„Honem všichni do toho baráku!“ Dívka s ohnivě rudými vlasy horlivě ukazovala směr dalším členům skupiny. Dovnitř polozbořeného mlýna vběhli za sebou dva na vlas stejní tmavovlasí chlapci, za nimi následoval další chlapec rozložité postavy s velkými rameny, jež nesl přes rameno hozenou dívku. Dívka s rudými vlasy počkala až budou všichni uvnitř a teprve potom je následovala.

„Nekoukejte a honem něčím zabarikádujte dveře,“ křikla další rozkaz rudovlasá dívka. „Matěji pomoz mi vzít ten stůl a zapřeme ho o dveře.“ Rozložitý chlapec opatrně položil dívku na zem a přispěchal pomoci se stolem. Zbylí dva chlapci neklidně koukali kolem sebe, jako by čekali, že na ně každou chvíli od někud něco skočí.

„Uf a je to,“ řekla rudovlasá dívka, když se jím po chvíli snažení podařilo stůl důkladně zapřít.

Rozhlédla se po místnosti, která jim skýtala prozatimní úkryt, byl to starý mlýn, pamatovala si jak jí rodiče kdysi vyprávěli o tom, že tu kdysi žil jeden podivínský mlynář, který rád občas přihnul k alkoholu. Jednou to ale přehnal a nechtěně mlýn podpálil i se sebou no a to co z budovy zbylo měli nyní kolem sebe.

Dívka si vydechla a podívala se na své spoluputovníky.

Matěj ten s těmi rozložitými rameny, byl kovářský učeň, znali se už od dětství, byl to hodný hoch, ale poněkud přihlouplý, to však nic neubíralo na tom, že to byl skvělý kamarád.

Dvojčata Alfonzo a Diego, byli přistěhovalci, jejich otec sem přišel před dvaceti lety ze země za mořem a dělal zde správce lesů. Tak jako on neuměl s lukem zacházet nikdo, kromě jeho synů, kterým se snažil předat co nejvíce ze svého umu.

Poslední ze skupiny byla pobledlá na zemi ležící dívka. Jmenovala se Aneta a byla to jedna z mála kamarádek, které měla. Nevypadalo to s ní dobře, zranili jí Svatí a podle toho co zatím věděli neměla dívka žádnou šanci, protože na jed svatých není léku.

Venku se ozval zvuk výbuchu. Země se zatřásla a ve starém mlýnu to nehezky zapraskalo.

„Ještě nám ta barabizna spadne na hlavu,“ prohodil Matěj směrem k ostatním.

„Vydrží, musí vydržet,“ řekla rusovlasá, jako odpověď se zvenku ozvala další série výbuchů.

„Svatí bombardují město,“ připojil se Alfonzo.

Diego jen tiše zamumlal nějakou motlitbu a naslouchal s očekáváním co bude dále.

Po sérii několika dalších výbuchů najednou vše utichlo. Bylo nepřirozené ticho, bylo slyšet jen zrychlený dech Anety ležící na zemi.

„Nevypadá to s ní dobře,“ řekl Diego sklánějící se nad dívkou. „Je už v podstatě mrtvá,“ prohodila naštvaně rudovlasá dívka a po tváři jí ztekla slza.

„Tak proč se s ní taháme, stejně se změní ve Svatého a potom nás všechny zabije,“ promluvil Alfonzo. „Je to naše kamarádka, nevím proč se s ní taháme, ale prostě ji nemůžu nechat jen tak, nemůžu!“

Rudovlasá dívka se zhroutila na zem a tiše vzlykala, po dlouhé době dala konečně průchod citům, jež se snažila co nejdéle potlačovat. Matěj hodil vyčítavý pohled po Alfonzovi, ten jen pokrčil rameny a odešel za svým bratrem.

Zvenku se z nenadání ozval zvuk připomínající rozbíjející se sklo. Vzlykající dívka naznačila rukou ostatním, aby byli potichu, sama si lehla na zem potlačujíc vzlyky a škvírou pode dveřmi sledovala co se děje venku.

Chvíli se nic nedělo, pak najednou z ničehož nic na zem dopadla nějaká postava. Dívka sice viděla jenom nohy, ale věděla co to je, byl to Svatý! Opatrně našlapoval a rozhlížel se všude kolem, jako by sondoval okolí. Dívka se jen modlila, aby je nějakým způsobem neodhalil. Ještě dnes si pamatovala si jak jí otec vyprávěl o tom jak přišli Svatí.

Jednou začaly z oblohy padat obrovské zelené kameny, lidé to připisovali božímu znamení, že prý bůh je trestá za hříchy a ty kameny mají být zlé znamení, ani nevěděli, jak přesně to vystihli. Několik týdnů se nic nedělo, lidé se chodili dívat na podivné kameny, život šel dál svým tempem. Potom však nastala změna, jednoho dne všechny kameny prostě zmizely a byli tu Svatí! Nejdříve jich moc nebylo, ale lidé se s nimi nedokázali vypořádat. Svatí měli neobyčejné schopnosti, mohli létat, ovládali různá podivná kouzla a hlavně byli nesmrtelní, proto jim lidé začali říkat Svatí. Lidem nezbylo nic jiného než se schovávat v pevnostech a doufat, že se jim Svatí vyhnou. Nějaký čas to fungovalo, protože Svatí se zabydlovali! Začali si stavět svá podivná města a kouzelné stroje a o lidi nejevili moc veliký zájem, protože pro ně nepředstavovali veliké nebezpečí. Lidé doufali, že se Svatí uklidnili a vše zase bude v pořádku, jenže jakmile Svatí vybudovali pár měst, začali podnikat občasné výpady do lidských měst, ničili a zabíjeli vše co jim přišlo do cesty.

„Jdi už pryč, táhni odsud,“ prosila v duchu a doufala, že jí to pomůže.

Svatý ještě chvíli zkoumal okolí a potom šel opatrně dále. Rudovlasá dívka si potichu oddychla a naznačila ostatním, že už je to v pořádku. Když tu nečekaně Aneta z blouznění vykřikla.

„Honem všichni nahoru lezte do podkroví, jinak jsme v prdeli,“ vykřikla rudovlasá. Matěj a dvojčata neváhali ani chvíli a okamžitě se dali do lezení po starých ohořelých prknech, dívka je následovala, naposledy se podívala na Anetu: „Promiň, budeš mi chybět.“

Zabarikádované dveře se s rámusem rozlítli na malé kousky. Dovnitř jako gepard skočila postava a rozhlížela se po místnosti, jakmile spatřila šplhající postavy vydala podivný zvuk, připomínající vrčení a skočila znovu.

Matěj nezaváhal, uchopil kus ohořelého trámu a s nápřahem vší silou praštil postavu v letu. Svatý dostal plný zásah, který ho odhodil zpátky na podlahu. Diego s Alfonzem vítězně zakřičeli avšak předčasně. Svatý se znovu postavil na nohy a opět skočil, tentokrát ale řval zlostí.

„Lezte rychleji, musíme se dostat k tomu průlezu a potom na střechu,“ nabádala ostatní dívka.

Svatý dopadnul na trám pár metrů pod nimi, jenže k jeho smůle byl ten trám už v dost špatném stavu, proto pod jeho vahou prasknul a svatý byl opět tam kde být určitě nechtěl.

Svatý byl vzteky bez sebe, začal mlátit kolem sebe jako pomatený.

„Vidíš jaký si debil ani neumíš skákat,“ posmíval se mu Alfonzo a ukazoval na něj neslušná gesta a to byla chyba. Svatý totiž předvedl obdivuhodný skok, kterým se dostal až k Alfonzovi a jedinou ranou mu oddělil hlavu od těla. Krev postříkala všechno kolem, včetně jeho bratra Diega, který jen nevěřícně koukal na to co kdysi bývalo jeho bratrem.

„Diego honem lez, jemu už nepomůžeš,“ pobízela ho dívka.

Diego však stál bez hnutí a jen sledoval přibližujícího se svatého. Bez bratra si nedokázal představit život, byl pro něj vším.

Svatý se postavil před Diega, převyšoval o nejméně o dvě hlavy, stáli tam oba bez hnutí.

„Běž do prdele ty jeden hajzle,“ zakřičel Diego těsně před tím, než ho Svatý roztrhl na dvě půlky. Vnitřnosti se vysypaly na podlahu místnosti, Matěj jen těžko potlačoval nutkání zvracet.

„Pane bože ochraňuj nás,“ vydala ze sebe dívka. Svatý skočil znovu.

Dopadl nad Matěje, jenže jeho skok měl za následek zřícení celé konstrukce střechy. Všichni dopadli zpátky na podlahu spolu s velikým množstvím trosek z nyní již neexistující střechy.

Rudovlasá dívka ležela na zemi a nemohla dýchat, nejspíše měla vyražený dech. Ke všemu ještě na ní leželo množství dřeva, v levé ruce měla zabodnutý úlomek trámu. Napravo od ní stále ležela Aneta s tím rozdílem, že místo hlavy měla zkrvavený trám.

Něco se pohnulo.

Matěj se dobelhal k dívce a opatrně začal sundavat dřevo, které dívku věznilo.

„Bude to v pořádku uvidíš,“ chlácholil jí, vzal kus plechu, jež jí ležel na nohách a opřel ho trám za ním.

Najednou obrátil oči v sloup a jeho tvář ztratila výraz.

Svatý ho jako kus hadru odhodil na kus trámu nad ním, kde Matěj zůstal viset jako nějaká ozdoba.

„Ty hajzle trhni si nohou,“ vyprskla vztekle dívka. Svatý se jako by usmál a přiskočil k dívce. S čím určitě nepočítal byla Diegova střeva! Při dopadu na ně mu podklouzly nohy a on spadnul přímo na zapřený kus plechu, který mu následně useknul hlavu.

Místnost ozářilo pronikavě modré světlo, které svítilo skrze děravou střechu k obloze.

Sloup světla byl vidět na kilometry daleko, spousta lidí k němu nevěřícně upírala své pohledy a nejen lidé, ale také Svatí to světlo pro ně znamenalo konec. Znamenalo to, že již nejsou nesmrtelní, že někdo dokázal zabít jednoho z nich. Mýtus nesmrtelnosti se rozplyne a zůstane jen realita.

Druhý den městská jednotka přišla prozkoumat místo odkud vycházelo ono podivné světlo. Našli čtyři mrtvé děti a jednu stále žijící dívku. Jaké bylo jejich překvapení, když o kousek dál našli ležet mrtvolu Svatého. Všichni upíraly nevěřícné pohledy na rudovlasou dívku, věděli, že nastane změna, protože byl čas změn.

Jak stálo napsáno v jedné kronice: „I zdánlivě bezvýznamná bitva může rozhodnout válku!“