Začátek desáté kapitoly...
Autor: Aset, přidáno: 8.3. 2005 21:30:09

Kapitola X

Cizinci

Zvony ve věži chrámu naposledy v tom dni zazpívaly a jejich hlasy se rozlehly po celém městě a pohladily každého, kdo je slyšel, nesouce s sebou příslib další z klidných, teplých nocí.
V lese za hradbami se ve stínu tiše krčilo jedenapadesát mužů. Právě na tento zvuk čekali; když dolehl až k jejich uším, jeden z nich, ten, jenž je vedl, pozvedl ruku a mávl jí vpřed. V ten okamžik se všichni zvedli a ve stejném tichu, které je zde skrývalo předtím, se pustili za ním. Vedl je úzkou klikatou cestičkou kamsi do tmy, kam neviděli, však právě odsud se ozýval hlas těch poslů noci, kteří měli být na této cestě jejich jedinými společníky. Neustále se rozhlíželi na všechny strany, jako by hledali za každým stromem nepřítele. Postupovali ale poměrně rychle, neboť již za krátkou chvíli, ještě než píseň zvonů skončila, les kolem nich prořídl a mezi kmeny pableskovaly šedivé kameny hradeb. Zde se zastavili a chvíli jen naslouchali.
K prvním zvonům se přidaly druhé, s hlasy hlubšími a mocnějšími, a noc se přelila v půlnoc.
Měli nyní ještě dvě minuty času, než píseň utichne, a potom asi tři hodiny tiché, mírné půlnoci, než se ta s dalším zvoněním přehoupne v brzké ráno dalšího dne. Jediný, kdo v tuto dobu bděl, byli chrámoví zvoníci a stráže na hradbách, kolem kasáren, Akademie a královského paláce.
Toto byla chvíle, na kterou ten muž se svými lidmi čekal. Nyní se měnily stráže. Stáli pod hradbami a tiše poslouchali, jak si téměř deset metrů nad nimi dva strážci rychle vyměnili několik krátkých slov. Poté jeden z nich odešel spát a druhý tam zůstal stát a hlídal, jak bylo jeho povinností. Již nic nerušilo zpěv zvonů.
Muž dole pod hradbami, ten, který sem dovedl ostatní, jim naznačil, aby se opět skryli v lese. Ustoupili ale jen o několik kroků, právě tak daleko, aby na ně nedosáhlo světlo pochodní ani zraky toho, kdo měl před nimi své město chránit. Jejich vůdce se pak naposledy rozhlédl a sám se skryl za jedním ze staletých kmenů. Sehnul se k zemi. Přes nejnižší větve mohl rozeznat siluetu strážce, jež se rýsovala na hradbách proti černému nebi. Sehnul se ještě níže a viděl, jak jeho tělo slabě osvětlovaly plameny lamp a pochodní. Jejich světlo však bylo uboze bledé proti záři hvězd, které zřejmě dnes na nebi pořádaly bohatý rej. Právě to světlo mohlo být pro ně nebezpečné, a proto se raději ukryli sem.
Nahmatal na zemi kámen a hodil jej pod hradby kousek před sebe.
Strážce nahoře okamžitě zpozorněl. Nahnul se vpřed a zůstal nehybně stát. Zřejmě naslouchal, jestli se mu snad něco nezdálo. Muž, nespouštěje z něj oči, vzal celou hrst suchých větviček a hodil je před sebe.
Viděl, jak se strážce vznesl. Chvíli nejistě postával ve vzduchu a shlížel dolů, jako by se mu tam ani nechtělo; pak se ale pozorně rozhlédl kolem sebe a když viděl, že ze strany jej nic neohrozí, rychle slétl k zemi.
Přistál jen kousek před tím mužem, tak blízko, že by mu stačilo udělat krok a mohl by se jej dotknout. On ale zůstával nehybný, neboť strážce před ním, byť k němu otočený zády, se stále pozorně rozhlížel. Stál právě na úzké cestě, která se vinula podél hradeb kolem celého města, aby kořeny stromů v lese nenarušily kamenné zdi. Tato cestička, široká asi čtyři metry, byla po celý rok důkladně udržována a často posypávána horkým pískem, aby se v ním neudržovaly žádné rostliny. Kámen, jenž tam nyní ležel mezi větvičkami, tedy působil na pečlivě uklizené cestě jako pěst na oko. Strážce si toho všiml a sehnul se k zemi, aby ten nejasný tmavý stín u svých nohou mohl lépe prozkoumat.
V tu chvíli se muž za stromem vymrštil vpřed a skočil po něm. Trvalo to jen okamžik. Muž vytasil meč a dřív, než strážce mohl opět vstát a obrátit se k němu čelem, jej vší silou udeřil tupým železným jílcem do týla. Voják bez hlesu klesl k zemi.
Z lesa vyběhli muži a tiše se shromáždili kolem těch dvou. Jejich velitel vydal několik rozkazů a poté poodešel kus stranou, aby se rozhlédl. Dva muži vzali bezvládné tělo strážce a odtáhli ho kus dál, aby jim nezavazel. Ostatní vytáhli z batohů, jež nesli na zádech, podlouhlé kusy dřeva s háky a během chvilky z nich poskládali dlouhý žebřík, který mohl dosáhnout až na vrchol hradeb. Opatrně jej zvedli a po několika neúspěšných pokusech se jim konečně podařilo jej pevně – jak jen to jeho konstrukce dovolovala – opřít o zeď. Jeden z nich pak přistoupil k veliteli, který se mezitím pomalu vracel, stále se pozorně rozhlížeje všude kolem.
„Pane, můžeme jít,“ zašeptal. „Žebřík je postaven.“ Muž přikývl.
„Jděte první, Dagerr-Sine. A dejte pozor, další stráž je odsud jen nějakých šedesát metrů. Nesmí si všimnout, že se něco děje, a to se dřív nebo později stane. Já půjdu za vámi. A vy,“ obrátil se na ostatní, „vy si pospěšte, ukliďte tady a vezměte toho strážce s sebou. A hlavně ticho!“ sykl. Poslušně přikývli a pustili se do práce. Jen ten jeden, ten Dagerr-Sin, se rychle obrátil k žebříku. Pevně se přidržel a zkusil pevnost – zřejmě v tuto techniku neměl přílišnou důvěru – a když zjistil, že ho konstrukce bez problémů unese, začal šplhat nahoru hbitě jako kočka. Velitel jej chvilku sledoval a pak se pustil za ním, jen ještě řekl dvěma mužům, aby žebřík raději přidržovali.
Dagerr-Sin byl během chvilky nahoře a okamžitě se postavil na místo, kde byl předtím strážce, aby si statní tak snadno nevšimli, že jim někdo chybí. Za chvíli se za ním vyšplhal i velitel a rychle se přikrčil k zemi, aby jej nebylo vidět. Dole už bylo uklizeno a muži se jeden po druhém pouštěli po žebříku nahoru.
„Pomozte mu s ním,“ šeptl velitel na muže, když se k nim těžce blížil jeden z nich se strážcem na ramenech. Vytáhli ho nahoru a položili Dagerr-Sinovi pod nohy, jako by upadl. Pod hlavu, v místě, kde jej velitel uhodil, mu vstrčili ten kámen. Podal jim malou lahvičku.
„Nalijte to do něj,“ řekl. Jeden z mužů lahvičku otevřel a přičichl. Tiše se zasmál.
„Není to pro něj škoda?“ zeptal se.
„Nezdržujte a plňte rozkazy,“ odsekl velitel. Muž zabručel něco jako omluvu a sklonil se ke strážci, aby mu do úst opatrně nalil několik hltů té drahocenné tekutiny. Když se však velitel odvrátil, rychle lahvičku zvedl a sám do sebe hodil zbytek. Labužnicky přivřel oči a zavřel lahvičku. Podal ji veliteli a ten jen přikývl. Poslední muži již byli téměř nahoře a jejich času ubývalo.
„Myslíte, že nám na to skočí?“ zeptal se Dagerr-Sin. Velitel se na okamžik zamyslel.
„Nevím,“ řekl nakonec a pomohl poslednímu muži vylézt nahoru. „Ale když budou mít před očima vysvětlení a jiné stopy žádné, proč by tomu nemohli uvěřit? Jistě sám velice dobře víte, že takové věci se občas stávají každému…“ Přísně se na něj zahleděl. Dagerr-Sin rychle uhnul pohledem.
Muži rychle rozložili žebřík, vrátili jednotlivé kusy zpět do batohů a po úzkých schodech začali sestupovat z hradeb. Byl nejvyšší čas. Poslední zvonění právě končilo.
Po chvíli konečně stanuli zpět na zemi. Nyní ovšem na druhé straně té zdi. Zastavili se. Velitel předstoupil o několik kroků a zahleděl se do tmy před sebou. Všude kolem se rýsovaly domy, tiché a klidné jako celé toto místo. Tyto byly ještě docela nízké, často jen jednopatrové, o kus dál však byly vidět střechy domů mnohem vyšších. Ulice, jež před nimi vbíhaly o města, byly docela široké a, jak jen to mohl v měsíčním světle poznat, velice čisté, přinejmenším oproti Arionoru. Ti nivrenové byli opravdu zvláštní stvoření… Ani nechodili v noci pít nebo se bavit, jak to vypadalo. Ve všech domech bylo zhasnuto a jediné, co se tady hýbalo, bylo listí na stromech všude kolem. Jako by jim nestačilo, že mají les hned za městem.
Ale bylo tu hezky, to jim musel nechat. Zhluboka se nadechl. Vzduch příjemně voněl květinami, jehličím a vlastně rostlinami vůbec, i v tom teple byl lehký a svěží a chvílemi se honil se slabým vánkem. Takový klid už tito muži dlouho neviděli a dlouho také vidět neměli.
Velitel se znovu rozhlédl. Ano, bylo tu moc hezky. Možná si tady jednou postaví dům, až odejde do důchodu a bude se chtít podívat, co to vlastně kdysi dávno svou těžkou prací vydobyl a jak to místo lidé mezitím zkazili. I když jeden nebo dva noční podniky by tomu městu podle něj určitě neuškodily. Usmál se. To město vypadalo tak bezpečně, tak mírumilovně, že již ani neměl obavy, aby jej někdo nepoznal. Koneckonců, holil se naposledy ještě toho dne brzy ráno, než se vydali na další cestu, a v té tmě by si určitě nikdo nevšiml, že nemá zrovna typicky nivrenské rysy. Zvedl ruku a sňal si kápi s hlavy, aby po dlouhé době konečně opět odkryl tvář Kirkese Thor-Vana, sakerana elitních jednotek města Arionoru.
„Pane?“ ozvalo se za ním. Otočil se a spatřil Ereamana, jak jde pomalu k němu. Ostatní vojáci zůstali ve stínu hned pod hradbami a čekali na jeho rozkazy. „Co bude teď?“ zeptal se a opatrně se rozhlédl, jako by se bál, že je někdo uslyší. „Myslím, že bychom měli jít, pane,“ řekl váhavě. „Neměli bychom zůstávat na jednom místě, a už vůbec ne na volném prostranství, kde jsme takhle na ráně…“
„Já vím, Dagerr-Sine,“ usmál se Kirkes. „Nemějte obavy,“ řekl a položil mu ruku na rameno. „V západní části města bydlí jeden člověk, který nám pomůže. Nesmíte se ale před ním ani slovem zmínit o našem poslání, rozumíte? Nemůžeme si dovolit způsobit sebemenší rozruch. Ten člověk je s nimi. Raději s ním vůbec nemluvte, jasné? Já se o všechno postarám, ale vy to nesmíte zkazit. Řekněte to mužům. Nikdo kromě mě se s ním vůbec nebude stýkat, ani s nikým jiným, kdo žije v jeho domě.“ Vzdychl a rozhlédl se. „Teď půjdeme. A buďte všichni zticha, ať nás neprozradíte. Stráže jsou tady bdělejší než u nás, i když to tak možná nevypadá. Ostatně jsem vůbec nepředpokládal, že bychom se sem dostali tak snadno. Možná je v tom ještě zašitá nějaká čertovina.
Muž přikývl a odběhl k ostatním vojákům. Za pár vteřin již stáli nastoupení před Kirkesem. Ještě jednou jim zdůraznil, aby byli zticha a pokud možno vůbec nepřicházeli do styku s místními, natož aby s nimi mluvili, a pak konečně vyrazili.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tento text byl převzat dne 21.10.2017 5:16:23 z internetového serveru JCsoft's Fantasy - http://fantasy.jcsoft.cz/
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TOPlist