dokonale.
"No ano, proč myslíš, že jsem tu?"
Přešla to mlčením.
"Když nejsem zrádce já, je to někdo jiný, to má logiku, co myslíš,
čarodějko?" zeptal se ironicky a hned pokračoval: "Kdepak se toulá dnes
tvá služebná, ta hezká husička, co ti krade víno ze sklepa?" Ignoroval
její překvapený výraz a mluvil dál. "No ano, zrovna tu jsem potkal před
pár dny v justičním paláci. Co bys řekla, že chtěla? Samozřejmě, podělit
se o své malé tajemství. Nabídl jsem jí pomocnou ruku, odvedl jí do své
kanceláře, nalil jí víno, nabídl bonbony… jsem velmi okouzlující muž, však
víš. Svěřit se mě, to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Šéf tajné policie
je přece ten pravý člověk na zatýkání odpadlických čarodějek."
"Sakra…" uklouzlo Dayn.
"Přesně, Dayn. Kdyby místo mě potkala kohokoliv jiného, jsi už na cestě
na hranici."
"Ta mrcha… zabiju ji."
Nehezky se usmál. "To je přesně to, co musíš udělat."
Sjela ho ironickým ohledem. "Zase ve své kůži, co?"
Vstal, shodil ze sebe deku a zaklel. "Ne tak docela. Co takhle nějaké
menší zaklínadlo na zlomenou ruku? Začíná nepříjemně přicházet k sobě.
Že sis knihovnu musela nechat dělat zrovna z dubu…"
Obrátila oči v sloup.
V svém pokoji služebná nebyla. Neustále ji proklínaje, prohledávala
čarodějka dům. Duan zatím odtáhl tělo mrtvé plavovlásky do zahrady a navršil
na ně hromadu dřeva. Když se vrátil, našel Dayn v kuchyni.
“Nebyli jsme první, kdo se chtěl zbavit svědka.” prohlásila lakonicky.
Služebná ležela naznak na roštu u pece. Ve tváři měla překvapení. Dvě
drobné ranky na pravé straně krku téměř nekrvácely.
"Vždycky si říkám, jestli nemají upíři v těch zubech něco, co pomáhá
srážení krve. Nikdy to nekrvácí." poznamenal a otřel si dlaně do její odhozené
zástěry.
KRÁLOVSKÝ TRIBUNÁL
"Vznáším obvinění proti Enid an Gwyhar, člence Kapituly, která svévolně
porušila zákon a použila zakázanou knihu Nekromancium, aby přivedla k životu
mrtvé tělo komtesy de Santon!"
Mezi mágy to zašumělo, jedna čarodějka s vlasy staženými do uzlu dokonce
pobouřeně vstala, ale přísný pohled cechmistra ji umlčel. Velitel královské
tajné policie, Duan Lyontard, v šarlatovém plášti s vysokým límcem, důstojný
a hrozivý jako spravedlnost sama, přecházel zasedací síní a jeho hluboký
hlas se odrážel od mramorových stěn. Seděli tu všichni - ministr obrany,
znuděný a bez zájmu, ministr vnitra, visící očima na mluvčím, celá Kapitula
v černých pláštích, s neproniknutelnými výrazy, zástupci tajné policie,
ruce vážně složené na stole, byla tu Dayn v tmavomodrých sametových šatech,
prohlížející si po očku ostatní, byl tu kníže Jacques Montalban, který
sotva zakrýval nezvladatelný třes rukou, vedle něj, tvář zbrázděnou hlubokými
vráskami, seděl hrabě Santon, a v čele samotný král, hlavu nakloněnou,
jak se zájmem čekal, co se z celé věci vyvine. Přímo proti němu, na druhém
konci stolu, stála útlá dívka v bledězelených šatech, spoutaná na rukou.
Oči měla sklopené, ale držení těla prozrazovalo aristokratický původ. Komtesa
Ruby de Santon.
"Navrhuji pro obviněnou Enid an Gwyhar trest nejvyšší, smrt upálením."
Už se stalo, ušklíbla se v duchu čarodějka.
"A dále. Obviňuji Lucien Bolton, toho času zaměstnanou u čarodějky-residentky
knížectví Montalban, z těchto zločinů: Napomáhala při nekromantských rituálech
Enid an Gwyhar, spolčovala se s nestvůrou jménem Rimmon, a konečně přímo
zavinila smrt nejméně jedné osoby."
Ještě krádež vlastního Nekromancia bývalé velekněžky Řádu temných,
doplnila si pro sebe Dayn.
Ministr vnitra vstal a rozhlédl se po přítomných. "To jsou vážná obvinění,
sire, máte pro to nějaké důkazy?" Duan Lyontard kývl na jednoho ze svých
mužů, který okamžitě vytáhl z pláště tlustý svazek listin a položil ho
mlčky před ministra. Chvíli bylo slyšet jen šustění papíru. Pak ministr
podal papíry s úklonou králi a pokýval při tom hlavou na znamení své spokojenosti.
"Faktem zůstává, že obviněné ženy nemohou být již po zásluze potrestány,
neboť obě dvě padly za oběť tomu, co přivedly na světlo světa. Je tu však
ještě někdo, kdo nese za celou věc odpovědnost."
Jeho poslední slova zapadla do ticha v síni jako kámen do bažiny.
Dayn tiše vdechla a rozhlédla se po ostatních, Santon sevřel desku
stolu, až mu zbělely klouby, král se zkoumavě naklonil kupředu...
“Je to TENTO muž!” zahřímal Lyontard.
Jacques Montalban vyskočil z místa, až porazil židli. Nastala vřava.
Všichni o překot vstávali, mluvili jeden přes druhého a v jejich hlasech
zanikalo Jacquesovo nesouvislé koktání. “Já to... cože?... Já to neudělal!
Přísahám. Nemám s tím nic společného, to ona... to ona... to on...”
Velitel tajné policie pohlédl krátce na krále, jako by čekal na jeho
souhlas, trhnul hlavou a vyštěkl: “Odveďte ho!”
Když vycházeli ze sálu, odvážila se polevit v ostražitosti, se kterou
se chránila proti telepatickým průnikům přítomných mágů, a dotkla se myšlenkami
jeho myšlenek.
´Ne že by mi to vadilo, ale proč jsi ho hodil přes palubu?´
´Politika, Dayn. A vypadni z mojí hlavy. Neriskuj.´
Nebyla to bolest, co jí bodlo. Jen jisté uvědomění.
Svět se vlastně nemění. Stále se dotýkám stejných ran, stále jsem lhostejná
nad stejnými místy příběhu. Stále se vracím v nekončícím kruhu. Svět uvnitř
mojí vlastní hlavy, tristní pohled na sebe samu, jak se potácím podél zdi.
Taková únava... taková únava - a na konci stojím zase tam, odkud jsem vyšla...
EPILOG
Kráčela chodbami hradního vězení jako stín. Lehký šedý plášť, do kterého
byla zahalena, šepot, který nezřetelně splýval z jejích rtů - vysoký stín
na kamenných zdech, nic víc. Před kovanými dveřmi stála stráž. Muž si jí
nepovšimnul, dokud se nedotkla něžnými prsty jeho tváře. S úlekem položil
ruku na jílec meče, ale hlas sametový jako křídla netopýrů utišil tlukot
jeho srdce. Její dlaň na jeho ústech. Vůně. Chlad. Bezedné propadání do
snu.
Zamkla za sebou dveře a opřela se o ně. Ruby otevřela oči, chvíli se
na ní dívala, pak se posadila a ospale protáhla.
“Čekala jsem na tebe.” řekla hlasem tak překrásným, že její věznitelé
museli mít v uších vosk, když jí zakovávali.
“Nespěchala jsem.” odpověděla jí čarodějka.
Hleděly na sebe celou věčnost. Nakonec první promluvila Ruby.
“Čekáš na Rimmon?”
“Ano.” přikývla Dayn.
“Dočkáš se.”
“Já vím.”
Po chvíli dodala: “Byla jsem u tebe, když jsi umírala.”
“Já vím.” usmála se smutně dívka.
Čarodějka se přece jen rozhodla začít rozhovor: “Ty víš, co proč jsem
přišla za Rimmon, že?”
“Vím toho víc, než bych chtěla.”
“Pak bych se možná raději s Rimmon nepotkala.” řekla zamyšleně Dayn
a mimoděk se dotkla amuletu, který se jí leskl ve výstřihu. “Chtěla jsem
se jí zeptat na pár věcí... ale snad budu radši, když je nebudu vědět.”
Ruby vstala a vykročila k ní, ale řetězy ji strhly zpět. Její hlas
zněl nekonečně sladce: “Dayn...”
“Mlč!” utnula ji čarodějka chladně. Přistoupila k ní, položila ruku
na její okovy, zavřela oči - zámky zacvakaly. Vztáhla ruku a otevřela v
nejbližší stěně ohnivě planoucí portál.
“Proč to děláš, Dayn?!” řekla Ruby vyčítavě.
Čarodějka k ní zamyšleně vzhlédla.
“Pohybujeme se v kruhu, já i ty. Smrt, odplata, vzkříšení.... a zase
smrt. A další odplata. Jediná cesta ven, kterou vidím, je kráčet hlavou
proti zdi.”
Ruby visela očima na jejích ústech a docela nepatrně se usmívala.
Když vstupovala do portálu, ještě jednou se ohlédla. Čarodějka Dayn
stála uprostřed místnosti a v dlani svírala kovový amulet.