ZRCADLO
Hudba tam hrála a průzračný zámek tam stál
Leč - já musela jít dál
Ale ráda naň vzpomínám
Jak byl tam a nebyl zároveň
Pod nebeským příkrovem
Tmy
A hvězdy blikaly kolem něj i v něm
A - byl to vskutku divný vjem
Snad jen přelud ve svitu přízračném
Vždyť jakoby se nad hladinou vznášel
Ničím nedržen
A tisíci ohni plál
I když nehořel
Kdo by se však bál
Vstoupit mezi zdi
Které chvílemi tam byly
I nebyly
A stříbřité vlnky hladinu vodní na jezeře čeřily
A ve vodách po leknínech krásné víly tančily
Ptáčci duhoví kouzelné melodie spřádali
Na bílé stromy při tom sedajíc
Kterých květy jak diamanty svítily
Tam jednorožci pít často chodili
A když se v jezeře při hře smočili
Jejich rohy oslnivě zářily
Bílý a modrý a stříbrný byl ten svět
Duhovou mlhou zahalen
A já budu vždycky závidět
Lehkonohým vílám, na leknínech tančících
Při ošidné záři měsíční
Škoda, že musela jsem dál se brát
Budu však navždy vzpomínat
* * * * * * * * * *
Černá byla cesta a temně rudá poušť kolem
Vše soužilo se mlčenlivým bolem
Na severu v dáli
Šedorudé hory stály
Až do těžkých mraků sahajíc
Jejich vrcholky v temnotě utajeny byly
Jako kdyby něco hrůzného tam skryly
A vypustit to chtěly
Jen na vhodnou chvíli čekajíc
Z osamělé skály na jihu
Pro sobecké potěšení a pýchu
Bohů dávno zemřelých
Pramen tryskal jasně červený
Jak krev z čerstvé rány zbarvený
Zpíval píseň duší krutě zmučených
Na konci toku jeho hrozivý hrad se čněl
Kolem něj se potok jen tiše obtáčel
A tudy opatrně proplouval
Jakoby i on se strachy chvěl
Jen ho ve své blízkosti uviděl
A temné mysli v něm se bál
Ptáci smrti ladně kroužili
Vzduch těžký křídly mohutnými vířili
V kořist každý doufající
Před branou ohnivý drak byl přikován
Zlobou a nenávistí zevnitř spalován
Dechem svým vše živé ničící
Černá byla cesta a temně rudá poušť za mnou
Já prchala v hrůze před vidinou tak temnou…
PÍSEŇ PROPASTI
Až nad Propast skloníš tvář
Tam světlo uzříš ve tmě nejhlubší
Tam zvláštní rozlévá se zář
Na rozhraní bytí a nebytí
Tam kamenů šestice
Úlomků chvějivý svit
Leží dlouho, předlouho
Snad už tisíce
Uběhlo truchlivých let
Kdy dotýkal se jich naposled
Někdo, kdokoliv a nikdo přec
Až nad Propast skloníš tvář
Tam kamenů šesti uzříš zář
Tak neváhej a dolů skoč
Vždyť to kameny Moci
Dole v hlubinách
Sílu nezměrnou skrývají
Tak neváhej a dolů skoč
Pro nesmrtelnost trvající
Věky, milénia a moment přec
Až nad Propast skloníš tvář
A pokušení přesto odoláš
Pak Kameny odmění tě po právu
Dají ti sílu, moc a věčnou slávu
Co víc bys mohl chtít…
Až dary nabízené nepřijmeš
Pak přijde Paní v bílém za tebou
A v rukou svírat bude to
Po čem všichni snílci a blázni prahnou
V horečnatých snech
V představách palčivých
V nekonečných dnech
A temných nocích sžíravých
Plamen oslnivý a mrazivý přec
Až nad Propast skloníš svou tvář
Pokušení odoláš a dary odmítneš
Až Paní v bílém přijde za tebou
A ty i tajemství její odvrhneš
Pak cíle svého jsi dosáhnul
Jak sis přál ty sám
Tak nevzpírej se a ber
První Kámen, to ti povídám
Nevybírej, jen ber
Jen tak dobře sobě vybereš
Pro sebe a celý Vesmír přec
Až nad Propast skloníš tvář
A správně Kámen sobě vyvolíš
Ať jakýkoliv z šesti určíš
Pak věz, že bohem jsi se stal
Věčným, navždy žijícím
Po smrti marně toužícím
Tak vybral sis sám, volbu jsi měl
Tak bojuj, v bolestech se svíjej
Vždyť toť osud tvůj, tvoje prokletí
Navěky, provždy a na věčnost…
Tak až nad Propast skloníš tvář
A světlo uzříš ve tmě nejhlubší
Vzpomeň na slova má
A vol - mezi bytím a nebytím. |