| Jako každým životním dnem přichází tma a s ní věci a události, které jsou právě a jen v noci možné. Doba se rozprostírá několik dní před Štědrým dnem a lidé shánějí dárky pro své blízké, aby jim pod stromečkem způsobili radost, jež bude odměnou za všechen spěch a nervy. Všichni se těší na štěstí .... štěstí, nadšení rozzářených nejen dětských očí z dárků ..... To očekávání je pro mnohé vzrušující ... A přesto nyní, dnešní noc, kdy sněhové vločky dávají pohled na lehkost, něhu, bezelstnost ... je někdo nešťastný - ano, ten člověk není šťastný, sama neví co se děje, nerozumí mnoha věcem, které se dějí a ona je prostě nemůže zastavit a jakkoliv ovlivnit a ... je to mladá dívka .... a právě vychází z domu, kde bydlí. Opouští dveřní prostor, tma ji držíc ve svých dlaních, jakoby věděla, jak jí světlo může uškodit ... pomalu přichází do světla lamp .... první paprsky vykreslují bělostnou tvář ... tvář, po které stékají slzy neštěstí a smutku .... oči sklopené k zemi zaplavené jezery slz, nemajíce nikde svůj konec ... nikde své dno. Její kroky jsou váhavé a nejisté a nesou jí tichou ulicí, kde je se svým smutkem sama ... úplně sama .... Potůčky slz končí na kontuře její tváře a jako křišťálové perly padají spolu se sněhovými vločkami k zemi. Jsou ale o mnoho těžší, už proto, jak vznikly a co bylo jejich příčinou. ... Dívka pokračuje dále ve své cestě do neznáma, ruce prokřehlé zimou .... vločky jí padají do vlasů a vytváří krásu, kterou nikdo neocení .... v hlavě zmatek z věcí příštích ... jen na okamžik zvedá své oči a .... téměř na konci ulice vidí mlžně přes své slzy a husté sněžení postavu, jenž stojí bez hnutí čelem k ní. Opět klopí svůj zrak k těžké zemi, noha nohu míjí, jakoby bez cíle dalšího kroku a v hlavě se jí začíná přes všechen ten stesk, utvářet myšlenka, kdo je ta postava a proč jen tak stojí na ulici, kde není nikoho ... v jednu chvíli jí napadne zda zůstává třeba ze stejného nebo podobného důvodu s jakým vyšla ona z domu nikam ... Zkracující se vzdálenost její myšlenky zesiluje ... stále více a více ... už jen několik metrů jí dělí od oné postavy, která je celá zahalena v temné kápi ... ani do očí jí není vidět .... bez vůle obav je jí na dosah .... a najednou ... z boční ulice přistupuje k dívce mladík. Ona připravena podívat se té neznámé osobě do tváře a zjistit její celý výraz, se v jednu chvíli udiveně dívá mladíkovi do oči netušíc co bude dál. Ten s naprostým klidem a úsměvem v srdci pokládá dívce tu nejjednodušší otázku: " Nevíš prosím Tě, kolik je hodin ???". Dívka chvíli nevěřícně hledí, pak pohledem na hodinky jakoby prorokuje mladíkovi čas, který má, a který mají v tu chvíli oba. On váhá a po okamžiku průletu miliónu myšlenek hlavou se pousměje a říká: "Promiň, vlastně jsem nechtěl vědět kolik je hodin ... chtěl jsem se zeptat, jestli se dnes mohu procházet s Tebou?" Ona po této tak nesmělé, ale pro tu dobu tak milé otázce, jen přikývne a oba pokračují ulici dál. Její slzy osychají pod jeho přítomností a jeho slova o tom co se stalo a co se mohlo stát jsou pro oba nadějí do budoucna. Jedna otázka zůstává .... KDO byla ta temná postava pod rozsvícenou lampou? .... Její tajemství končí a ona je právě v tento okamžik prozrazena .... je to ... možná dle očekávání, možná překvapivě jako dárek pod štědrovečerním stromkem ..... je to ... nebo spíše byla to ..... ta, kterou lidé potkávají .... byla to sama smrt. ..... Myšlenky jsou náhle jasnější, ukazují svojí skutečnou tvář, nebo jen zaostřujeme svůj zrak na pravou podstatu? Ta dívka se nešla projít jen tak ... temná postava nestála na onom místě bez důvodu .... jen náhoda pomohla, že se objevil mladík, který změnil cestu klikatící se stejně, jako nám ostatním. SVOJÍ CESTU KAŽDÝ MÁ, KAŽDÝ SI MŮŽE VYBRAT, KDY A KAM ODBOČIT, KAŽDÝ DOSTÁVÁ ŠANCI VÝBĚRU. |