Na stole leží číše. Od jejích broušených hran se odráží světlo svíce. Mihotá se a vrhá podivné stíny. A v té číši je víno. Rudé jako krev. Světlo svíce se mísí s vínem.

A na tu scenérii se upírají smutné oči. Sledují ji a rozjímají. Pomalu se zvedá ruka a pevně číši uchopí. Hladina se zavlní, odlesky se stanou ještě chaotičtějšími. Číše pomalu putuje k ústům. Náhle se pohyb zpomaluje. Co se děje? Jaká myšlenka se rozběhla hlavou k níž patří ony smutné oči? Strach z jedu? Nejspíš ne. Pohyb se opět pomalu rozbíhá. Již se chladivé sklo dotklo rtů a víno proudí do těla …

Ne zemi leží muž. U jeho ruky se nachází hromada střepů posetých rudými kapkami. Svíčka na stole pomalu dohořívá. Čadí, plamínek se klepe a sotva stačí osvětlit dopis. Snad dopis na rozloučenou. Ano, víno bylo opravdu otrávené. Nešlo však o žádný úklad nepřátel či někoho podobného. Stejná ruka, která přinesla číši k ústům, také vsypala tu osudnou trošku jedu do vína.

Důvod už se asi nikdy nedovíme. A je otázkou, zda bychom ho měli chtít znát. Zda by nebylo lepší dopis vůbec nečíst. Lépe nepochybovat o oprávněnosti důvodů k tomuto činu. Snad se je snažil sebevrah v dopise vysvětlit, ospravedlnit. Kdo ví …