Neurostim
Autor: Stanislav Čeřovský, přidáno: 18.3. 2001 22:02:03

Z pohledu na obrazovku rozbolela Rybku hlava. Já ten internet prostě nedokážu odpojit, pomyslel si odevzdaně. Vzápětí si však uvědomil, že neodbytný tlak na temeni asi nebude způsoben jen dlouhým pobytem u počítače. Poslední víkend byl opravdu mimořádně náročný. Plánované povyražení s novým amfetaminem se zcela lišilo od původních představ. Nebyl však zklamán, spíše překvapen hloubkou prožitku, barevností vizí a především slovy nevyjádřitelnou všudypřítomnou mystičností, která dalece přesahovala všechny podobné zážitky s jinými drogami, jež doposud vyzkoušel. Nebylo jich málo, z těch obvyklých znal snad všechny, a jointa už za drogu ani nepovažoval. Ani ty největší úlety na jeho rozličných tripech jej však bezezbytku neuspokojily. Vlastně i ten nový amfetamin, co nejspíš ani amfetaminem nebyl, mu nedal nalézt něco, co stále hledal, aniž by ovšem přesně věděl co. Na otázku čím by chtěl být, odpovídal jako dítě, že kosmonautem nebo prezidentem. Pokud by mu ještě dnes někdo položil podobnou otázku, řekl by nejspíše, že psychonautem. Ten kosmonaut by ovšem taky šel. Pohled na zemi z vesmíru, to musí být úlet sám o sobě. Škoda jen, že takový kosmonaut si výzkum své hlavy takříkajíc zvnitřku nejspíš dovolit nemůže. Kdepak feťáky v kosmu, to by nám ještě tak chybělo. Na okamžik si představil titulní stranu bulvárních novin s palcovým titulkem "Američtí kosmonauté kouří ve vesmíru trávu!". Bylo zábavné nechat myšlenkám volný průběh. Otevřít tak školu pro psychonauty, to by bylo sympatické podnikání, napadlo ho náhle. Vzápětí si však uvědomil, jaká je to bída - to co by člověk dělal rád, je většinou nereálné. Ještě že se z tohoto podivného světa dá alespoň občas uniknout. Jen ta kocovina kdyby nebyla. Znovu se mu připomenula bolest hlavy. I tak to stálo za to, ujišťoval se, jen v tu neděli už jsem se na to měl vykašlat. Nutkání zopakovat fascinující sobotní zkušenost však bylo příliš silné. Nedělní trip se ale příliš nepovedl, snad už byl moc unavený, možná se i po sobotě zvýšila tolerance na novou látku. Právě se rozhodl, že si dá na nějaký čas pauzu, když jeho pozornost upoutala reklama na právě se načítající stránce. "Neurostim - nová cesta do nitra psychiky bez použití chemických drog," hlásal bílý nápis na pestrobarevném, fraktálovém, stále se měnícím pozadí. Na okamžik zaváhal - na reklamní proužky neklikal už ze zásady - ale pak jediným rychlým pohybem posunul ukazovátko myši a cvaknul. "Převrat ve výzkumu lidské mysli je nyní přístupný každému," sděloval úvodní text. Ze stručného popisu pochopil jen tolik, že se jedná o nabídku na aparát, který je schopen ovlivňovat činnost mozku pomocí indukovaných kmitočtů. Nikde nenašel adresu, ani název firmy a vůbec to celé nepůsobilo příliš důvěryhodně. Jedinou možností kontaktu bylo číslo na mobil. Firma to přece unese, řekl si, když volil číslo na služebním telefonu. Následující rozhovor byl trochu podivný už tím, že vyptávajícím se byl spíše muž na druhém konci. Vlastně jsem toho řekl víc o sobě, než jsem se dozvěděl, pomyslel si nakonec a na okamžik ho přepadl lehce paranoidní pocit. Raději jsem měl vypnout zobrazení svého čísla volanému učastníkovi, napadlo ho. Vzápětí si však uvědomil, že za určitých okolností by to stejně nemuselo být nic platné. Vážně už začínám být paranoidní, je to celé hloupost. Na tu domluvenou schůzku však půjdu, to je jasná věc, pomyslel si, než šel spát.

Druhý den se cítil mnohem lépe a hned odpoledne vyrazil na udanou adresu. Zazvonil na zvonek vedle branky, skrze jejíž mříže byla vidět blahobytně vyhlížející vilka. Vzápětí se na cestičce od domu objevil postarší muž seriózního vzezření. "Vy jste určitě pan Rybka, docent Franta jméno mé," pravil žoviálně, podávajíce mu ruku. "To celé je ve stadiu výzkumu", pokračoval. "Musíme všechno přísně utajovat, to víte konkurence nespí, ale bude to opravdová bomba, jsem rád, že jste k nám přišel, uvidíte, že nebudete zklamán, dobrovolníky teď potřebujeme ze všeho nejvíc." V podobném duchu žvanil po celou dobu, než oba sešli po schodech do jasně osvětleného, velkého sklepního prostoru. Již první pohled stačil, aby Rybka pochopil, že se nejedná o žádný podvod. Celá místnost působila dojmem dobře vybavené vývojové dílny, nebo spíše laboratoře. Některé přístroje na stolech u stěn mu připadaly natolik povědomě, aby mu bylo jasné, že tady problémy s financemi nemají. Celé místnosti dominoval podivný, v jejím středu umístěný kus nábytku, který vypadal jako kříženec skládacího dvoulůžka a rakve. "To je to zařízení?" položil Rybka první otázku od svého příchodu. "Je to jen jeho část, ta ve které budete během experimentu upoután," odvětil docent klidně. Rybka se zarazil. O nějakém upoutávání nebylo na internetu ani slovo. Docent zřejmě postřehl jeho neklid a vzápětí dodal: "Nemusíte se ničeho obávat, to je spíše pro vaše bezpečí, abyste si sám neublížil při nějakém divočejším vjemu. Tady se budete cítit jako rybka ve vodě," pokusil se o žert. "Rád bych o tom věděl trochu více, jak se to ovládá a jak to celé funguje, na jakém principu a tak vůbec." Výraz docentova obličeje se náhle změnil. "Vás zajímá jak to celé pracuje?" Tón jeho hlasu byl až nezdvořile podezíravý, "Ne, nejde mi o žádné detailní informace," vycítil Rybka jeho obavu. "Spíše bych chtěl mít jistotu, že je to bezpečné, taky by mě zajímalo, jak se to nastavuje a ovládá." "Pokusím se být stručný," odvětil docent. "Náš přístroj je založen na poznatku, že určitým emocem odpovídají v mozku konkrétní kmitočty. Pokud takovýto kmitočet dostaneme do správného místa, je daná emoce zesílena, je-li v protifázi, je emoce naopak zeslabena. Není to na vás moc odborné?" zarazil se docent. "Jen klidně pokračujte, zní to zajímavě." "Přístroj se ovládá několika dvojicemi tlačítek, každá dvojice odpovídá určitému pocitu. Tlačítky v horní řadě se přidává, spodní řada nastavenou hodnotu zase snižuje. Na displeji nad každou dvojicí je vidět nastavená hodnota. Bohužel ještě nemáme dostatek zkušeností s různými kombinacemi nastavení. Výsledný efekt nemusí být takový, jak by člověk očekával. Některá nastavení mohou vést k pocitům zmatenosti až naprosté ztráty smyslu pro vnímání reality, přičemž spektrum těchto stavů je nepředstavitelně široké". A je to tady, pomyslel si Rybka, to je to, na co jsem celou tu dobu čekal. "V budoucnu počítáme s tím, že se tento přístroj bude prodávat, pouze movitějším zájemcům samozřejmě. Proto je jeho součástí i startovací tlačítko a časový spínač, který po uplynutí dané doby vrátí všechna nastavení na výchozí hodnotu a uvolní pouta. Konstrukční princip přenosu zaručuje, že i po několikahodinovém naprostém obluzení nedochází k jakémukoli poškození mozku. Všechny změny jsou vratné. Ovšem bez časového spínače by to nešlo, experimentátor by nemusel být schopen návratu." "To zní slibně," podotkl Rybka. "Kdy to budu moci vyzkoušet?" "Třeba hned, nejprve ale musíme projít pár formalit. To víte musíme se jistit." smál se docent. Rybkovi to sice tak legrační nepřipadalo, přesto však poslušně vyplnil všechny předložené tiskopisy. V tu chvíli už jej ovládala jen touha přístroj co nejdříve vyzkoušet. "Musím vám připoutat ruce i nohy, pouze pravá ruka bude mít částečnou možnost pohybu, abyste dosáhl na ovládání. Ták, to bychom měli. Teď vás tu nechám experimentovat a půjdu pryč. Moje přítomnost by mohla působit rušivě," vysvětloval mu docent klidným hlasem. Rybka však tak klidný nebyl. "Budu všechno ovládat sám?" podivil se, "Vždyť s tím nemám žádné zkušenosti." "Ničeho se nebojte," odvětil s úsměvem docent. "Víte, zjistili jsme, že málokdo se obtěžuje podrobným studiem příruček k obsluze. Doufáme sice, že naši zákazníci budou nadprůměrně pečliví, přesto však nechceme nic ponechat náhodě. Smyslem tohoto testování je ověřit právě to, jak se bude chovat jen okrajově poučená osoba. Ale jak jsem řekl, žádné nebezpečí prakticky nehrozí a já sám budu ve vedlejší místnosti." Slovo prakticky se Rybkovi pranic nelíbilo. "Kolik lidí už to vyzkoušelo?" zeptal se opatrně. "Testovali jsme to sami na sobě, opravdu se nemusíte ničeho obávat. Nakonec ať se vám přihodí cokoliv, je to jen určitá forma snu," uklidňoval ho docent. "Časový spínač můžete nastavovat v rozmezí jedné vteřiny až celého dne. Pro začátek bych doporučoval spíše kratší časy," řekl a odešel z místnosti. Rybka nervózně navolil jednu minutu a zkusmo krátce podržel několik tlačítek. Možná bych měl vždycky měnit jen jeden parametr, abych si ověřil co to dělá, uvažoval. Pak si však vzpomněl na docentova slova, že efekt kombinací je tak jako tak nevypočitatelný. Prostě to zkusím, je to jen minuta, uklidňoval sám sebe. Přesto cítil, že ho začíná ovládat pocit strachu a krátce zapochyboval, zda je to rozumné. Vzápětí stiskl tlačítko Start. Okamžitě si uvědomil, že změna vnímání byla nepopsatelně náhlá, ještě mnohem rychlejší, než při tom posledním nešťastném pokusu s ketaminem do žíly. Ucítil vlny tepla po celém těle. Nástup pocitu byl tak rychlý, jako by se jedním skokem ponořil do vyhřátého bazénu. Nebylo to však nepříjemné a cítil, že mu zůstává schopnost více méně logicky uvažovat. Náhle se otřásl chladem a pochopil, že nastavený čas uběhl. Na displejích opět zářily původní hodnoty a jeho pouta se začala pomalu zasunovat do otvorů po stranách lůžka. "Tak jaké to bylo?" hlaholil už od dveři docent. "Zvláštní" odpověděl Rybka zamyšleně. "Kolikrát to ještě můžu vyzkoušet?" Docent očividně pookřál. "Vidím, že vás to chytlo, to je dobré znamení. Testovat můžete jak dlouho chcete a vydržíte. Já tu jsem sice jen do čtyř, ale za chvíli přijde kolega. Kdyby bylo cokoliv potřeba, tak se o vás postará." "Nebojte se experimentovat," dodal ještě a zase odešel. Během dalších testů se Rybka postupně osměloval a volil stále extrémnější nastavení. Pomalu získával pocit, že nepotrvá dlouho a bude schopen si nastavit takový způsob vnímání, který mu nejlépe vyhovuje. Prodloužil také čas, aby si mohl jednotlivé mikrotripy více užít. S dalším startem místnost pojednou bez náznaku předchozího varování zmizela a on se ocitl sám v jakési rovné chodbě se zaoblenými stěnami, podlahou i stropem. Zaslechl cizí hlas na konci chodby a vydal se tím směrem. Po několika krocích stál náhle jen pár metrů od dvojice lidí. Zády k němu klečela žena, jejíž tvář nebyla vidět. Obličej muže, který stál před ní však viděl zcela jasně, stejně jako ruku s revolverem, kterým mířil na ženinu hlavu. Chodbou se ozval mužův křik, zdánlivě téměř neartikulovaný, přesto však stále znovu a znovu se opakující. "Ukousni mi ho, nebo ti ustřelím hlavu," porozuměl Rybka konečně. Zdálo se, že hysterický křik nebude mít konce. Absurdita celé scény byla téměř hmatatelná. Náhle cosi ucítil ve své dlani. Kde se tu vzal dálkový ovladač, napadlo ho a vtom si s ulehčením uvědomil, že oblé stěny chodby jsou jen okraje televizní obrazovky, před níž on sám sedí a sleduje jeden z těch obvyklých výjevů televizního světa. Reflexivně stisknul tlačítko pro změnu kanálu a chodba zmizela. Zůstala jen prázdná televizní obrazovka. Výjev se pojednou změnil a Rybka pochopil, že nyní je opět uvnitř. Na okamžik jej téměř oslepil prudký paprsek světla. Jeho zrak se zvolna přizpůsoboval. Vzápětí uslyšel potlesk, jásot a profesionální hlas moderátora. "Děkuji vám za potlesk pro pana Rybku, dalšího účastníka nejnapínavější hry v celém televizním vesmíru." Tu frázi už slyšel mockrát. Pravidelně patřila začátku sobotního večera a soutěži "Kdo dojde až na hranu". Nechápal sice, jak se právě on mohl stát jejím aktérem, ale podvědomě cítil, že jakákoli obrana je předem marná a vlastně ani nemá smysl, přímo fyzicky vnímal, že jeho osud je už v tuto chvíli předurčen. Pravidla nebyla složitá a znal je velmi dobře. Účastníkům, svádějícím souboj o velké peníze, se do mozku přehrával záznam klesající aktivity umírajícího člověka. Soutěžící měl možnost jej vypnout - vyhrával ten, kdo se nejvíce přiblížil hranici, za níž toho již nebude schopen. Obrovská sledovanost byla dána faktem, že zařízení nemohl odpojit nikdo jiný. Špatný odhad tak byl vždy potrestán cenou nejvyšší. Detilní záběr na hrůzu v očích aktéra, který si právě uvědomil, že už se sám odpojit nedokáže, byl hlavním lákadlem této televizní podivnosti. To co diváci viděli, to nebyly pohledy starců, v nichž se zračí smíření s blížícím se koncem. V těch očích byl vidět děs z poznání, že v jediném okamžiku byla ztracena nejen vytoužená odměna, ale i vlastní život. Tato chvilka však byla příliš krátká na to, aby si jí zhýčkaní diváci mohli v klidu vychutnat. Proto se v tomto zlomovém okamžiku aktivovala automatika a několik klíčových vteřin bylo přehráváno stále dokola. Toto zmražení času si zlomený hráč sice uvědomoval, přesto byl proti němu bezmocný. Vědomí absolutní prohry jej zasahovalo stále znovu plnou silou. Utrpení končilo až ve chvíli, kdy se většina diváků ve studiu rozhodla jej pomocí hlasovacího zařízení ukončit. Proces pak doběhl až do úplného zastavení životních funkcí. Celý děj se náhle závratně zrychlil a Rybka si zmateně uvědomil, že už je v akci. Cítil, že by neměl dlouho váhat a nechat se ovládat pocitem smíru a klidu, který jej stále silněji zaplavoval, ale cosi mu bránilo stisknout tlačítko znamenající záchranu. Na krátký okamžik přivřel víčka. Spatřil prostor mezi dvěma zrcadly, nekonečně se opakující obraz, jenž tvořil jakýsi imaginární tunel. Jeho stěny byly pokryty tisíci páry jeho vlastních vyděšených očí. Cítil, jak je vtahován dovnitř rotujícím vírem zhmotnělých myšlenek, který jej unášel kamsi pryč. Pochopil, že nadešla chvíle rozhodnutí. Prudce otevřel oči. Tunel zmizel a s ním i televizní studio, vlastně zmizelo úplně všechno. Cítil jen nekonečný prostor a klid. Zvolna začínal chápat, že je jedinou bytostí v celém vesmíru, jehož je nedělitelnou součástí. Vnímal absolutní splynutí s každým atomem celého universa od doby samotného počátku až do nekonečné budoucnosti. Stal se bohem. V tu chvíli zmizely všechny otázky, hledání i obavy. V tomto stavu jako by čas ztratil svůj fyzikální význam, nebylo žádné dříve a potom. To byl ten stav mysli, po němž celý život marně toužil. Krystalická dokonalost. Nehybnost. Vědomí. Vtom ucítil, nebo spíše vytušil trhlinu, ze které vyvěral pocit cizí přítomnosti. Překvapilo ho to. Nic se nezměnilo a přece cítil, že se stává součástí něčeho, co nedokáže identifikovat, něčeho, co dokonale zná jeho vědomosti i pocity. Byl zmaten novostí situace, prahl po jejím vysvětlení, zároveň však cítil, že mu bude navždy upřeno. Pozvolna se mu vybavila sklepní místnost s lůžkem, na němž je připoután a v jediném záblesku mysli vše pochopil. Ta věc neslouží od samého začátku ničemu jinému, než ovládnutí jeho mysli. Ve stejném okamžiku si uvědomil, že ho časovač odpojil. Co když mě ta zatracená mašinka odpojila jen proto, že jsem pochopil příliš, pomyslel si s úlekem. Je-li tomu tak, neměl bych na to myslet, napadlo ho a zároveň si uvědomil, že není možné si poručit na něco nemyslet. Pojednou začal mít pocit, že doba od ukončení tripu je příliš dlouhá, už se měly začít uvolňovat pouta. Na okamžik se ho zmocnila panika. Nebuď paranoidní, opakoval si stále. Celé je to nesmysl. Ten zážitek byl příliš silný a vnímání času je změněné. Určitě je to teprve pár okamžiků, kdy byly nastavené hodnoty vráceny. Opět znervózněl, přece jen už to trvá dlouho. Začal se ujišťovat, že přístroj prostě nemůže mít takovouhle schopnost. Přístroj ne, ale docent ano, vyděsil se náhle. Odvrátil pohled od pout a pojednou si všiml tančících čísel na displejích. Zmocnila se ho skutečná ochromující hrůza. Dvacet tři hodin, padesát devět minut, padesát devět vteřin, oznamoval údaj nastaveného času.

Tma. Světlo. Hlasy. Pomalu začínal vnímat. "Takhle to ještě nikdy nepřehnal," uslyšel hlas, který mu připadal známý. Pokusil se opatrně promluvit. "Kde je ten přístroj, už jste mě odpojili?" zeptal se ochraptělým hlasem. Temnotou k němu pronikl cizí hlas. "Dám mu raději ještě jednu injekci, je pořád úplně mimo." Píchnutí, pomalý soumrak a hluboký spánek.

"Vstávej, probuď se." Zase ten známý hlas. Opatrně pootevřel oči, ale světlo v místnosti ho oslepovalo. "To je dost, že ses probudil, už jsme se o tebe báli. Víš vůbec, že tady byl doktor? Chtěl tě nechat odvézt. To jsi zase testoval ten novej sajrajt?" Cítil, jak se mu pozvolna vrací vědomí. "Jsem teď doma?" přinutil se položit otázku. Cítil, že už je mu o trochu lépe. Návrat do úplného normálu však trval ještě pár dalších dní. I poté mu ale občas blesklo hlavou, že doktorova injekce byla jen další fikcí té chytré mašinky, na níž stále leží připoutaný ve stavu jakéhosi polovědomí. Úplně se toho pocitu vlastně nezbavil nikdy, časem si však přestal být jistý, zda mu vůbec vadí. Postupně v něm začal nacházet útěchu v těžkých chvílích. Bylo tak snadné představovat si, že to či ono trápení bude možná vzápětí ukončeno zásahem časového spínače. Věřil tomu i po střetu s projíždějícím autem, ležíc na zemi, na níž se pomalu šířila temná skvrna, ve chvíli, kdy do konečného odpojení zbývalo jen pár minut.


-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tento text byl převzat dne 22.6.2018 19:06:27 z internetového serveru JCsoft's Fantasy - http://fantasy.jcsoft.cz/
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TOPlist