PROLOG



Setkání s Mirionem

Všechno to začalo jednoho podzimního rána. Na město padla mlha tak hustá, že nebylo vidět na dva kroky dopředu. Seděla jsem u okna a zírala do té mlhy; přemýšlela jsem, už ani nevím o čem. Měla jsem pocit, že náš rodinný domek stojí osamocený v nicotě, či snad v nějakém neznámém světě.
Náhle mě z přemýšlení vytrhl zvonek. Jeho jasný hlas prořízl strnulé ticho. Lekla jsem se toho ostrého zvuku. Kdo se opovažuje přerušit proud mých myšlenek?
Sešla jsem pomalu, snad neochotně po schodech, tak tiše, jak to nikdo - kromě mě - neumí. Zvonek se ozval znovu, a mně se zdálo, že ten zvuk je nějak naléhavější než předtím.
Došla jsem ke dveřím a pomalu otáčela klíčem - to klapání zámku se mi zdálo děsivé. V tom tichu mi každý zvuk připadal zvláštní.
To, co jsem spatřila, mi vzalo dech. Za dveřmi přešlapovala moje kamarádka (což mě ani moc neudivilo), a vedle ní stál nějaký mladý muž. Popisem mé kamarádky vás nudit nebudu (není na ní nic zajímavého), ale ten mladík... Připadal mi zvláštní. Byl vysoký asi dva metry, štíhlý, oblečený do zelené, šedé a hnědé, a to velmi neobvyklým způsobem. Měl velmi hezký, troufám si říci krásný obličej s hlubokýma hnědýma očima a tmavým obočím, které na mne působilo trochu tajemně. Prameny jeho světle hnědých, velmi dlouhých a skoro rovných vlasů mu padaly kolem uší, ale dva z nich byly ještě před nimi. Těsně nad ušima a nad čelem měl čtyři tenké copánky, vzadu stažené trávou. Či vlastně to nebyla tráva, ta by nevydržela nápor vlasů, ale nějaká mně neznámá rostlina trávě podobná, která mi v tu chvíli připadala jako něco, co nemůže růst na tomto světě.
„Jsou vaši doma?“ zeptala se Monika. Vypadala dost neklidně, víc než obvykle. Dokonce se rozhlížela kolem, jako by se něčeho obávala.
„Ne, jeli do Prahy...“
„Skvělý,... a kdy se vrátí?“ protáhla se kolem mne do předsíně.
„Před chvílí mamka volala, že se dostali do zácpy na dálnici, zase nějaká bouračka kamionů. Vrátí se nejdřív ve čtyři odpoledne.“
„Jo, to snad stačí...“ zachytila můj nechápavý pohled a ukázala na mladíka, který ještě stál za dveřmi a nějak se nemohl odhodlat vstoupit.
„To je tvůj novej? Moni, nezdá se ti, že to s těma klukama přeháníš? Každej měsíc novej... nechceš si dát pauzu?“ Podívala se na mě otráveně. „Hele, chápu, že chceš poradit, ale za prvé: já nemám moc zkušeností a za druhé: tos ho musela brát s sebou?“
„Hele, já s ním nechodím a ani nehodlám. Potřebuju tvou pomoc, nebo spíš ji potřebuje on.“ Podívala jsem se na mladíka. Trpělivě stál za dveřmi a sledoval nás, zdánlivě klidný. A přece jsem postřehla jeho letmé pohledy; zvláště ho zaujaly naše lampy a lustr.
„Tak pojďte dál,“ řekla jsem, nepřestávala jsem však sledovat mladíka. Věnoval mi pohled, ale jinak nereagoval.
Podívala jsem se tázavě na Moniku. „Hele, vysvětlím ti to,“ řekla. Pak se sama otočila a začala mladíkovi nadávat. Zíral na ni stále stejně nechápavě. Monika se rozohnila (což v mé přítomnosti moc často nedělá). Došla nasupeně (nebo spíš dodupala) k němu, chytla ho ne příliš jemně za ruku a dotáhla dovnitř. Zavřela jsem za nimi dveře. „Tak tohle mi vysvětlíš,“ řekla jsem.
„Jasně. Tak hele: jdu si tak slít čaj a někdo mlátí na dveře jako blázen. Říkám si, že asi někde hoří, tak letím otevřít. Hádej, kdo přišel? Samozřejmě tady pan, ehm... Asi nezná zvonek...“
„Prosím, zdrž se komentářů.“
„Jak je libo. No, tak jsem otevřela a ptám se, co se stalo. A on na mě zírá jak spadlej z měsíce a začne na mě žvanit, ale já tomu vůbec, ale vůbec nerozumím. No jo, nějakej hotentot z Hotentotska, říkám si. Zkouším na něho ty dva jazyky, co jsem se blahé paměti naučila a on zas jenom zírá. Tak si říkám, že ty umíš mluvit kdejakou haťmatilkou - nebo aspoň to tvrdíš.“
„No dovol...“ ohradila jsem se.
„No tak si prostě říkám,“ přerušila mě, „že zajdu za tebou a ty mi nějak pomůžeš, jestli k tobě teda v tý nechutný mlze trefím.“
„No, když myslíš,“ řekla jsem.
„Hele, opovaž se mě odmítnout, já už jsem z něho na prášky!“ řekla ne příliš klidně.
„Jasně, tak si sednem do obýváku, dáme si čaj a všechno bude OK.“
„Tak jo,“ řekla unaveně. Došla k pohovce a svalila se na ni; vypadala nezvykle vyčerpaně. Po chvilce se obrátila na mladíka. „Tak pojď, ne?“ řekla odevzdaně. „Jéžiš, dělej. Tak hni sebou!“ rozkřikla se na něj. Podíval se na ni tak zoufale, že jsem to nevydržela.
„Počkej, když ti nerozuměl dosud, bude na tebe tak hledět i teď. Ber to s klidem. Já ho nějak zvládnu.“ Šla jsem k němu a on obrátil svůj zoufalý pohled na mne. Vzala jsem ho jemně za ruku a ukázala směrem k obýváku. Podle jeho výrazu jsem poznala, že pochopil, co od něho celou dobu chceme a sám došel do obýváku.
Potom ovšem pro něj nastal menší šok. Rozhlížel se podobným způsobem jako já, když jsem poprvé přijela do New Yorku, jenže jeho výraz mne daleko předčil. Musel si všechno prohlédnout, na všechno sáhnout. Během půl minuty stihl vesele blikat úspornou lampou, popíchat se o kaktus a pustit rádio, což ho naprosto vyvedlo z míry. Zmáčkl totiž tlačítko Power, načež zděšeně vyjekl a ustoupil o dva kroky zpět. Vypnula jsem hifi věž dálkovým ovládáním, což ho uklidnilo, ale stále pociťoval nedůvěru vůči té ďábelské věci. Moničin výraz se mezitím pohyboval mezi hrůzou, vztekem a potlačovanou hysterií a občas vypadali oba dost legračně.
„Tak já jdu pro ten čaj,“ řekla jsem optimisticky. Vysloužila jsem si za to Moničin unaveně zoufalý pohled. Sotva jsem se ocitla z dohledu, zaslechla jsem Moničin hysterický křik:
„Nesahej na to, laskavě! Ještě to...“ ozvala se ohromná rána a následně ještě větší výkřik. Rázem jsem byla v obýváku a spatřila jsem toho mladíka, jak stojí nad rozbitou vázou. Pod jeho nohama ležely květiny a střepy ve velké kaluži. Monika ze sebe chrlila jednu nadávku za druhou. Díval se na ni naprosto bezradně.
„Uklidni se,“ řekla jsem. Došla jsem k mladíkovi a prohlédla mu ruce, jestli v nich nemá nějaké střepy.
„Tak, a teď si to pěkně utřeš!“ ozvala se znova Monika.
„Ale ne, to je dobrý... ta voda byla čistá, měnila jsem ji před chvílí. Hodíme sem hadru, ono to uschne (snad).“
A tehdy, v ten krátký okamžik, bylo rozhodnuto o další budoucnosti toho, který přišel tak náhle a tak záhadně, a tentýž krátký okamžik zavinil zvrat v mém myšlení, a snad i životě.

Ten mladík přišel ke mně, pomalu, snad váhavě, a podíval se mi zpříma do očí. Ten pohled se mi zdál nekonečný. A pak se jeho výraz změnil; byl nyní zvědavý, zkoumavý. A tehdy jsem pochopila část toho, co nás od sebe odlišovalo. Toho, co nebylo patrné na první pohled; až teď jsem si uvědomila, že on je jiný... jiný než já, než vy nebo kdokoliv z této země.
A pak ho zřejmě něco obzvlášť zaujalo. Vztáhl ruku, pomalu, nejistě se dotkl mé tváře, zajel do vlasů... a dotkl se mého ucha. Zprvu jsem vůbec nechápala, co to vlastně dělá, zdálo se, že to nechápe ani on sám. A v té zvláštní chvíli řekl jediné slovo, jehož význam jsem pochopila až později. „Farli...“ vydechl tak tiše, že jsem to slyšela jen stěží. A pak, jako by si uvědomil, co říká, znejistěl... a ucouvl.
A tehdy jsem si to uvědomila. Přistoupila jsem k němu... on nevypadal, že by ke mně choval nějakou zvláštní důvěru.
„Co to děláš?“ zeptala se Monika, která nás celou dobu nechápavě sledovala.
„Nic... vůbec nic... já vlastně nevím,“ řekla jsem tiše. Zdálo se, že zvuk mého hlasu mladíka uklidnil. Podívala jsem se mu do očí a vztáhla ruku k jeho hlavě. Měla jsem pocit, že se z nás staly sochy, které byly předurčeny časem, aby takhle navždy stály proti sobě a hleděly si do očí.
Dotkla jsem se jeho ucha. „Můj bože...“ vydechla jsem.
„Co zas máš?“ zeptala se otráveně Monika, pak ale vstala a šla k nám.
„Podívej,“ řekla jsem zase tím tichým, zdánlivě klidným hlasem, „má špičaté uši...“
„Kdo je to?“ zeptala se, snad mne, snad sama sebe.
„Já nevím... ale není odsud...“
„Co to plácáš? Vždyť...“
„Moniko, my nemůžeme říct, kdo to je, protože... to prostě nejde, víš, co myslím?“
„Absolutně nechápu,“ řekla.
„On... není odsud, z této planety, a my ho nemůžeme pojmenovat, protože...“
„Chceš říct,“ skočila mi do řeči, „že je to nějakej ufon?“
„No... možná pro někoho, ale... já nevím. Pamatuješ na tu starou knihu severských a jiných mýtů, kterou jsme našly na půdě? Podívej se na něj. Nezdá se ti podobný těm…elfům? Víš, těm zázračným bytostem, které v některých příbězích vystupovaly?
„Jasně, je to elf! Víš, já jsem si to hned myslela, ale...“
„Jistě, já vím. Ale, vlastně to nezní tak špatně.“
„Takže je to elf?“ ptala se nedočkavě.
„Ano Moniko,“ řekla jsem, a můj hlas zněl náhle slavnostněji, „je to elf.“

„No jo, ale co s ním?“ řekla Monika po chvíli.
„Něco vymyslím. Běž se vyspat. Jak tak na tebe koukám, potřebuješ to jako sůl.“
„Ne, vždyť já už jsem úplně vzhůru,“ namítla.
„Jasně, sotva držíš oči otevřené. Znám tě dost dlouho na to, abych to na tobě poznala.“
„No tak jo. Ale přijdu odpoledne,“ ujišťovala mě hned.
„Když budeš vzhůru,“pokrčila jsem rameny a vyprovodila ji ke dveřím. „Tak čau!“ zavolala jsem ještě za ní a s úlevou zavřela dveře. Podívala jsem se na mladíka. Celou dobu trpělivě stál a pozoroval nás. I teď jeho pohled sledoval každý můj pohyb, nebo se mi to alespoň zdálo. Usmála jsem se na něj. „Tak jo. Jde se na věc,“ řekla jsem a zdálo se mi, že to pochopil.
„Asi máš hlad, co?“ řekla jsem, i když jsem věděla, že odpovědi se nedočkám. Posadila jsem ho ke stolu a šla do kuchyně. Taky už jsem měla hlad. Blížilo se poledne.
„Máš rád kuře? Já hrozně. Po tomhle se budeš olizovat až za ušima,“ řekla jsem, vytahujíc z lednice kuřecí prsa. „Říkáme tomu ‚ražniči‘ a je to nejlepší jídlo na světě. Tedy, na tom našem...“ zamyslela jsem se. Přišel za mnou do kuchyně a díval se, jak krájím maso na menší kousky. Napadlo mě, že ani nevím, jak se jmenuje. Položila jsem nůž a ukázala na sebe.
„Lenka,“ řekla jsem. Podíval se na mne zprvu nechápavě, ale po chvíli jako by porozuměl.
„Lenka,“ řekl a usmál se. „Lenka,“ zopakoval to jméno ještě jednou, snad aby si ho zapamatoval. Pak ukázal na sebe a řekl: „Mirion.“
„Mirion...“ řekla jsem a pokračovala v přípravě oběda.

Monika samozřejmě nepřišla. Mirion mě začal učit elfštinu. Za to odpoledne mě naučil barvy a já jsem si začala psát malý slovníček, abych se ve všech těch elfích slovech vyznala.
Připadalo mi dost riskantní nechat Miriona spát u nás v domě - co by na to asi řekli naši - a tak jsem ho zavedla na jedno ze svých oblíbených míst několik set metrů od našeho domu. Není to náš pozemek, ale kromě mě tam skoro nikdo nechodí. Rostou tam stromy a na jednom z nich jsem si mezi větvemi postavila malou plošinu z prken. Vylezli jsme na strom a tam jsem ho potom nechala.

Myslím, že je zbytečné vám popisovat všechno, co jsme za ty dva měsíce dělali, tak jen stručně: Mirion mě naučil spoustu skvělých věcí, třeba mluvit i psát elfsky (což za tak krátkou dobu nebylo jednoduché), střílet z luku, vyrábět různé zbraně a používat je, věděl toho spoustu o rostlinách, samozřejmě o těch, které nerostou na Zemi. Vyprávěl mi celou historii Aernionu a Láquaru, kam až dosahovaly znalosti národů, a dal mi spoustu starých knih, elfských nebo do elfštiny přeložených, které přivezl s sebou (proč to udělal, to jsem se dozvěděla až mnohem později). Z jeho vyprávění mě obzvlášť zaujal popis jednoho z národů. Podle toho, co říkal, to byli... v podstatě lidé, nebo jim alespoň byli velmi podobní. Prý žili původně na Aernionu spolu s elfy.
Chtěl, abych sepsala celou historii Dvou světů do našeho jazyka, a také osobně dohlédl na to, abych to udělala. Vybrala jsem jen nepatrný útržek z bohaté historie Láquaru a v přístupnější verzi vám jej zde předkládám.