|
Břřchh. Buff! Břřchh. Bamm. S ohlušujícím rachotem, v záplavě ohně a dýmu, přistála raketa na poli za vesnicí. Sotva stanula na svých šesti stabilizátorech, už z ní vyskakoval neohrabaný skafandr, s tváří anděla v průzoru. Pomalým, rozvážným krokem se vydal směrem k prvním stavení. Bylo krátce před polednem, takže doma kromě pár ženských a malých capartů nikdo nebyl. Skafandr vešel záhadným způsobem skrz stěnu prvního domu. Tiše se vmísil do kuchyně, kde si připravovala oběd stará paní Moštková, poslouchala radio Budějovice, dechovky před polednem a pobrukovala si do rytmu. Už nepoobědvala a pokličky nad hrncema, tančily v divokém rytmu. Skafandr s tváří anděla vešel do sousedního domu. Paní Horká s mladou slečnou Yvetou se právě chystaly ke stolu. Skončily stejně jako pani Moštková. Zrovna tak dopadla mladá Drdová i stará Vondrová. Skafandr procházel vesnicí a plémě ženské mizelo ze svých domovů. Staré, mladé. Tlusté, tenké. Krasavice i ohyzdy. Andělskou tvář postupně střídal ďábelský úsměv, jak skafandr nabýval na objemu. Když se vracel na svoji kosmickou loď, byl jak horkovzdušný balón. Sotva se hýbal. "Krrréék," vydralo se z ďábelského hrdla, div se nepozvracel. "Krrréék! Ňoch, mlask. Mám rád tyhle holky," řekl: "co sou krev a mlíko." A zasněně se porozhlédl po malebné jihočeské vesničce. |