Slunce už vyšlo, nadešel nádherný den,
cesta je orosená, vlhká a zrádná je zem.
Bílý kůň si tak spanile běží krajinou,
Bludný rytíř na něm spěchá, spěchá za Milou. 

Zpocenou hlavu pod kovanou přilbou skrývá,
ne každý tak zmatenou mysl mívá.
Skulinou v té přilbě kované oči mu žhnou.
Už není ten krásný den, už pádí jen tmou. 

Kůň nádherný už ne tak spanile pádí krajinou,
Pára od nozder, kopyta od bláta, tuší budoucnost nemilou.
Rytíř prudce zasekne ostruhy, žene jej tajemná moc.
Den opět zmizel, je tu hluboká noc. 

Rytíř zaslepený láskou i zlobou , milou mu vzali.
Teď ji spěchá vysvobodit, únavu nezná,
v uších zní mu hudba lásky, hudba to líbezná.
Rytíř beze jména opět do roušky tmy se halí. 

Vtom spatří oheň, oheň smrt věštící
a slyší křik, křik dívky jeho se pálící.
Rytíř odhodíc helmu do jejich tryznitelů mečem seká,
Zmatený a zaslepený ničeho už se neleká.

Zapomněl však na Milou dívku, rudými plameny zahalenou
a ohlížíc se v křik smrti, podlomen je v kolenou.
Slzy z očí mu tryskají a on stále klečí, klečí hrdě, trápí jej veliký žal.
Zlý muž zvedl svůj meč a  hlavu mu zťal.